Márai, Sándor: Deníky I

Márai, Sándor
Deníky I

ukázka beletrie zahraniční

V prvním svazku Deníků, jenž vyšel poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943-1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností.

 

Sándor Márai: Deníky - Svazek I. (1943-1967), Svazek II. (1968-1989), přel. Estera Sládková a Dana Gálová, Praha : Academia, 2008, 946 stran

Jedním z hlavních principů života je plnění povinností. Alespoň pro muže. Povinnost je více než život.

V uplynulém čtvrtstoletí bylo mou povinností pracovat ze všech sil. Tu jsem také – jakžtakž, jak jsem to dovedl – plnil. Teď je mou povinností ze všech sil nepracovat: alespoň ne pro svět. A to také není lehké.

A přesto, i v těchto dusných podmínkách, píšu román. To, co píšu, určitě není „dobré“; chybí mi jakékoliv podmínky k práci, atmosféra spisovatelského života, moje knihy, přiměřené prostředí, nutné pro duševní práci! A těch drobných starostí! Směšná, a už ani ne směšná bída! A nepomáhá ani pomyšlení na ty druhé, na mé kolegy a přátele, kteří teď živoří v internačních táborech. Člověk trpí po svém způsobu.

A přesto píšu ten román, zatímco Maďarsko se řítí vstříc svému osudu. Nedovedu jinak pomáhat, nedovedu jinak zareagovat na dobu, nedovedu jinak odporovat, jedině tak, že se pokusím napsat svůj román, zatímco jiní se pokoušejí zničit všechno to, co bývalo nejhlubším smyslem Maďarska: kulturu a humanitu.

Ti ubožáčkové: jak spěchají „zapojit se“, nezůstat pozadu, neohrozit si „postavení“, svůj stálý plat! Lidé nejsou ani tak podlí, jako ubozí.

V Pešti. Neustálé letecké poplachy. Ráno v devět, za náletu, ve skalních sklepeních na svahu Hradního vrchu. Lidé v prudkém červnovém slunci, u vchodu do sklepů, jako kdyby se vraceli z nějakého flámu, bledí, s kocovinou.

Jiskřivé, syté, jásavé červnové ráno. Kaštany, jako šílené vánoční stromky plné listí a svíček. Je to nespoutaný svátek. Čtu Goetheho „Kampagne in Frankreich“. V roce 1793 – ve věku třiačtyřiceti let – se zastaví nedaleko Verdunu u rybníka a s nadšením obdivuje, jak šupinatá těla ryb vrhají rudé světlo, když se jich dotkne sluneční paprsek. Už v té době jej zaměstnává Farbenlehre. Nazítří vypráví knížeti Reussovi o rybách a rudých šupinách, a zatímco spojené vojenské síly ožehávají zápalnými pumami zdi Verdunu, Goethe a kníže se procházejí uprostřed kulek létajících z pušek obránců hradu a probírají vyhlídky nauky o barvách.

Tak se má žít, jedině tak.

Kdo s námi neprožil tuto dobu, kdo nebyl mezi námi, když se všechno otevřelo, naplnilo a ukázalo v pravé podobě, kdo neví, co je to, když člověka vyděsí zazvonění a když se obává už dávno ne o vlastní život: kdo neví, čeho je třeba k tomu, abychom na houkání sirén ohlašujících nálet jen netečně vzhlédli, protože nebezpečí tohoto druhu naše nervy už dávno neutralizovaly v roztoku jiných, trpčích a nebezpečnějších jedů, kdo nepomohl alespoň jednomu dítěti, neposkytl nocleh nějakému ubožákovi bez přístřeší, kdo neví, co je to dostat do ruky ranní poštou dopis, který kdosi vyhodil někde na nádraží z vagónu, v němž jel s dalšími osmdesáti lidmi vstříc smrti: kdo toto všechno neprožil s námi, ty tři měsíce, těch pět let, těch deset let, ten ať se nikdy nestaví mezi nás jako soudce. Tady může soudit jedině ten, kdo žil mezi námi.

Marlowe: „The Jew of Malta“. Byl současníkem Shakespearovým a je docela možné, že mu propůjčil námět dramatu „Kupec benátský.“

Jak žije žid v představách anglického spisovatele šestnáctého století? Ta četba je v těchto dnech zajímavá. Marlowův žid jako by vystoupil ze stránek „Stürmeru“: je chamtivý, nenasytný, krvelačný, úskočný, věrolomný, zbabělý a sentimentální. Je to takový „Žid Süss“, ten maltský žid – kdyby tu hru hráli dnes, měla by úspěch. Odkud to věčné nedorozumění? A jakou má zde vinu literatura? Jako odvěké postavy loutkového divadla, Bohatýr Jan,[1] Smrtka a Kašpárek, nebo v commedii dell´ arte Tchýně, Lakomec, Paroháč, naivní a slaboduchý Sluha, tak žije v rekvizitárně literatury i Žid. Byla to věčná postava, s pejzy, s krvelačností, lichvou a křivopřísežnictvím v kapse kaftanu a na rtech s kletbami hanobícími křesťany. Kdykoliv se spisovatel octl v úzkých, sáhl po tomto námětu, po této postavě, jako sahal po Tchýni nebo po Lakomci.

Pohledy lidí na pešťských ulicích: ten ještě žije? A proč, jakým právem?... Jejich zrak, sluch a čich fungují s mimořádnou ostražitostí. Mají nový sluch, slídivý pohled. Lovecký pes takhle staví zvěř, větří kořist.

Musím román dokončit, každá výmluva je marná.

X. byl deportován do Polska. Vrchní župan, kterého jsem žádal v dopise, aby neodváželi šestasedmdesátiletého člověka, aby jej ponechali v ghettu, mi odpověděl několikařádkovým zamítnutím. Napsal mi, že on nic nezmůže. Ale když nic nezmůže, proč neodstoupí?

V každém vagónu jelo osmdesát lidí, s dvěma kbelíky vody. Úmrtnost během cesty se blíží dvaceti procentům. Jeden vagón putoval z Velkého Varadína[2] do Košic šest dní. Ve vagónech, určených pro čtyřicet lidí nebo šest koní, těch osmdesát lidí nemůže ležet ani sedět.

Anglosasové zahájili invazi ve Francii.

Z města L. odvezli židovského lékaře do pracovního tábora, jeho pětileté dítě spolu s obyvateli ghetta ve vagónu do Polska; ale ordinace zůstala na svém místě. Byl to můj spolužák. Ordinaci si zařídil moderně, měl tam rentgenový přístroj a elektrokardiograf. To je na venkově vzácnost. O ordinaci, rentgenový přístroj a vybavení soupeřili dva: místní úřední lékař a jistý internista. Lupiči se nemohli dohodnout. Ze sporu vzešla kavalírská aférka, souboj.

Protože my jsme kavalírský národ, džentlmeni, maucta.

Jeden říká: musím to přežít, je to všechno příliš podlé, nemá smysl přijít kvůli tomu o život. Druhý: musím to přežít, protože jsem zvědavý, chci vidět, jak to dopadne. Třetí: musím to přežít, protože ještě mám co na práci, atd. Nikdo z nich neřekne pravdu, že žít je někdy málem tak dobré, jako může být asi dobré být mrtvý a nevědomý.

Z této války, která je úděsnější, než si to kdo kdy uměl představit, toho nakonec každý unese víc, než si kdy uměl představit.

V sobotu ve dvanáct v noci byly zamčeny domy v budapešťském ghettu. V těch strašlivých hromadných ubytovnách žije víc než dvě stě tisíc lidí, kteří čekají, až budou ve vagónech deportováni do táborů v Polsku. Návštěvy jsou tam už zakázány.

Toto masové neštěstí nepřišlo nečekaně; a přesto nikdo doopravdy nevěřil, že by se mohlo dostavit. Jeho rozsah a význam pro lidstvo nedovedeme v této chvíli ani pochopit. Každý den, který prožívám, je jednou z nejzrůdnějších kapitol maďarských dějin. A už nelpím na životě. Je ve mně naprostá lhostejnost a odhodlání přijmout všechno, co mi osud může ještě přinést.

Ne, pomsta nic nespraví. Ale sama o sobě je úplná a dokonalá, jako bouře, jako povodeň. Bez ní neexistuje dokonaný lidský čin.

A přesto spisovatel nemá nikdy hlásat pomstu. Má mít pro lidi pochopení a snést všechno, co plyne z lidské přirozenosti.

Vedle velkých lupičů jsou skoro odpornější malí zbabělci, kteří v tomto požáru s poťouchlým úsměvem a zbabělými obavami zachraňují stříbrné lžičky.

Tyto dny v Pešti, uprostřed poplachů a bombardování, ve čtyřicetistupňových vedrech, v naprosté marnosti; setkání s lidmi, kteří už vědí, že životní styl přestal spojovat přátele a rozdělovat nepřátele; a všechno se chvěje v bleděmodrém červencovém slunci, jako fata morgána. Ráno v osm se projdu po budínské Hlavní ulici; v jednom espressu si dám kávu, přečtu si lživé a hrůzostrašné zprávy v jedněch novinách; v prázdném bytě se vykoupu, namátkou vezmu z police jednu knihu, čtu do oběda... ó, ty knihy! Pět tisíc knih, pět tisíc vzpomínek, soubojů, diskusí, usmíření, slastí, úlev – co s tím mám ještě společného? S tímhle bytem? S tou prací, s níž a pro niž jsem tady žil, po šestnáct let? V poledne vstoupím bezcílně do jakéhosi kostela, stojím v koutě; kam mám jít? Po Alžbětině mostě přecpanou tramvají, mezi lidmi se žlutou hvězdou; kodrcáme se uprostřed mostu, když se ozve siréna; nazdařbůh sejdu pod most; odtud mě vyženou; ve sklepě jednoho činžáku potkám svého lékaře, který by se rád dostal na seznam vystěhovalců do Švédska.

Po náletu v hloubi prázdné staré kavárny, skoro sám ve velké místnosti, v lóži. Tady vysedával Kosztolányi, Karinthy, Surányi,[3] kdy? Včera. Kde jsou? Nikde. A to celé, maďarská literatura? Několik obskurních plátků v ulicích, bláboly několika diletantů ve výlohách knihkupectví. Moji přátelé jsou v cizině anebo v internačních táborech či ve vagónech, které je vezou do plynových komor, pokud jsou židé, anebo v hluboké, utajované, vyděšené, plaché samotě, pokud jsou křesťané. Země se nachází v předpeklí. Tak sedím, předstíraje čtení, celé hodiny v kavárenské lóži, a najednou pochopím: takhle se žít nedá! A nelze se s tím smířit: ať už mi další život připraví jakékoliv podmínky, musím ze všech sil a veškerou svou vůlí pracovat; do šuplíku, dlouho, po léta; ale pracovat, ani ne tak pro práci samu, ani ne pro svou zemi či pro ochromeného evropského člověka, jen pracovat, jako tonoucí dělá tempa ještě i tehdy, když už má oči zamžené, paže ochablé a nedohlédne na břeh...

Maďarsko je obětí falešné úcty k autoritě. Tady se vždy ctila každá uměle nafouklá autorita a byl podezřelý každý, kdo se opovážil hlásat, že neexistuje jiná autorita, než autorita rozumu, talentu, kvality a velkorysého charakteru.

Podlost nějakého člověka většinou nevyjde najevo z věty hlavní, ale z věty vedlejší: z vedlejší věty odpovědi, jíž odpovídá na otázku doby.

Básníka X. požádali, aby podepsal žádost, která se přimlouvá za to, aby B., jeho někdejšího mecenáše – jenž je teď nucen nosit žlutou hvězdu se všemi z toho plynoucími důsledky – ponechali v jeho bytě. X. odmítá žádost podepsat, odvolává se na bizarní situaci, v níž žije; to je mimochodem určité stanovisko. A pak řekne: „Ale rád pozvu B. na oběd.“

Tedy před popravou, které není ochoten zabránit, ho s maďarskou srdečností rád uvítá za spuštěnými žaluziemi na talíř guláše.

Je možno zapomenout a odpustit?... Určitě „se má“, ale nevím, jestli je možno. Vzpomínka na utrpení nevinných pálí a drásá v duších těch, kdo zůstali, hlouběji, než aby ji bylo možno uhasit lhostejným popelem zapomnění.

Pomsta a odplata není nutná, ne. Skládání osobních účtů před zákonem úplně postačí; vždyť jinak nelze žít mezi lidmi, tomuto volání k odpovědnosti se nelze vyhnout. Cokoli jiného nemá naději a jen to plodí nové zločiny.

Ale zapomenout a odpustit?... Nemyslím si to. Žít dál, ano, pozorovat divadlo lidské hrůzy a velkoleposti, snad i pracovat. Ale zapomenout už nemohu a odpustit také ne.

Není pravda, že současná literatura nenese žádnou odpovědnost. Z ješitnosti, ctižádostivosti, hrabivosti jsme opomněli právě to, co bylo naší hlavní povinností: vychovávat společnost, nemilosrdně objasňovat pojmy. Tato nemravná lidská pospolitost může právem říkat, že její prvořadí mentoři ji nevychovávali, pouze ji bavili anebo „mrskali“, ale pokud jde o ty nejdůležitější – neboť nejjednodušší – pojmy, ponechávali ji v temnotách.

„Změnu“ si většina lidí představuje tak, že se jednoho večera v sedm čtyřicet ozve rozhlas a ohlásí... co? Konec války? Věčný mír? To je málo pravděpodobné. Změna tu už patrně je, probíhá, nepozorovaně a houževnatě, den co den, když si myslíme, že kolo světa stojí a nic se neděje.

Omluvit, vysvětlit to, co se stalo, nemůžeme; ale přiznat a vyprávět ano. A to bude úkolem této generace. „Kdo dudákem chce být, do pekla musí jít.“[4] Teď jsme přišli do pekla. Ať promluví dudáci.

Co můžou ještě říct? Že takoví jsme byli a jsme; a že jsme takoví proto a proto. Že jsme byli kdysi i jiní; a jestli se ještě někdy dostaneme z pekla na světlo boží, snad budeme jiní. Co se tady odehrávalo po pětadvacet let? Zájmové sdružení na ochranu feudálních velkostatků po pětadvacet let prodlužovalo pod záminkou Trianonu[5] existenci zřízení, které více či méně subtilním terorem potlačovalo, vystrnadilo všechno, co bylo úsilím o kvalitu. Každý, koho bylo možno právem podezírat, že mu jde o kvalitu, byl žid nebo podezřelý, že je žid, nebo ženatý se židovkou nebo dekadentní anglofil či frankofil, svobodný zednář a komunista. Zájmové sdružení nechtělo kvalitu; z Kluže[6] a Košic bylo slyšet křik, že tady se nesmí nic změnit, a nikdo nesměl říct, že Kluž a Košice je možno získat zpátky jedině tak, že doma vybudujeme Maďarsko takových kvalit, aby bylo přitažlivé jak pro národy okolních zemí, tak pro odtržené Maďary. Češi, Srbové a Rumuni se spěchali pochlubit světu každým svým spisovatelem, malířem a sochařem, nadšeně předváděli své talenty. Na našich vyslanectvích přijímali vandrujícího maďarského spisovatele, umělce, intelektuála, který zaklepal na dveře, asi tak, jako přijímá šafář podruha, předvolaného k raportu.

To vše je třeba říct; doma, a také světu. Proto nám byl přisouzen ten druhý žlutý cejch, který teď už budou nuceny nosit před zrakem světa celé generace Maďarů. A hledat učebnu, otevřít jakousi základní školu, kde intelektuálové vysvětlí novým generacím Maďarů základní pojmy: vlast, národ, stát, společnost, jakož i základní pojmy lidského, národního vztahu ke světu. Turulistům[7] vyprávět o tom, co říká Théophile Gautier o Baudelairovi, který byl možná jiný, než si to turulisté po pětadvacet let mysleli... Všechno začít od začátku.

Každý si chce zachránit život, každý jednotlivě. Protože je člověk. A země? Národ? Ten také žije a většina dovede beznadějně žít a umírat jedině v rámci národa, a to i tehdy, když si myslí, že mu na něm nezáleží.

Národ žije ve smrtelném nebezpečí. Už ani nevěřím, že by jej kdokoli mohl v jeho známém životním stylu, v jeho historické podobě zachránit. Už nejde o města a územní pásma, ale o holou existenci podstaty národa. O to, aby z Maďarska něco zbylo a aby svědomité a starostlivé ruce vypěstovaly z tohoto jádra národní organismus, který bude zase ve světě vážen. Ale kde jsou ty starostlivé ruce? A čisté ruce? Všude jen ctižádost, hrabivost nebo poťouchlá přikrčenost.

Autobiografie Benvenuta Celliniho – „napsal vlastní rukou, ve Florencii” – je to tak elektrizující a otřesná četba proto, že její hrdina a autor zachází s perem stejně jako s rydlem, jímž zdobil svá veledíla, a s rydlem zachází jako s „krátkou dýkou“, kterou má neustále po ruce, kdyby bylo třeba nějakou životní záležitost definitivně vyřídit. Žít, tvořit, vraždit, vyrývat do stříbra jemné linie anebo zasadit protivníkovi mezi žebra jemnou ránu, to vše je pro něj jedno a totéž; život je čin. Tento Florenťan žije ve svém životě i díle plně životním rytmem šestnáctého století.

Snad proto ho měl rád Goethe, který miloval jen to, v čem nabýval okamžik rytmu světa plný význam. „Tak jsem popadl svou krátkou dýku, šel jsem k Giuseppovi a vrazil mu ji mezi žebra...“ Cellini to navíc ještě říká tak, jako když my si dnes na někoho vyjedeme: „Tak jsem zvedl telefon a řekl jsem tomu špína chlapovi od plic, co si o něm myslím.“

Ti sprostí pisálkové, ti nájemní vrazi od plnicího pera – najdou se mezi nimi i nadaní, a jejich vina je větší a neodpustitelnější než vina neschopných avanturistů! – kteří si troufli psát maďarským jazykem o živých a mrtvých spisovatelích v těchto měsících, kdy za každým napsaným a vyřčeným slovem stála brachiální moc, hotova udeřit na každého, koho tito zbabělí a podlí žoldáci proskribovali: ti se pak budou jako první šmrdolit kolem „změny“.

Ale spisovatelé mlčeli. Žili nebezpečně a mlčeli. Nebyli „hrdinové“, ne; rádobyhrdinské křiklounství přenechali obskurním příležitostným rytířům. Nebyli waleští bardové[8]; bezmocně mlčeli. Ale mlčeli, celý maďarský intelektuální život mlčel; a jak mnoho to znamenalo, do jaké míry to byl v těch měsících čin, to může vědět jen ten, kdo tady žil. Je to jeden z mála paprsků naděje; tmu nerozptýlí, ale paprsek to je.

Střední třída. Teď uraženě a schlíple čeká na „ránu do týla“. Nevím, zda se budou udílet rány do týla, vůbec nemám ponětí, co bude... Vím jen tolik, že tato střední třída je nejen zbabělá a závistivá, ale také neskonale líná. Proto se klepe před nastávající dobou, kdy bude muset doopravdy pracovat, ne jen vykonávat nějakou pseudočinnost, jako je například pohodlný úřad, ale doopravdy pracovat, se všemi důsledky, obstát v soutěži. Tento střední stav se ještě i v nedávné minulosti pokládal za dědice jakéhosi neviditelného svěřenství. Teď z tohoto svěřenství vypadli, vypadli z toho neodpovědného, zívajícího, velkopanského, lajdáckého mrhání časem, milostpáni budou nuceni doopravdy obchodovat, odpovědně pracovat: a z toho mají hrůzu. Raději ránu do týla, říkají s mučednickým úsměvem. Jsou nejen zbabělí a samolibí, ale i líní.

Spolek loupežných vrahů, který se po 19. březnu prohlásil za vládu Uherského království[9], odstoupil. Co dělají teď ti lidé, kromě toho, že si zachraňují kůži? Co si myslí post festum?… Země se propadla do zločinu. Celé generace jí nebudou schopny vrátit pověst a čest. A nemůžeme ani tvrdit, že jsme to vše činili pod hrubým cizím nátlakem; nátlak tu sice byl, ale obyvatelstvo této země se ochotně a spontánně přičinilo, aby se z ostudy stala historická odpovědnost.

Na ulici potkávám svého švýcarského překladatele. Vyptáváme se navzájem na osudy našich společných přátel. Zprávy jsou špatné.

Neviděli jsme se šest měsíců. Ptá se, jestli mi už vyšel román „Žárlivci“ u švýcarského nakladatele, který si jej loni zamluvil. Šest měsíců jsem o tomto nakladateli neslyšel; smlouvu a zálohu mi poslal, ale po 19. březnu se odmlčel. Z rozpačitého úsměvu mého překladatele si mohu domyslet pravdu: knihu maďarského spisovatele teď švýcarský nakladatel vydat nemůže.

Jsme, všichni Maďaři, kvůli zločinům několika vrahounských, sadistických a hrabivých grázlů na indexu. Ve vědomí vzdělaných a morálně odpovědných evropských národů žijeme jako jakási zlodějská a lidožroutská cikánská horda, někde v nějaké boudě na periferii Evropy, kde se celý kmen oddává podezřelým a odporným věcem: krádeži slepic a pojídání mršin. A to všechno musíme, možná celé generace Maďarů, snášet, kvůli několika grázlům. A také proto, že národ neměl dost vylučovací síly.

Čest Maďarska může zachránit už jen několik intelektuálů: spisovatelé, vědci, umělci, technici, vychovatelé. Ale kdo tady ještě zůstane, kdo bude mít sílu a puvoár vychovávat?

Pokud to přežiju a pokud se ještě dostanu do ciziny, jen co se představím, Švédové a Dánové, Holanďané a Francouzi, Angličané a Portugalci zmlknou, mrazivě si mě změří, budou se dívat z okna či mluvit o něčem jiném. Tohle potrvá hodně dlouho.

Poznámky
[1] Bohatýr Jan (Vitéz János) – tato tradiční postavička maďarských loutkových divadel je ovšem „bohatýrem” spíše v uvozovkách; podobá se poněkud českému Škrholovi.
[2] Velký Varadín – maďarsky Nagyvárad, rumunsky Oradea, město na území dnešního Rumunska
[3] Dezső Kosztolányi (1885-1936), Frigyes Karinthy (1887-1938), Miklós Surányi (1882-1936) – významní představitelé maďarské literatury meziválečného období, všichni tři zároveň působili i jako novináři
[4] Citát z maďarské lidové písně
[5] Trianon – symbol nového uspořádání Evropy po první světové válce, v jehož důsledku Maďarsko ve srovnání s historickými Uhrami přišlo zhruba o 2/3 dřívějšího území. Z maďarského hlediska tradičně vnímáno jako národní tragédie
[6] Kluž – maďarsky Kolozsvár, rumunsky Cluj-Napoca, město na území dnešního Rumunska
[7] Turulisté – zastánci radikálně pravicové nacionalisticko-populistické ideologie odvolávající se v meziválečném období na zájmy „venkovského lidu”, jakožto zdravého jádra národa. Název pochází od bájného ptáka Turula, totemového dravce předků dnešních Maďarů, později oblíbeného symbolu „síly” v nacionalistické ikonografii
[8] Waleští bardové – v baladě maďarského básníka Jánose Aranye (1817-1882) představují symbol odvahy a suverenity umělce, který není ochoten se sklonit před cizí nadvládou a přisluhovat mocipánům
[9] 19. března 1944 je jmenována Sztójayho vláda, k moci se dostává krajní pravice a faktické vedení tehdy už okupovaného Maďarska v podstatě přechází do rukou říšského zmocněnce Veesenmayera. Sztójayho vláda úřaduje do 23. srpna 1944, poté se pod vlivem zvratu ve válečné situaci poměry poněkud zmírňují

Překlad © Ester Sládková
ukázku z Máraiho Deníků publikujeme na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Academia

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2492x

Koupit knihu

Inzerce