Děžinský, Milan: Přízraky

Děžinský, Milan
Přízraky

recenze beletrie česká

Průvodcem básníka je samota. Úzkostlivě střežená, žárlivě střežící. Jejím živlem je noc. Zatímco ve dne básník pobývá se svými bližními, v noci se obrací k sobě. V době, kdy všichni již dávno spí, usedá ke stolu, rozmlouvá s vlastními přízraky.

Věštění z cibule a jiné básně
Milan Děžinský: Přízraky. Brno, Host 2007, 74 stran

Průvodcem básníka je samota. Úzkostlivě střežená, žárlivě střežící. Jejím živlem je noc. Zatímco ve dne básník pobývá se svými bližními, v noci se obrací k sobě. V době, kdy všichni již dávno spí, usedá ke stolu, rozmlouvá s vlastními přízraky. Jsou tam přízraky z mého dětství, / ale přicházejí i z časů mého stáří, / hledají svá jména. / Cítím svůj pot jak kůži země po dešti, / mohl bych být i na té druhé straně, / ale jsem tady. // Jsou přátelští. / Má žena se jich bojí, / i když není nic slyšet, / jen ťukání.“ Čteme v titulní básni Děžinského Přízraků. Básník se odcizuje sobě i druhým, stává se někým jiným. Kráčí po okrajích našeho světa, odměřuje noc vlastního nitra. Přesto je nutné navrátit se zpět, a tak netrpělivě čeká na příchod spánku anebo rána: „Nikdy se v noci nedívám na hodiny, / téměř nikdy, / jen tehdy.“

Obdobně postupujeme celou Děžinského sbírkou. Z noci její první části (Noční hlídka) vcházíme do dne zabydleného „božským stvořením“, přírodou v jejích nesčetných proměnách; ke konci nás však opět dohánějí „přízraky“, nejistá tušení prosakující z nadcházející noci, z temnoty budoucího. Noc básníka je stejně živá a zaplněná jako den. Její „barevný svět“ je „plný výčnělků, o něž se lze opřít / nebo zchladit“, jak svědčí již úvodní báseň osamoceně stojící před ostatními částmi sbírky a jako jediná se vydělující bílým písmem z šedého pozadí. V noci utichá hluk, nic nás neruší, není již třeba nikam spěchat. Běh světa se mění v nehybné obrazy naší mysli. Zrak ustupuje ostatním smyslům. „Já ale nejsem na cestování, / vyznávám statické umění poezie, / tísnivé civění do tmy, / zbožňuji doteky, / vemlouvání.“ Vnitřní zrak básníka překonává propast mezi viděním a výpovědí, věci našeho světa proměňuje ve slova básnické řeči.
 
Pohled je navracen sám sobě. Poslední slova sbírky tak náhle ukážou na osamělého pozorovatele stojícího ve skrytu za oknem. Jeho zrak však nespočívá na vlastním obraze odrážejícím se ve skle, nehledí do zrcadla; naopak, přímou linii pohledu nahrazují křivky a záhyby, v nichž se pozorovatel ztrácí. Pevné obrysy věcí pozbývají svůj tvar, rozkládají se a mizí. Pohled umírá spolu s nimi jen proto, aby se mohl opět zrodit v prázdnotě, jež je nahradila, a vyjevit nám další z řady našich tváří. Smrt pohledu uvolňuje místo beztvarosti, do níž se noříme všemi zbývajícími smysly. Privilegovanost nehmotného pohledu tu dočasně ustupuje tíži hmoty. Úkolem básníka pak je jejich vzájemné propojení: zduchovnění hmoty, materializace pohledu. V básni se svět odhmotňuje, stává se duchovním. Život duchovního člověka je životem v blízkosti umění.
 
Tímto dvojím pohybem se zároveň začleňujeme do světa a svět se kondenzuje v nás; vytváříme společně jediný komplikovaný celek, jehož jednotlivé vrstvy jsou stejně tak krásné jako prohnilé. Věštíme z cibule: se slzami v očích hledíme na stopy času, vzrušeni a plni očekávání odhalujeme další a další průsvitnou prázdnotu, temnotu, v jejímž lůně spočívá klubko chvějícího se světla. „Snad proto je tak krásná, / že ji ohlodává živel zmaru / a zůstává jen štiplavost / po posledním soustu. // Plody a hlízy se hroutí dovnitř / a žloutnou, hnědnou, černají – / takový je postup.“ Život jako umělecké dílo, život jako Dílo. Takový je postup.
 
 

© Jan Havlíček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 133 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3797x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce