Okada, John: No-No Boy

Okada, John
No-No Boy

recenze beletrie zahraniční

John Okada zemřel jako zapomenutý autor v roce 1971, jeho dílo bylo znovuobjeveno až o pár let později. Od té doby je No-No Boy považován za jedno ze základních děl asijské americké literatury, vyučuje se o něm na univerzitách a hojně se objevuje v nejrůznějších literárních antologiích.

 

John Okada: No-No Boy. University of Washington Press. Seattle and London 1977

Japonská americká literatura stojí na rozdíl od ostatních minoritních literatur trochu v pozadí, a to nejen v porovnání například s židovskou či černošskou. I jiným asijským národnostem se dostává mnohem větší pozornosti, ať už jde o autory indického subkontinentu (Jhumpa Lahiri, Siddhartha Deb), kde Amerika přebírá britskou literární tradici, či o Korejce (Chang-Rae Lee) či Číňany (Ha Jin).

Důvod je relativně nasnadě: i když USA vedly válku s více asijskými národy, nikdy se ke svým občanům nechovaly tak macešsky jako za druhé světové války k Japoncům amerického původu. Ihned po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 totiž začaly americké úřady shromažďovat informace o všech občanech japonského původu, kteří v té době žili na západním pobřeží, a to z obavy, že by mohli pracovat jako špioni či se by při případné japonské invazi mohli přímo připojit k japonské armádě. Silná japonská komunita na západním pobřeží byla především ve velkých městech, jako například Seattle či San Francisco, ovšem na kalifornském venkově mělo farmy mnoho japonských rodin. Ze svých domovů bylo přemístěno zhruba sto dvacet tisíc lidí, kteří všichni skončili v internačních táborech ve Wyomingu, Idahu, Oregonu, ale také v Coloradu či v dalekém Arkansasu. Tam musely ve vězeňských podmínkách přežít celé čtyři roky války. Po konečném vítězství Američanů a porážce císařského Japonska pak na ně bylo dlouho pohlíženo jako na občany druhé kategorie (mimochodem, emancipace čínských a japonských imigrantů si musela počkat až do sedmdesátých let dvacátého století – do té doby na ně bylo pohlíženo jako na „Yellow Peril“). Historickou křivdu zmírnil až v roce 1988 Ronald Reagan, jenž se všem dotčeným rodinám jménem Spojených států omluvil a nabídl symbolickou finanční kompenzaci.

Mladým mužům schopným armádní služby bylo za války dáno na vybranou: buď narukují do americké armády a půjdou bojovat proti Japoncům, nebo stráví roky ve vězení za odpírání vojenské služby. Odvedencům byly položeny následující dvě otázky: „Jste ochoten sloužit v armádě Spojených států, kdekoliv vám to bude nařízeno?“ a „Jste ochoten odpřísáhnout bezpodmínečnou poslušnost Spojeným státům americkým a věrně chránit Spojené státy před jakýkoliv útokem cizích či domácích sil, a odmítnout jakoukoliv formu věrnosti či poslušnosti japonskému císaři, jiné cizí vládě, síle či organizaci?“ Těm, kteří na obě otázky odpověděli zamítavě, se říkalo „no-no boys“. A jedním z „no-no boys“ je i Ičiro Jamada, pětadvacetiletý protagonista jediného románu Johna Okady.

John Okada je zvláštní případ americké literatury. Narodil se roku 1923 v Seattlu ve státě Washington, kde také absolvoval univerzitu. Vzdělání si doplnil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Na rozdíl od svého románového hrdiny sloužil Okada během druhé světové války v americké armádě. Na základě válečné zkušenosti napsal svůj jediný román, který v roce 1957 vyšel bez většího zájmu u menšího nakladatele, podle nějž byl neúspěch zapříčiněn faktem, že se s Okadovým dílem nechtěla identifikovat ani japonsko-americká komunita. Zapomenutý autor zemřel v roce 1971 na infarkt a jeho dílo bylo znovuobjeveno až o pár let později. Od té doby je No-No Boy považován za jedno ze základních děl asijské americké literatury, vyučuje se o něm na univerzitách a hojně se objevuje v nejrůznějších literárních antologiích. O věhlasu jeho jména svědčí koneckonců i fakt, že je po něm pojmenována jedna z veřejných budov kalifornské Stanfordovy univerzity.

Ale zpět k Okadově románu. Na začátku příběhu vystupuje Ičiro z autobusu v Seattlu, kam se vrací po čtyřech letech: dva roky strávil v internačním táboře, další dva pak ve vězení. Hned první známý, jehož potká na ulici, mu dá najevo svoje pohrdání – na rozdíl od Ičira totiž vojenskou službu neodmítl. Podporu nemůže Ičiro hledat ani ve své rodině. Matka je fanatická stoupenkyně imperiálního Japonska, která odmítá uvěřit tomu, že Japonsko prohrálo válku, a všechny prosebné dopisy z bývalé vlasti považuje za nepřátelskou propagandu. Otec tomu sice nevěří, ovšem nemá sílu postavit se matce. Komplexy a zklamání léčí alkoholem. Ičirův bratr chce co nejdříve z domova, pokud možno do armády, a svým bratrem opovrhuje. Přitom z Ičira se stal no-no boy jen kvůli rodině: sám narukovat chce, jen po soudci žádá, aby otce a matku, kteří jsou každý v jiném táboře, sestěhoval po dvou letech dohromady.

Ičiro se potácí životem, v němž na něj nic a nikdo nečeká: matka automaticky očekává, že půjde zpátky na univerzitu (americká vláda vyhlásila po druhé světové válce vzdělávací stipendia pro všechny válečné veterány), ovšem Ičiro po společnosti, která jím bude opovrhovat, vůbec netouží. Zároveň neví, kam vlastně patří: je Japonec, nebo Američan japonského původu, nebo prostě jen Američan? Jeho matka, patřící k první generaci japonských imigrantů, zvané Issei, si myslí to první a neustále plánuje přesun zpět do vlasti. Ičiro, který se už narodil v Americe, a tudíž patří k druhé generaci zvané Nisei, by raději byl „jen Američan“, ovšem okolní svět mu pořád připomíná, že by se měl považovat spíše za mix.

Výsledkem je Ičirova permanentní životní vykořeněnost, pocit nemožnosti jakkoli se zařadit do společnosti, jenž si nikterak nezadá s vrcholnými díly evropského existencialismu. Ičira postupně zavrhnou všichni kromě jediného kamaráda Kendžiho, který sice narukoval do armády a za svou statečnost získal několik válečných ocenění, ovšem válka mu vzala nohu. Kromě vzdělání toho armáda veteránům mnoho nenabídla, takže Kendži živoří na okraji společnosti stejně jako Ičiro. Nadto nemá nárok na pořádné lékařské ošetření, takže musí absolvovat sérii operací, při níž mu postupně amputují další části nohy. Při jednom takovém zákroku Kendži umírá, ovšem pro svou rodinu je hrdina, Američan; na rozdíl od Ičira, jehož rodina postupně úplně ignoruje. Ičiro se tak propadá stále hlouběji do beznaděje, z níž jej nedokáží vyléčit ani dívky, ani alkohol. Celé dny a noci tráví zběsilými jízdami v autě po městě, kouřením desítek cigaret a popíjením v barech. Román nemá žádné dramatické vyvrcholení: Ičiro neumírá, ani není potrestán společností, ani není napraven. Prostě jen odchází opilý z baru.

No-No Boy ukazuje poválečnou společnost a její někdy více, někdy méně skrývaný rasismus. Ten funguje na všech úrovních: bílí pohrdají černými i žlutými, žlutým se hnusí černí, kteří je na oplátku nenávidí. Nenávist ovládá dokonce i japonskou komunitu v Americe: Issei (první generace, narozená v Japonsku) pohrdají Nisei, kteří se narodili už v Americe. Rodiče nerozumějí svým dětem, kteří je na oplátku nerozumějí hodnotám generací před nimi. V osobě Ičira se všechny tyto konflikty spojují.

Po jazykové stránce je No-No Boy docela jednoduché dílo. Podobně jako u většiny autorů s neamerickými kořeny ani Okadův slovník není příliš květnatý, což ovšem kompenzují dlouhá souvětí, jimiž ke čtenáři promlouvají Ičirovy myšlenky. Leckdy není jasné, koho se Okadova poznámka v textu týká – v rozhovoru dvou mladíků užívá autor tvrdošíjně pouze zájmeno „on“. Nedílnou součástí amerického vydání je doslov dalšího amerického spisovatele japonského původu Franka China, v němž Chin popisuje okolnosti vzniku i znovuobjevení No-No Boye a přiznává zásadní Okadův vliv na uvažování nové generace japonsko-amerických umělců.

© Richard Olehla

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 94 čtenářů.

Diskuse

Vložil: -rip-, 02.05.2008 13:55
Okada, John: No-No Boy
Máte pravdu, že přepis bývá rozkolísaný, historicky se mění, u autorů, co žijí v USA, je to vůbec problém, jestli přepis volit nebo ne, atd atd, argumentů hromada. Jenže tady přeci nejde o správnost přepisu, ale o službu čtenáři, konkrétně českému. A kdyby si ten chtěl Čekání na Lina přečíst (což by... před oylpmpiádou skoro mohl), tak na dotaz na Ha Jina mu v knihkupectví dají leda tak Hajaju :-)
Vložil: RO, 29.04.2008 23:34
Okada, John: No-No Boy
O Cha-Ťinovi/Ha-Jinovi samozřejmě vím. Držel jsem se amerického přepisu, hlavně kvůli tomu, že i ostatní jména mají české varianty. Nebo byste snad chtěl i Čanga Leeho, Siddhárthu Debba.. Jiřího Washingtona (v Huckleberrym Finnovi)? Skutečností je, že Ha Jin začal psát až poté, co se usadil (zřejmě... napořád) v USA, takže je po světě známý jako Ha Jin. S českou variantou se můžeme utěšovat, ovšem zkuste si ji zadat do Googlu.
Vložil: -rip-, 29.04.2008 22:36
Okada, John: No-No Boy
Ten Číňan z prvního odstavce, zde Ha Jin, ovšem vyšel česky správně přepsaný jako Cha Ťin (Čekání na Lina, Odeon 2001, tuším).
Vložil: Myrtil, 28.04.2008 08:48
Okada, John: No-No Boy
Jene, zkuste z ní třeba někdy vylézt, může se to setkat s podobným účinkem.
Vložil: Jan Vaněk jr., 27.04.2008 00:05
Okada, John: No-No Boy
Já nechci naznačit, já KONSTATUJI, že přesně tohle stojí v akademické i Příruční mluvnici češtiny, o Stručné mluvnici české ani nemluvě. Myrtile, zaběhněte někdy do knihovny, protáhne vám to mozek.
Vložil: Myrtil Suřík, 24.04.2008 18:04
Okada, John: No-No Boy
Dativ posesivních adjektiv v maskulinu a neutru jistě s U, ale co chcete naznačit tím dubletním lokálem? Že je správně i O OKADOVU ROMÁNU? Chohó, z toho bych vás, pane, jako strážce správnosti iliteratury.cz asi nepodezíral, takže nemůžete svou gramatickou vizi upřesnit?
Vložil: Jan Vaněk jr., 23.04.2008 13:30
Okada, John: No-No Boy
Pro zájemce - knihu jsem před časem viděl v Městské knihovně Praha, myslím přesně s touhle obálkou :-) (a koukám, že mají dokonce hned dva kusy: mlp.cz/cgi/ebaweb/vollst?T_KEY=2343925 Ale je vydaná 2001.) Technicko-gramatická: doposud je kodifikováno pouze "k OkadovU románu"; dubletní koncovky jsou... znakem lokálu.
Vložil: , 22.04.2008 21:33
Okada, John: No-No Boy
Ičiro = česky Ičiró
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 2257x

štítky k článku

Inzerce