Reza, Yasmina: Zoufalství

Reza, Yasmina
Zoufalství

studie beletrie zahraniční

Yasmina Reza sama říká, že napsat knihu dnes neznamená najít nové téma: vše už tu bylo.

 

Yasmina Reza: Zoufalství, přel. Zdenka Kovářová, doslov Jovanka Šotolová, Agite/Fra, 2007, 114 stran

Yasmina Reza se narodila roku 1959 (někdy se uvádí roky 1955, 1957 nebo 1960) ve Francii do rodiny maďarské houslistky a ruského diplomata židovsko-íránského původu, tedy do rodiny se spletitými kořeny, která přijala za svou druhou vlast Francii, ale příbuzné měla po celém světě. Reza v rozhovorech ráda vypráví, že jako malá zažila dnes už ztracenou středoevropskou židovskou komunitu, vyrůstala mezi vzdělanými, uměnímilovnými lidmi ovládajícími běžně několik řečí a schopnými vychutnat mimo jiné i bohatý rejstřík souvislostí nabízených propojením jednotlivých jazyků – a netají velkou nostalgii po takových časech. Dodnes silně prožívá skutečnost, že vlastně nemá rodnou vlast. A nejen v námětech jejích her a knih můžeme vykořeněnost vystopovat. Také jazyk nese stopy po určité výlučnosti. Do stylu, do způsobu vyjadřování prosakuje autorčina vícejazyčnost, schopnost jakéhosi nadhledu nad slovy. Reza píše věty kontrastující s bohatou, košatou tradiční francouzskou výřečností, její sdělení jsou rázná, prostá, jdou přímo k věci, neschovávají se za kudrlinkami. A přitom jsou její texty i veselé a hravé. O světě – a zejména o jeho těžko chápatelných, těžko přijímaných stránkách – se Yasmina Reza vyjadřuje s elegancí a upřímností zkušeného, vzdělaného člověka. Ráda na sebe prozrazuje, že už odmalička se kolem sebe dívala nečekaně dospělýma očima, až ji často měli za „starou mladou“: a po celou dosavadní tvorbu se spíš než na svět mladých zaměřovala na tematiku stáří, konkrétněji na problémy „starších pánů“, ať už věcně, či náhledem a s nadhledem.

Umělecká dráha Yasminy Rezy jako herečky a dramatičky je příběhem takřka americkým. Po nedokončeném studiu sociologie a divadelní vědy se přihlásila na konzervatoř, ovšem nebyla přijata. Studovala pak u Jacquesa Lecocqa a už v roce 1985 poprvé zazářila na pařížské divadelní scéně. V reakci na nepřijetí na vybranou školu rozezlená Reza napsala první hru Conversations après un enterrement (1987, Rozhovory po pohřbu) – a získala za ni ocenění Prix Molière. S jejím uvedením ale dlouho otálela, bála se, že drama nebude inscenováno dostatečně dokonale, avšak obavy byly zbytečné. V roce 1994 zaznamenala obrovský úspěch s hrou L’Art (u nás uváděná pod názvem Kumšt, jindy též Obraz). Hrála se v divadle na Champs-Elysées, byla odměněna hned několika cenami, následně se dočkala uvedení na četných scénách v zahraničí, byla přeložena celkem do pětatřiceti jazyků (u nás se hrála např. v pražském ABC nebo v divadle v Šumperku – pod názvem Obraz –, hraje se také na Slovensku: Štúdio S s herci Lasicou, Labudou a Kňažkem hru občas uvádí i v českých divadlech; v současné době se hraje v Divadle Na Jezerce v režii Jana Hřebejka). Když ale Sean Connery chtěl koupit práva na filmovou verzi s Michaelem Cainem v hlavní roli, Reza odmítla. Film by podle jejího přesvědčení ohrozil další uvádění hry na divadle.

Roku 1995 uvedla novou hru L’Homme du hasard (Muž přístupný náhodám, Divadelní ústav 1997). V mezičase se stává matkou druhého dítěte, po dceři Altě přichází na svět syn Nathan. Následně Reza zkusila žánr prózy. Na radu přátel vydala knižně texty původně prý psané jen pro potěšení, bez úmyslu je publikovat. Sbírka krátkých próz vzniklých v rozmezí několika let dostala název L’Hammerklavier (1997). Nečekaný úspěch a výzva nakladatele k dalšímu pokusu na spisovatelské půdě iniciovaly vznik prvního románu, Une désolation (1999, Zoufalství). Jeho námět načrtl už text zahrnutý do knížky Hammerklavier, pojmenovaný „Dvacet čtyři“. Původně třísetstránková povídka přerostla v knihu o muži, který se odmítá přizpůsobit budoucnosti, jak si ji nalinkoval jeho syn. Otec se nesnaží syna pochopit, spíše jako by doufal, že nezvedený potomek následkem jeho vytrvalého remcání třeba změní názor. Paradoxem příběhu (a asi nejen tohoto konkrétného knižního) je, že ono frflání, stěžování a hartusení slyší, jak se zdá, všichni, jen ne právě ten, komu je určeno. Kniha se zařadila mezi nejprodávanější tituly roku, náklad dosáhl sta tisíc výtisků. Známá herečka a slavná dramatička Yasmina Reza se stala uznávanou spisovatelkou. A pověst si drží dodnes. Roku 2000 byl do francouzských kin uveden film Pique-nique de Lulu Kreutz (Piknik Lulu Kreutzové) – Reza napsala scénář, film natočil její partner Didier Martiny. Scénář vyšel i knižně. Na divadle se zároveň hrála nová hra Trois versions de la vie (Život ve třech verzích; u nás se uvádí pod názvem Třikrát život), která se dočkala takřka současného uvedení ve Vídni, v Athénách, v Londýně a v Paříži.

Roku 2003 vychází další román, velmi úspěšný Adam Haberberg, a roku 2005 knihy hned dvě – Nulle part (Nikde) a Dans la luge de Schopenhauer (Ve sněžné stopě Arthura Schopenhauera). První obsahuje velmi osobní texty charakteru poznámek, jakési neutříděné záznamy zejména o vlastních dvou dětech, ale i o rodičích, o přátelství, o autorčině marném hledání kořenů, druhá je román sice plný humoru, avšak vyznívající bolestně a beznadějně. Nastoluje otázky po smyslu filozofie pro běžný život: máme se řídit Schopenhauerovým pesimismem, anebo Spinozou a jeho přístupem k radosti? Vystupuje v něm depresivní filozof Ariel, jeho žena Nadine pracující jako psychiatr a její přítel Serge. Útěcha před stárnutím, spočívající třeba v běhání po obchodech, mizí, jakmile žena spatří svůj odraz ve výloze: ani zálibou v malichernostech neutečeme před trpkou skutečností…

Kniha Zoufalství bývá v anotacích stručně popsána jako román-monolog. Autorka tuto formu vytěžila bohatě a s invencí. Samuel volně přechází od předestírání vlastních neodbytných myšlenek k vyprávění o druhých. Tam, kde líčí osudy a historky ostatních postav procházejících románem, jej bereme jako obyčejného, vtipného a poutavého vypravěče. Ani v místech důvěrné zpovědi čtenáře neodradí, přestože jde o tak specifický námět. Samuel, a podobně i jiné postavy dalších textů Yasminy Rezy, je sice velice výřečný pán a na srdci toho má mnoho – ať už ze džbánku stížností a nářků, anebo vzpomínek –, text knihy však nezatěžují únavné pasáže. Spisovatelka se neuchýlí k marnému tlachání a lacinému předvádění autorského jazyka. V jejích knihách nás namísto obsese vytříbenosti stylu, nápadné u některých nejen francouzských autorů, oslní posedlost myšlenkou. Podobně složitá je situace s hrdinou: je jím skutečně ten, jehož zlobnou litanii přes tolik stránek sledujeme? Anebo vlastně ten druhý, kterému jsou slova místy přímo, místy nepřímo adresována?

Ten se sice v knize vůbec neobjeví, přitom je ale hlavním námětem nejen vypravěčovy promluvy, ale vlastně téměř každé jeho myšlenky. Je tedy hrdinou otec postavený před nutnost buď jak buď ustát nepříjemnou, neplánovanou situaci, anebo syn čelící přívalu výčitek a výlevů nespokojenosti, ovšem odsouzený do role mlčícího adresáta? A další nesnáz: náš vypravěč je pěkný morous a zároveň vydařené kvítko. Vede politicky nekorektní, rasismem zavánějící řeči o tlusté nemožné služebné, dámě to hispánského původu. Vlastně ale nenechá nitku suchou skoro na nikom. S posměchem komentuje činy a hovory svých přátel, irituje ho vlastní dcera, manželku zkritizuje za kdeco. A námětem knihy je jeho momentální postoj k synovi – ten lajdák totiž nemá v životě jiný cíl než cestovat, kočovat, poznávat… užívat si! A práce? A povinnosti? A tradice? A vděk? Může se čtenář s takovou postavou vůbec ztotožnit? Hodí se na ni označení „hrdina“?

Jak bylo naznačeno výše, Yasmina Reza s oblibou uvádí na scénu starší pány, a to na divadle i na stránkách svých prozaických děl. Stejně jako v Zoufalství předestírá své výlevy Samuel (a vzhledem k tomu, že má dospělého syna, nevadí, že svůj věk mimoděk prozradí až v samém závěru knihy), i Adam Haberberg ze stejnojmenné knihy je muž takříkajíc za zenitem, kterého čerstvě stanovená diagnóza donutila ke zhodnocení minulosti a k úvahám o nijak lákavé budoucnosti – celá kniha stojí na podivné situaci, nečekané konfrontaci smutného hrdiny s bývalou spolužačkou, ženou, pro niž nenajde víc než povrchní lítost nad šedí a nudou jejího zjevu i života. Sám ovšem konstatuje a bolestně si přiznává odcizení manželky i v jistém smyslu prázdný vztah s vlastními, ještě malými dětmi a v podstatě zjišťuje, že soužití s nejbližšími právě musel proměnit za soužití s nemocí jako projevem a průvodním jevem stáří. Stejně jako o Haberbergovi nebude řečeno – ani jeho textovou spoluhráčkou, ani jím samotným, ani vševědoucím autorem –, že ačkoli se mu jeho život zdál pestrý, ačkoli se sám aspoň občas mohl považovat za úspěšného, výrazného, zajímavého člověka či muže, je to čistě relativní, a kdoví, zda hloupá, ošklivá, přízemní a omezená bývalá spolužačka není vlastně šťastnější, zda náhodou nenaložila s životem šikovněji. To ale zacházíme čistě do případných úvah čtenářových, neboť Yasmina Reza se polopatismu, výkladu a závěrům zdaleka vyhýbá.

Podobně i v Zoufalství otec syna odsuzuje, odmítá pochopit, skoro ho až zatratí, a přitom je to právě syn, s nímž by mluvil nejraději, s nímž by chtěl mluvit, reálně a doopravdy – slova mu ale v hypotetických rozhovorech do úst vkládá sám, ačkoli i ta, co by mu třeba nebyla milá. K setkání nedojde, syn na románovou scénu nevstoupí, nedozvíme se, zda chce či nechce, chystá se nebo ne. O synovi nevíme nic, leda co prozradí jeho otec. A o tom přece po prvních dvou stránkách dobře víme, že vidí věci jen po svém a pouze tak, jak chce sám.

Romány Yasminy Rezy si nezaslouží zdlouhavé interpretace, nepotřebují být vykládány. Reza nepotřebuje nikomu radit ani nic vysvětlovat. Sama říká, že napsat knihu dnes neznamená najít nové téma: vše už tu bylo. Text může být zajímavý, rozšafný anebo úpěnlivý čistě způsobem, jak je napsán. „Nechtěla jsem svádět, zalíbit se ani provokovat,“ brání se Reza v jednom rozhovoru při obhajobě formy a struktury své první knihy. A možná právě tím jsou její díla v dnešním světě cenná. Čtenář Yasminy Rezy s největší pravděpodobností nechce být sváděn ani provokován. Chce si myslet své a po svém. Ve svém jistojistě šťastném životě by však mohl pocítit samotu. Třeba k ní najde s pomocí Rezy patřičný nadhled.

© Jovanka Šotolová
text vyšel jako doslov ke knize Yasmina Reza: Zoufalství, přel. Zdenka Kovářová, doslov Jovanka Šotolová, Agite/Fra, 2007
na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem autorky a nakladatelství Agite/Fra

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3221x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce