Nooteboom, Cees: Ráj ztracený

Nooteboom, Cees
Ráj ztracený

ukázka beletrie zahraniční

Dash-8 300. Nebesa vědí, že jsem už letěl různými letadly, ale Dash mezi nimi dosud nebyl. Je to malý, kompaktní letoun, ale vypadá větší, protože je v něm málo cestujících. Místo vedle mne je prázdné. O let z Friedrichshafenu do Berlína-Tempelhofu zřejmě není velký zájem...

 

Cees Nooteboom: Ráj ztracený. Z nizozemského orig. Paradijs verloren přel. a doslova napsala Magda de Bruin-Hüblová. Paseka, Praha 2008, 132 stran

Prolog

Dash-8 300. Nebesa vědí, že jsem už letěl různými letadly, ale Dash mezi nimi dosud nebyl. Je to malý, kompaktní letoun, ale vypadá větší, protože je v něm málo cestujících. Místo vedle mne je prázdné. O let z Friedrichshafenu do Berlína-Tempelhofu zřejmě není velký zájem. Jako malý, zbloudilý hlouček jsme došli z minimálně vybavené hlavní budovy k letadélku, to se tu ještě smí. Teď čekáme. Slunce svítí, poměrně dost fouká. Pilot už sedí vpředu, kroutí všelijakými knoflíky a páčkami, slyším, jak pomocný pilot mluví s věží. Každý, kdo často létá, ty jalové okamžiky zná.

Motory ještě nejsou spuštěné. Někteří lidé už čtou, jiní vyhlížejí ven, ale moc tam vidět není. Já jsem vylovil časopis malé letecké společnosti, jíž letadlo patří, ale nemám ještě chuť se do něj doopravdy začíst. Obvyklá sebepropagace, pak nějaké údaje o těch několika málo místech, kam létají, Bern, Vídeň, Curych, a pak několik koupených článků, něco o Austrálii a Aboriginech, skalní malby, kusy kůry pomalované veselými barvami, všechno, co je v poslední době dost v módě. Pak ještě článek o São Paulu, obzor samé mrakodrapy, paláce boháčů a samozřejmě věčné a tolik malebné chudinské čtvrti, slumy, favely, či jak se jim říká. Střechy z vlnitého plechu, chatrné dřevěné konstrukce, lidi, kteří vypadají, jako by se jim tam líbilo. To všechno už jsem viděl, nesmím se na to dívat moc dlouho, jinak se mě zmocní pocit, že jsem stoletý kmet. A možná že stoletý kmet jsem, stačí vynásobit skutečný věk magickým číslem obsahujícím všechny cesty našeho života a příslušné nepatřičné déjà vu, a máme to. Obyčejně mě takové myšlenky netrápí, už jen proto, že je považuju za poněkud podřadné, ale včera večer v Lindau jsem vypil tři obstlery přes míru, to se v mém věku vymstí. Letuška vyhlíží dvířky ven, zřejmě má ještě někdo přijít, a teď, když vchází, je ten někdo žena, taková, o níž doufáme, že si přisedne k nám. Takže tak starý zase nejsem. Ke mně si nepřisedne, má místo u okna, v řadě přede mnou, po levé straně uličky. To je vlastně lepší než vedle mě, protože teď si ji mohu dobře prohlédnout.

Dlouhé nohy vězí v kalhotách barvy khaki, mužský atribut, který ji zženšťuje. Velké silné ruce, jimiž teď vybaluje knihu z purpurově rudého papíru, pečlivě slepeného páskou. Na to těm velkým rukám nestačí trpělivost – když páska hned nepovolí, balíček roztrhnou. Jsem voyeur. Jeden z největších cestovatelských požitků je pozorování neznámých, aniž vědí, že se na ně díváme. Rozevře knihu tak rychle, že nezahlédnu titul.

Vždycky mě zajímá, co lidé čtou, ale lidé jsou většinou ženy, protože muži už nečtou. A ženy, jak jsem poznal, ať už je to ve vlaku, na lavičce v parku nebo na pláži, drží knihy často tak, aby se titul nedal přečíst. Schválně si toho všimněte.

A přestože hořím zvědavostí, skoro nikdy se neodvažuju zeptat. Na titulní stránce je vepsáno dlouhé věnování. Rychle ho přeletí, a zatímco odkládá knihu na prázdné sedadlo vedle sebe, dívá se už zase ven. Motory naskakují, letadélko se začíná otřásat, vidím, jak se jí v přiléhavém tričku mírně rozechvěla ňadra, a vzrušuje mě to. Levou nohu má pozvednutou, světlo jí dopadá na vlasy, kaštanové s nazlátlým odleskem. Knihu položila názvem dolů, vyloučeno, abych ho rozluštil. Je to útlá knížka, to mám rád. Calvino tvrdil, že knihy mají být krátké, a sám se toho většinou držel. Rozjíždíme se po betonu. Hlavně v malých letadlech člověk vždycky pocítí okamžik slasti, když se odlepí od země, když se hned projeví trocha termiky a letoun jako by něco zespodu postrčilo, něco jako pohlazení, stejný pocit, jaký jsme zažívali jako děti na houpačce.

Na kopcích ještě leží sníh. Krajina tak působí velmi graficky, holé stromy vyleptané na bílém listu papíru, k výstižnému popisu někdy stačí málo. Dlouho se na ně nedívá. Zase se chopila knížky a čte si teď věnování ještě jednou, ale stejně netrpělivě. Zkouším si k tomu něco vymyslet – vždyť to je konečně moje povolání –, ale daleko se nedostanu. Muž, který potřeboval něco odčinit? Knihy jsou ošemetné. Darujeme-li nesprávnou knihu nebo nesprávného autora, ocitneme se v nebezpečné zóně.

Listuje, občas se na některou stránku zadívá o něco déle. Na tak malou knížku je tam spousta kapitol. To znamená pokaždé nový začátek, k tomu je třeba mít dobrý důvod. Kdo zkazí začátek nebo konec knihy, moc se v řemesle nevyzná, a to platí vlastně i pro kapitoly. Ať už je spisovatel kdokoliv, značně riskuje. Teď knihu zase odložila vedle sebe, tentokrát titulem navrch, ale ve světle, které si nad sebou rozsvítila, se umělá fólie obálky tak leskne, že slova pořád ještě nepřečtu, musel bych vstát, abych na ně lépe viděl.

Cruising altitude, ta slova se mi odjakživa líbí. Čekal bych tu lyžaře, vždyť letíme nad mraky s podivuhodnými zvlněnými svahy, to mě ještě nikdy nenudilo. V té výšce má svět pouze prázdné stránky, máme volné pole. Ale ona ven nevyhlíží, sáhla po magazínu letecké společnosti a prohlíží si ho odzadu. Přes São Paulo přeletěla, déle se zastavila u velkého zeleného parku, teď upírá pohled na malby Aboriginů, chvílemi si časopis dokonce přiblíží k očím a jednou zahlédnu, jak na jedné z maleb obkresluje dlouhými prsty podivnou figuru hada. Pak časopis zaklapne a okamžitě usne. Někteří lidé to umějí, spát decentně. Jednu ruku položila na knihu, druhá je založená vzadu na šíji, pod narudlými vlasy. Hádanka, kterou mi kladou druzí lidé, mi leží v hlavě celý život. Vím, že je tu příběh, a vím, že se ho nedozvím. Tato kniha zůstane zavřená, stejně jako ta druhá. Když po více než hodině přistáváme na letišti Tempelhof, mám napsanou čtvrtinu úvodu k fotografické publikaci o hřbitovních andělech. Pod námi se rozkládají šedé činžáky Berlína, velká trhlina dějin, která pořád ještě prochází městem. Přičísne se a vezme purpurově rudý papír, aby knihu opět zabalila. Položí si ji na stehna a papír uhladí, nevím, proč mě to dojímá. Pak knihu uchopí a na okamžik ji drží ve vzduchu tak, že rozluštím název.

Je to tato kniha, kniha, z níž teď mizí, společně se mnou. Zatímco čekám v podlouhlé hale na zavazadla, vidím, jak spěšně vychází ven, kde ji očekává muž. Letmo ho políbí, tak letmo, jak si prohlédla knížku, z níž zná pouze ručně psané věnování, jež jsem nečetl ani nepsal.

Zavazadla tu vyjíždějí rychle, když vyjdu nahoru, nasedá s mužem do taxíku a mizí mi. Zůstanu jako vždy s několika slovy a s městem, které mě svírá jako v železech.

Překlad © Magda de Bruin-Hüblová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Paseka

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 03.09.2008 15:21
Nooteboom, Cees: Ráj ztracený
Navzdory údajům na webových stránkách Kosmase i Paseky, že je titul rozebrán, je tato kniha ještě k dostání v běžných knihkupectvích. Bližší info podá nakladatelství Paseka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3314x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce