Nooteboom, Cees: Ráj ztracený

Nooteboom, Cees
Ráj ztracený

studie beletrie zahraniční

„Chci psát divné knihy,“ prohlásil Cees Nooteboom v roce 1996. Podle ohlasů v nizozemském tisku se tohoto předsevzetí skutečně drží.

 

Hledání ztraceného ráje
Cees Nooteboom: Ráj ztracený. Z nizozemského orig. Paradijs verloren přel. a doslova napsala Magda de Bruin-Hüblová. Paseka, Praha 2008, 132 stran

„Chci psát divné knihy,“ prohlásil Cees Nooteboom v roce 1996. Podle ohlasů v nizozemském tisku se tohoto předsevzetí skutečně drží. Například v recenzích na román Ráj ztracený se opakovaně objevuje slovo „neuchopitelný“. Jako by se Cees Nooteboom smířil s tím, že není doma prorokem, a nenechal se při psaní odradit výtkami, že píše zbytečně složitě a vyumělkovaně, takže sice má úspěch v Německu, ale pro „našince“ (tj. pro nizozemské čtenáře) je jeho psaní přetížené narážkami a odkazy, které rozluští jen skupinka intelektuálů. „Kultura je kód,“ poznamenává k tomu lakonicky Nooteboom. Navíc je pro něj možná snazší povznést se nad nizozemský literární rybník už proto, že jako vášnivý cestovatel tráví v Amsterodamu obvykle jen pár zimních měsíců.

Rozhodující životní období tohoto rodáka z Haagu (nar. 1933) poznamenala válka. „Prvních šest let života se mi zcela vykouřilo z paměti bleskem z čistého nebe 10. května 1940, náletem německých stuk na letiště Ypenburg, blízko kterého jsme tehdy bydleli,“ vypráví. Jako jedenáctiletý přišel o otce při náletu spojenců na haagskou čtvrť Bezuidenhout. (Otec přitom tou dobou už nežil s rodinou, ale s bývalou Ceesovou chůvou.) V roce 1947 se matka znovu provdala. Z rozhodnutí přísně katolického otčíma Cees vystřídal několik klášterních škol, pro špatný vliv na spolužáky ho však pokaždé vyloučili. V sedmnácti letech nakonec odešel z domova, v Hilversumu si našel místo v bance a klasické gymnázium dostudoval večerně. Jako dvacetiletý mladík se vydal poprvé na cesty (byl průkopníkem autostopu) a své zážitky zpracoval v debutu Philip a ti druzí (Philip en de anderen, 1955). Vedle románů, povídek, poezie a divadelních her tvoří těžiště jeho tvorby cestopisný žánr. Ve skutečnosti však nejde o cestopisy v pravém slova smyslu, ale spíš o eseje a úvahy o umění, publikované původně časopisecky (v padesátých letech v časopise Elsevier, v šedesátých letech v deníku De Volkskrant, od roku 1967 v Avenue).

Úsloví „co tě nezabije, to tě posílí“ platí pro Nootebooma plnou měrou. Má v sobě houževnatost samouků, o které píše Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí: „To, co odlišuje člověka, který studoval, od samouka, není míra vědění, ale jiný stupeň vitality a sebevědomí.“ Kundera se přitom domnívá, že samoukům sebevědomí chybí – nikdy si nebudou vědomi toho, že přečetli víc než lidé, „kteří studují univerzitu a zívají nad knihami“. Na to je ale Nooteboom příliš silná osobnost. A tak přetváří svou domnělou slabinu v přednost a vědomě si udržuje zvědavost i zvídavost a svěží, „nezkažený“ pohled diletanta. Ponechává mu totiž volné ruce při propojování různorodých prvků: „Vycházím z toho, že i nejtitěrnější ze světových jevů zrcadlí velký celek, že struktura existence se stejně tak jeví na stránce s místními úmrtními oznámeními jako v pokusech některých filosofů napnout přes takzvanou skutečnost jakousi záchrannou síť. Přednosti volně bloumajícího ducha jsou zřejmé. Smím kombinovat Pannu Marii s Homérem, zemřelého Borgese s podivným početním příkladem a recept na sušenou tresku s úvahou o kacířství.“

V propojování kontrastů se ozývá spřízněnost s myšlenkami německého filosofa Waltera Benjamina (1892-1940). Ne nadarmo zvolil Nooteboom jako motto této knihy právě jeho citát. Jeho jméno se vynořuje častěji – už v monumentálním románu Dušičky (Allerzielen) z roku 1998 chce hlavní hrdina, kameraman Arthur Daane, natočit o Benjaminovi dokumentární film, založený na filosofově výroku o postavě literárního chodce, jehož boty jsou podražené „podešvemi vzpomínek“. V Benjaminově vizi je svět ovládán krajními protiklady, které jsou však od sebe oddělené jen zdánlivě. Benjamin myslí v extrémech, analyzuje kontrasty, které objevuje ve všedním životě, pojednává zdánlivě nesouvisející témata. Zůstává věrný původní ideji filosofie, totiž podněcovat lidi, aby žasli nad samozřejmostmi své doby. Také jeho pohled na úlohu jazyka v umění je Nooteboomovi zjevně blízký. Benjamin zdůrazňuje, že účelem uměleckého díla není, aby bylo pochopeno. Psaní podle něj nemá za cíl něco sdělovat, nýbrž přenášet cosi tajemného. Ještě přímější souvislost s Nooteboomovým románem má však Benjaminův pohled na fenomén ráje. Nevěří v posmrtný život v ráji, nevěří ani v možnost ráje na zemi. Podle něj ráj životu předchází. Stesk po tomto rajském stavu jakési dětské nevinnosti, kdy člověk, zvířata i věci spolu komunikovali jako rovný s rovným, nás neopouští po celý život. Přestože jsme si vědomi toho, že ráj nelze nalézt – vyhnání je konečné –, nepřestáváme ho podvědomě hledat. Někomu se poštěstí, že zachytí jakýsi záblesk, letmý dotek – ať už je to v podobě obrazu, setkání či příhody. Tyto okamžiky v rozličných obměnách tvoří i červenou nit pojící zdánlivě tak různorodé postavy tohoto románu. Cestování a spánek jsou přitom stavy bezčasí, a proto nám umožňují spojit se s vlastním bytím i s kolektivním podvědomím. Holá skutečnost bez zapojení fantazie by totiž byla nesnesitelná.

Nooteboom patří k autorům, kteří celý život píší jednu jedinou knihu. Nejen svébytný styl, ale i určité motivy se nepřestávají vracet – byť v podobě variací. K jeho oblíbeným postupům patří tzv. Droste-efekt, nazvaný podle obalu holandského kakaa značky Droste. Na plechovce je obrázek ošetřovatelky, která nese na podnosu šálek kakaa a plechovku s obrázkem ošetřovatelky, která nese na podnosu šálek kakaa a plechovku s obrázkem ošetřovatelky... a tak dále až donekonečna. Román Rytíř zemřel (De ridder is gestorven, 1963) líčí příběh spisovatele, který dopisuje román po zemřelém kolegovi, což je příběh spisovatele, který dopisuje román po zemřelém kolegovi... A také Ráj ztracený začíná podobným závratným vhledem: žena v letadle drží v ruce knihu, kterou právě čteme, a společně s vypravěčem z ní v závěru prologu vystoupí. Pro tyto připomínky vytrhující čtenáře ze zajetí příběhu a zdůrazňující princip hry je Nooteboom považován za jednu z prvních nizozemských postmoderních vlaštovek. Postava Almy, která se nakonec rozhoduje pro život tuláka, připomíná svou snahou o sladění snů a skutečnosti Philipa z Nooteboomovy prozaické prvotiny. Úvahy o významu vzpomínky a dějin, přesněji řečeno o jejich nesdělitelnosti (kultura Aboriginů zůstává pro pozorovatele zvenčí uzavřená), navazují na již zmíněný román Dušičky. V něm se rozebírá rozporuplný jev: na jedné straně je každý z nás – vědomě či nevědomě – se svou minulostí i historií v širším slova smyslu propojen, na druhé straně je vzpomínka natolik osobní a vázaná na vlastní zkušenost, že to vyvolává otázky po smyslu jakékoli „objektivní“ interpretace dějinných událostí, pochybnosti o tom, nakolik je možné vžít se do minulé doby tak, abychom ji skutečně pochopili. Naše vlastní, evropská historie pro nás může být zpětně stejně nepřístupná jako příběhy Aboriginů. A tak vesnice Lübars na rozhraní bývalého západního a východního Berlína, kde hranici tvořil potůček, má zcela jiný náboj pro toho, kdo ještě berlínskou zeď pamatuje – pro pozdější návštěvníky je to prostě výseč krajiny bez zvláštního významu. Časový odstup tu přitom může být minimální – stačí několik měsíců, aby se stopy minulosti zcela setřely. Pamětník sice může o minulosti vyprávět, ale dá se tím autentický zážitek alespoň přiblížit, když už rozhodně ne nahradit? Vzpomínku nelze podle Nootebooma udržet.

To mu však nebrání, aby napsal knížku Rudý déšť (Rode regen, 2007), kde na základě autobiograficky laděných vzpomínek na dávné cesty, hříchy mládí, na každoroční letní pobyty v odlehlé vsi na ostrově Menorca probírá všechna svá oblíbená literární témata. Na jedné straně po svých dávných vzpomínkách pátrá, na druhé straně jsou podle něj výplodem fantazie. „Mračna z dnešního rána se přehnala. Sousedův osel hýká způsobem, jakým osli hýkají už tisíce let. Déšť, který mě přivedl na myšlenku, že všechno souvisí se vším, se nedostavil. Místo toho jsem si vzpomněl na Gilberte Cahenovou, na dýmku s hašišem, na bouři u Mysu Hoorn, na Homéra a své staré gymnázium, na dívky, co mě pouštějí sednout v tramvaji, a na kamarády, co tu už nejsou, na místo, které se svými vzpomínkami – jak říká Proust – zaujímáme v čase, místo mnohonásobně větší než to, které zaujímáme v prostoru. K tomu je pouze třeba, aby člověk žil a ještě s tím nepřestal.“

I Nooteboom v sobě slučuje protiklady – na jedné straně říká: „Nakonec stejně zůstane jen dílo. Tak jako známe Dona Quijota, ale o Cervantesovi nevíme skoro nic.“ Na druhé straně nespoléhá na to, že se „dobré zboží chválí samo“ a že hodnotné dílo dříve či později tak jako tak pronikne do obecného povědomí. Chce si uznání vychutnávat za života. Je pověstný tím, že se při jednáních se zahraničními nakladateli nenechává zastupovat. Tato „živnostnická“ stránka literárního provozu ho naopak láká a smlouvání o cenách je jeho koníčkem. Jméno v Německu si systematicky vybudoval pilným provozováním autorských čtení a neváhá osobně přimět místního knihkupce, aby při takové příležitosti vystavil jeho knihy na nápadném místě. Od založení Nizozemského literárního fondu pro produkci a překlady (NLPVF) v roce 1990 sehrál Nooteboom důležitou roli při šíření nizozemské literatury v zahraničí – v mnoha případech je tím, kdo nezištně prošlapává cestičku překladům dalších autorů. Není divu, že se v rozhovorech nedokáže ubránit určité zahořklosti při překonávání předsudků ve vlastní zemi: „Onehdy jsem předčítal z Následujícího příběhu (Het volgende verhaal, česky 1999) v kostelíku v Kortenhoefu. Ukázalo se, že knížku téměř nikdo nezná. Povídám: nejspíš ji máte v knihovně. Vyšla jako prémie k Týdnu knihy v roce 1991. Tady byly recenze mizerné, ale je přeložena už do třiceti jazyků. Zvláštní, co?“ Nedostatek pochopení ze strany nizozemských čtenářů dokonce způsobil, že se po sérii raných románů v padesátých a šedesátých letech jako romanopisec téměř na dvacet let odmlčel. Až v roce 1980 se triumfálně vrátil na scénu románem Rituály (Rituelen, česky 1999). V posledních letech se dočkal uznání i doma, když mu byla v roce 2004 udělena významná literární cena P. C. Hoofta. Hodnocení poroty, podle nějž Nooteboomova literární tvorba „svou působivostí, šíří záběru a původností patří k tomu nejlepšímu, co za posledních padesát let v Nizozemsku vzniklo“, znamenalo pro Nootebooma bezesporu zadostiučinění. Na podzim 2006 mu byl udělen čestný doktorát na univerzitě v Nijmegenu a při této příležitosti se konala série šesti přednáškových večerů věnovaných rozborům jeho díla.

Nooteboomovo literární krédo je prosté: „Pokud by příběh stejně dobře mohl být skutečně pravdivý, pokud se v něm nevyskytuje rafinovanost, dvojznačnost, sluje, možnosti úniku, narážky, nemožnosti, tak mě nebaví. Vyprávění musí být bájné, v pravém smyslu toho slova.“ Zajímavé je, že se považuje především za básníka, ovšem jeho hermetické, hádankovité verše ještě do češtiny přeloženy nebyly. „Přístup ke všemu se dá asi nejlépe najít v tom, co vypadá nejneproniknutelněji, a to je poezie. Protože v poezii pronikáme hlouběji pod onu hravou rovinu, jakou podle mého názoru obsahuje fikce.“ Je na nás, čtenářích, zda autorovu hru přijmeme a vydáme se s ním na dobrodružnou výpravu, jejímž cílem není nalezení, ale hledání.

© Magda de Bruin-Hüblová
článek vyšel jako doslov ke knize Cees Nooteboom: Ráj ztracený. Z nizozemského orig. Paradijs verloren přel. Magda de Bruin-Hüblová, Paseka, Praha 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Paseka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3458x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce