Łoziński, Mikołaj: Reisefieber

Łoziński, Mikołaj
Reisefieber

ukázka beletrie zahraniční

Jel výtahem a z čiré zvědavosti měl zavřené oči. Vyjel tři patra, aniž by je otevřel. To bylo maximum, co vydržel. Ve čtvrtém patře, při výstupu, klopýtl. O nohu, o vlastní nohu, o které věděl. Ne, nebyli domluveni. Ano, samozřejmě počká. Postojí...

 

Mikołaj Łoziński: Reisefieber, přel. Barbora Gregorová, doslov Joanna Derdowska, dybbuk, 2008, 208 stran 

Jel výtahem a z čiré zvědavosti měl zavřené oči. Vyjel tři patra, aniž by je otevřel. To bylo maximum, co vydržel. Ve čtvrtém patře, při výstupu, klopýtl. O nohu, o vlastní nohu, o které věděl. Ne, nebyli domluveni. Ano, samozřejmě počká. Postojí. Po několika minutách si sedl. Možná k ní neměl znovu chodit. Usedl do tvrdého křesla. To vše kvůli krabičce, která zmizela. Kvůli stopě, kterou se Astrid rozhodla zničit.

Neměl Aude rád, pamatoval si jejich absurdní rozhovor. I přesto však měl pocit, že by se s ní měl ještě setkat. Vydal se k ní přímo z nového bytu, který zdědil. Opět mu bylo horko. Jak vůbec může v takové sauně pracovat?

„Přemýšlel jste o tom, co jsem vám říkala minule?“ objevila se před ním ve tmavězeleném svetru. V barvě, která jí dokonale ladila s očima. Představí si následující situaci: Aude je v obchodě s oděvy. Bílou hůlkou se dotýká nohou zákaznic, omlouvám se, nic se nestalo, omlouvám se, cítí, jak jí ustupují z cesty, osahává látky, přejíždí je rukou, přidržuje se jich. Mohu vám nějak pomoci? Chtěla bych si zkusit tyhle šaty, mne látku v prstech. Jakou mají barvu? Prodavačka na praxi mlčí déle, než je zdrávo. Pracuje tu teprve třetí den, a šaty, o kterých mluví Aude, jsou kabát. Bílý letní plášť.

„Ne,“ Daniel vstal, aby jí podal ruku. „Upřímně řečeno, stále jsem se nerozhodl. Byl jsem u Astrid v bytě a uvědomil jsem si, že tam vlastně nic nezůstalo. Vůbec nic. Dokonce ani fotky mi tam nenechala.“

„Pojďte, prosím, dál, Danieli,“ poprvé ho oslovila jménem a prošla kolem jeho natažené ruky.

Pokoj, v němž přijímala pacienty, se nijak nezměnil — lehátko zde stále chybělo, knihy byly na místě. Aude pořád nenosí tmavé brýle, napadlo ho. A přestože na koberci stály dvě vysoké lampy, i bez brýlí bylo v pokoji permanentní šero. Při první návště vě si jich nevšiml. Daniel pustil Aude před sebe, byla mírně shrbená, šla však rychle a i přes náraz do stoličky sebejistě. Musela se zastavit. Sehnula se a bez jediného slova stoličku odsunula — možná, že k ní byl minule příliš nekompromisní?

Seděl nyní naproti ní. V duchu si rozepisoval jejich následný rozhovor na jednotlivé hlasy — čekal, kdy se ho zeptá, zdali si dá kávu, nebo čaj. Čekal, že odmítne, a poprosí ji o sklenici vody. Ruce měla položené na stole, nehýbala s nimi.

„Nenabídnete mi něco k pití?“ Daniel sám nevěděl, jestli nevydržel mlčet, nebo zdali chtěl porušit jistou konvenci.

Aude se usmála, nejspíš ji to pobavilo, a Daniel měl v rukou za několik minut sklenici s vodou. Jakmile se podíval skrze sklo, nábytek se v něm rozpíjel.

„Myslíte, že je možné žárlit na někoho, kdo už nežije?“ byl překvapen vlastní otázkou.

„A vy na někoho žárlíte?“

„Nejspíš ano.“

„V tom případě to možné je,“ opětovně se usmála.

„Prozradíte mi víc než minule?“

Pod očima měla výrazné, mimické vrásky, kterými se smála, kterými se smála i tehdy, aniž by měnila výraz. Pozoroval nyní její ruce, prsty, které se pomalu přesouvaly ze stolu, jako by na sobě cítily Danielův pohled. Překvapilo ho, že nosí hodinky.

„Tak co, prozradíte?“ přišlo mu, že Aude přemýšlí.

Podíval se na hodinky, bylo skoro sedm, její hodinky jdou tedy naprosto přesně!

A co když se jenom přetvařuje? problesklo mu hlavou.

Nevěděl, zdali se má ptát, nebo raději mlčet. Zas tak dobře ji neznal, zkrátka vůbec se neznali. Když chtěl z Anny dostat něco podstatného, obvykle mlčel. Nezahlcoval ji otázkami. Pouze se na ni díval a sledoval svůj odraz ve sklech jejích brýlí. Odraz, který čekal na to, až mu to Anna, aniž by ji nutil, prozradí sama.

„Dokonce už si ani nepamatuji, jaká doopravdy byla,“ řekl.

„Co znamená doopravdy?“

„Já sám nevím. Co to bylo za člověka? Jaká byla jako matka?“

Měl pocit, jako by tahle situace byla tak trochu absurdní. Aude sedí stále na svém místě, je mírně shrbená, pouze Daniel se vyměnil s Astrid. Její místo, tu tvrdou židli, z níž jí jednou týdně povídala o těch nejbanálnějších a nejintimnějších událostech ve svém životě. Daniela napadla hra, kterou se však neodvážil Aude nabídnout. Obyčejná hra: částečná záměna rolí, aniž by se kdokoli ze zúčastněných musel hnout z místa. Aude zůstane v roli nevidomé terapeutky, která nepostřehne, že namísto Astrid tu sedí Daniel.

„Mně se zdá,“ Aude si nejspíš vzpomněla, že by se měla narovnat, „že přemýšlet o tom, jaká doopravdy byla, je naprosto zbytečné. To neví nikdo. Ani vy, ani já, dokonce ani Astrid sama. Proto si myslím, že důležitá je ta Astrid, kterou si pamatujete. Neumím to nijak blíže specifikovat.“

„Ano, ale díky vám bych mohl mít, dejme tomu, lepší představu.“ Daniela napadlo, že to řekl trochu zbrkle. Měl ještě chvilku počkat a dělat, že o tom, co právě řekla, přemýšlí. „Ale chápu, co máte na mysli.“

Daniel se nahnul z křesla.

„Pochopte, prosím, že nemohu překračovat své kompetence. A jsem si jistá, že jsem Astrid znala mnohem méně, že jsem o ní zdaleka nevěděla tolik co vy. Mohu říci, že se houpala v tom křesle, co sedíte, ale v čem vám to pomůže? Každý člověk má své tajemství, dokonce i před svým psychiatrem.“

„Nejhorší vzpomínky jsou ty, ke kterým se nehodlám vracet,“ Daniel cítil, jak se mu pletou slova a že je mu opět poměrně teplo. „Které si nechci pamatovat.“

„Z dětství, či později?“

„Poslední dobou se mi vracejí spíš ty dřívější, z dětství. Dokonce i když o nich nemusím přemýšlet, i když nechci. Vracejí se mi pořád ty samé vzpomínky. Nevím, jak bych to řekl,“ křeslo se pohne a Daniel nad ním ztratí kontrolu. V poslední chvíli se chytí za topení pod oknem.

„Pamatuji si je mnohem lépe než kdysi,“ řekne a nabere ztracenou rovnováhu.

„Vybavují se mi i detaily, které jsem si ještě před týdnem nepamatoval.

Přestože jsem s nimi žil, tolik let musely tam někde být schované. Tak trochu jako noční bouřka, která se probouzí ze spánku. Ráno je slunečné, po dešti ani stopy. A teprve o několik nocí později, když znovu prší, si na tu bouřku vzpomenu.“ Daniela mrzelo, že s sebou nemá poznámkový blok ke svému „románu ze současnosti“. „Astrid vám přeci musela vyprávět o té nehodě u moře?“

Měl pocit, jako by Aude namísto odpovědi mrkla víčky. Neřekla však ani slovo, nepokývla hlavou, pouze mrknula.

„A víte, že se mnou o tom nikdy nemluvila?“

„A víte proč?“ Daniela napadlo, že role paní Aude je srovnatelná s rolí jeho nejoblíbenějších knih, čili těch, které se spíše ptají, než aby nabízely odpovědi.

Nyní však o žádné knize řeč nebyla.

„Vím to stejně tak dobře jako vy sama,“ sledoval její reakci, její nulovou reakci. „A často o tom přemýšlím. Dokonce až příliš často. Mám pocit, jako by nejdůležitější pro mě bylo to, co už je minulost. Ne to, co je nyní, nebo co teprve nastane. Poprvé v životě se neumím rozhodnout, na kdy si mám koupit zpáteční letenku. Neumím se k tomu dokonce ani přinutit. Ale to je teď jedno.“

Daniel měl pocit, že teprve nyní, když o tom mluví, si uvědomil, že tomu tak ve skutečnosti je. Že přestal přemýšlet o budoucnosti, že dokonce zapomíná i na svůj „román ze současnosti“, který byl pro něj celý minulý rok naprostou prioritou.

„Musím si nejspíš všechny ty věci srovnat v hlavě, abych si mohl uspořádat svůj život úplně od začátku,“ Daniela napadlo, že právě tímto by ji mohl přesvědčit, aby mu sdělila cokoli více.

„Co si chcete srovnávat?“

„No právě. Mám pocit, že vím o Astrid příliš málo.“

„A mně se zdá, že svým způsobem to bylo vaše svobodné rozhodnutí.“

„A co když toho nyní lituji?“

„To je sice pěkné, ale nic z toho, co bylo, už stejně nevrátíte. A možná právě tenhle čas vám chybí ze všeho nejvíc.“

„A co mám podle vás dělat?“

„Jako psycholožka bych vám měla nabídnout terapii. Samozřejmě ne se mnou. Mám však pocit, a osvědčilo se mi to i v osobním životě, že zkrátka existují věci, které změnit nemůžeme, se kterými se musíme naučit žít. Nejspíš to bude znít banálně a jako moralizování, ale jsem o tom přesvědčená.“

Daniel si v duchu opakuje slova, která právě vyslovila. Má pocit, že jí musí dát zapravdu.

Ale terapie? On je přece zdravý. Není psychicky narušený, věděl, jak psychologové toto slovo milují. Cítil, jak mu za chvíli na čele vyskočí kapky potu. Nenáviděl to.

Nikdy předtím se mu nezdálo o tom, že letí. Někdy se propadal, zřídkakdy, zato však velmi hluboko. V tu chvíli pociťoval strach, leč pouze v nohách. Zvláštní pocit, s nímž se nikde jinde než ve snu nesetkal. Pokaždé se s ním probudil. Neměl tušení, proč ho to napadlo právě teď, zkrátka ho to napadlo. Možná proto, že právě sjíždí dolů výtahem?

A proč se Aude podívala na hodinky? Komu věnovala toto své, toliko výmluvné gesto? Ostatně, možná že šlo o pouhý zvyk ještě z doby, kdy znala lidi pouze od vidění, a po hodině už jako své vlastní boty.

„Za sedm minut půl osmé,“ odvětil.

„Prosím?“

„Na hodinkách máte devatenáct dvacet tři.“

Zvedl se z křesla. Poděkoval, že mu věnovala svůj drahocenný čas. Ano, přesně tak to řekl: drahocenný. Pěkná hloupost, zabouchl za sebou dveře od výtahu.

Pomalu opouště l temný pokoj, Aude však zůstala sedět čelem k oknu a v odchodu mu nebránila.

Překlad © Bára Gregorová
na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky a nakladatelství dybbuk

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3325x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce