Hakl, Emil: Let čarodějnice

Hakl, Emil
Let čarodějnice

ukázka beletrie česká

První den, kdy jsem to nevydržel, bylo úterý. Vešel jsem v devět patnáct ráno hlavním vchodem do obchoďáku, vyjel až na horní galerii a zaujal postavení za umělým keřem. Zpoza něj jsem se dopodrobna obeznámil se situací.

Emil Hakl: Let čarodějnice anebo Civilní dobrodružství. Argo, Praha 2008, 268 stran

4. Kašel a dým
První den, kdy jsem to nevydržel, bylo úterý. Vešel jsem v devět patnáct ráno hlavním vchodem do obchoďáku, vyjel až na horní galerii a zaujal postavení za umělým keřem. Zpoza něj jsem se dopodrobna obeznámil se situací. Před potravinami se hemžilo telefonující úřednictvo, zevlouni s gyrosem, nakupující samice, mládež na čumendě. Všichni se navzájem hlídali a pozorovali. Akce, akce, akce, zvaly cedule do nitra bludiště. Mezi sloupy postávalo několik křápků v oblecích se šnekem vysílačky v uchu. Kyselá křeč strachu mi prohrábla střeva a vydatně jsem se orosil.
Ve středu už jsem byl nicméně schopen projít přízemím. Ve čtvrtek jsem to zopakoval a od pátku jsem si zkracoval cestu do práce jako dřív. Zase jsem okukoval svítítka, pískátka, hračičky, nepokoje. Mezi egyptskými figurami přibyl Amemet s krokodýlí hlavou. U kasy zívala ničemná lodyha v bokovkách. Nějak jsem přestával mít ty krámy rád. Diody bodaly do sítnice, bižuterie se mrtvě leskla. Na dně haly stála řada oválných stánků, připomínajících létající kabinu z Lynchovy Duny. Za tím, co byl nejblíže místu, kde Chorche padl, jsem občas postál. Potřeboval jsem se dozvědět, jestli tam někde náhodou dál, živ a zdráv, nebuzeruje lidi. Divná věc, říkal jsem si, jak rychle šel k zemi. Přece to nemůže vitamíny a proteiny nabušený organizmus tak lehce vzdát. Čekal bych cokoliv, jen to ne, říkal jsem si a listoval v knihkupectví u vchodu atlasem Poznej lidské tělo. V oblastech, připadajících v úvahu, se nacházely samé důležité orgány.
Po příchodu na pracoviště jsem zadal slovo Amemet. Amemait, opravil mě vyhledávač, Velká požíračka, démon, účastnící se soudů nad zemřelými. Když všechno nebylo OK, snědl mrtvému srdce, což teprve znamenalo definitivní utrum. Dosurfoval jsem ke zprávě, že k typickému usmrcení nožem je třeba v průměru sedmnácti ran, jde-li o rány bodné. Na svém stavu jsem neshledával nic mimořádného, vše se zdálo být normální, dokonce o dost normálnější než dřív. Je fakt, že kdyby pro mě přišli, nedělal bych potíže. Byl jsem to já, nahlásil bych iniciativně, než by stačili mrknout. Možná bych jim toho naopak řekl mnohem víc, než by chtěli v souvislosti s vyřešeným banálním případem slyšet. Pak by bylo co, tepláky a zubní kartáček. Oběsil bych se v noci na umývárně nejspíš. Případně bych v klidu hrál s dalšími nevinnými žolíky.
Po večerech jsem si vymýval mozkovnu starými bijáky z krabice v Barunčině pokoji. Dr. Goldfoot and the Bikini Machine, They Live By Night, Der Golem, Bestie z druhé strany, Přichází to zvenku, přízračná Aelita, Desátá oběť s Elsou Martinelli a Ursulou Andress, hlavními hrdinkami mých dávných pohlavních sebedestrukcí. O Barbarelle nemluvě. S čím dál větším porozuměním jsem sledoval filmy naplněné jistotou, že člověk je sám o sobě v pořádku a že budoucnost může být jedině atomová, lesklá a svištivá.
„Nic přijatelnějšího tu stejnak nemám,“ krčila rameny Barunka.
Příští den jsem se stavil ve videopůjčovně a vybral pár opusů, které se mi kdysi snad částečně líbily. Americká krása nebyla nejhorší, když se odečetlo beztvaré schéma vzpoury proti všeobecné otročině a impotenci. Při Duně hleděla Barunka trochu posupně.
V pondělí večer jsem absolvoval v rámci popracovního záchvatu aktivity spontánní polorande s tichou holkou od nás, s naší grafičkou. Jeli jsme výtahem, dole jsem ji zbůhdarma pozval na kafe. Pak jsme mlčky lokali mojito v jakémsi nahlouplém trendy baru. Potom jsme se znenadání vochlovali na náměstí Kinských. Já jí kdovíproč zhluboka čichal k vlasům, posléze jsem se je snažil vdechnout a nakonec jsem je žvýkal. Ona mi protihodnotou mnohokrát vcucla a vyvrhla ukazovák, prostředník, palec. Žižlali jsme se, až nás huba brněla. Občané pokojně seděli kolem vodotrysku a přihlíželi tu prudkým, tu méně prudkým poryvům osvětlené městské vody. Když jsem jí našel pod košilí prso a ujistil se, že jde o prso, chvíli jsem ho mačkal.
„Jdem každej do svýho, to by nebylo dobrý,“ řekla velerozumně poté, co si nechala osahat ještě druhé.
Zamířil jsem tedy k Barunce.
„Pyšane?“ vydechla ze tmy, zatímco jsem šátral po předsíni.
„No?“
„Jak ses měl a kdes byl?“
„U jednoho známýho.“
„U kterýho?“
„Košín, toho neznáš.“
„Jak bych mohla, když neznám nikoho,“ zívla a otočila se.
Košín, přemítal jsem, Košín, to byl snad někdo ve školce.
Když jsem ráno rozlepil oči, seděla u stolu, hryzala velké jablko a přes to jablko mě ze čtyř metrů pozorovala.
„Usínání je hypnagogium a probouzení je složitější – hypnexagogium,“ pronesla. „A já z tebe cejtim až sem jinou ženskou.“
„Připouštim, s jednou jsem si dal pusu.“
„Pusu.“
„Byl jsem malounko lízlej, vostatně proč tobě se omlouvám.“
„Omlouváš se správně, vzala jsem tě pod křídlo, jelikož seš v ňákym virtuálnim průseru, netahám z tebe, v jakym, aby ses třeba nezaplet.“
„Jak, nezaplet?“
„No jestli to třeba nebyla Košínova manželka, s kym ses líbal. Košín umí bejt prevít.“
„Co blázníš? Je ráno.“
„Vo tom žádná. A co teda?“
„Co jako?“
„To je na tobě, abys řek.“
„Vyčistim si zuby, sbalim se a vypadnu.“
„Fakt jo?“ řekla. „Ješitnost?“
„Nevim.“
„Vobejmem se teda?“
Objali jsme se jako ochotníci. Zase byla výrazně hubenější. Drahnou dobu hrabala ve skříni. Načež mi předala igelitový pytel, nacpaný suchými šišticemi.
„Skank,“ řekla. „Dobrý na nervy, nebraň se tomu.“
„Vzhledem k mý bezpečnostní situaci hezkej dárek.“
„Já to tu nechci a muj muž zas až moc, tak mi udělej radost a vodvez to. Je silná, nepřežeň to,“ řekla, vkročila do lodiček a byla pryč.
Bylo úterý, hodiny ukazovaly deset patnáct. Naházel jsem košile do ruksaku. Do práce jsem nemusel, den volna po uzávěrce. Přepadla mě touha po důkladné snídani. V lednici jsem nalezl vejce, máslo, prastarý hermelín a cibuli. Zvedl jsem po patnácté poctivě zazvonivší nokii.
„Ha! Baruna spěchající na vlak, volající zpřed nádraží,“ dýchala a já cítil až sem tu čerstvost, to nepochopitelné nadšení.
„Kam tě vlak poveze?“ zeptal jsem se.
„Někam za Děčín, víc nevim. Jenom to, že mám s sebou mít šátek na zakrytí vočí.“
„To vypadá, že si budeš za Děčínem hrát na slepou bábu.“
„Volám proto, jestli bys mi nemoh pučit svítilnu, tu prej mám taky mít.“
Má kamarády, musí mít, přece nemá jenom muže v Koreji, mě a šéfa na koksu.
„Jak bych ti moh pučit svítilnu, když jsem u tebe doma a zrovna hledám svuj holicí strojek?“
„Aha. Já myslela, že bych nechala ujet jeden děčínskej šíp, stavila bych se u tebe v práci, ty bys mi uvařil ovocnej čaj, chvilku bysme kecali, já bych se konečně mrkla, kde děláš, a ty bys mi pučil tu svítilnu.“
„Dneska v práci nebudu a baterku nemám, pokuds myslela baterku. Jeď na sever, můro, vrať se a pak si zavoláme.“
„My jsme spolu bydleli, viďžejo.“
„No jo.“
„Poličku do kuchyně bys mi ale přitlouct moh, pavouku.“
„Copak tvuj muž neumí přitlouct poličku?“„Snad jo, ale já bych nesnesla, kdyby to udělal špatně. Kdežto kamarád to může zkurvit, jak chce, chápeš ten rozdíl?“
„Moc dobře.“
„Tak pa, klíče mi dáš pak.“
Vsypal jsem cibulku do másla a rozhlížel se po příhodném koření, v kredenci byl jen bobkový list. Pak mi padl zrak na dárek v igelitu. Jak by to asi chutnalo. Rozdrolil jsem šištici, druhou, hodil na pánev. Podržel jsem v nose divokou vůni, rozklepl na to tři vejce a zamíchal. Mělo to chuť jako vajíčka s kopřivami. Posnídal jsem, opláchl talíř, pánev, přibouchl, zamkl.
Do práce jsem nemusel, domů jsem nechtěl, vyrazil jsem tedy jen tak s batohem na rameni na rajz. Původní záměr byl vystoupat na Vyšehrad, jenže jsem v půli kopce nahlédl, že z toho směru nebude k vidění nic výjimečného. Nábřeží, komíny, rytmicky mrkající plechové kryty větráků, nazlátlý rosol nad sršními hnízdy střech. Po rozpáleném asfaltu kroužil na koloběžce zachmuřený hošík s nalitou, zdravě prokrvenou tváří. Odrážel se a opisoval kružnici o co nejmenším průměru, dokola a dokola. Vrátil jsem se k Výtoni a ohnul kroky ke schodům, vedoucím na oficiálně bezejmenný most, v mapách označovaný jako Železniční. Prkna pěší lávky rachotila. Konstrukce se zachvívala mírným lomozem. Směr pouti mi úplně ideální nepřipadal, ale není už na té Výtoni moc atraktivních možností. Podvědomí mě navíc táhlo na protější břeh, na němž jsem denně drobil do mlýna svůj čas. Za mostem jsem se dal po Strakonické směrem na Hlubočepy. Kamiony se valily jeden za druhým, kouř se dal kousat, vedro k chcípnutí. Po chodníku proti mně klopýtal muž ve svetru. Z čela, z nosu a z uší mu hrčela krev. Díval se pod nohy a šlapal. Minul mě. Než jsem se stačil ohlédnout, kvikly brzdy. Otevřely se dveře limuzíny, muž sám od sebe nastoupil. Zevnitř mu pomohly ruce v košili s krátkým rukávem. Pak odpálili. V autě seděli nejspíš ti samí, co mu to způsobili.
Dokráčel jsem k lihovaru a zahnul po mostě na Císařskou louku. V polovině ostrova jsem usedl na lavičku. Po řece plynuly dunící hudebně-taneční lodě. Když první mizela proti proudu v zátočinách, další plynula s řevem na palubě kolem a následující se sem hrnula z centra. Nešlo si nevšimnout, že se na každé lodi vyskytuje jedna bzikavka, která je prostě nejlepší. Má nejlíp zmáknuté figury, strojově přesná šukavá gestíčka, nejrychleji se vrtí, nejotrleji reaguje na drobné chlívárny primitivně šachujících zájemců, zlatá Barunka. Přihlížel jsem, jak šífy plují. Jak hrnou břečku, jako by cpaly krk do roláku. Nedomrlé slunce v roští nad protějším kopcem otevřelo malinká mělká ústa a vyvrhlo píseň beze slov. Svět vydal vůni, kterou jsem kdysi znával líp než co jiného. Plnost a ostrost, ale beze jména. To už jsem věděl, že se něco děje. Třeba jen malá přechodná ranka, říkal jsem si. Odpojení, mrtvička, menší rokenrol. Bylo mi to fuk. Depeše, kterou jsem v ten okamžik přijímal, byla neskonale významnější.
Zvedl jsem se na nohy, nadhodil batoh a vydal se zpátky. Vydal není to slovo. Čas se choval jako bedna s kytem. Žďuchl jsem do ní, posunula se o milimetr. Žduchl, posunula. Rup a huch, rup a huch. Trvalo dlouho, než jsem se ocitl na Strakonické. Než jsem dospěl přes autobusovou zastávku Lihovar a ještě jednu autobusovou zastávku Lihovar na tramvajovou refýž Lihovar. Co tam ale. Zachránil mě kostelík opodál, zalíbil se mi natolik, že jsem k němu zamířil. Věž trčela z pahorku jako syrová telecí noha. Šel jsem po mostě nad tratí, po pěšině, pak do svahu. Přes malinové šlahouny, přes vápencové šutry. Koníci a jiná cháska se rozstřikovali do stran, sotva se jich dotkl můj stín. Obešel jsem stavbu, nahlédl dovnitř. V okně hořela světice. Blahoslavené Anežce České na poděkování za osvobození s vděčnou farností rodina D., psáno u jejích nohou. To je titulek, proboha. Nedalo se to říct trochu se švihem? Dalo, ale nebylo to v zadání, švih tenkrát nikoho netrápil. Za kostelem jsem našel sochu Nepomuka, pod níž jsem si po zásluze odpočinul. Světcova tvář byla rozežrána mrazem, deštěm ohlazený obojživelník na kříži v jeho náručí byl pocintán růžovým sprejem. Po holém hřbetě kopce Děvína šlo v řadě za sebou šest copatých holčiček.
Opět jsem stál na stanici Lihovar, došel jsem sem asi. Navíc zčistajasna přihučela čtrnáctka. Nabídly se mi vysokánské schody, horký vzduch plný oleje a zvonění. Nedokázal jsem si vybavit, co je třeba udělat, abych se dostal dovnitř. Vzápětí jsem se lekl, nečeká se už jenom na mě? Zavřel jsem oči. Radši dělat, že nevidím, než přiznat, že sem nepatřím. Odstoupil jsem, zatápal. Jeďte už. Náhle se mě ujaly dvě tvrdé studené lopaty a vtáhly mě do nitra. Nezbylo mi než nechat poklopy dole. Děkuju, řekl jsem. Co teď, najít sedadlo. Jak ale? Hmatat pod sebou? Nacházet zděšené lokty, uhýbající nosy? A když ho najdu, jak si sednu? Netrefím se a svalím, to vem čert, ale co pak? Zařehtat jako kabaretní kobyla? Překvapit všechny sdělením, že vidím?
„Já vám pomůžu, pane,“ hňukl mi kdosi do ucha hlasem, který zněl, jako když někdo zběsile hamtá v mokrých hadrech. Jak mi může chtít pomáhat někdo, kdo má takhle zlej hlas? Pak mi ten člověk zaťal drápy do paže a zatlačil mě do sedadla. Sundal jsem bágl a položil si ho na klín. Jel jsem v tom pořádně.
„Děkuju, pane,“ řekl jsem. Snad je to pán.
„Ano,“ a posadil se mi do týla.
Cítil jsem, jak mi na nechráněném krku buší žíla. Nechal jsem raději průzory dole a věnoval se tomu, co se dělo uvnitř. V modravém loubí sršely, prskavě se lámaly a pěnily ohnivé struktury. Myšlenky, pouhé obaly od sušenek, zjednodušené kopie prostých podnětů, poletovaly nad vzdouvajícími se proláklinami, na jejichž povrchu zuřila drobounká vřava. Drobounká, dokud jsem neklesl přímo do ní. Kolem mě se rozlilo nezměrné kolbiště. Po jeho obzoru se přesouvaly nepopsatelně pomalé bytosti. Některé byly v sobě. Vypadalo to, že si něco řeší. Že spolu zápasí důlní stroje. Že tam po sobě lezou celé fabriky. Klesal jsem dál, minul otřásající se chrupavčitý provoz, připravený produkovat zvuky, hlásky, slova. Cukr, káva, limonáda. Chceš, nechceš, víš, nevíš. Narážel jsem na jakási hnijící kopyta a strupy. Až jsem se dostal do nejspodnějších komůrek, nabitých už jen vatou předtuch. Kde to bylo kupodivu ze všeho nejzajímavější. Mimo jiné jsem konečně pochopil obrazy Mikuláše Medka. A též jsem si s konečnou platností uvědomil, že je tu všude kolem přítomno živé, aktivní zlo, což se mi dosud jevilo jen jako vžitá lež.
Můj dobrodinec mě s hekáním opustil. Zavanul od něj okurkový lák a byl v čudu. Na příští zastávce jsem otevřel oči, zvedl kostru a položil podrážku na chodník. To jsem si dal. Šišlavý hukot, medvědí přešlapování, kanonáda světel, planoucích kolem dokola mamutího náměstí. Rozlehlý kostel, podobající se nádraží, neli naopak. Snažil jsem se odhadnout, ve které čtvrti se nalézám. Vyhýbavé pohledy. Absolutně nesmyslné názvy obchodů. Přistoupil jsem k osaměle vyhlížející osůbce s temnými kruhy pod očima. Dlouho mi to vysvětlovala, dlouho. Z huby jí při tom lezly ostré, ošklivě zbarvené hryzáky. „Mufíte. Mufíte. A mufíte,“ sypala ze sebe žvance dechu jako popel z kamen a skřípala těmi klafáky, přičemž mi hleděla rybíma očima na ohryzek. Poděkoval jsem, kus jsem poodešel. Uklidnil jsem se, postál. Potom jsem nakreslil adresu hůlkovým písmem na kus papíru, prošel jsem parkem, mávl na taxík.
Uvnitř seděl chlápek, který se od temene hlavy dolů rozšiřoval možná víc, než bývá běžně k vidění. Takový rozšiřující se, nakrátko ostříhaný, v sedadle až moc pevně usazený chlápek. Strčil jsem mu papír, on kývl a vezl mě zamaštěným, černým, naprosto nepřijatelným městem. Navíc jsem se začal potahovat hustým olejnatým potem. Zároveň jsem se snažil zrekapitulovat, proč a jak jsemse přes Medka dostal k tomu zlu. Muž zahnul do jedné vcelku příjemné, možná dokonce nádherné ulice. Popojel, ještě popojel, šlápl na brzdu.
„Díky,“ řekl jsem mu. Měl oči, co už vstřebaly onačejší divy. Zavřel dlaň s několika kovovými padesátkami, vtáhl ji, zatočil volantem a zmizel.
Nade mnou vibrovaly kaskádovité plochy listí, prozářeného výbojkami. Vítr rozechvíval větve, prostoupené křehkými světelnými balóny. Přede mnou stála řada vtipně navržených a seřazených, se značným humorem postavených baráků. Došel jsem k vratům, která mi sama od sebe nabídla, že za nimi je místo, které hledám. Odemkl jsem na první pokus. Řada schodů a další dveře. Použil jsem klíč s rutinou zaškoleného živočicha. Rozsvítil jsem a viděl pod sebou parkety, na nich poházené boty. Ve všech případech jsem byl jejich majitel. Léta jsem je střídavě natahoval, šněroval a zouval, občas nakrémoval. Pak leštil kartáčem s pocitem sucha v mozku.
Uvařil jsem si hrnec kafe. NENÍ TO VE ZPŮSOBU, ALE V INTENZITĚ, napsal jsem fixkou na zeď nad počítač, připadalo mi to důležité, jakkoliv poněkud naduté. Lidský mozek má kapacitu 35 miliard gigabytů, musel jsem tamtéž napsat někdy předtím, protože jsem to teď četl. Co já s tím mozkem pořád mám. Otevřel jsem větračku a ulehl do postele. Neni čas na sólovej výstup, řekla by nastydlým hlasem moje smíchovská šéfka. Však ji už za pár hodin zase uvidím. Zajímavá novinka byla, že když jsem se pootočil doleva, usínal jsem, vpravo jsem se naopak budil. Volume doleva a nazdar. Elegantní.
„Já tady jezdim a nemůžu se nikam dostat,“ pronesl kdosi do mého usínání tak jasným tónem, jako kdyby stál nade mnou. „Už sem to tu vobjel šestkrát!“
„Číslovky vládnou světu,“ zívl jsem.
„Zazpívej mi, holoubku!“ ozval se dětský hlásek.
„Děti maj, himlhérgot, eště spát,“ zabroukal někdo třetí, vlastně čtvrtý.
Pak ještě promluvily dva hlasy, mladý a starý.
„Jsou to teda kapačky, co dostáváme,“ řekl mladší a starší odvětil: „To nejsou kapačky, to jsou zatim jenom kapky.“

© Emil Hakl
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3348x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce