Ishiguro, Kazuo: The Unconsoled

Ishiguro, Kazuo
The Unconsoled

recenze beletrie zahraniční

Už ve své nejvyzdvihovanější knize Soumrak dne se Išiguro profiloval jako mistr výstavby velkých dramat na pozadí všednodenních banalit. Je možné, že ve svém následujícím románu The Unconsoled (Neutěšení) tuto metodu dovedl k dokonalosti a zároveň do limitního bodu, kdy krásná literatura téměř přestává plnit svou primární funkci – vyprávění příběhů – a stává se něčím neprostupným, složitě zakódovaným, neuchopitelným a záhadným.

 

Kazuo Išiguro: The Unconsoled, Faber and Faber, Londýn, 1995

Už ve své nejvyzdvihovanější knize Soumrak dne se Išiguro profiloval jako mistr výstavby velkých dramat na pozadí všednodenních banalit. Je možné, že ve svém následujícím románu The Unconsoled (Neutěšení) tuto metodu dovedl k dokonalosti a zároveň do limitního bodu, kdy krásná literatura téměř přestává plnit svou primární funkci – vyprávění příběhů – a stává se něčím neprostupným, složitě zakódovaným, neuchopitelným a záhadným. Jako kdyby Išiguro ani příběh vyprávět nechtěl, spíš si zatoužil ověřit jakousi pouze jemu známou teorii v praxi.

Ne nadarmo byl tento román ze všech Išigurových děl přijat s největšími rozpaky, či spíš v největší škále možných reakcí, od adorace přes znuděnost až po nefalšovaný odpor. Kniha je to podivná, ale pro některé čtenáře může obsahovat jakési podmanivé kouzlo, asi jako prohlídka psychiatrické léčebny, při níž se vám na okamžik zdá, že už se nikdy nedostanete ven. Náznak vypravování by tu byl: Světově proslulý klavírista Ryder přijíždí do bezejmenného menšího města ve středu Evropy, aby zde odehrál na první pohled běžný koncert. Taxikář mu pomůže se zavazadly do hotelu, kde ho nikdo neočekává. Čtenář čte mezi řádky, že je to neobvyklé, ale zhruba první dvě stránky se tím nenechá zneklidňovat; ani neustálé odkazy na neznámá jména z úst mladého recepčního čtenáře nerozhodí – jsme přece na počátku pětisetstránkového kolosu, vše se jistě brzy vysvětlí.

Ujišťuji vás - nevysvětlí. Hned následující obraz, kdy Ryder jede nekonečně dlouho výtahem se starým portýrem, který mu z nepochopitelných důvodů objasňuje podivný vztah se svou dcerou, určí linii, ve které se bude celá kniha odehrávat. Strukturu vlastně tvoří série náhodných i cílených setkání s mnoha lidmi, z nichž někteří patří k Ryderově minulosti a jiné poznává poprvé. V roli důvěrníka Ryder vyslechne příběhy mnohých traumat z oblasti mezilidských vztahů i místní komunální politiky, tajemství mu svěřená však do poslední chvíle přijímá pasivně, jako by je v sobě hromadil pro pozdější přezkoumání. Když konečně začne jednat, ztrácí pro pozorovatele většinu svých sympatických rysů, protože se projevuje jako sobec a nezodpovědný zmatkář.

Zároveň se ukazuje, že portýr je otcem Ryderovy ženy a dědečkem jeho vnuka, kteří rovněž žijí v tomto městě. Ryder je tou informací překvapený a zmatený, ale ihned se vžívá do role, a aniž by žádal vysvětlení, jedná s původně cizími lidmi jako s rodinou. Jsou však skutečně cizí? Netrpí Ryder amnézií? Vždyť vstupuje na neznámá místa, aby si na ně vzápětí vzpomněl, a jedná s cizími lidmi, aby se hned nato upamatoval, že jsou to jeho spolužáci ze školy nebo přátelé z dětství.

Denervující řetězec setkávání a nejrůznějších pochůzek, které od něj organizátoři a představení města z neznámých důvodů požadují, směřuje k „čtvrtečnímu večeru“, kde má Ryder odehrát koncert, ale zároveň se od něj očekává jakási průlomová řeč, která má spasit město ocitnuvší se v nespecifikované krizi. Román lze na jedné úrovni tedy číst jako studii malé komunity a různých pnutí, tahů a uplatňování vlivu, které určují její chod. To by tam ovšem nesměly být momenty jako ten, kdy Ryder sedí v bytě maloměstských paniček a je jimi tupě přehlížen i přesto, že obě nadšeně vypravují, jak se odpoledne málem dostali do jeho blízkosti. Podobně mu dva fotografové z místních novin střídavě pochlebují a upadají do jakéhosi tranzu, kdy se před ním domlouvají, jak toho nafoukaného panáka co nejvíc oblafnout a udělat si z něj psinu.

Dílo je to mimořádně frustrující. Z neustálého očekávání rozuzlení či alespoň dílčího vysvětlení, z věčných odboček á la Tristram Shandy (ne tak zábavných, i když občas i to) a přetrvávajících nedorozumění se čtenáři dělá nevolno. Teprve v okamžiku, kdy tuto chaotickou stavbu přijme jako cíl a ne jako pouhý prostředek, si může vydechnout a už se sníženou tepovkou se v klidu dočíst k závěru bez katarze, kterou už stejně neočekával.

A přece je to kniha, která se do paměti zapíše výrazně a neopakovatelně. Atmosférou se blíží Kafkovu Procesu nebo Melvillovu Podvodníku, formálně vzdáleně připomíná pikareskní román, zároveň má také hodně z grotesky a v některých pasážích nabízí ty nejlepší studie rodinných vztahů, jaké kdy poznal psychologický román. Popisnost, triviální dialogy a juxtapozice detailu a celku tvoří hustou síť snového světa, který si čtenáře buď podmaní – a nebo ho nevratně znechutí. Osobně se přikláním k první variantě, i když by mělo následovat varování – Jen na vlastní nebezpečí.

© Karolína Ryvolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 2505x

Inzerce
Inzerce