Murakami, Rjú: V polévce miso

Murakami, Rjú
V polévce miso

ukázka beletrie zahraniční

Zatímco jsme se s Džun zavěšeni do sebe procházeli, představoval jsem si, že nás Frank možná odněkud pozoruje. Džun se občas snažila pohlédnout mi do obličeje, ale do rozhovoru se nepouštěla. Nepochybně na tom malém útržku byly otisky prstů a rozhodně nešlo o žádný papír. A že by ten útržek přivál a přilepil vítr? Nesmysl!...

 

Rjú Murakami: V polévce miso, z japonského originálu In za miso súpu přel. Jan Levora, Argo, 2008, 205 stran

Zatímco jsme se s Džun zavěšeni do sebe procházeli, představoval jsem si, že nás Frank možná odněkud pozoruje. Džun se občas snažila pohlédnout mi do obličeje, ale do rozhovoru se nepouštěla. Nepochybně na tom malém útržku byly otisky prstů a rozhodně nešlo o žádný papír. A že by ten útržek přivál a přilepil vítr? Nesmysl! Cosi tak malého jako polovina poštovní známky, jen o trochu větší než nehet na malíčku, by přece nepřiletělo závanem větru, aby se to jen tak náhodou pevně přilepilo přesně na dveře. Někdo to tam musel silou přitlačit prstem.

Pomyslel jsem si, že to má být zřejmě varování. A jediný člověk, který by mě teď potřeboval varovat, byl Frank. Jako by mi tím chtěl možná říct, ať mě nenapadne dělat hlouposti, a že kdybych se rozhodl něco podniknout, tak můžu skončit taky tak. Hlavou mi probleskla představa Franka, jak na dveře lepí ten vlhký kousek lidské kůže a přitom bez sebemenšího výrazu v obličeji mumlá: „Kendži, rozumíš tomu, co to znamená, že jo?“ Na něho by něco takového přesně sedělo. Kamarádi mi často říkají, že na všem vidím jenom to špatné, že jsem pesimista. Myslím si, že to je dáno tím, že mi brzy umřel otec. Jeho smrt pro mě byla přece jenom šok. Život mi z ničeho nic ukázal, že nejhorší věci se chystají kdesi jinde, takže je nemůžeme tušit ani ovlivnit. A že když se nakonec stanou, je už na cokoliv pozdě. Tohle mě naučila otcova smrt.

Davem jsme se nechali dovést až ke stanici Meguro. Džun cítila, že nejsem ve své kůži, ale už o tom nemluvila a zbytečně se mě nevyptávala. Když byla malá, její rodiče se rozvedli. Získala tak zkušenost, která se nedá předat dál. Že když je člověk znepokojený, smutný nebo má strach, touží mít někoho vedle sebe, ale rozhodně se o tom nechce bavit. Myslím si, že takové typy lidí, jako jsme my dva s Džun, začnou v Japonsku převažovat. Lidí, kteří se stali dospělými, aniž se kdy setkali s neštěstím nebo neúspěchem, jež by nedokázali zvládnout vlastními silami, je v naší zemi totiž hrozně málo. Takoví mladí lidé, jako jsme my dva, tvoří zatím menšinu, takže nás házejí do jednoho pytle a říkají o nás, že jsme příliš zranitelní, ale to se dříve nebo později změní.

Zavolal jsem do redakce časopisu, ve kterém uveřejňovali moje telefonní číslo. Napadlo mě, že se tam Frank možná vyptával na moji adresu.

„Haló, to je pan Jokojama?“

„Nazdar, Kendži. Copak ty ještě pracuješ?“

Jokojama seděl v kanceláři, i když bylo už třicátého prosince večer. O nedělích a o státních svátcích většinou pracoval a přespával pak v redakci. Jak říká, ze všeho nejraději poslouchá starý džez a přitom dělá grafickou úpravu rukopisů na svém mcintoshi.

„Jo, to víš, cizinci žádné svátky nemají.“

„To máš pravdu, no, ale je to vlastně fajn, ne? Poslyš, nevolali ti z policie?“ zeptal se a já úplně strnul. Franka se to ale netýkalo.

„Stalo se něco?“

„Ty víš, že jsem spustil webovou stránku na internetu...“

„Jasně že vím! Vždyť se mi pořád chlubíš, že sis sám dělal grafiku!“

„Aha, to je možné... No a teď mi přišlo varování, z policie.“

„Varování? Kvůli čemu?“

„Víš, dal jsem tam pár fotek. Žádné tvrdé porno, samozřejmě jenom decentní akty, je to přece časopis o sexuálním průmyslu určený cizincům, takže dodržuji autocenzuru, to zas ano, ale bylo tam vidět i ochlupení, to je pravda, vždyť něco takového dneska uvidíš v kdejakém časopisu... Zkrátka mi asi chtěli dát lekci, abych takové obrázky přestat ukazovat. No a ty tam máš ten svůj inzerát, tak mě napadlo, jestli za tebou taky nepřišli...“

„Ne, vůbec ne.“

„Tak to jsem fakt rád. Ale i kdyby se tě přišli vyptávat, nejlepší bude, když jim řekneš, že nic nevíš.“

„Rozumím. Hele, nevolal ti náhodou jeden můj zákazník?“

I kdyby Frank zatelefonoval do redakce, přece by mu Jokojama jen tak neprozradil moji adresu!

„Jo, volal,“ řekl Jokojama, jako by to bylo něco naprosto přirozeného. Srdce mi začalo bušit jako o závod. Stál jsem s mobilem schovaný před větrem za reklamním štítem cukrárny kousek od stanice Meguro. Džun mě držela za ruku a prohlížela si ve výloze výzdobu z japonských novoročních zákusků. Občas na mě znepokojeně pohlédla.

„Takže fakt volal? A kdo to byl?“

„Jak jen to říkal, že se jmenuje..., John..., nebo James..., nějaké takové běžné jméno. Chtěl, abych mu řekl číslo tvého bankovního účtu, to jsem mu samozřejmě nedal, ale když o tom tak přemýšlím, byl to divný telefonát...“

„Jo? A co na něm bylo divného? Myslíš, že ti ten cizinec volal z Japonska?“

„To je právě to, proč jsem si pomyslel, že je na tom něco divného! Ten chlápek říkal, že volá z Missouri..., nebo snad z Kansasu..., zkrátka odněkud z Ameriky. Bylo to včera v noci, vlastně už pomalu začínalo svítat, tak jsem si pomyslel, že nemá vůbec rozum. Missouri i Kansas jsou zhruba ve střední části Ameriky, takže když si člověk spočítá časový rozdíl, vyjde mu, že tam měli neděli devětadvacátého prosince někdy kolem poledne... Copak není divné, že někoho zrovna v takovou dobu napadne zjišťovat číslo bankovního účtu, protože chce zaplatit svému průvodci v Japonsku? V neděli tam všichni obyčejně chodí do kostela, do kina a tak podobně, ne? Nikdo přece nebude v neděli v poledne volat do ciziny, aby se zeptal na číslo bankovního účtu, protože zapomněl zaplatit tomu, kdo ho prováděl, když si užíval v Japonsku, nemám snad pravdu? Kdyby naopak volal, že mu má někdo zaplatit, to bych dokázal pochopit, ale volat kvůli tomu, že chce sám zaplatit, to je rozhodně divné. Navíc by bylo asi logické, kdyby nejdřív zatelefonoval tobě, a ty bys pak zavolal mně, že se tenhle člověk možná se mnou spojí a že mu mám vyjít vstříc... Tak jsem se ho zeptal, jestli už volal tobě.“

„A co?“

„Řekl mi, že jsi nebral telefon. Máš ponětí, kdo to byl?“

„Víš, proto vždycky trvám na tom, aby mi každý zaplatil poslední den v hotovosti nebo šekem. Copak můžu věřit tomu, že mi pak někdo z nich pošle peníze z Ameriky?“

„Máš pravdu, prostitutky, ty mají železnou zásadu, že se jim musí zaplatit hned a v hotovosti. Ne abys mě špatně pochopil, tím nemyslím, že jsi prostitutka!“

„A co to bylo za chlápka? Jak třeba působil po hlasu?“

„Jeho hlas... První, co mi přišlo divné, bylo, že zněl jakoby z bezprostřední blízkosti. Já vím, telefonní spojení z Ameriky je už dneska perfektní, takže to zní, jako by člověk, který s tebou mluví, vůbec nebyl daleko, ale stejně mě napadlo, že on je nějak až moc blízko, ani nebylo slyšet žádný šum. A hlas měl docela obyčejný, takový uslyšíš kdekoliv, ani ochraptělý, ani hluboký, ani vysoký, a mluvil taky úplně normálně, angličtinu neměl sice nijak krásnou, ale mluvil se mnou zdvořile. To je tak všechno, co mě napadá. Stalo se něco?“

„Ne, nic zvláštního,“ odpověděl jsem. I kdybych mu to vyprávěl, určitě by nic nepochopil.

Překlad © Jan Levora
ukázku publikujeme se souhlasem překladatele a nakl. Argo

Diskuse

Vložil: vanda, 04.08.2008 20:45
Murakami, Rjú: V polévce miso
Tak to mám zase trauma - knihu jsem již četla v anglickém překladu: pořizovat si český či nepořizovat? Každopádně jsem ale ráda, že už s překládáním došlo i na tohoto japonského autora, jen houšť a ještě větší kapky! :)
Vložil: Jura, 16.06.2008 04:54
Murakami, Rjú: V polévce miso
Vážně se na tuto knihu těším. Překlad mi připadá "standardní" ;o). Trochu mě zatáhlo za oči slůvko "džez", ale nejspíš to je jenom můj osobní pocit. Já sám bych asi použil "jazz", mám dojem, že pro dnešní české publikum (a hádám, že pro cílovou skupinu čtenářů tohoto díla obzvlášť) by tato forma mohla... být familiérnější...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3607x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce