Topinka, Miloslav: Hadí kámen

Topinka, Miloslav
Hadí kámen

recenze beletrie česká

Všechny tyto Topinkovy aktivity nacházejí ve výboru Hadí kámen svou odezvu; kniha je dokladem vzácné tvůrčí i myšlenkové kontinuity. Nesledujeme zde ani tak postupné zrání a proměny myšlení – již v úvodním eseji Hadí kámen, napsaném v básníkových 22 letech, se Topinka představuje jako hotová osobnost. Své názory nemění, pouze svá témata až obsedantně obkružuje, prohlubuje, proniká k nim z různých stran.

„Ta příšerná odvaha podívat se prázdnu, věčnému ne, přímo do tváře“ 
Miloslav Topinka: Hadí kámen. Eseje, články, skici (1966–2006). Brno, Host 2007

Na konci loňského roku vydalo nakladatelství Host autorský výbor z esejistiky Miloslava Topinky (1945), autora básnických sbírek Utopír (1969), Krysí hnízdo (1970/1991) a Trhlina (2002), monografie J. A. Rimbauda „Vedle mne jste všichni jenom básníci“ (1995), překladatele, editora (aktuálně chystá knihu esejů V. Linhartové), spolupořadatele výboru z díla skupiny Vysoké hry (1993), přítele a vykladače významných uměleckých osobností 20. století (J. Koláře, V. Linhartové, P. Kabeše, J. Chalupeckého, K. Malicha). Všechny tyto Topinkovy aktivity nacházejí ve výboru Hadí kámen svou odezvu; kniha je dokladem vzácné tvůrčí i myšlenkové kontinuity. Nesledujeme zde ani tak postupné zrání a proměny myšlení – již v úvodním eseji Hadí kámen, napsaném v básníkových 22 letech, se Topinka představuje jako hotová osobnost. Své názory nemění, pouze svá témata až obsedantně obkružuje, prohlubuje, proniká k nim z různých stran.
 
Zmíněný vstupní esej Hadí kámen byl publikován ve dvou částech v roce 1967 v Sešitech pro mladou literaturu. Topinka tu do tehdejšího živého myšlení o literatuře přinesl zcela originální pohled, dekanonizující některé osobnosti znovuobjevované avantgardy (např. Nezvala). Nečiní si přitom – a to budiž konstantní rys všech jeho dalších esejistických textů – nárok na nějakou hodnotu pravdivostní; Hadí kámen je v prvé řadě osobním poetickým manifestem, jenž sice nastiňuje představu jakýchsi dvou básnických linií, které jsou však pouze východiskem k vymezení vlastního básnického postoje, určení svých literárních blíženců (z české poezie je to pro svou nedůvěru ke slovu i k poezii především František Halas a Richard Weiner). V Hadím kameni je jasné, že tu do literatury vstupuje osobnost, pro niž literatura, řeč, slovo není možností, ale nutností, je gestem existenciálním, jímž je básník zcela pohlcený. Poezie je tu prostorem dobývání, hledání, stavem permanentního znepokojení.
 
Do středu své úvahy postavil Topinka slovo a řeč. Slovo je představeno jako vždy ambivalentní – ovládá i je ovládáno, zraňuje i je zraňováno. Autor se tu inspiruje nejen koncepcí a emblematikou křesťanskou (vytváření řeči je připodobňováno k „přibíjení na kříž“), ale též bráhmanskou filozofií či kulturou japonskou. Ne náhodou patří Topinka ke znalcům a obdivovatelům francouzské skupiny Vysoká hra, pro niž jsou podobné filiace příznačné. Básnická tvorba je chápana jako akt nanejvýš vážný, osudový, poezie je zápas, je to dobývaní „dávno zapomenuté řeči“, jejích útržků, zasutých kořenů.
 
V Hadím kameni načrtl Topinka pojetí poezie i skutečnosti, z něhož už nikdy neustoupil. Ve svých vlastních básnických textech i v dílech jiných básníků a výtvarníků opakovaně hledá trhliny, škvíry, otvory, jimiž lze proniknout za zeď, dotknout se světla, prázdna, jiného prostoru, přístupného pouze vyvoleným. Přihlašuje se k tradici vidoucíchNovalise, Máchy, Nervala, Rimbauda, Šímy, Gilbert-Lecomta. Poezie tu není sepisováním krásných slov, je životním postojem, proměnou vidění, proměnou citlivosti ke světu. Proniknout do zářečí řeči, k jádru, k podstatě se nesnaží Topinka přitom pouze prostřednictvím (vlastní či cizí) básnické řeči, využívá jakékoliv jiné možné prostředky. V předkládaném výboru lze nalézt např. dopis seismologickému ústavu v Taškentu, v němž básník vyslovuje prosbu, zda by mu z ústavu nemohli poslat magnetofonový záznam „hučení“ z vnitřku Země: „Snažím se pro poezii odkrývat nové cesty, otevírat před ní nové možnosti. Toto »hučení« Země, tato fascinující a zároveň naprosto konkrétní metafora »hlasu« Země mě strhuje.“ Topinkovo hledání nových cest v poezii ho vede k zájmu o východní filozofie, (astro)fyziku a další vědní obory, k důslednému propojování verbálního a výtvarného projevu (připomeňme jeho vlastní básnické environmenty), prostorovému chápání slova.
 
Topinkův projekt je sám projektem, o němž píše – projekt vysoké hry, nepřipouštějící polovičatost, jediný krok nazpět. Vyžaduje maximální soustředění, nutné k tomu, aby člověk byl připraven vnímat mezní zážitek, ukazující mu průrvu do jiného světa (Topinka opakovaně připomíná Šímův zážitek s kulovým bleskem v Hendaye). Je to ovšem také projekt nezapomínající na mravní imperativ básníka, jak Topinka připomíná v nekrologu Jiřího Koláře: „Kategorický požadavek opravdovosti, to je základní zkušenost básníka. Hluboká odpovědnost za všechno, co dělám. Bez sebemenšího kompromisu.“ Třebaže by se mohlo zdát, že Topinka představuje exkluzivní básnický postoj, on se nevyhýbá ani té nejkrutější, nejsyrovější skutečnosti. Naopak, opakovaně sugestivně připomíná konec básníka K. H. Máchy, neboť právě podobné konce patří k básníkům plně angažovaným, plně zaujatým, nonkonformním (nejen svým dílem, ale především myšlením a viděním): „Nebo Máchova smrt. Dávení, horečka, průjmy. Zvrací. Umírá ve sračkách, při plném vědomí. Žízeň. Kouř, dým, čoud z mokrého dřeva, co nechce hořet. K zalknutí.“
 
Topinkovy esejistické texty jsou rovnocenným pandánem jeho tvorby básnické, básník v nich není o nic méně zaujatý, expresivní. Nejsou to „uhlazené“ texty, z každého slova je tu cítit napětí, drama, souboj se slovem. Leckdy jsou to pouze fragmenty, náčrty, skici, jak napovídá sám podtitul výboru. Neboť více v tu chvíli prostě nelze říci. Mluvčí je tu svého tématu plný až k zalknutí. To je zapříčiněno i tím, že ke všem osobnostem, o nichž píše, má osobní vazbu, a je jedno, zda tato vazba vznikla pouze na základě rozhovorů s jejich texty a životními osudy, či zda byla podložena i osobním setkáním (jak tomu je či bylo u J. Chalupeckého, J. Koláře, V. Linhartové, P. Kabeše, K. Malicha ad.). Hadí kámen je tak mj. svědectvím vzácných, křehkých uměleckých přátelství.
 
Hostovský výbor, doplněný autorovou bibliografií textů o literatuře, citlivým doslovem Marie Langerové a užitečným jmenným rejstříkem, si jistě najde své čtenáře; studentům a zájemcům o literaturu obohatí pohled na myšlení o literatuře v 2. polovině 20. století; těm, pro které Miloslav Topinka není osobností neznámou, umožní se k jeho textům vrátit, vnímat je uceleněji. Vzhledem k tomu, že Topinka není pouze zaujatý mluvčí, ale též znalec a citlivý čtenář moderní poezie, a že některé z textů nebyly publikovány nebo jsou těžko dostupné, si i ti, kteří Topinku znají, tu najdou jistě něco „nového“ – pro mne to byly např. Topinkovy Marginálie k baroku, články o zaumu či zasvěcené úvahy o dada, revidující jeho recepci v české meziválečné literatuře.
                                                                 
Nelze se na závěr nezmínit o podobě knihy, která díky nerozřezaným listům „nutí“ čtenáře k tomu, o čem Topinka mj. ve svých textech také mluví – ohmatat si knihu (řeč) tělesně, tělesně ji prožít, učinit text součástí svého vlastního těla. Vybalancovat slova na špičce nože.

© Veronika Košnarová
článek vyšel v Tvaru (7/2008)
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 152 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Fra Angelico, 02.05.2008 09:24
Topinka, Miloslav: Hadí kámen
Posila k mlčení. Sólo na jedné struně.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 4594x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce