Jirous, Ivan Martin: Okuje

Jirous, Ivan Martin
Okuje

recenze beletrie česká

Příroda, která člověka obklopuje, rozpouští lidský smutek a tlumí bolest, již přináší ztráta.

Magorovy okuje
Ivan Martin Jirous
: Okuje. Gallery, 2008, 50 stran, ilustrace Pavel Reisenauer

Příroda, která člověka obklopuje, rozpouští lidský smutek a tlumí bolest, již přináší ztráta. Smrt i zrození se jejímu pozorovateli jeví jako něco zcela běžného. Život jedince i trvání lidského druhu jsou jen krátkou epizodou v rámci existence vesmíru a slzy, které jej smáčejí, se podobají stínům, jež vrhají na povrchy planet družice vypuštěné člověkem. V tomto světle je propojení přírodní lyriky a elegie zákonitým krokem ve vývoji básníka i poezie. Druhé, rozšířené vydání Magorovy summy i zatím poslední Jirousova sbírka Okuje jsou toho svědectvím. 

Příroda je němým svědkem lidského trápení a skrze ni tak o něm básník hovoří. Nic nelidského mu není cizí. Nejen že ve stále větší míře obrací svou pozornost k rostlinám a živočichům, ale sám, jako již v Ubíječi labutí, čelí proměně ve vlkodlaka coby krajní možnosti svého žití, zároveň svůdné i děsivé. „Nocí pobíhají vlkodlaci / či psi či hyeny či šakalové // Tak hrozné noci / střídají jasní dnové / a děsím se až / vlkodlaci / nabídnou mi / paci paci“ V titulní básni Okují pak nabývá podoby potkánků, pavouků a vrabčáků, zvířat Jirousovi obzvláště milých, z povzdálí sledujících život kovářské dcerky. Díky tomuto odstupu, jenž si udržuje od člověka, se básník stává němou tváří, tj. zvířetem anebo filosofem.

Přes všechnu krásu popisů přírody, přes všechno formální umění, nejsilnějšími zůstávají Jirousovy básně nejjednodušší, vyvěrající z nejzákladnějších lidských citů, básně, v nichž skrze člověka a jeho emoce vyjadřuje náš vztah k absolutnu. „Miláčku / vzpamatuj se // Vzpamatuj se / chci tě // Vysypané vychladlé peří / poránu z peřin vysypané vychladlé peří“ Výkřiky lásky a bolesti, peří anděla, který nás opustil. Pozemský život člověka se zde odehrává mezi nebem a naším vlastním nitrem.

Ke konci sbírky Jirous říká: „Snad měl jsem psát / jenom o mraveništích / v listopadovém čase / kdy vichr kolem sviští // Asi psát měl jsem / o včelstvech / o včelínech psát snad jsem měl“. Vztah k Božímu stvoření je stejně důležitý jako vztah k Bohu samotnému, o němž již nelze hovořit přímo („Měl jsem mluvit o madonách / i když snad spíš bych mluvit měl o kočkách“), o němž je třeba mlčet, stejně tak jako o všem ostatním („a mlčet měl jsem i o tom o čem teď mluvím / ať chci či nechci“). Údělem básníka je neustálý pohyb mezi řečí a mlčením, ustavičné směřování k tichu, jež nutně narušuje, k tichu, v němž se ztrácí a rodí jeho hlas. Není proto nutné želet básní zasypaných „vším svinstvem světa“, básní ztracených či nenapsaných. Básník si napíše jiné anebo pomlčí. Litovat lze jen zemřelých přátel, ztráty milovaných bytostí, zapomenutých věcí: „o tolika věcech psát jsem měl / na něž jsem zapomněl“.

Jak již poznamenal Marek Vajchr ve své stati „Magorův tah“ (Vyložené knihy, Revolver Revue, Praha 2007, str. 153-161), tím, co Jirous kuje, nejsou jen básně samotné, ale především jeho vlastní život, básníkova osobnost. Není proto důležité, jestliže se v nové sbírce opakují již dříve použitá témata a motivy, neboť řeč je pro básníka tím, čím je pro šermíře meč. Jsou částí jeho osobnosti a je třeba jim věnovat odpovídající pozornost. Zvládnutím mistrovské techniky kování je vytvářeno dokonalé umělecké dílo, zatímco básně odlétají stranou jako okuje, stávají se pouhými stopami tvorby samotné.
 

© Jan Havlíček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 119 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 4169x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce