O paní Kateřině
Pošová, Kateřina

O paní Kateřině

V sobotu mi přišla zlá zpráva, že v šest ráno zemřela tlumočnice, překladatelka a publicistka Kateřina Pošová. Zbýval týden, aby se dočkala osmasedmdesátin...

V sobotu mi přišla zlá zpráva, že v šest ráno zemřela tlumočnice, překladatelka a publicistka Kateřina Pošová. Zbýval týden, aby se dočkala osmasedmdesátin. Polistopadové generaci to možná přijde legrační, ale pamětníci dobře vědí, co pro nás za bolševika znamenala kulturní střediska sousedních zemí, kde se daly koupit svobodomyslnější filmové, hudební a literární časopisy a pořádaly se projekce pronikavých snímků. Právě díky hlasu tlumočící Kateřiny Pošové jsem „u Maďarů“ poznal tvorbu znamenitých režisérů jako Miklós Jancsó, István Szabó, Pál Sándor nebo Péter Bacsó. Myslím, že to byla ona, která mne zavedla ke skvělým prozaikům kolem časopisu Nyugat, a nebýt jí, nepoznám brilantního autora jménem Dezső Kosztolányi. Časem jsme se seznámili a občas jsem ji otravoval s převody nevalných textů maďarských rockových kapel. Vždycky na mě působila křehce, takový skleněný ptáček, ozdoba na vánoční stromeček. Ani omylem jsem netušil, co má tato drobná žena za sebou.

Jak říká Sándor Márai, „na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem“. Kateřina Pošová na ně odpovídala tak, že se nikterak nemusí bát setkání se Stvořitelem. Přišla na svět jako první novorozeňátko v nové kežmarské nemocnici, vyrůstala v maďarsko-židovské rodině architekta v Košicích, odkud byla v červnu 1944 s rodiči posledním transportem odvezena do Osvětimi. V pracovním koncentračním táboře Glöwen u Wittenbergu si začala zaznamenávat tužkou dojmy do oranžového sešitu, který získala výměnou za ušetřenou porci chleba, coby dopisy otci, jehož viděla naposledy na osvětimské rampě. O matku přišla krátce potom. Texty chvályhodně vydal před pěti lety Prostor díky péči Pavly Frýdlové pod názvem Jsem, protože musím…, s podtitulem …napsala jsem si ve čtrnácti do lágrového deníku.

Od roku 1949 žila v Praze, živila se jako technická kreslička, dramaturgyně Maďarského kulturního střediska, televizní produkční či tisková referentka v Krátkém filmu. Když ji počátkem normalizace vyškrtli z KSČ, zůstala na volné noze, tlumočila na karlovarském festivalu, překládala titulky, divadelní hry, nakonec i romány laureáta Nobelovy ceny Imreho Kertésze Člověk bez osuduFiasko.

Naposledy jsme spolu mluvili za dosti kuriózních okolností. Loni koncem dubna zesnul přední herec József Madaras, což jsem se dozvěděl na poslední chvíli před vysíláním v rádiu. Chtěl jsem mu věnovat krátký nekrolog, hledám na internetu podklady, leč ouha. Všechny podrobnější zdroje o jeho životě byly samozřejmě v maďarštině. Napadlo mě zavolat spásonosnou Kateřinu Pošovou, která pobaveně svolila, abych jí do telefonu překoktal věty jako: „Madaras szerepeinek sora az egyszerű emberek, a feltörekvő népi hősök igazságáról és nehézségeiről szól.“ A hned mi je hbitě překládala. Do kanceláře však vstoupil kritik Vladimír Just a chytil se futra, neboť z toho, co slyšel, musel usoudit, že jsem zešílel. Za obětavou službu si vymínila honorář deci vína. Už ho spolu holt vypijeme onde, nenahraditelná paní Kateřino.

Portrét

Spisovatel:

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse