Tokarczuk, Olga: Bieguni

Tokarczuk, Olga
Bieguni

ukázka beletrie zahraniční

Pod oknem stál velký pracovní stůl a na druhé straně prosklené vitríny. Preparáty! Blau nemohl ovládnout vzrušení, najednou se ocitl u nich, sám nevěděl jak. Možná se zlobila, že jí nedal čas, aby ho pozvolna, erudovaně připravila na to, co za chvíli spatří. Nečekal...

Běguny
Olga Tokarczuk: Bieguni. Wydawnictwo Literackie, Kraków, 2007

Cesty doktora Blaua II
[…] Pod oknem stál velký pracovní stůl a na druhé straně prosklené vitríny. Preparáty! Blau nemohl ovládnout vzrušení, najednou se ocitl u nich, sám nevěděl jak. Možná se zlobila, že jí nedal čas, aby ho pozvolna, erudovaně připravila na to, co za chvíli spatří. Nečekal.

„Tohle určitě neznáte,“ řekla trochu podrážděně a ukázala prstem na rezavého kocoura. Díval se na ně klidně, seděl v pozici, která bytostně souzněla s takovou formou existence. Ten druhý, živý kocour přišel sem za nimi, a teď se jako odraz v zrcadle díval na svého předchůdce.

„Jen se ho dotkněte, vezměte ho do náručí,“ pobízela doktora žena v růžovém ručníku.

Chvějícími se prsty odsunul sklo vitríny do strany a dotkl se preparátu. Byl studený, ale ne tuhý. Srst se neznatelně prohnula pod bříškem prstu. Blau ho chytil opatrně za hruď a pod břichem, tak jak se zvedají živé kočky – a pocítil se zvláštně. Kocour vážil asi tak stejně jako živý a stejně tak padl doktorovi do dlaní. Byl to pocit téměř neskutečný. Podíval se na ni s takovým výrazem, že se rozesmála a znovu pohodila schnoucími vlasy.

„Vidíš,“ přešla na tykání, jakoby je tajemství preparátu sblížilo a učinilo z nich spřízněnce. „Polož ho sem a otoč na záda.“

Provedl to opatrně, ona si stoupla vedle a položila kocourovi ruku na břicho.

Kocourovo tělo se vlastní vahou roztáhlo a za chvíli před nimi ležel ploše, na znak, v pozici, kterou živý kocour nikdy nezaujme. Blau se dotkl měkkého kožichu a měl pocit, jakoby hřál, přestože to bylo nemožné. Všiml si, že Mole nenahradil oči skleněnými, jak to je v takových případech běžné, ale že jakýmsi zázrakem mohl ponechat pravé: zdály se být akorát trochu matnější. Dotkl se víčka – bylo měkké a pod tlakem prstu opadlo.

„To je nějaký gel,“ řekl spíše sobě než jí, ale ona už mu ukazovala prstem řez na kočičím břiše, který se lehkým zatažením rozevřel a obnažil tak všechny vnitřnosti.

Jemně, jakoby se dotýkal nejkřehčího origami, samými špičkami prstů roztahoval břišní dutinu zvířete, dostal se až k podbřišnici, i ona se dala rozevřít, jakoby byl kocour knihou vyrobenou z cenného, exotického materiálu, který ještě nebyl pojmenován. Uviděl obraz, který mu od dětství přinášel pocit štěstí a naplnění – orgány, ideálně poskládané vedle sebe, vyrovnané v božské harmonii, jejich přirozené barvy dokonale naplňovaly iluzi, že právě otvírá útroby žijícího těla, že se podílí na jeho tajemství.

 

Nejsilnějším svalem člověka je jazyk
Jsou země, ve kterých lidé mluví anglicky. Ale nemluví tak jako my, co máme vlastní jazyk schovaný v příručních zavazadlech, v kosmetických taštičkách, my na rozdíl od nich používáme angličtinu pouze na cestách, v cizích zemích a s cizími lidmi. Lze si to jen těžko představit, ale angličtina je jejich pravým jazykem! Často jediným. Ve chvílích pochybností se nemají k čemu vracet ani k čemu uchýlit.

Jak ztraceně se jen musejí cítit ve světě, kde každá instrukce, každé slovo té nejhloupější písničky, menu v restauracích, nejfádnější obchodní korespondence, tlačítka ve výtahu, jsou v jejich soukromém jazyce. Mluví-li, každý jim může v jakékoli chvíli rozumět a své poznámky tak nejspíš musejí speciálně šifrovat. Kdekoli se objeví, všichni k nim mají neomezený přístup, všichni a všechno.

Slyšela jsem, že již existují projekty na jejich ochranu, aby jim byl přidělen i nějaký malý jazyk, z těch vymřelých, které už nikdo nepotřebuje, aby mohli mít něco pro sebe, něco vlastního.

Historie Filipa Verheyena, zapsaná jeho učněm a důvěrníkem Willemem van Horssenem
[…] Bolesti přicházely v noci, několik týdnů po operaci, kdy se tělo uvolňovalo a sklouzávalo po neurčité hranici skutečnosti a snu, plné neklidných, pohyblivých obrazů, cestovatelů uvnitř snové mysli. Míval pocit, že mu levá noha ztuhla a nutně ji musí položit do správné polohy, cítil mravenčení v prstech, nepříjemné bodání. Vrtěl se napůl při vědomí. Chtěl pohnout prsty, ale nemožnost takového pohybu ho budila nadobro. Sedal si na posteli, strhával ze sebe deku a prohlížel bolavé místo – bylo to nějakých čtyřicet centimetrů pod kolenem, přímo nad zmuchlaným prostěradlem. Zavíral oči a pokoušel se poškrábat, ale ničeho se nedotýkal, prsty zoufale pročesávaly prázdnotu, neskýtaly Verheyenovi žádnou úlevu.

Jednou, v návalu zoufalství, kdy ho bolest a svědění přiváděly k šílenství, vstal a roztřesenýma rukama zapálil svíčku. Poskoky na jedné noze přenesl na stůl nádobu s amputovanou nohou. Fleur ji překrývala květinovým šátkem, protože se ho nemohla doprosit, aby ji vynesl na půdu. Pak vytáhl končetinu a při světle svíčky se v ní pokoušel najít příčinu bolesti. Noha mu nyní připadala o něco menší, kůže působením brandy zhnědla, ale nehty zůstávaly oblé, perlové a Verheyen měl pocit, že povyrostly. Usadil se na podlahu, natáhl nohy před sebe a přiložil odříznutou končetinu k místu těsně pod levým kolenem. Zavřel oči, načež po hmatu sáhl na bolestivé místo. Jeho ruka se dotkla studeného kousku masa, nedotkla se však bolesti.

Pracoval na vlastním atlasu lidského těla metodicky a vytrvale.

Nejdříve pitva, pak důkladná příprava modelu k naskicování, odkrytí nějakého svalu, svazku nervů, umístění oběhové soustavy, přenesení preparátu do dvojrozměrného prostoru, omezenost na čtyři směry: nahoře, dole, vlevo a vpravo. Používal drobné dřevěné špendlíčky, kterými si pomáhal proměnit to, co bylo složité, na velmi přehledné a jasné. Teprve potom odcházel, pečlivě si myl a sušil ruce, převlékal svrchní oblečení a poté se vracel s čtvrtkami a tuhou, aby mohl na papír přenést pořádek.

Pitvu prováděl vsedě, marně se pokoušel ovládnout tělesné tekutiny, které kazili ostrost a přesnost obrazu. Přenášel podrobnosti rychlými tahy na papír a pak, už v klidu, je pečlivě zpracovával, detail po detailu, nerv po nervu, šlachu po šlaše.

Amputace zjevně podlomila jeho zdraví, neboť často upadal do stavů vyčerpanosti a melancholie. Bolest levé nohy, která ho neustále sužovala, nazýval „přízračnou“, leč bál se s tím komukoli svěřit, měl totiž podezření, že se stal obětí nervového přeludu, šílenství. Určitě by ztratil svůj vysoký post na univerzitě, kdyby se o tom kdokoli dozvěděl. Velmi rychle začal vykonávat lékařskou praxi a byl přijat do cechu chirurgů. Jeho beznohost způsobovala, že byl více než ostatní povoláván k různým amputacím, jakoby onen sám fakt to zaručoval úspěšnou operaci, nebo dokonce jakoby osoba beznohého chirurga měla nemocnému přinést, dá-li se to tak nazvat, štěstí. Publikoval zevrubné práce týkající se anatomie svalů a šlach. Když mu roku 1689 bylo nabídnuto místo rektora univerzity, přestěhoval se do Leuven – v zavazadle si vezl nádobu s nohou, důkladně zabalenou do štůčku plátna.

Svátek zemřelých
Průvodce tvrdí, že trvá tři dny. Když připadne na polovinu týdne, vláda zaokrouhluje délku trvání svátku, a tak se pro školy a veřejné instituce rozrůstá na celý týden. Rádiové stanice neustále vysílají Chopinovu hudbu, protože se všeobecně míní, že napomáhá soustředění a hloubavé reflexi. Očekává se, že v té době každý obyvatel země navštíví hroby svých blízkých. Protože stát v průběhu posledních dvaceti let prošel nebývalým rozkvětem a industrializací, znamená to, že téměř všichni obyvatelé opouštějí oněch pár novodobých měst a vydávají se na rozlehlý venkov. Všechna letadla, vlaky i autobusy jsou rezervovány již po měsíce. Ti, kteří tomu dříve nevěnovali pozornost, jsou nyní nuceni jet ke hrobům svých předků vlastními auty. Den před svátky jsou výpadovky z měst již neprůjezdné. Protože svátky připadají na srpen, čekání v zácpě za vysokých teplot není ničím příjemným. Proto lidé, v očekávání různých nepříjemností, s sebou vozí malé přenosné plazmové televizory i cestovní chladničky. Když zatáhnou kouřová okna a zapnou klimatizaci, je možné těch pár hodin vydržet, zvláště pak v milé společnosti rodiny či přátel, se svačinovým košem při ruce. Je to doba, kdy lidé volají svým známým. Díky tomu, že jsou rozšířeny mobily s videopřenosem, je možné obnovovat opomíjené přátelské kontakty. Při čekání v takové zácpě je dokonce možné popovídat si s kamarády i s obrazem, poklábosit s nimi, domluvit si schůzku po návratu domů.

Duchům předků lidé přinášejí dary: výhradně pro ten účel pečené cukroví, ovoce, modlitby napsané na kouscích látky.

Ti, kteří zůstali ve městech, doznávají velmi zvláštních dojmů: velká obchodní centra jsou zavřena a po dobu trvání svátku jsou dokonce vypnuty ohromné reklamní obrazovky. Omezen je i počet souprav metra a některé stanice jsou zcela mimo provoz (například Univerzita a Burza). Zavřeno mají bufety i diskotéky. Město je tak vylidněné, že tento rok úřady rozhodly o zastavení elektronicky řízeného systému městských fontánek, což má přinést velké úspory.

Překlad © Martina Bořilová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3182x

Inzerce
Inzerce