„Cornelis Johannes Jacobus Maria Nooteboom se narodil 31. července 1933 v Haagu. Navštěvoval různá gymnázia v Eindhovenu a Venrayi. Od té doby je samostatně činný spisovatel. Cestuje pravidelně po celém světě.“

Takto začíná jednostránková biografie Ceese Nootebooma v tzv. Kritickém slovníku nizozemsky psané literatury po roce 1945 (Kritisch Lexicon van de Nederlandstalige literatuur na 1945) z května 1983. Od uveřejnění této stati uplynulo už více než 15 let, ale v těchto několika úvodních řádcích je dosud obsaženo skutečně vše. Nooteboom působí doposavad jako spisovatel z povolání, ještě stále pravidelně cestuje po celém světě. Dodat můžeme pouze to, že je doma i ve světě pravidelně oceňován prestižními literárními cenami a že se hojně překládá. V německé jazykové oblasti je dokonce jedním z neznámějších nizozemských autorů. Moderní nizozemskou literaturu tam reprezentuje především on a (také u nás známý) Harry Mulisch. Nebo Harry Mulisch a on, na pořadí nezáleží. Oba tito samostatně činní spisovatelé, ač tolik různí, zas a znova ve svém díle putují po světě a objevují jej, spolu s jeho nebem a tím, co je mezi nebem a zemí.

Objevování, hledání a cestování je ostatně zakotveno v genech píšících Nizozemců od nepaměti. Vždyť Nizozemsko je zemí objevitelů, cestovatelů a obchodníků, kteří jsou hned všude doma. Nedělá jim potíže domluvit se různými jazyky, jsou vnímaví ke kulturám celého světa, hledačská pouť, tzv. queeste, je od nejstarších dob ještě předdvorské epiky, rytířských románů, nejfrekventovanější literární cestou, na niž se skoro povinně musí vydat každý z bludných Holanďanů. Ať už se hledá grál, létající šachovnice, poklad či zapovězené město, ať se hledá věčná, stále prchající láska nebo v posledním století vlastní totožnost, kořeny, pohřbená minulost, zasutá vzpomínka, vždycky to bývá vzrušující a zneklidňující hledačská pouť, která spisovatele žene buď horizontálně do široširého světa, nebo vertikálně do hlubin duše, do podsvětí, nebo na nebesa. Právě dočtená knížka je školským příkladem takové hledačské pouti. A ne náhodou v ní důležitou roli hraje smrt.

Vraťme se proti proudu až k nejstarším literárním památkám. Ještě dříve, než v pozdním středověku nebo na počátku novověku dosáhla proslulosti anglická moralita Everyman (Kdožkolvěk) o posledních věcech pozemského bytí, existovala zřejmě její nizozemská předloha Elckerlyc. Na prvenství ostatně nezáleží. Každý člověk, symbolický pan Kdokoli, je v ní vyzván Smrtí k poslední cestě a hledá pro tuto pouť společníky. Přátelé, Příbuzenstvo, Bohatství, Síla, ti všichni ho odmítají doprovázet, nápomocné jsou mu jen Vědění a Ctnost. Elckerlycovo Vědění, to je – řečeno v duchu Nooteboomova doktora Straba – onen turistický průvodce, který od těch dob provází nejednoho protagonistu nizozemské literatury v životě a také v krátkém a přitom veledlouhém finálním okamžiku, kdy žití prchá a nechává tělo jako odloženou schránku na pobřeží. Je zajímavé, že právě tato terminální pouť je vlastnější jižní odnoži nizozemské literatury. Dříve jsme ji nazývali literaturou vlámskou, protože vznikla ve vlámské části dnešní Belgie, a tak jsme ji odlišovali od literatury holandské, vzniklé v nynějším Království nizozemském. Obě tyto literatury jsou ovšem propojeny jedním jazykem a jsou tedy částí jediného nizozemského písemnictví, a ještě před tím jediné slovenosti. Na jihu tohoto velkého Nizozemí, ve Vlámsku, právě tam, kde vznikl v 15. století Elckerlyc, se ve 20. století k úzkému předělu mezi bytím a nebytím vrací nejedna kniha magického realismu. U nás byly z této oblasti přeloženy pouze dvě tematicky spřízněné práce: Příchod Joachima Stillera (De komst van Joachim Stiller, 1960, česky 1981) od Huberta Lampoa a Vlak setrvačnosti (Trein der traagheid, 1950, česky 1974) od Johana Daisneho. Nyní k těmto vlámským pracím přibývá třetí, neméně vzrušující příběh od Nizozemce Ceese Nootebooma, jenž se českým čtenářům představuje poprvé.

Jsou autoři, kteří i při různorodosti své tvorby jsou posedlí jedním tématem. Tak je tomu i v beletrii Ceese Nootebooma. Jak jsme již naznačili výše, je to téma cestování, relativity času a smrti. Symbolicky může působit, že mladý autor dostal za své první básně v roce 1955 literární ocenění v podobě cestovního stipendia. Od té doby nikdy nepřestal psát povídky z cest pro různé časopisy a nakladatelství a rovněž nepřestal sbírat jedno literární ocenění za druhým, včetně zahraničních cen.

Cestování, sbírání dojmů z cest a vštěpování vzpomínek do paměti je tedy jeho literární doménou, která se nerealizuje jen v cestopisech, nýbrž prolíná i do dalších dvou oblastí jeho psaní, do poezie a do románové tvorby. Jsou literární kritici, kteří si Nootebooma cení především jako básníka, jiní naopak přísahají na jeho prózu, někteří i na dramata. Ať tak či onak, ve všech zmíněných žánrech je Cees Nooteboom jako moderní nizozemský spisovatel neopominutelný.

První vydanou prózou byl román Filip a ti ostatní (Philip en de anderen, 1955), jehož tematiku zhustil jeden z kritiků do pouhého „příběhu cesty a vnitřní pouti“. Často se také z tohoto debutu o odzbrojujícím mládí cituje pasáž: „A tak už moje cestování není cestováním, ale loučením. Trávil jsem čas loučením a vzpomínáním, sbíráním adres jako malých pomníčků ve svých agendách.“ Věta jako vystřižená z pozdějších, mnohem vyzrálejších Rituálů (Rituelen, 1980) i z Následujícícho příběhu (Het volgende verhaal, 1991). Rok po vydání tohoto debutu vyšla básnická sbírka s příznačným názvem Mrtví hledají dům (De doden zoeken een huis, 1956) a s mottem od (i u nás známého) Simona Vestdijka: „Umírající list je živější než žádný“. Je až fascinující, jak často se v těchto básních objevuje slovo dood, ať už jako podstatné jméno „smrt“, nebo adjektivum „mrtvý“. Nu ano, Nootebooma zasáhl přízrak smrti ve velmi mladém věku, v roce 1944 mu zahynul otec při bombardování, na druhé straně je ale zvláštní, že právě válečná smrt se tak relativně – zdůrazněme slovo relativně – málo promítá do jeho tvorby. Válka, to obsedantní téma nizozemských autorů, například právě Harryho Mulische, jako by nebyla tím největším smrtonošem v Nooteboomových básních a není jím ani v Následujícím příběhu. Je jenom jakýmsi předznamenáním budoucích, klopotně se odvíjejících životů. Například v Rituálech je určitou výhybkou v životě jedné z hlavních postav, Inniho, který vyrůstal bez niterného kontaktu s rodiči, neboť otec mu zahynul při bombardování a matka bydlí někde mimo Evropu.

Chladu smrti se nevyhýbá ani další básnická sbírka Studené básně (Koude gedichten, 1959), vydaná ve stejném roce jako Nooteboomovo první drama Labutě z Temže (De zwanen van de Theems, 1959), v němž tehdy šestadvacetiletý autor s obdivuhodnou věrohodností navodil atmosféru starého honosného sídla, v němž se bezcílně tlučou lidé spjatí s životem v bývalé Nizozemské Indii jako labutě, jejichž křídla nasákla olejem a nemohou vzlétnout. I oni, nasáklí vzpomínkami nebo pronásledovaní noční můrou ze sklonku koloniální nadvlády, vedou svou bezvýchodnou existenci až ke zbytečně tragickému konci, neboť cesty zpátky není a k cestě vpřed nemají síly. Drama, uvedené i v televizním zpracování, bylo recenzenty přijato vlídně, stejně jako Nooteboomův komplikovaný nový román, tedy „nouveau roman“, Rytíř zemřel (De ridder is gestorven, 1963), což je příběh spisovatele, který píše knihu o zemřelém spisovateli, který sbíral materiál ke knize o dalším zemřelém spisovateli... Obdobně vlídně byly recenzovány další práce, ať už básnické sbírky, např. Otevřený jako škeble – zavřený jak kámen (Open als een schelp – dicht als een steen, 1978), o níž (i u nás známý) spisovatel J. Bernlef uveřejnil recenzi s výmluvným názvem Básnit proti smrti (Dichten tegen de dood), nebo soubory povídek a dojmů z cest. Na velký průlom se však dosud čekalo. Ten přišel jako třesk v roce 1980, kdy Nooteboom uveřejnil svoje Rituály.

Třeskutá byla hned první věta románu: „V den, kdy Inni Wintrop spáchal sebevraždu, stály si akcie Philipsu na 14960.“ Příběh jedné nedokonané a dvou dokonaných sebevražd otce a syna Taadsových a hlavně příběh rituálů, jež ovládají myšlení a konání, ba celé životy lidí, osciluje v retrospektivách a prospektivách zcela nechronologicky kolem let 1953 a 1978 a jeho ústředním motivem je právě tak jako v Následujícícm příběhu čas – jeho relativita i jeho diktát. Hledání ztraceného času, ne nadarmo zde narážíme na Proustovo dílo, je pro celou Nooteboomovu tvorbu ve všech jejích žánrech nanejvýš příznakové. Nebudeme se zde zabývat dějem ani brilantním stylem knihy, vždyť si ji brzy budou moci přečíst i čeští čtenáři, zmiňujeme ji zde hlavně jako práci průlomovou v autorově díle. Právě tímto románem, jenž nemohl uniknout žádnému recenzentovi a byl všeobecně přijat velmi příznivě, dobudoval a upevnil Nooteboom svou pozici v moderní nizozemské literatuře. Román byl zfilmován a začal se pilně překládat

Mezi Rituály a Následujícím příběhem uveřejnil autor dvě novely, jedno drama, několik básnických sbírek a následně jejich soubor Čas ohně, čas ledu (Vuurtijd, ijstijd, 1984), jeden další román – V Nizozemsku (In Nederland, 1984) – a hlavně příběhy z cest, literární cestopisy, v nichž je mistrem. I jeho básně jsou vlastně do značné míry poetickým cestopisem. Někdy nesou v názvu přímou zeměpisnou lokalizaci, např. Ibiza; Podzemka v New Yorku; Patetická lodní báseň nad Trinidadem atd., jindy vzpomínky z cest prostě prolínají rozličnými básněmi. Často v jednotlivých verších poznáme věty z autorova prozaického díla. A naopak, v próze se objevují dřívější – nebo pozdější – verše. Kdo dočetl Následující příběh, zvláště jeho druhý díl, pozná některé věty nebo jejich torza například v básni Manaus (Manaos), jež byla publikována o mnoho let dříve ve sbírce Návnada (Aas, 1982), stejně jako v básni Cestovatel (Reiziger), končící slovy: „Jsem cestovatel na pouti k pokoji.

Ještě průkaznější než spřízněnost poezie a umělecké prózy je provázanost cestopisu s románem. Vezměme si jako příklad dost objemný sborník fejetonů, cestovních deníků a kulturně historických cestovních zamyšlení z let 1963-1983, soustředěných do knížky Kde jsi padl, tam zůstáváš (Waar je gevallen bent, blijf je, 1983). O tom, že Nooteboom má dar vyskytovat se v pravou dobu na správném místě, se zmíníme později, o jeho „zuřivém reportérství“ svědčí i tato knížka, jež mapuje ty nejžhavější události tehdejška. Nás z ní teď ale bude zajímat pouze nevelký fejeton Lisabon (Lissabon) z oddílu Zachované poznámky (Bewaarde notities). Je ze srpna 1966 a popisuje dojmy z tohoto portugalského města a vzpomínky na první setkání s ním. Na necelých třech stránkách jsou to především vzpomínky spisovatele, který byl v roce 1966 teprve v Kristových letech, ale měl už kam se vracet s všudypřítomnou nostalgií. Vedle již zmíněných motivů smrti a relativity času jsou vzpmínky dalším nevyčerpatelným rezervoárem Nooteboomova psaní. V počátečních stránkách Rituálů poznamenává, že „vzpomínky jsou jako pes, který si lehne, kde chce“. Ve svém lisabonském rozjímání z šestašedesátého roku, kdy se opět plavil po hnědé vodě Teja, říká: „... mám jen jediný, trvalý pocit: neměl jsem se sem vracet, protože jsem se vrátil ke vzpomínce a to je vždycky nebezpečné. V pětapadesátém jsem sem přijel stopem a chudý, Portugalci mi připadali důstojní a melancholičtí, v kapse jsem měl tehdy Slauerhoffa: Cítím, jak zevnitř práchnivím, nač umřu, to už dávno vím./ Na Teju umřu, na pobřeží, kde život tak poklidně běží...“ První setkání s Lisabonem bylo tedy v pětapadesátém, v roce, kdy – jak už víme – mladý autor dostal své první literární ocenění v podobě cestovního stipendia a kdy vydal svůj první román o mládí, jež ví všechno líp. Přijel tehdy do Lisabonu se Slauerhoffovými verši v kapse, s týmiž verši, které ocituje o třicet let později ve svém Následujícím příběhu. Není divu, že mu byl – a že mu je – blízký právě nejslavnější nizozemský věčný poutník Jan Slauerhoff (1898-1936), lodní lékař, obdivovatel východních civilizací, který byl po celý krátký život na útěku z vlhkého, nemilovaného Nizozemska, kde nechtěl žít ani zemřít, jak o tom svědčí – mimo jiné – i první čtyřverší jeho básně Bezdomovec (Woningloze, 1930): „Jen ve svých básních mohu přebývati/ nikdy jsem neměl střechu nad hlavou./ Vlastní krb představou byl jenom mlhavou/ a stan mi rozvál vichr na souvrati.“ Slauerhoff, Pessoa, Proust a další a další literární lásky se míhají Nooteboomovým dílem od počátků, jejich ohlasy a hlavně vzpomínky, lehající jako pes, kde se jim zlíbí, jakmile se spustí mechanismus uvádějící je v chod. Spouští se po celý život, hlavně však v oné vrcholné předsmrtné chvíli, jež čeká každého z nás. A to je nejvlastnější téma Následujícího příběhu. I – konec konců – autorova posledního románu Dušičky (Allerzielen, 1998).

Jak jsme se už zmínili, Nootebooma žene zvláštní instinkt do míst, kde se zrovna něco děje. Má na to prostě nos. Je ostře sledujícím pozorovatelem demonstrací a převratů, studentských bouří v májové Paříži osmašedesátého roku, nepokojů v Jižní Americe, před jeho očima se bortí v Berlíně zeď a žeň z dojmů těchto dní se pak jako Berlínské poznámky (Berlijnse notities, 1990) stane v překladu velmi populární knížkou v popřevratovém Německu. Cestovatelská vášeň ho nikdy neopouští. I další kniha, kterou vydá hned po Následujícím příběhu, jsou příběhy z cest: Divná voda (Vreemd water, 1991). „Mě budete učit znát svět. Mým nejlepším přítelem je kufr,“ povzdechne si v Belému Herman Mussert, alias Sokrates, alias doktor Strabo, alias – nu ano – sám Cees Nooteboom. Kufr (Koffer) se ostatně jmenuje jedna jeho báseň z roku 1978. S kufrem, ale hlavně s bagáží historického povědomí, sečtělosti a neukojitelné zvídavosti se zase a znovu vydává na hledačskou pouť, na svou queeste, buď sám s očima lapajícíma obrazy, nebo s přítelem fotografem Eddym Posthumou de Boerem, „a sytí osamělé tabule filmy, nekonečnými filmy ve formě života“. Ukládá své dojmy do paměti, ukládá je do knížek. Cestovní stipendium z roku 1955 jako by se nikdy nevyčerpalo.

Na závěr tohoto kusého doslovu připojme ještě jeden, trochu znevažující odstavec. Dva mladí, ale uznávaní nizozemští spisovatelé Ronald Giphart a Bert Matter vydali o prázdninách v roce 1993 zábavnou oddechovou knížku plnou literárních kvízů a legrácek, obsahující i fejeton o soutěži o nejlepšího nizozemského spisovatele, který po dvou letech přepracovali v román Nejlepší spisovatel Nizozemska (De beste schrijver van Nederland, 1995). S kousavým, ale přesto laskavým humorem si adresně vzali na paškál všechny nizozemské autory a zosnovali příběh o zlatém jablku v ceně 5 262 3000 zlatých, jež má připadnout za odměnu nejlepšímu spisovateli celého Nizozemí, tedy i vlámské části Belgie. Přitozeně že se o tak lákavou odměnu uchází jeden každý z literárního světa, přirozeně že jeden každý se domnívá, že právě on či ona má výlučné právo na zlaté jablko. Velká trojka, Harry Mulisch, Gerard Reve a Willem Frederik Hermans, má největší ambice a šance, ale nemenší naději si dělají i ostatní. Všichni, doslova všichni se sjedou na poněkud odlehlý zámek v severním Groningenu, kde neváhají soutěžit v literárních i zcela neliterárních disciplinách a přitom intrikovat, popichovat, předvádět se a shazovat jiné. Nedostaví a neúčastní se jen jeden, Cees Nooteboom, protože se skřípotem zubů dosud sedí kvůli vytrvalému dešti na letišti v Nairobi... Během celé knížky, po každé soutěžní disciplíně a po každém gagu se vypočítává, na kterém letišti právě tou dobou netrpělivě poposedává Cees Nooteboom, jemuž v návratu zabraňují tu bouře, tu revoluce, tu odmítnutí víza. Když se jablko nakonec ztratí, když dojde k velké katarzi a velkému smíření, protože těmi nejlepšími jsou vlastně všichni spisovatelé, a když se už celý nizozemský literární svět hromadně rozjede domů, dorazí na opuštěné panství konečně taxík a v něm náš Kolumbus 20. století, kterého časopis Avenue co nevidět vyšle za reportážemi na Měsíc. Najde v trávě zakutálené zlaté jablko, plynně si přečte švédský nápis, že je určeno nejlepšímu spisovateli Holandska, a promptně si je pěchuje do své cestovní ledvinky...

Teprve čas, ten věčný motiv v díle spisovatele na hledačské pouti, ukáže, co může být pravdy na této nadsázce.