Fischerová, Viola: Písečné dítě 1

Fischerová, Viola
Písečné dítě 1

recenze beletrie česká

Krystalicky čisté, strohé verše, uspořádané do krátkých strof formálně navazují na předchozí Fischerové sbírky. Skutečná novost tak spočívá v anachronismu lásky přicházející v době, kdy už ji nikdo nečeká.

Pouť lásky zasněženou krajinou
Viola Fischerová: Písečné dítě. Agite/Fra, Praha 2007, 72 stran

Vzájemná korespondence mezi během lidského života, proměnami přírody a lásky je tradičním námětem poezie. Na jaře láska propuká, v létě vrcholí, na podzim odeznívá a v zimě přichází smíření. Sníh pokrývající krajinu tlumí naše city a v mrazu zaniká hlas i touha. Zima je časem ticha, čekání a stáří; obdobím mrazivé krásy, kdy pod ledovým krunýřem prosvítají zářivé sny, jež vystupují na povrch trhlinami a ruší plynutí času. Viola Fischerová krátce po knize Předkonec, promlouvající z blízkosti smrti vlastní i druhých, přichází se svou snad nejkrásnější sbírkou, Písečným dítětem zrozeným z lásky, z nečekaného setkání uprostřed zimy.
 
Krystalicky čisté, strohé verše, uspořádané do krátkých strof formálně navazují na předchozí Fischerové sbírky. Skutečná novost tak spočívá v anachronismu lásky přicházející v době, kdy už ji nikdo nečeká, kdy „už mě nebolelo / že brzy sejdu / Bavilo mě ztrácet // dávná já jména i místa / kde jsem byla šťastná / a proč“; tato láska přichází s neztenčenou silou a nahrazuje strach z nebytí strachem z nebytí bez druhého, neboť báseň pokračuje, hlas se zadrhává a pravidelnost tříveršových strof je rozryta obavami: „Svedlas mě z cesty / stáhla z kůže / vrátila bdělé sny / a noční strach // jak nebudu / bez tebe // a zapomenu / tvůj smích hlas / i tvoji tvář“ Láska a smrt se střetávají a na samém konci života své síly spojují. Chvíle s milovanou bytostí dostává přednost před novým zrozením i životem věčným. Nejkrásnější vyznání lásky čteme v posledních verších sbírky: „Nechci se znovu narodit // Jen si na Kristu vyprosím / abych tě alespoň první dny / směla ještě chránit“
 
Nečekané setkání je stejně tak nemožné jako nevyhnutelné. Čím neskutečnější se nám zdá, tím více nacházíme stop a znamení svědčících o jeho nutnosti. Chováme jej v sobě jako sen, v němž se hroutí dosavadní běh času; sen, jenž zpřítomňuje minulé i budoucí. Ve sbírce nalezneme obrazy spjaté s člověkem, kterého zatím neznáme, nebo básně adresované ještě nenarozeným. „To jsem ti lásko psala (...) Snila jsem / jako se dýchá // Bylo mi patnáct / a tys ještě nebyla / na světě“ Osudy milovaného i milujícího se splétají dlouho dopředu. Jejich setkání však nelze předbíhat a cestu k jeho naplnění nahlížíme vždy až ve zpětném pohledu; znovunalezená možnost, kterou jsme nosili dávno v sobě, vzpomínka, jež se teprve nyní stala skutečností, jež dosud nikdy nebyla tak přítomná. „Řekni / z jakého dávna / tě znám // byla to tenkrát / stejná hlava / a tvář // bylas to ty / nebo já / koho jsem poznala // a komu jsi vyšla vstříc / Byla jsem to já / bylas to ty?“ Láska nás nutí reinterpretovat vlastní minulost, pohlédnout na obraz v zrcadle, luštit znaky, s nimiž se denně setkáváme, opustit sebe a setkat se s druhým. Láska je žitý sen, zakoušení možnosti jiného.
 
Vzájemnost vztahů milovaného a milujícího dává vyvstat jejich vlastnímu tvaru. Pohledy, doteky a myšlenky formují podoby těla i duše. Dítě vysněné, stvořené z písku prosévaného mezi prsty, zalévaného mořem z dlaně, dítě zanechávající stopy na těle stvořitele. „Tvé zlaté písečné oči / i po nich zůstanou stopy / přede mnou / ve mně // Jemné hloubení / jak otisk dlaně / v písku // Žasnu / a sladce se poddávám / svému jinému vlastnímu / tvaru“ Ustavičný pohyb mezi já a ty, v němž uskutečnění nemožného je podmíněno vzájemností. Láska je prostředkem setkání s druhým skrze obraz utvářený našimi sny a myšlením. „Jsi moje snění / holka nie z tej ziemi / hezká jak obraz / v kterém se vidíš / a jemuž se podobám // ve tmě i za světla // té blažené zimní hodiny / navíc“ Radost z tohoto setkání není nepodobná radosti čtenáře v blízkosti básně. Láska k bližnímu, láska k moudrosti a láska k poezii se spojují v jedinou cestu, na níž je nám básnířka průvodcem.

© Jan Havlíček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 124 čtenářů.

Diskuse

Vložil: viola, 06.05.2008 17:13
Fischerová, Viola: Písečné dítě 1
Číst recenzi Jana Havlíčka, která se tak vnímavě a přesně dotýká niterné podstaty sbírky a ještě sama tak básnicky, o tom snad mohou básníci snít leda v devátém nebi A ani nevědí, jak zato dost poděkovat.Tedy alespon pokus.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3350x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce