Márai, Sándor: Deníky - Svazek I.; Svazek II., předmluva

Márai, Sándor
Deníky - Svazek I.; Svazek II., předmluva

studie kultura

Také pro Máraiho, odchovance, zaníceného propagátora a strážce evropské kultury, kultury Západu spočívající na anticko-křesťanských pilířích, je rozbití historických Uher jednak počátkem eroze celé evropské duchovní podstaty, v jeho očích jediné záruky žádoucího vývoje lidského rodu, jednak pak hrubým zneuctěním a popřením zásluh, které uherský stát na poli šíření a hájení tohoto kulturního odkazu získal.

Bludný Evropan v moři dvacátého století 
Sándor Márai: Deníky - Svazek I. (1943-1967), Svazek II. (1968-1989), z originálu Napló 1943-1944, Napló 1945-1957, Napló 1958-1967, Napló 1968-1975, Napló 1976-1983, Napló 1984-1989 přel. Estera Sládková a Dana Gálová, doslov napsal Robert Svoboda, Praha : Academia, 2008, 946 stran

Jako legendami opředený mořeplavec, stojí autor neochvějně se zrakem upřeným ke vzdálenému obzoru na kapitánském můstku svého korábu klasické evropské kultury, unášeného a ošlehávaného vlnami dvacátého věku... Sleduje někdy divoké, jindy jen rozmarné pohyby nevyzpytatelných vodních spoust před sebou, snaží se odhadnout směr a účinky tajemných spodních proudů, náhle vznikajících a opět mizících vírů... Někdy se zatvrdí, občas se docela rozhorlí, pro některé věci má nanejvýš ironicky pozvednuté obočí nebo shovívavý úsměv, nad jinými pouze mávne rukou... Čím je starší, tím je toto jeho gesto vyjadřující odstup a nezájem častější. Přitom si ale svědomitě vede palubní deník. Skoro na rok přesně od poloviny své dobrodružné plavby, od poloviny života, který mu byl vyměřen, pociťuje nutkání vést jakési „hovory k sobě“, které jako by byly určeny jen pro chvíle samoty trávené kdesi v podpalubí, ve skutečnosti mají být ovšem důraznou promluvou k veřejnosti, tím důraznější, čím více se halí do hávu intimity a subjektivity. Je to trik zkušeného publicisty, který nemá chuť bezprostředně líčit každodenní střípky událostí a zaujímat k nim „otisknutelné“ stanovisko, raději se zabývá „soukromým“ popisem a reflexí procesů, jež tato všední skutečnost vyvolává v jeho nitru.

„Rozhodl jsem se skoncovat s novinařinou – proč vlastně? Protože spisovatel v jistém věku, na jistém vývojovém stupni, nemůže beztrestně psát do novin. Taková je pravda, vše ostatní jsou jen záminky. To kníkavé, bezbarvé připodotýkání k jevům a úkazům, jímž je publicistika dnes, kdy neexistuje svoboda tisku, se zvrhlo; spisovatele ponižuje a infikuje. Jednou, až bude mír, až bude svoboda a tisk, když budu mít chuť, o cestování a osobnostech... Snad. Ale teď se musím odmlčet, uchýlit se do tohoto deníku, do svého románu, do psaní, jak mi to velí osud, svědomí a výchovná role písmenek. Nemůžu jinak. Tato oběť možná rozvrátí moji ´měšťanskou životosprávu´, ale neexistuje úkol bez obětí. Narodil jsem se jako spisovatel, to je vše; a toto je nutno, zdá se, jednoho dne akceptovat se všemi důsledky.“ – Tak si to zapisuje do svého prvního – válečného – oddílu deníků, které se mu posléze stávají „novinami jednoho autora“ do konce života. Deník je odpovídající forma pro Máraiho romanopisce a aristokrata ducha, jenž raději rozvažuje a potom proklamuje, než aby vedl dialog, jehož ideálem je Erasmus Rotterdamský, zavřený v komůrce s psacím pultem, s prstem věčně ušpiněným od inkoustu, a Goethe, který dokáže i v dešti kulí nerušeně promýšlet svou nauku o barvách...

Je mnohokrát opakovaným zjištěním, že skutečným prahem 20. století není ani tak rok 1901, jako spíše první světová válka, jež definitivně uzavřela „staré zlaté časy“. Pro Maďarsko znamenal rozpad rakousko-uherského mocnářství Pyrrhovo vítězství: nabylo sice samostatnost, ale muselo za ni hned zaplatit zánikem historických Uher, ztrátou dvou třetin území po staletí fetišizovaného „svatoštěpánského“ státu. V téže době Sándor Márai (*1900 – † 1989), pocházející ze zámožné košické měšťanské rodiny, začíná studovat na univerzitě ve Frankfurtu, přičemž zároveň spolupracuje s listem Frankfurter Zeitung, od roku 1925 pak přispívá do německého a maďarského denního tisku z Paříže. V roce 1928 se usazuje v Budapešti. Jeho rodné Košice leží na území Československa a horthyovské Maďarsko, toto mírně operetní „království bez krále“, žije ve znamení oficiální křesťanskonárodní ideologie, která si všechno „maďarské“ definuje jako pozitivní protipól všeho „nemaďarského“, t. j. nepřátelského nebo přinejmenším podezřelého. Na seznamu nepřátel figurují na předních místech následnické státy nově vzniklé po r. 1918, komunismus a židé (respektive židovský element ztotožňovaný s komunismem). Hlavním politickým cílem je dosažení revize hranic, nekompromisní obnova předválečné celistvosti „velkých“ Uher, což v příštích letech vede ke sblížení Maďarska s mocnostmi Osy.

Také pro Máraiho, odchovance, zaníceného propagátora a strážce evropské kultury, kultury Západu spočívající na anticko-křesťanských pilířích, je rozbití historických Uher jednak počátkem eroze celé evropské duchovní podstaty, v jeho očích jediné záruky žádoucího vývoje lidského rodu, jednak pak hrubým zneuctěním a popřením zásluh, které uherský stát na poli šíření a hájení tohoto kulturního odkazu získal.

„Osud maďarského národa je pevně spjatý s osudem Evropy. Evropa totiž nekončí přesně v těch místech, kudy se táhnou její geografické hranice. Na mapě evropské vzdělanosti je Maďarsko ještě územím organicky přináležejícím k té kultuře, která vytvořila nejvyšší životní formy lidského soužití. Maďarsko patří k Evropě křesťanské vzdělanosti právě tak, jako k ní patří Holandsko, Švédsko nebo Portugalsko. Život národů usazených na východ od historických hranic naší vlasti už spadá do akčního radia velkých duchovních, náboženských a společenských idejí Východu, přestože ze zeměpisného hlediska náležejí k Evropě...“ – píše Márai v roce 1942 v pamfletu nazvaném „Leták ve věci výchovy národa“, ve kterém na základě analýzy aktuální situace koncipuje úkoly poválečné společnosti. Od této myšlenky už není daleko k citaci oblíbeného tradičního obrazu historických Uher jako „nejvýchodnější obranné bašty evropské křesťanské vzdělanosti a humanismu“ a „neoddiskutovatelného“ maďarského poslání, „jehož hlavním smyslem je v rámci maďarské státnosti umožnit všem národnostem, které zde žijí, svobodné rozvinutí jejich talentu a schopností. Svatoštěpánská myšlenka dala vzniknout na tomto teritoriu takovým možnostem souhry sebeuplatnění zde žijících etnik, že tyto pod vedením maďarského ducha zajistí národu vysoce kvalitní vedoucí úlohu v Dunajské kotlině.“ V citovaných větách zaznívají víceméně tytéž argumenty, kterými se o dobrá dvě desetiletí dříve, po první světové válce, snažili maďarští političtí představitelé (kapku anachronisticky a marně) přesvědčit vítězné mocnosti o nezbytnosti a účelnosti zachování historických Uher v nezměněné podobě. Od mnoha svých současníků se však autor liší alespoň v tom, že nadřazené postavení maďarského národa podmiňuje patřičnou kvalitou, která tu není jednou provždy, je třeba ji udržovat a stále znovu budovat... Není vyloučeno, že mimo jiné právě rozporuplné ohlasy na tento text přiměly autora k tomu, aby se stáhl do deníkového soukromí. Uprostřed celosvětové válečné vřavy totiž dost „troufale“ upozorňuje: „Evropskou kulturu je nutno chápat jako duševní stav, který nabírá své síly z tradic křesťanské vzdělanosti. Kdo se podílí na tomto stavu, který má charakter prožitku, je Evropan. Po válce bude Evropan nucen odpovědět na otázku, zdali je ochoten dále žít v morálních rámcích této vzdělanosti, nebo zda se navždy vzdá své dosavadní evropské role a přizpůsobí se mocenskému profilu nových ideových proudů a životních forem, evropským tradicím vzdálených. Tato otázka navozuje vidinu nedozírných důsledků. I my budeme nuceni odpovědět, my Maďaři“.

Máraiho pravděpodobně příliš nepřekvapuje, že jeho „pedagogické působení“ není přijímáno s nadšením ani napravo, ani nalevo. A má být ještě hůř. Jak o tom svědčí samotné deníkové zápisky. „V uplynulém čtvrtstoletí bylo mou povinností pracovat ze všech sil. Tu jsem také – jakžtakž, jak jsem to dovedl – plnil. Teď je mou povinností ze všech sil nepracovat: alespoň ne pro svět. A to také není lehké.“ – poznamenává si do deníku znechucený autor, pohlížející kriticky jak na Horthyho režim, tak na národní radikalisty a komunisty. Nemyslí to však úplně doslova a po válce mu ještě mimo jiné vyjde doma první svazek deníků tiskem. Po roce 1948 po krátkém období váhání opouští vlast. Loď bludného Evropana zamíří nejprve do západní Evropy, do milovaného Středomoří, kolébky všech klasických hodnot, pro něž mu stojí za to žít, později zakotví ve Spojených státech. Spisovatel, který byl v Maďarsku třicátých let neobyčejně populární, v Maďarské lidové republice socialistické éry po čtyři desetiletí nevychází; nejprve nesmí, později (už ke konci osmdesátých let) nechce, aby si ani zdánlivě nezadal s komunistickým režimem, jehož moc se zakládá na přítomnosti sovětských vojsk v zemi. O postupně vydávaný deník pečuje maďarský nakladatel v zahraničí. V Maďarské republice vyšel tento „román, který mohla dokončit jedině autorova smrt” v šestisvazkové podobě až v devadesátých letech minulého století. Toto vydání bylo předlohou pro překlad, jenž se českému čtenáři nyní dostává do rukou.

„Není pravděpodobné, že by byl pronikavě myslícím vynálezcem, géniem svého oboru ten, kdo se v jiných ohledech spokojí se zmetkovým odpadem zábavního průmyslu určité civilizace, kdo se stane otrokem sportovního šílení, maniakem honby za rekordy, a kdo se namísto vzdělání nabytého cestou individuálního úsilí spokojí s informovaností zprostředkovanou mu titulky přes čtyři sloupce v novinách, případně uspěchanými, povrchními a líbivými prostředky filmových žurnálů a rozhlasu.” Toto krédo formulované v už zmíněném „Letáku” z roku 1942 vede u Máraiho i v emigraci k ustavičnému zkoumání a pozorování jeho bližních, k mapování „tristní vzdělanostní úrovně” průměrného Evropana, ale může to být i Američan... Dvacáté století není autorovu vytříbenému vkusu dvakrát po chuti; ať už jde o abstraktní umění, o hippies a mnoho dalšího, pokud posuzovaná entita vznikla po první světové válce, hledí na ni většinou s despektem. K řadě projevů amerického životního stylu se ale staví až s překvapivým pochopením, přestože jako celek mu tento životní styl zůstává cizí.

Deníkové zápisky, vedené – i když se stále delšími pauzami – do posledních měsíců spisovatelova života, Sándor Márai pravidelně třídí, vybírá a pořádá, ponechává však vybraným částem textu jejich prvotní „neučesanost” a poněkud hektickou interpunkci. Proto můžeme mít při četbě pocit, že k nám pisatel deníku promlouvá „teď a tady”. Nejsilnější, jak už to bývá, nejsou pasáže, ze kterých čiší autorův vědomý záměr čtenáře „vzdělávat a vychovávat”, nýbrž zpravidla ty, které obsahují stručné originální postřehy, inspirované ať už četbou, nebo drobnými zážitky, „věcmi kolem nás”, dále pak zápisky, ve kterých se objevuje intimně komorní lidský rozměr, zejména pokud se zaměřují na různé aspekty vztahu mezi spisovatelem a jeho ženou Lolou. Nebo pokud obsahují – ke konci Máraiho života – úryvky jeho osobního dialogu se smrtí.

„Jedu taxíkem na kraj města, kde policejní důstojníci na střelnici učí za dosti vysoký poplatek zájemce, jak zacházet se střelnými zbraněmi. Ta výprava je aktuální, protože se necítím dobře a nerad bych nějakou vrtáckou nešikovností zkazil ten okamžik, kdy bude nutné předejít dlouhé bezmoci a čekání na smrt.”

Poslední léta života strávil osaměle, v naprostém ústraní. Roku 1989 spáchal skoro devadesátiletý, životem unavený Márai v San Diegu sebevraždu.

© Robert Svoboda
článek vyšel jako doslov v knize Sándor Márai: Deníky - Svazek I. (1943-1967), Svazek II. (1968-1989), Academia, 2008
na iLiteratura.cz doslov uveřejňujeme se souhlasem autora a nakladatelství Academia

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3591x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce