Jestliže se mužští hrdinové norského románu posledních v průměru třiceti let stále zřetelněji prezentují a jednají jako jedinci nejistí, vykořenění a pochybující o své identitě (vzpomeňme například hrdinů z knih Erlenda Loea nebo Pera Pettersona, které vyšly i česky), je nejspíš logické, sledujeme-li u jejich ženských protějšků tendenci přesně opačnou. Norská emancipovaná hrdinka, která se o své práva alespoň v literatuře začala hlásit už v dílech Camilly Colletové (1813–1895) či Amalie Skramové (1846–1905), vzala svět, v němž dosud vládli muži, ztečí a výsledkem je, že její dnešní podoba může působit až děsivě (a to nejen na její znejistělou horší polovičku). Mezi vlastnosti, jimiž taková hrdinka běžně disponuje, totiž patří kromě těch ušlechtilejších jako je vzdělanost, samostatnost a cílevědomost také sobeckost, sebestřednost a zákeřnost, tedy vlastnosti, odpusťte autorce, dosud přisuzované spíše mužům. Tuto proměnu můžeme sledovat nejen v norské literatuře, je pochopitelně příznačná pro literaturu ve všech západních demokraciích a kopíruje tak (a předbíhá jako tomu bylo i dříve) změny společenské, zvláště pak boj za rovnoprávnost pohlaví ve všech sférách lidské činnosti.

Někdo by mohl namítat, že vazba textu na dobu a společenskou situaci je věc diskutabilní a zavání pohledem přespříliš materialistickým. Jenže na druhou stranu existuje nemálo škol, které tvrdí, že text nikdy nestojí sám o sobě a že na literaturu lze pohlížet nejen s vědomím historie, ale že je analogicky možné historii odvodit a pochopit skrze dobovou literaturu. Proto budeme v následujících odstavcích na zkoumané texty pohlížet skrze brýle nového historismu a vycházet přitom z premisy, že text „je vždy intimně spojen se svým historickým či sociálním kontextem, a nejspíš je tomu tak zvláště v případě, kdy se snaží tento kontext potlačit.“ a že „historie funguje jako potlačené nevědomí literatury“, jak tvrdí americký literární teoretik Dino Felluga.

Skandinávský příklad je zajímavý také proto, že feminismu a emancipačním tendencím se jak známo na severu Evropy daří dobře už od konce 2. světové války (nehledě na fakt, že historicky můžeme u národů, kde muži odcházeli za lovem nebo rybařením z domu na delší dobu, sledovat silné matriarchální tendence, které měly na prudký vývoj problematiky rovnosti pohlaví ve 20. století nepochybně také vliv.). Skandinávie (v našem případě reprezentovaná Norskem) nám tak může posloužit jako malá laboratoř. Je totiž nesporné, že v těchto zemích pokročil emancipační vývoj spolu s USA zatím nejdále (a to i přesto, že v zemích bývalého východního bloku zasedly ženy za stroje daleko dříve). Abychom dospěli k takovému závěru, nemusíme pouze vnímat sociologické ukazatele, jako je průměrné dosažené vzdělání žen, míra rozvodovosti, průměrný věk pro porození prvního dítěte nebo zastoupení žen ve vládním nebo komerčním sektoru.* Můžeme se také opřít o prostý pohled cizince na specifické skutečnosti charakteristické pro norskou společnost počínaje těmi už více či méně kanonizovanými, jako je například instituce společného nesezdaného žití (partner je v takovém případě neformálně i v řeči úřední nazýván samboer – tedy doslova „spolubydlící“), střídavá péče (děti párů, které se rozvedly nebo rozešly, žijí střídavě u obou rodičů) nebo silná tendence k sériové monogamii (zakládání několika rodin postupně) pozorovatelná i u žen. Skončit bychom mohli u specifik, která fungují nevědomě, téměř pod povrchem, jako je například pro norské ženy čím dál tím typičtější namlouvání partnera využíváním mužských strategií nebo uplatňování mužské agresivity ve vedoucích pozicích.

Ponořme se ale do kulturního kapitálu (podle Pierra Bourdieua), který je v našem případě reprezentován literaturou (tedy uměním snadno sdíleným i za hranicemi země svého vzniku), jež podle nás všechno výše zmíněné s menším či větším odstupem zrcadlí.

Ve skutečnosti, Medové jazýčky a Výměna pneumatik

Podívejme se na hrdinky tří současných norských románů. Autorky všech tří knih jsou ženy. Hanne Ørstaviková (1969), která napsala už osm románů, je jednou z nejvýraznějších současných norských spisovatelek. Kritika si cení především jejího úsporného a přesto velmi sdělného jazyka. Ve své trilogii Láska (Kjærlighet, 1997), Ve skutečnosti (Like sant som jeg er virkelig, 1999) a Čas, který to potrvá (Tiden det tar, 2000), z níž první dva romány vyšly také česky, se zabývá nejrůzněji pokřivenými vztahy v současné rodině. Autorka minimalistickým způsobem a záměrně individuálně zprostředkovává psychologii jednotlivých postav a nechává čtenáře trpět jejich vzájemným nepochopením. Nejčastěji tematizuje vztah matka – dítě. V románu Láska (česky Doplněk 2002) se setkáváme se sebestřednou Vilmou, která zaujata četbou knih a flirtováním zapomene na narozeniny vlastního syna. Román Ve skutečnosti (česky Doplněk 2007) je portrétem psychického utrpení dívky Johany, kterou matka na celý den zamkne v jejím pokoji, aby jí zabránila odjet s přítelem na delší dovolenou. Jak trefně napsal jeden norský recenzent, postavy z románů Hanne Ørstavikové chtějí pro druhého jen dobro, v praxi se ovšem jejich konání obrací v naprostý opak a má často fatální následky.

Helene Uriová (1964) sama sebe označuje za lingvistku a spisovatelku. Kromě několika knih pro mládež (dvě z nich popularizují lingvistiku) je autorkou čtyř románů, které do jednoho značně rozjitřily čtenářskou i kritickou obec a vysloužily jí přízvisko „antifeministka“. Uriová totiž s gustem zobrazuje odvrácenou tvář schopných, vzdělaných a emancipovaných žen. Zvláště hrdinky románů Temně červená 315 (Dyp rød 315, 2001) a Medové jazýčky (Honnigtunger, 2002) působí přes své schopnosti a vnější dokonalost jako neurotické slepice nebo sobecké včelí královny. Zápletka Medových jazýčků se točí kolem pravidelných setkání čtyř oddaných přítelkyň. Jak se ovšem postupně ukáže, vše je dokonalá přetvářka a přátelství dam je založeno především na vzájemné rivalitě a křivdách z dětství. Román Anděl z nylonu (Engel av nylon, 2003) je zase sondou do života mladé matky, která se úplně neidentifikuje s mateřskou rolí, i když by chtěla. Zatím poslední román Uriové Ti nejlepší z nás (De beste blant oss, 2006) je jedovatou kritikou univerzitního prostředí, kde vzhled a konexe hrají podle autorky větší roli, než odborná způsobilost vědkyň. Tato kniha je někdy vnímána také jako autorčina pomsta pracovišti na Univerzitě v Oslo, kde Uriová působila, než se s místním vedením ve zlém rozešla.

Vigdis Hjorthová (1959) je z této trojice služebně nejstarší. Dosud napsala dvanáct románů a několik knih pro děti a mládež. Norská literární kritika ji označuje za autorku, která nahlíží moderní ženu z postfeministické perspektivy. Například její syrový román Francouzský střih (Fransk åpning) z roku 1992 zobrazuje mediálně úspěšnou a krásnou ženu, která v kontrastu k vlastnímu intelektuálnímu rozhlasovému pořadu, v němž hovoří o důležitosti takových věcí, jako je oživení dětských vzpomínek, budování mostů a odevzdání se požitkům, prožívá lidskou blízkost pouze v záměrně neosobním sexu s neznámými muži. Z roku 2001 je klíčový román Kdyby tak (Om bare) o dramatičce Idě a vysokoškolském profesorovi Arnoldu Buskovi. Autobiografické rysy nepokrytě prostupují celou tvorbu Hjorthové a stávají se vděčným námětem k mírně skandálnímu mediálnímu obrazu, který spisovatelka ochotně přiživuje nejrůznějšími náznaky v rozhovorech. Nejnovější román Výměna pneumatik (Hjulskift, 2007)je pak novodobou verzí Milence Lady Chatterleyové, v níž se univerzitní profesorka sblíží s prodejcem aut.

Děti jsou pro smích

Emancipovanost hrdinek knih Ve skutečnosti, Medové jazýčky a Výměna pneumatik je přímo úměrná povoláním, které tyto ženy zastávají. Nejvyšší místo na pomyslném žebříčku proto patří Louise z Výměny pneumatik, která je profesorkou literatury na univerzitě v Oslu. Hned za ní následuje Unni, matka Johany z knihy Ve skutečnosti, která zastává neurčité odpovědné místo na ministerstvu školství. Čtveřice žen z Medových jazýčků je komponována záměrně kontrastně. Tamara a Sára obě zastávají společensky vysoko hodnocená zaměstnání novinářky a překladatelky přinášející s sebou svobodný životní styl. Eva je oproti tomu obyčejnou učitelkou a Liss, matka tří dětí, je v domácnosti. Hierarchie daná povoláním je dobře patrná i ze vztahů, které mezi sebou čtveřice „kamarádek“ má. Tamara se Sárou opovrhují Evou a Liss v podstatě úplně ignorují. Vedle toho Eva se cítí být téměř na stejné úrovni jako Sára s Tamarou, ale Liss se v skrytu posmívá.

Druhá rovina, v níž se ženy realizují, je pochopitelně tvořena partnerskými vztahy. V tomto aspektu jsou autorky až krutě důsledné a záměrně ukazují hrdinky často z té nejhorší možné stránky. Ørstavikové Unni, která má dospělou dceru, žije sama. Má ovšem ženatého přítele, který k ní dochází domů. Domluveným signálem k opuštění bytu je pro Johanu bankovka na poličce v předsíni. Paradoxem je, že jak Unni tak Johana jsou praktikující křesťanky. Johana matčino amorální jednání hájí sama před sebou pokrytecky citáty z bible: „V Novém zákoně jsem četla, že pokud je jeden věřící, budou oba spaseni, že víra jednoho zachrání i druhého.“ Čtveřice z Medových jazýčků se nejefektivněji psychicky i fyzicky deptá právě skrze ovládání svých partnerů, otců i bratrů. Neurotická Sára si celé mládí zakládá na tom, že své nejlepší přítelkyni Tamaře rozmluví každého jejího nápadníka, když vyzdvihne jeho negativní stránky. Posléze „zařídí“ i Tamařin rozvod s prvním mužem. Tamara, která o této manipulaci podvědomě ví, se Sáře mstí tak, že za jejími zády spí s jejím manželem, o něhož ovšem vůbec nestojí a s uspokojením ho hodnotí jako nepřitažlivého a navíc špatného milence. Cílem jejího jednání je ztotožnit se tímto způsobem s milovanou i nenáviděnou Sárou. „Zítra se spolu sejdou. Zítra dopoledne, zatímco Sára bude na překladatelském kurzu, bude Tamara ležet v Sářiných peřinách. [...] Zítra bude Jakobovo tělo moje. A já budu Sára.“ Tamara i Sára zároveň nenávidí Tamařina otce, zřejmě charismatického děvkaře, jehož promiskuita zásadně ovlivnila jejich chování k mužům.

Louise je trochu jiný případ. Na většinu svých partnerů včetně bývalého manžela pohlíží s despektem, protože jejich jednání je pro ni nepochopitelné. Ani sobě příliš nerozumí. S přítelem se rozejde bez zjevného důvodu, aniž by mu to vůbec řekla. Nový vztah s Trulsem ji uvede do vytržení. Jeho jednoduchost ho činí čitelným. Louise miluje fakt, že Truls se nepřetvařuje. Její příchylnost k prodavačovi aut připomíná příchylnost muže-intelektuála k ženě-hospodyňce. Hrdinkám víc než co jiného schází schopnost reflexe. Samy si svou nedostatečnost vůbec neuvědomují. Ve své zaslepenosti se náhle podobají mužům, ale svou agresivitou je hravě předčí.

Ve vztahu ke svým dětem vystupují hrdinky především manipulativně. V tomto směru vyniká Unni, která za léta vypracovala techniku, jak ve své dceři vzbudit špatné svědomí a vinu jediným slovem či gestem. „Všimla jsem si, že máma si zapálila a vyfoukla kouř, zašlukovala. [...] Něco ti povím, pronesla, chci být k tobě upřímná. Ano, řekla jsem. Cítím se podvedená. Nedokázala jsem jí na to nic říct.“ Johana je psychicky zmrzačený člověk, aniž si to uvědomuje. A to je další typický rys. Zrůdnost si neuvědomují ani samotné oběti.

Louisin neangažovaný postoj k dětem je daný její svobodnou povahou a snad i jejím povoláním. „Když děti vyrostly a bylo možné je vypustit, tak je vypustila a vydechla ulehčením. Samozřejmě doufá, že se o sebe postarají, ale nemá, pokud jde o ně, žádné ambice, žádné zájmy; uvědomuje si, že kdyby se vyskytly problémy, musí jim pomoci, ale doufá, že to nebude zapotřebí.“

Čtyřlístku medových přítelkyň jsou děti pro smích. Liss sama netuší, že se jí kamarádky vysmívají také kvůli tomu, že má děti hned tři. „Vdaná za svého pedantického Påla. Tři usmrkaná děcka. Přesně tolik dětí, kolik má zirkonů ve svém snubním prstenu. Za každé dítě jeden zirkon. Tři patetické zirkony, které jí koupil Pål.“ Pro všechny hrdinky jsou děti jen omezujícím životním stádiem, které je třeba přežít. Kromě absence sebereflexe trpí zobrazované ženy často neschopností mateřské lásky.

Hledání nové identity

Emancipovanost hrdinek ovšem vrcholí v jejich vztahu k sobě samým. Ve svém jednání se cíleně snaží ovládnout oblasti, v nichž původně dominovali muži (Tamařino neosobní souložení s kýmkoli, Unnino použití násilí směrem k Johaně, Louisina obsese vyrobit si lavičku, vymalovat dům a přezout si pneumatiky atd.). V mnoha ohledech dochází u těchto žen k přerodu v muže, ovšem v muže vybaveného všemi původními ženskými vlastnostmi a schopnostmi. Nejvyšší míra emancipace zasahuje sexualitu hrdinek. Nikoli její vlastní prožívání (toto stadium už mají dávno za sebou), ale její použití, které degraduje muže na neplodné trubce vhodné jen k uspokojení samiček. Výmluvný je v tomto směru závěrečný obraz z románu Výměna pneumatik, v němž si Louise představuje, jak by prožívala sex, kdyby byla mužem: „...nedělala by to pomalu, opatrně, dělala by to nekontrolovaně, hlučně, výbušně a s čelistmi sevřenými, syčivě, vztekle, vražedně, s tělem zpevněným a usilovně napjatým, ve svém příštím životě chce být mužem a znásilnit Louisu Bergovou.“

Z výše popsaného je zřetelné, že také ženské hrdinky podobně jako jejich mužské protějšky hledají svou novou identitu. Na rozdíl od vykořeněných mužských poloviček mají ovšem ženy tu výhodu, že jejich přerod trvá podstatně déle a ony už se v nové kůži částečně naučily pohybovat. Jejich románové osudy nemají zrcadlit jejich tápání, ale demonstrovat jejich sílu. Všechny je totiž spojuje jedna jistota – o sobě nepochybují.

Místo závěru dovolte bez komentáře několik žánrových obrázků ze skandinávské reality. Obrázek první: Na liduprázdném perónu čeká na noční metro introvertní třicátník. Přitočí se k němu podroušená osmnáctiletá slečna a začne ho svádět. Muž něco chabě namítá, ale dívka se mu za chvíli uvelebuje na klíně. Obrázek druhý: Do učebny, v níž sedí tři vysokoškolští studenti mužského pohlaví, vstoupí dívka. Studenti rozpačitě sklopí oči a rozhostí se trapné ticho. Obrázek třetí: Zachovalý padesátník vhodí do automatu provozovaného charitou zbylé drobné z nákupu v supermarketu. Z automatu neočekávaně vypadne dvě stě korun. S jemným zaváháním se muž otočí na au-pair svého čtyřletého syna: „Manželce to říkat nemusíme,“ navrhne nejistě.

* Pokud by někoho data přece jen zajímala, vybíráme z údajů z norského centrálního statistického úřadu (Statistisk sentralbyrå) a porovnáváme s údaji zveřejněnými na stránkách Českého statistického úřadu a agentury Gita: úhrnná plodnost je v Norsku 1,8 dítěte na jednu ženu (v ČR 1,4), 50 % ze všech narozených dětí je nemanželsky narozených (v ČR je to 34,4 %), podíl žen a mužů na dosaženém vysokoškolském vzdělání je v obou zemích přibližně padesátiprocentní, muži mají v Norsku v průměru o 20 % vyšší plat než ženy (v ČR je to o 19,1 %), 3 z 5 zákonodárců jsou muži (v ČR je to více než 4 z 5).