Palahniuk, Chuck: Strašidla

Palahniuk, Chuck
Strašidla

recenze beletrie zahraniční

Chucka Palahniuka není třeba českému čtenáři sáhodlouze představovat – vždyť u nás vyšlo už šest jeho knih. Autor vpravdě kultovní zabodoval hned svým debutem Klub rváčů, jehož slávu ještě podpořil stejnojmenný film.

 

Chvílemi skvělý, ale celkově nic moc: nový román Chucka Palahniuka
Chuck Palahniuk: Strašidla, přel. Richard Podaný, Odeon, Praha 2007, 368 stran

Chucka Palahniuka není třeba českému čtenáři sáhodlouze představovat – vždyť u nás vyšlo už šest jeho knih. Autor vpravdě kultovní (i jeho oficiální webové stránky se jmenují The Cult) zabodoval hned svým debutem Klub rváčů, jehož slávu ještě podpořil stejnojmenný film.

Témata Palahniukových knih jsou čistě americká. Ve zmíněném Klubu rváčů je to skrytá agresivita jinak nenápadného korporátního úředníka, v Programu pro přeživší si autor na paškál bere obskurní, avšak o to nebezpečnější náboženské sekty. V Zalknutí zase hraje důležitou roli nákladný a mnohým nedostupný systém zdravotní péče. Autor nicméně většinou nehodnotí a nesnaží se do svých románů vpašovat nějaký sociální rozměr, neřkuli apel. Jeho krédem je, že umění a životní poznání není zadarmo. Jeho hrdinové tedy prožívají spoustu utrpení, po kterém však přijde jen opatrné vykoupení.

Palahniuk své knihy publikuje v poměrně pravidelném, ročním tempu, jež je občas na škodu kvalitě. Jeho doposud poslední počin, román o fiktivním sériovém vrahovi Rantu Caseym, vyznívá kvůli použití vyprávěcí metody orální historie trochu jako zbytečný formální ornament – i když příběh je to místy skvělý.

S letošní novinkou by se však mělo blýskat na lepší časy. V románu Snuff, jehož vydání je ohlášeno na květen, vystupuje stárnoucí pornoherečka, která se chce do historie zapsat jako světová rekordmanka v počtu souloží za určitý časový úsek. Výdělek z filmu hodlá poukázat na konto svého dávno ztraceného dítěte, jež dala hned po porodu k adopci. Netuší ovšem, že mezi šesti stovkami mužů, kteří se na natáčení budou podílet, je i její syn. Ve Snuff je to prostě opět starý známý Palahniuk, díky němuž budou silnější povahy jásat a ty slabší omdlévat.

Podobně silně zapůsobí na čtenáře i první stránky Palahniukova románu Strašidla, který se jen s dvouletým zpožděním objevuje v českém překladu. Jeho protagonisty je skupina třiadvaceti zkrachovanců s podivnými přezdívkami, kteří se na základě inzerátu slibujícího zásadní pokrok v jejich literární kariéře sejdou v opuštěném divadle kdesi na předměstí, kde se budou pod vedením starého pana Whittiera v izolaci učit psát. Namísto tvůrčího zápalu však na ně čeká boj o holé přežití. Organizátor pobytu totiž zešílel a ve smrtelné agonii zničil všechny zásoby jídla. Osazenstvo divadla tedy musí najít nejen způsob, jak se vypořádat se svou tvůrčí krizí, ale i cestu, jak přežít. Čekání na záchranu (i když operovat u Palahniuka s tímto slovem je poněkud nebezpečné) si krátí vyprávěním příběhů, podobně jako si postavy z Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera povídají na pouti do anglické církevní metropole. Jiným takovým historickým literárním dostaveníčkem, na které se ostatně Palahniuk v textu několikrát odvolává, bylo setkání romantických umělců George Gordona Byrona, Percy Bysshe Shelleyho a jeho ženy Mary ve vile na břehu Ženevského jezera. Právě tady se jednoho deštivého dne zrodil v hlavě Mary Shelleyové nápad stvořit Frankensteina.

Postavy Strašidel si začínají číst své povídky už v autobuse, který je veze do divadla – a hned ta první stojí za to. Svatý Nestřeva v ní líčí, jak přišel o většinu svého tlustého střeva. Na pouhých devíti stránkách musí čtenář několikrát přestat číst: nejdříve kvůli studu, pak ze zábavy, která se ovšem záhy změní v hnus. Ne nadarmo autor uvádí, že její veřejné čtení je jen na vlastní nebezpečí.

I v dalších povídkách je to starý dobrý Palahniuk. V příběhu s podivným názvem Nožba jde o mystérium, jež jako by z oka vypadlo osudům hrdinů Ukolébavky, v povídce Mezi lůzou si zase připadáme jako na návštěvě v Ellisově Americkém psychu. Patrně nejlepší je pak Exodus, jehož hrdinka Cora je policejní psycholožka a náplní její práce jsou mimo jiné i pohovory s dětmi, na nichž bylo spácháno sexuální násilí. K tomu, aby děti dokázaly vyjádřit, co se s nimi dělo, se v běžné policejní praxi používají standardní látkové postavičky chlapce a dívky. Jednoho dne Cora objedná nové panenky, omylem jí však přijdou nafukovací latexové postavy obou pohlaví, samozřejmě s precizně vypracovanými tělesnými otvory. A Cora brzy zjistí, že její kolegové si nafukovacího chlapce a dávku nepůjčují z profesionálního zájmu či potřeby. I když se snaží figuríny všemožně ochránit, na konci jí nezbývá, než s nimi uprchnout pryč. Falešným soucitem s loutkami zároveň přiznává vlastní profesionální nemohoucnost: své malé klienty z masa a kostí totiž před něčím podobným uchránit nedokáže.

Jenže i když se čtenář chvílemi opravdu skvěle baví, ve Strašidlech brzy začne cosi skřípat. Rámcový příběh začínajících umělců, kteří trpí v opuštěném divadle, je až příliš často přerušován dalšími povídkami. Děj se kupředu posouvá jen pomalu a fragmentárně, vypravěčů je možná až příliš mnoho. Každá z povídek má jiný rytmus, takže sotva se čtenář začte, už jej autor nutí obrátit pozornost jinam. Je to stejný pocit, jako když máte v létě volné odpoledne, z knihovny vytahujete jednu knihu za druhou a přečtete vždycky jen pár stránek. Večer máte pocit, že jste se výborně pobavili, nedokážete však už říci čím.

Strašidla proto nemají žádnou gradaci: čtenáře prostě přestane bavit čekat až na konec. Vyloženým omylem jsou pak poémy ve volném verši před každou povídkou, v nichž se rádoby básnicky shrnuje to, co nás v příběhu čeká. Básně nemají samy o sobě žádnou literární hodnotu a působí jen jako jakási autorova manýra. Jako kdyby Palahniuk napsal pár vynikajících povídek a řekl si, že je škoda je vydat jen tak. Kvalitní materiál tedy obalí vatou nudné poezie a jednoduchého příběhu a výsledný produkt nazve román (z) povídek. V tomto kontextu tedy nelze říci, že by Strašidla patřila k tomu nejpovedenějšímu z Palahniukovy tvorby. Síla jeho přímočarého vyprávění se přece jen ukazuje nejlépe tehdy, když rezignuje na formální experiment a soustředí se čistě jen na příběh svého hrdiny.

© Richard Olehla
článek vyšel v MFDnes, 2. 2. 2008
na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 141 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 4309x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce