Vassalli, Sebastiano: Archeologie přítomnosti 2

Vassalli, Sebastiano
Archeologie přítomnosti 2

recenze beletrie zahraniční

Seznamte se s italskými osmašedesátníky a komunismem po italsku: sáhněte po výtečné knize Sebastiana Vassalliho Archeologie přítomnosti.

Sebastiano Vassalli: Archeologie přítomnosti (Archeologia del presente), překlad Kateřina Vinšová, Paseka – Pistorius, Praha - Litomyšl 2006, 192 stran

Seznamte se s italskými osmašedesátníky a komunismem po italsku: sáhněte po výtečné knize Sebastiana Vassalliho Archeologie přítomnosti. Autor, jeden z nejvýraznějších italských spisovatelů současnosti, v ní podává svědectví o své vlastní generaci dospívající v bouřlivých šedesátých letech, v jejichž závěru Evropou cloumaly studentské bouře a nepokoje. Jeho výpověď lze vnímat také jako zdařilý pokus o skicu italské povahy, která i přes všechny politické, ekonomické a kulturně sociální změny zůstává v toku dějin neměnná. Pro toho, kdo alespoň trochu poznal současnou italskou univerzitní mládež a její ideály, je kniha částečně setkáním právě s touto kategorií Italů, a to i přesto, že se jedná o příběh generace jejích rodičů.

Vypravěčem je architekt, který se postupně vypracuje z ničeho, získá renomé i jisté jmění. Fakt, že začínal od nuly a musel tvrdě pracovat, aby si zajistil slušný životní standart, z něho činí člověka značně skeptického vůči všem spasitelským snahám jeho přátel Lea a Michely Ferrariových, jejichž příběh v této knize vypráví. Jsou to lidé živící celý život naději na lepší svět nebo alespoň na záchranu toho současného. Pro své přesvědčení jsou ochotni obětovat vlastní soukromí, klid, peníze. Jakmile se někde na světě (jejich horizonty se neomezují pouze na Itálii) naskytne „palčivý“ problém, jsou mezi prvními, kteří bojují za jeho řešení. Jedná se o problémy ekologické, problémy světového míru, otázku jaderných zbraní, ilegální imigrace, postavení žen ve společnosti a mnoha jiných. Altruismus Ferrariových jde nakonec až za hrob – jejich těla jsou spálena teprve poté, co byla v souladu s poslední vůlí „rozebrána“ a všechny použitelné orgány zachráněny.

Svižné, místy zábavné, jinde tragické vzpomínání na dva odkojence italského osmašedesátého roku vystihuje naprosto přesně jací byli, jsou, a zřejmě také budou italští studenti: plni zaujetí pro boj s nespravedlnostmi světa, ať jsou tyto jakéhokoliv charakteru, a ať se jich dotýkají či nikoliv. Vždyť stávky všeho druhu, s plakáty a transparenty po škole, přespávání ve spacáku na univerzitě, to vše jsou činy, při nichž se může realizovat italský temperament. A ačkoliv si hrdinové Leo s Michelou v pozdějším věku, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, povzdychnou, že mládež již nežije pro vznešené ideály jako kdysi oni, ale zná jen zábavu a extázi z extáze (na kterou oni dva nakonec jako oběti doplatí), nelze jejich pesimismus (a snad také pesimismus samotného autora) chápat jako mínění platící v italské společnosti obecně (stačí se poohlédnout pár let zpět a vzpomenout na demonstrace italských studentů proti přítomnosti amerických vojáků v Iráku – jsou to stále titíž nadšenci věřící v sílu vlastních činů a bojující za řešení světových problémů).

Český čtenář místy možná silněji než ten italský chápe skepsi vypravěče vůči některým snahám Ferrariových poznamenaným jejich komunistickým smýšlením, a snad i silněji vnímá jeho ironický pohled na jejich entuziasmus (život dle motta „vše patří všem“, zapálení pro maoismus a komunistickou Čínu - vrcholem Leovy utopie je plán navázat s Čínou kulturní a vědeckou výměnu). Na jejich boji proti třídní diferenciaci pak Vassalli výtečně ukazuje jejich nevědomé pokrytectví a zcela své hrdiny obnažuje: na uskutečnění třídní rovnosti, kterou prosazují, by doplatili především oni sami, děti z bohatých rodin. Ovšem ironický náboj, s jakým autor pohlíží celou dobu na snahy svých hrdinů, je na samý závěr potlačen povzdechnutím vypravěče, „když už tady nejsou, kdo nás teď zachrání?“. Vždyť takových donkichotských hrdinů má náš svět zapotřebí. Ironie autora tak není cílena na (často utopické) snahy hrdinů jako takové, ale spíše na jejich bezmocnost a nerealizovatelnost v současné konzumní společnosti, která jakékoliv pokusy o lepší svět pošlape, a která je tu v centru Vassalliho kritiky.

Chronologie vyprávění je dodržena pouze rámcově (hrdinové postupně stárnou), jednotlivé epizody však nejsou řazeny jedna za druhou, jak se staly, ale pouze podle toho, jak si je vypravěč vybavuje – jako archeolog objevující střípky zapadlé v hlubinách paměti. Těmito střípky jsou i okrajové epizodky: ať už se jedná o osudy samotného vypravěče nebo svérázného bratrance Michely Giorgia, prostitutky Niny, blázna Camilla, paní Domeniky či hluchoněmé Číňanky a dalších, kteří prošli domem Ferrariových, ty všechny dotvářejí příběh obou hlavních hrdinů. 

Překladu není co vytknout. Kateřině Vinšové Vassalliho jazyk prostě sedne (svědčí o tom i ocenění, kterého se jí dostalo od Obce překladatelů v roce 2003 za překlad Vassalliho Nespočtu). Dokázala do češtiny převést čistotu stylu, výstižnost výrazů i rytmické odvíjení vyprávění. Pokud by snad někomu chyběl na závěr knihy erudovaný doslov objasňující Vassalliho tvorbu a knihu samu, nechť sáhne po ostatních autorových knihách, které u nás doposud vyšly, a které v závěrečných esejích nabízejí rozsáhlý informační fond k jeho tvorbě. Anebo ať si raději nerušeně vychutná vlastní požitek z právě dočtené knihy. 

© Věra Suková
článek vyšel v v časopise Host, 1/2007, str. 55-56. 
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 86 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2049x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce