Vallgren, Carl-Johan: Příběh podivuhodné lásky

Vallgren, Carl-Johan
Příběh podivuhodné lásky

recenze beletrie zahraniční

Příběh podivuhodné lásky je sedmým románem švédského spisovatele a hudebníka Carla-Johana Vallgrena. V zemi svého vzniku byl román v roce 2002 vyznamenán prestižní literární cenou Augustpriset a pravděpodobně i díky tomuto ocenění byl pak přeložen do více než dvacítky jazyků a slaví úspěch po celém světě. Po šesti letech se román v překladu Zbyňka Černíka nabízí i českému publiku.

Trpaslík, nebo Herkules?

Carl-Johan Vallgren: Příběh podivuhodné lásky, přeložil Zbyněk Černík, dybbuk, Praha 2008

Příběh podivuhodné lásky je sedmým románem švédského spisovatele a hudebníka Carla-Johana Vallgrena. V zemi svého vzniku byl román v roce 2002 vyznamenán prestižní literární cenou Augustpriset a pravděpodobně i díky tomuto ocenění byl pak přeložen do více než dvacítky jazyků a slaví úspěch po celém světě. Po šesti letech se román v překladu Zbyňka Černíka nabízí i českému publiku.

Protagonistou románu je muž jménem Hercule Barfuss, který se roku 1813 narodí jisté prostitutce v Královci. Na rozdíl od mýtického nositele tohoto jména však není nadlidsky silný a krásný, ba naopak, většina postav románu by ho neoznačila dokonce ani za člověka. Mnozí ho nazývají plodem ďábla či démonem a jeho přítomnost v nich budí děs a hrůzu. Hercule se totiž narodil jako odpudivě zmrzačený trpaslík, s nepoměrně velkou hlavou posetou zatvrdlými boulemi a se zaječím pyskem, s rozeklaným jazykem a se zakrslýma rukama trčícíma z ramenních kloubů. Jedinou normálně vyvinutou částí těla je pohlavní úd a oči – jedině díky nim udržuje přirozený kontakt s okolím. Uši mu nikdy nenarostly a ústa jsou natolik zdeformována, že Hercule je ke všemu svému znetvoření ještě hluchoněmý. I přes tento handikap je mu však jeden herkulovský rys dopřán – Hercule je obdařen nadlidskou silou mentálního rázu: umí číst myšlenky a vnímat pocity ostatních, promlouvat s lidmi v rámci jejich vědomí a navíc jim vsugerovat určitý čin, myšlenku či pocit, aniž by si to sami uvědomovali. Stejně jako bájný Herkules je vybaven také odvahou a důvtipem, a navíc ještě dobrým srdcem.

Na své životní pouti, při níž navštíví mnoho míst Evropy 19. století, je Hercule vystavován ponižování, výsměchu, týrání a bolesti všeho druhu. Většina lidí, s nimiž se setkává, z něj má hrůzu a jen několik málo osob je schopno považovat ho za hodného lásky. Přesto i takový člověk existuje - Herculova životní láska Henrieta Vogelová. Narodila se stejné noci ve stejném nevěstinci jako on, avšak na rozdíl od něj zdravá a krásná. Hercule a Henrieta spolu vyrůstali až do věku svých jedenácti let, kdy je od sebe odloučila jistá tragédie. Stejně jako Hercule si i Henrieta - coby dcera prostitutky předurčená k matčinu povolání - projde peklem na zemi. Jediným, co oba dva udržuje při životě, je naděje, že se spolu znovu setkají. Toť základní dějová linie románu - příběh podivuhodné lásky.

Vallgrenův román však není klasickým milostným románem. Vyznění románu je sice pozitivní, vzdává hold lidské vůli přežít a touze po plnohodnotném životě, avšak častěji se v knize setkáme s motivy ztráty, bolesti, utrpení a všeobecně zla v lidských duších.

Tématem zla, motivem tělesné znetvořenosti proti nadpozemské kráse, častými pocity odporu, jež v nás čtení románu může zanechat, a jinými prvky, odhaluje kniha inspiraci žánrem gotického románu. Také německý romantismus, mimo jiné svým důrazem na subjektivní vědomí a zkoumání jeho pochodů, byl nepochybně Vallgrenovi inspirací. Konec konců například jméno E. T. A. Hoffmanna padne v knize hned několikrát a nechybí ani meditace nad jedním z obrazů Caspara Davida Fridricha.

Kompozice může připomínat jak román výchovy, tak román pikareskní. Herculovy osudy sledujeme od jeho narození roku 1813 až do roku 1838. Většinu této doby je Hercule na cestách a každé nové místo mu přinese nové zážitky. Čtenářům pak jeho putování zprostředkovává neuvěřitelné množství informací a poznatků: od sociologicko-historické sondy do života utlačovaných a nerovnoprávných (mrzáků, bláznů, žen, dělníků apod.), přes psychologii vědomí, až po teologické otázky a rozvoj a praktiky inkvizice. A navíc, jelikož vypravěčem románu je Herculův praprapotomek, jistý pan Barefoot žijící ke konci 20. století ve Spojených státech, dostává se nám jeho ústy také komentáře a možnosti sledovat tato témata z doby Hercula Barfusse na pozadí dneška a dospět tak k zamyšlení nad naší dobou.

Vallgrenův záběr je ohromný, vyprávění běží na plné obrátky a nedopřeje nám chvíli oddechu. Při čtení nám nuda stoprocentně nehrozí, ale jak už to u dobrodružné literatury často bývá, vyvstává tu jeden podstatný nedostatek: strhující tempo nás unáší od jedné epizody k další takovou rychlostí, že se vytrácí jakákoli možnost dostat se pod povrch postav i událostí, které se nakonec jen rozpouštějí v emocionální prázdnotě. Po přečtení románu jsme sice bohatší o mnohé faktografické poznatky, avšak v osobnější rovině se nás román příliš hluboce nedotkne. Zdá se však, že to ani nebylo autorovým záměrem – vzhledem ke kompozici, již zvolil, a navzdory názvu románu, Příběh podivuhodné lásky, jenž hraje v knize spíše zástupnou roli.

© Jana Samohejlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 154 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.