Bodor, Ádám: Okrsek Sinistra 4

Bodor, Ádám
Okrsek Sinistra 4

recenze beletrie zahraniční

Ádám Bodor vytvořil dokonalý absurdní svět.

 

Pijáci denaturovaného lihu
Ádám Bodor: Okrsek Sinistra, přel. Anna Valentová, Praha : Havran, 2008

Nepřipravený čtenář obrací stránky a nevychází z úžasu. Obklopuje jej krajina, v níž nedohlédne za horizont, v níž plave, a přitom nezavadí špičkou o mělké dno. V záplavě textů, kterými je sycen náš knižní trh, a na jejichž průměrnost jsme si už pomalu zvykli, se zjevilo cosi pozoruhodného: román Okrsek Sinistra maďarského autora Ádáma Bodora (1936).

Země za lesem
Obrazností i básnickou zkratkou má Bodorův styl snad nejblíže k Marquézově magickému realismu. Sám Bodor však vystupuje jako solitér a příslušnost k jakémukoli proudu striktně odmítá. Na případu jednoho z nejuznávanějších maďarských spisovatelů se potvrzuje, jak je mísení kulturních vlivů a zároveň i vnější tlak (pokud tedy umělce nezničí) pro literaturu přínosné.

Ádám Bodor se narodil v zemi, které se maďarsky říká Erdély, neboli Země za lesem. Rumunsky Ardeal a česky Sedmihradsko. Je to území, na kterém se často bojovalo, a kde od nepaměti žila početná maďarská menšina. V maďarském povědomí je Erdély symbolem boje za národní svobodu. Zvláště po roce 1918, kdy bylo území Trianonskou mírovou smlouvou přiklepnuto Rumunsku. Po krátkém připojení k Maďarsku v letech 1940-1947 byly části osidlené Maďary pod komunistickou diktaturou ostře střeženy a menšina byla podrobena násilné rumunizaci. Vedle Maďarů je dnes Sedmihradsko osídleno i saskými Němci a Romy. Všechny tyto vlivy, vedle mocné přírody a zkušenosti s totalitou, lze vyčíst z Bodorových knih.

Také okrsek Sinistra je jakási „země za lesem“. Hraniční průsmyk v horách, vymletý řekou Sinistrou, jehož správním centrem je Dobrin a dozor nad obyvateli vykonává pluk lesních myslivců s velitelkou Cocou Mavrodinovou. Vypravěč přichází do kraje dobrovolně, hledá zde svého adoptivního syna. Hned po příjezdu jsou mu odebrány doklady a identita, načež je mu přiděleno nové jméno (Andrej Bodor) a postupně i různé funkce: od koordinátora sběraček lesních plodů, přes cestáře až po hlídače mrtvol v márnici. Život v průsmyku je zcela podřízen absurdním pravidlům a zvláštní je, že se jim nikdo z obyvatel – včetně hlavního hrdiny - nevzpírá. Lidé přežívají díky přizpůsobivosti a také pití denaturovaného lihu, který je jim přidělován v úředně regulovaných dávkách. Jediné, o co se občas někdo pokusí, je ilegální přechod hranice směrem k jihu. Kromě vrtochů Cocy Mavrodinové sužuje okrsek i nevypočitatelná nemoc - tunguzská chřipka. Kdo je nakažen, stává se vyvrhelem, kterého je třeba násilím izolovat, třeba i zazdít v korytě podzemního potoka.

Ztráta důstojnosti a vlastní vůle, manipulace, deformace vztahů: to jsou rysy nejen života v totalitě, ale také ve vězení. V této souvislosti je nutno krátce zrekapitulovat autorovu životní pouť.

Vůně lýkovce
Ádám Bodor se narodil v Kolozsváru (Kluži), v rodině bankovního ředitele. V roce 1949 byli Bodorovi vystěhováni z domu a spisovatelův otec byl v politickém procesu odsouzen na pět let. V té době Ádám studoval na evangelickém gymnáziu. S partou kamarádů založil „odbojovou“ skupinu, která byla odhalena a šestnáctiletí mladíci šli na dva roky do vězení. Tato příliš ranná zkušenost musela Bodora hluboce poznamenat, snad ještě více než život v Ceausescově diktatuře. Po propuštění se živil jako tovární dělník, v roce 1960 vystudoval evangelickou teologii a poté působil jako archivář. Od poloviny 60. let mu začaly vycházet prózy a od roku 1969 se už věnoval pouze literatuře. V roce 1982 přesídlil do Budapešti.

Překladatelka Bodorových textů Anna Valentová vysvětluje, že uživit se jako spisovatel bylo v Rumunsku v době diktatury možné – pokud člověk zredukoval své potřeby na minimum. Bodor prý několik měsíců v roce pobýval v opuštěné chatě v severovýchodních Karpatech, kde psal a lyžoval. Jsou to právě intimní prožitky přírody, pozorování učiněná zvláště v zimě a na počátku jara, která v Okrsku Sinistra otevírají východ z beznaděje: „Když jsem na mýtině zahnul, přede mnou ve světle, které oblak odrážel, zazářil dvojitý pruh z ledu nebo možná ze skla. Na žhnoucí jarní trávě se dále do šera lesa klikatily, tiskly k zemi někdejší stopy mých vlastních lyží, zůstaly zde z té poslední zimy, kterou jsem strávil zrovna tam, v průsmyku.“ Beznaděj, kterou je Bodorův pochmurný svět obklíčen, nerozptyluje jen barva oblaků a vůně lýkovce, ale i láska. Ta z románu přímo srší.

Láska je „stará bitevní kobyla“ Aranka Westinová. „Ohnivý hádek, žhavý ptáček a jeřabinka“ Elvira Spiridonová, jejíž sametový zadek je ztělesněním vší mezilidské slasti. Je to osmiletá Bebe Tescovina, která následuje do hor starého meteorologa Gézu Huntiru. Je to milenka Bély Bundasiana Connie Illafeldová, kterou Béla zavraždí, když mu z ní podáváním podivných preparátů udělají chlupatou příšeru. Je to Petrik Hamza, který se z lásky k doktoru Oleinkovi nabodne na kůl plotu. Láska je touha, jež k sobě lidi žene a přimyká, a která drží tento podivný Bodorův svět pohromadě. Je to životní energie, která se v usmýkaných a zdeptaných bytostech vzpíná tím silněji, čím větší tlak je na ně zvenku kladen. Jako v závěrečné scéně Bély Bundasiana: „Tehdy už i na konci páteře ucítil, že toto jsou poslední kroky jeho života, a posedlo ho šílené, divoké vzrušení, kalhoty se na něm nejdřív vyboulily, potom z nich tlakem jeho ptáka opadaly knoflíky a jeho úd vyrazil mezi hadry na vzduch a vztyčil se k nebi.“

Trochu ujeté knihy
U výjimečných knih je třeba poukázat nejen na překladatele, který autora pro Čechy vyhledal a často - jako v případě Anny Valentové - mnoho let sledoval a prosazoval jeho přijetí. Posvítit bychom si měli i na nakladatele. Ediční řada Kamikadze nakladatelství Havran, kterou řídí spolumajitelka nakladatelství Magdaléna Wágnerová, už od roku 2000 přináší překlady skutečně vrcholných děl současných evropských autorů. Název řady se přitom nevztahuje ani tak ke knihám, jako k přístupu nakladatelství, které se při výběru vskutku neohlíží na prodejnost.

„Dělám to hlavně pro radost,“ říká Wagnerová. „Když jsme dělali Sinistru, běhala jsem po polích a hledala tu správně roztátou sněhovou skvrnu, abych ji vyfotila na obálku. Piplám se s tím. Pro mne kniha není zboží, ale artefakt a řada Kamikadze je srdeční záležitost. Chci, aby ty knihy byly dobré a zároveň i ujeté, něčím šíbnuté. Aby vybočovaly z běžného průměru.“

V případě Okrsku Sinistra to nelze vyjádřit lépe.

© Magdaléna Platzová
článek vyšel v Respektu 17/2008, 19.4.2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 138 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3063x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce