Bodor, Ádám: Okrsek Sinistra 1

Bodor, Ádám
Okrsek Sinistra 1

recenze beletrie zahraniční

Kniha Okrsek Sinistra nemá příliš komplikovaný děj. Stálé spojování mytické roviny s drsnou tělesností a krutostí i absurdností mnohých výjevů ale vytváří podivnou tragikomickou atmosféru autorova vyprávění.

 

Ádám Bodor: Okrsek Sinistra, přel. Anna Valentová, Praha : Havran, 2008

Kniha Okrsek Sinistra nemá příliš komplikovaný děj. Hlavní hrdina Andrej Bodor přichází do okrsku Sinistra hledat svého adoptivního syna, ten s ním ale odejít odmítá. Když se později hlavní hrdina do okrsku vrací, aby vrátil půjčené peníze, překračuje omezení, která jsou s jeho pobytem spojena, a je mu navždy zakázán vstup do okrsku Sinistra. Život v rezervaci je plně ovládán totalitní mocí (i když jen několik zmínek naznačuje, že jde o totalitu komunistickou), vládne jí atmosféra lhostejnosti, podezíravosti a vzájemného udávání. Státní moc dokonce jednotlivým lidem přiděluje jména, jejichž nositelé jsou ale zaměnitelní, takže dva bratři se mohou jmenovat zcela stejně. Moc také přísně reguluje a kontroluje sexuální život obyvatel okrsku (i život adoptivního syna hlavního hrdiny je tragicky poznamenán zásahem státní moci, která ničí jeho nedovolený milenecký vztah).

Imaginární svět knihy se ale nedá plně vysvětlit jen státním útlakem. Postavy jsou v knize pojímány spíše jako zpola oživené křehké věci než jako živí lidé: když jednomu z hrdinů někdo kovovou trubkou ulomí ucho, přijde nato až po určité době díky cizímu upozornění, jindy zase hlavní hrdina nachází lidské oko, které se prostě skutálelo z auta. Jedna z postav malého vzrůstu prodá svoje tělo do muzea, a v textu se objevují náznaky, že kvůli nové akvizici mohli jeho smrt pracovníci muzea uspíšit. Jako s věcmi se v tomto imaginárním světě s lidmi často také zachází, a samotný proces umírání je autorem několikrát popsán jako zvláštní druh „zvěcnění“, resp. přechodu ze stavu lidského přes animální k neživé věci: jedna z postav „usnula vsedě v lese, tam ji překvapil mrznoucí déšť, a ona, nehybná jako spící můra, zmrzla pod vrstvou ledových kapek… Ten ledový pařez později vyvrátil vítr, rozbil se na kusy a prostě roztál“. S tím souvisí i velký důraz, který je v knize kladen na lidskou tělesnost obecně, nejen ve vztahu k smrti, ale také k sexualitě. Ta je stejně jako smrt pojímána nanejvýš nesentimentálně, však také za hlavním hrdinou posílá manžel svoji ženu z popudu zástupců moci, a když k Bodorovi přichází, ten ji po několika úvodních větách pouze „jednou rukou pokynul, že tedy do toho…, ať se svléká“. Motivy tíživé atmosféry v Sinistře, sexuality a smrti se nakonec úzce propojují v závěrečné scéně předposlední kapitoly, jejíž poetickou sílu právem vyzdvihla i autorka doslovu (a současně překladatelka knihy). Bodorova syna v ní vědomí posledních okamžiků jeho života zaplavuje vzrušením: „kalhoty se na něm nějdříve jenom vyboulily, potom z nich tlakem jeho ptáka opadaly knoflíky a jeho úd vyrazil mezi hadry na vzduch a vztyčil se k nebi“. Kolem místa jeho smrti v plamenech ohně se pak shlukují zvědavci „se skelnou lhostejností v očích“; a vítr ho pak „po částečkách roznášel podél Sinistry, zatímco syčel a kouřil jako vlhký pařez“. Jedná se zde ovšem o básnickou nadsázku, podobně jako když se o jiném hrdinovi tvrdí, že váží přes šest set kilogramů.

Pokud si ale připomeneme archaické uctívání kamenných, do nebe čnících falických objektů, jak je popsal M. Eliade, připadneme tím na další způsob, jak tuto scénu i mnohé další číst: jako tendenci k neurčité mýtizaci. Ta se týká nejen témat jako mytického návratu do lůna země, ale hlavně metafor, které autor volí (jak napsali Wellek a Warren, mýtus je autorizací básnické metafory ve velkém). Když například jednoho dne nad jednou z osad okrsku přeletěl opuštěný černý deštník, což bylo v okrsku interpretováno jako důkaz smrti jeho majitele, autor o deštníku píše, že připomínal „obrovského netopýra“, o několik stránek dál ale při pohledu na deštník jedna z postav říká, že „tak velikánského netopýra v životě neviděla“ – deštník se tedy netopýrem opravdu stává. V jiné scéně, ve které hlavní hrdina díky dýchání z úst do úst zachraňuje druhému život, je toto jednání ostatními pojímáno jako vzkříšení z mrtvých; jinak ovšem v tomto světě platí osudovost, která je sice zřejmě motivována všudypřítomností zástupců státního aparátu, která je ale vyjadřována spíše výrazivem mýtů či pohádek: když jeden z hrdinů zmizel na cestě, která vedla ke stanici, už „o něm víckrát nikdo neslyšel“. Stálé spojování této mytické roviny s drsnou tělesností a krutostí i absurdností mnohých výjevů vytváří podivnou tragikomickou atmosféru autorova vyprávění.

Andrej Bodor se do Sinistry po letech vracel „ve svém zbrusu novém voze suzuki se zelenou metalízou a náhonem na všechna čtyři kola a s řeckým pasem v kapse“ – styl zcela zbavený metafor signalizuje proměnu hlavního hrdiny, snad více pragmatického, sebejistého a úspěšného. Co nyní v Sinistře, po smrti svého syna a kromě splacení dluhu, hledá? Těžko říct. Každopádně to, že je mu „navěky“ zakázán vstup do Sinistry, paradoxně působí jako vyhnání z ráje.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 164 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

52%čtenáři

zhlédnuto 2963x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce