Boučková, Tereza: Rok kohouta

Boučková, Tereza
Rok kohouta

ukázka beletrie česká

Zazvonila pevná linka. Poplach. Volali z hygienické stanice. Přišlo jim hlášení z nemocnice, že má náš syn Patrik svrab. Jako nejbližší rodinní příslušníci se proto máme ihned všichni dostavit k lékaři, abychom se začali léčit a nešířili dál tuto nepříjemnou infekční nemoc.

Tereza Boučková: Rok kohouta. Euromedia-Odeon, Praha 2008, 336 stran

Chtěla bych být ve fofru. Jenže smysluplném. Ne v tom, v němž jsem – v nakupování jídla, vaření, luxování, praní a věšení prádla, v hádkách o smradlavých nohách, o kole.

Když jsem včera viděla poloprázdné divadlo, tu blbinu, co dávali, bylo zaslouženě poloprázdné! (Ačkoliv jsem mockrát viděla divadlo narvané – nezaslouženě.) Jak je asi hercům, hrajícím pro pár zaplněných míst? Kde berou motivaci? Anebo je jim motivací samotný fakt, že hrají?

Mně je zle.

V noci jsem se s Markem pohádala. Nějak jsem nebyla schopná přijmout s nadhledem fakt, že soutěžím s jeho koly o přízeň.

Má totiž dvě.

Třetí mu tajně chodí poštou po součástkách.

A já je přebírám!

 

Zazvonila pevná linka. Poplach.

Volali z hygienické stanice. Přišlo jim hlášení z nemocnice, že má náš syn Patrik svrab. Jako nejbližší rodinní příslušníci se proto máme ihned všichni dostavit k lékaři, abychom se začali léčit a nešířili dál tuto nepříjemnou infekční nemoc.

Svrab?

Lepší než žloutenka, pomyslela jsem si. Proti žloutence všech typů jsem Patrikovi i Lukášovi vloni zaplatila očkování (na Matěje nezbylo), stálo šest tisíc! To už začala být náklonnost kluků k podivnému způsobu života viditelná a já tušila, že to bude riskantní směr a tohle očkování možná bude náš největší a nejdůležitější, životní dar.

Paní z hygienické stanice jsem vysvětlila, že tu Patrik už několik měsíců nebydlí a nakazit nás nemohl. Dala jsem jí kontakt na kurátorku, aby ji varovala. Ta je s ním ve spojení mnohem těsnějším.

Že má Patrik svrab mě poté, co jsem ho dvakrát viděla tak příšerně špinavého, nepřekvapuje. Ještě že jsem ho nevzala k má­mě do bytu vykoupat.

Patrik mi pár dní po naší cestě na poštu volal a ptal se, jestli už mi přišly peníze z jeho zrušené knížky, chtěl dostat slíbené. Telefonovat a mluvit s námi bez problémů umí, když chce. Nevěděla jsem, jestli peníze přišly a pořád ještě to nevím, výpis z banky dostanu až po pátém. Čekám, že se po pátém říjnu ozve. Budu se ho moci zeptat, jestli je vyléčený.

S Markem jsme vyměnili několik holých vět. A to máme vedle sebe usnout? Jak jsem se na své půlce postele nervně převalovala (než začal prášek na spaní působit), s hrůzou mě napadlo, že si Patrik se svým advokátem možná podal ruku.

Co když se celá právní kancelář drbe?

 

Vytiskla a zkompletovala jsem scénář. Takhle ho odevzdám do scenáristické soutěže. Tečka.

(Tíseň. Touha. A zase tíseň. A pořád tak.)

 

Na šestou večer jsem šla navštívit kameramana, s nímž bych chtěla svůj film točit. Bydlí se ženou ve vsi, tři čtyři kilometry od nás. Byla jsem u nich poprvé. Jeho žena je Němka, mluví česky jako Rainer. Jako Rainer má rakovinu, ale jinde.

Na oslavě narozenin mámy byla i její švagrová, matka tří dětí. Byla zničená. Krátce předtím si začala tuhle nemoc léčit. Žena ji uklidňovala. Aby ji posílila, sháněla pro ni informace a rady od zdejších lékařů i od kamarádky, která tím prochází. Když zjistila, co mohla, šla raději na prohlídku taky. A dozvěděla se, že je stejně nemocná i ona.

Chodí na druhou várku chemoterapie. Zkoušejí na ní nový lék, ještě přesně neznají dávkování. Jednou zřejmě sílu léku přehnali, bylo jí špatně, nemohla se hýbat, trpěla bolestmi, slezly jí vlasy i všechny nehty. Ale je typ, co neskuhrá, co bojuje. A přitom se směje! Nic neskrývá. (Na hlavě měla šátek. Pod ním byla vidět holá kůže: Nikdy by mě nenapadlo, říkala se smíchem, že mi bude pořád zima na hlavu, i doma, i v posteli. Jak to dělají holohlaví chlapi?)

Dům mají – na rozdíl od nás – zařízený dobře. Všechno krásné, vkusné a funkční. Teplo zajišťuje přívod plynu, v koupelně (mají dvě) teče čistá voda, dva záchůdky voňavé a samozřejmě splachovací. Každý má svou útulnou pracovnu. Pokoje jsou vymalované pastelovými barvami, kolem domu zahrada, kytky. Místo aby si toho užívali…

Večer jsem přišla k Markovi a přitiskla se k němu. Objal mě hned. Máj máj máj, narodil se máááj… zpíval nám Karel Gott.

A my tančili v obýváku ploužák a Matěj se nám smál.

 

Vzbudilo mě slunce. A stejně tíseň.

Připadám si jako zvířátko, vyděšené, protože zůstalo samo. Vedle v pokoji nikdo nešramotí, v domě je ticho, po němž jsem tolik prahla, když byli kluci malí a u nás byl věčně křik.

Ani nevím, co jsem dělala přes den. Asi to, co vždycky a co si nepíšu. Pes, kočka, dům, zahrada. (První shrabané a v kolečku do lesa odvezené kupy listí). Snaha být užitečná.

Čekání na mejl od režiséra – jedno jakého.

Večer se u nás zastavili kamarádi. Dlouho jsme se domlouvali, že se sejdeme, ale pořád to nevycházelo. Poznala jsem tenhle manželský pár tak, že ke mně před lety kdesi v obchodě přišli a zeptali se, jestli to náhodou nejsem já, kdo píše do novin fejetony, které se jim líbí. Od té doby se vídáme. Máme společné téma: sdělujeme si zkušenosti s přijatými dětmi. Zvlášť, když jsme na dně. A teď na dně jsme, oni i my.

Michal a Lucie mají kromě svých dvou dcer (měli je dřív, než si další děti vzali) několik dětí v pěstounské péči. Co se týká výsledků náhradního rodičovství, mohli bychom si podat ruce. Přijeli, protože jsou zničení z Pavla. Má stejné problémy jako naši. Jako by byl namíchaný z Patrika (je chytrý) i Lukáše (krade). Michal s Lucií ho musí neustále kontrolovat, sledovat. Pořád musí být ve střehu a nemohou si vydechnout.

Jako my.

Stejně jim Pavel krade.

Jako Lukáš nám.

A všude dělá problémy, ve škole i v místě, kde bydlí.

Jako oba naši vždycky.

Oni za své děti dlouho bojovali.

Jako my s Markem.

Nemůžou dál.

Ani my nemůžeme.

Nevědí, co mají dělat.

Jako jsme nevěděli a nevíme my.

Mají Pavla poslat do diagnosťáku? Je mu teprve dvanáct, puberta, která tomu dá ještě další dimenze, dosud nepřišla. Nedá se to vydržet. Konstatují totéž, co my: Můžete mít sto výborných bezproblémových dětí a když je jedno problémové, bez snahy (nebo schopnosti) něco zlepšit, změnit, jste vyřízení.

Smutné vyprávění jsme uzavřeli tím, že oni se z podobně opuštěné venkovské končiny odstěhovali do městečka. Přitom žili – na rozdíl od nás, kteří bydlíme mezi chatami, v zimě pustými, upro­střed zabydlené vsi, jenže malé. Michal je úspěšný podnikatel, mohli si investici do jiného bydlení dovolit. My volbu nemáme.

V noci na mě padla tíseň ze života vší silou zas.

(Antidepresivum.)

 

Ve dvě ráno zvonil Lukášovi budík!

Tenhle týden vymyslel, že bude pro jeho ranní vstávání nejlepší, když se bude průběžně v noci budit.

Na včerejšek si našteloval hodiny na půlnoc – a vytáhlo to z postele mě! Zrovna jsem usínala. On vedle budíku s vyřvávajícím rádiem ležel a neotevřel oko. Když mě něco ve fázi usínání probudí, bouchá mi srdce a nemůžu se uklidnit. Zabrala jsem až za dlouho a ráno měla pocit, že jsem nespala vůbec, protože podruhé mě Lukáš vzbudil v pět – dal si pro změnu buzení na normálním budíku o půl hodiny dřív než dohodnuto, a já si toho nevšimla. Zvonek mu řinčel v pokoji a on zase chrněl jako zabitý. Musela jsem ho jít z postele vytáhnout, aby nezaspal a neměl neomluvené hodiny. Dala jsem mu za nesmyslné buzení kapky a zatrhla mu takové experimenty – kromě regulérního budíku v půl šesté!

Jenže já můžu zatrhávat, co chci.

Přes moje rázné připomínky na tohle téma mu dnes zvonil budík ve dvě. To už jsem omámeně, tvrdě spala. Jeho zvuk (v tu chvíli neidentifikovatelný) mě vymrštil z postele. Vylítla jsem a vrávoravě běžela z pokoje. Za roky, co se dusil nejdřív Patrik, a pak vytrvale dlouhá léta Matěj (vždycky to probíhalo k ránu), jsem takhle naučená. Jakýkoli zvuk – hlas, zakašlání a dokonce i jen vzdech mě pořád ještě i z nejhlubšího spánku úplně vypruží a vytáhne úprkem z postele. (A pak fofrem do nemocnice.) Už nikdy nebudu spát dobře.

Tak tedy: vyběhla jsem z pokoje na chodbu, než mi došlo, co se děje neděje. Doběhla jsem do Lukášova pokoje a začala láteřit. Musel si před mýma očima nařídit budík tak, aby vstával, jak má.

Člověk si jeho mozkové pochody sedmiletého dítěte (nevím, jestli pochody je nejsprávnější slovo) ne a nemůže dát dohromady se sedmnáctiletým hotovým mužským tělem!

 

Probuzení se sevřenou hrudí.

Spolkla jsem půlku antidepresiva. Nezabralo. Snažila jsem se něco psát. Nešlo to. Nejde mi nic. Bílá obrazovka notebooku. Pár vět se tam na okamžik uchytí, jen na okamžik.

Piš je stejně, říkal mi táta do telefonu, když mi dnes zavolal a já na obligátní řečnickou otázku, jak se mám, místo odpovědi brečela (tak hluboko jsem klesla).

Piš! Řekl mi. Jednou se věta chytí. A to bude ta první.

Ale já od něj čekala, že mi řekne: Pojďte bydlet do města do našeho bytu (má nejmíň dva), čekala jsem, že mi jednou v životě konkrétně, hmatatelně pomůže, bohatý je na to dost.

Ale říkal jen: PIŠPIŠ.

Vyšla jsem na terasu, prozářenou sluncem. Lehla jsem si na rozkládací lehátko, abych nasála sluneční paprsky. Do loňska jsem se vystavování slunci vyhýbala, teď naopak. Je to zatím jediná terapie, která na deprese zabírá.

Zvonil mobil. Mobil není poplach, zatím. Volala Lenka: Ve vsi prodávají domeček, na který jsem se před časem ptala. Místo nic moc, ale mezi lidmi! Lenka mi nadiktovala telefonní číslo na realitní kancelář. Chtěla bych si domek prohlédnout. Kdyby to úplně marné nebylo, třeba bychom to udělali: zkusili prodat tenhle a koupit tamten.

Něco změnit!

Nedovolala jsem se. Další půlka antidepresiva. Ještě usilovněji jsem nad bílou obrazovkou přemýšlela, co a jak psát. Když mi vůbec nešel ten (už hotový) scénář a bylo mi mizerně, rozepsala jsem tři povídky podle skutečných příběhů. Jenže se mi nepovedly. Už při psaní jsem cítila, že tomu nic nedávám. Žádná licence, žádná nadstavba, žádné literární povýšení. Pořád všechno mažu. Nechci, aby měl AJL zase pravdu, už jednou mi napsal:

„Je to jako naložený talíř, který před čtenáře předestřete a on ho buď odloží, anebo sežere.“

 

Ráno jako teď pokaždé: tíseň.

Proč mě to v posledních dnech zavalilo? Přitom je stále nádherné babí léto. Nemůžu popadnout dech.

Bojím se.

Včera jsem odtud nakonec utekla, chodila po městě, mluvila s lidmi, smála se, ale pocit osamění to nezahnalo. Je to ve mně, neuteču před tím.

Antidepresivum zatím nezabralo. Jsem marná. Jsem si protivná. Vždycky jsem nesnášela, když se někdo takhle patlal ve svých trablech. (Patlám se tajně, ale zachvácená jsem celá!) Co hrozného se mi děje? Nic. Jenom mám strašně silný pocit, že je můj život úplně zbytečný.

Někdy si přeju dostat rakovinu. Tak se rouhám. Třeba by mi motor, co jsem kdysi mívala k překonání krizí, naskočil. Měla bych důvod k nářkům a možná bych dostala sílu k boji.

Zmobilizovala bych se.

Myslím si? Jo?

Vždycky jsem byla žena činu.

Proč nic nečiním?

Proč jsem tak zchromlá?

Proč nemůžu?

Ne, nikdo na mně můj stav nepozná. Aspoň v tomhle jsem klasa. Jedu do vsi na nákup. Vejdu do krámku: zdravím, dělám srandu. Veselá, bezstarostná kopa. A v tu chvíli taková opravdu jsem, na vteřinu od sebe všechno odeženu. Potom z krámku vyjdu, sednu do auta, jedu domů a na prsa mi padá tíha. Svírá mě to, jako by mi na těle seděl pavouk. Jsem vystrašená. Jak zastavím, vystoupím z auta? Jak půjdu k brance a do zahrady? A pak vejdu do domu a zavřu dveře. Jak přežiju? Jak to dokážu?

Bouchá mi srdce.

V největším zoufalství jsem sedla a dopsala scénář Kopečné (adaptace románu Jeana Giona)do podoby, v níž se dnes, jak mě Cyril poučil, scénáře píší. Je to krásný příběh a převod do filmové řeči se mi povedl – to vím! A vím taky, že ho nikdo nebude chtít. Už ho pár producentů četlo a nic, prý by to dnes nikoho nezajímalo. Je to silný příběh o životě, lásce a smrti. A to je dnes taky NUDA. Navíc na to nemám práva. Jsem tak pitomá, že když mě něco zaujme, pustím se do práce a nepřemýšlím o takových maličkostech, jako jsou autorská práva pro použití předlohy.

Potřebovala bych se do nějakého psaní zakousnout. Ale do jakého? To by byl pro mě lék. To mi stěhování do města nezařídí.

Můj problém jsem já.

 

Večer jsme jeli s Markem na koncert skupiny Neřež do klubu v městečku. Nechtělo se mi, ale jela jsem. A bylo to hezký. Nejhezčí písničky skládal Vřešťál se Sázavským ještě se Zuzanou Navarovou. Ona byla takový talent! Proč umřela? Když nechtěla. Proč já chci?

Na odchodu jsem se ve dveřích srazila se Zdeňkem Vřešťálem a pozdravila se s ním. Známe se právě od Zuzany. Divil se, že mě potkává zrovna tady. Prý mě má jeho žena moc ráda – jako autorku samozřejmě.

Která? Zeptala jsem se, protože zpíval píseň o rozvodu.

Druhá. Čekáme miminko. Už ani ne za měsíc. Jsem tak nervózní, že nejsem doma, tak se těším!

Jak jsem pořád na pokraji pláče, zastesklo se mi, že ženy nemůžou začít svůj život znovu odprostředka (obzvlášť ty neplodné jako já). Mít ještě miminko… Už blázním úplně. Je přece tak krásné, když ženu objímá a líbá muž, ta něha, vášeň.

Pomyslela jsem na to, co se mi stalo, vím přesně kdy, vím i proč, ale nevím, co s tím. Co s chemií, co se mi rozběhla hlavou – a tělem? Když jsem se mámě svěřovala, že sice Marka miluju, ale zamilovala jsem se ještě jinde, že se mi to stalo, proč se mi to stalo? Co mám dělat? Řekla mi: To neodmítej, lásku nikdy neodmítej.

Já naštěstí nemám co odmítat. Když už se to muselo stát (a stát se to asi muselo, když se to stalo), zamilovala jsem se naštěstí rovnou odmítnutě. Nic mi reálně nehrozí, hrozím si jen já se svou povahou. Ale stejně bych chtěla vědět, jestli něco z mých pocitů… Dokonce jsem přesvědčená, že on se do mě zamiloval dřív než já do něho. To každá žena vycítí. Co s tím? Mám krizi středního věku? Posunutou za střední věk? (Vždycky jsem měla všechno s velkým zpožděním, pokud vůbec.) Mísí se ve mně dvě chutě, láska k Markovi a přání prožít ještě jednou to propadání k zamilování.

Toužím.

 

Je krásné, když ženu objímá a líbá vlastní muž.

Probuzení právě takové. Marek jel do vsi na brigádu na sokolku. Já se tam chystala taky, ale jak jsem se chystala, napadlo mě podívat se na nabídky dálkového studia. (Mít profesi! Dělat něco pořádného.) Na denní nemůžu. Nemůžu tady v tom nechat Matěje samotného.

Nic přijatelného jsem nenašla. Brouzdala jsem a dobrouzdala až na filmovou školu. Jasně! Přihlásím se na scenáristiku a dramaturgii, rozhodla jsem se. A začala být nejistá, protože jsem si v zadání přečetla, že musím dát k prvnímu kolu zkoušek námět na film a tři povídky. To nemám. A neumím. Mám sice jeden realizovaný scénář (s nominací na cenu) a další s dramaturgií zdejšího profesora… Kde je mu zase konec? Ozve se? Při jedné z pracovních schůzek mi Cyril řekl, že učí patnáct let, ale svoji nejlepší žačku potkal až teď, mimo školu…

Stáhla jsem si přihlášku a skoro pobaveně si představila, jaké to bude, až ji odevzdám s opisem známek z gymnázia, každý rok má být shrnut do celkového průměru – dokážu to spočítat? A pak i se známkami z maturity, od které uběhne příští jaro třicet let! Přiložím tam své zažloutlé maturitní vysvědčení z minulého století. Babička studuje filmařinu.

Internet jsem odpojila a šlus. (Erledigt.)

Vpodvečer jsme měli sešlost u Martina s Lenkou, my všichni, co spolu pořád kamarádíme. Tísně žádné. Dokud v noci nezačal Martin o tom, jak je to u nás v lese hrozné. Když tam někdy s Lenkou stoupají, říkají si: Chudáci, jak to můžou vydržet?

Zbytek večera jsme řešili, co máme dělat. Martin radil koupit nabízený domek a postupně ho dávat dohromady. Ale my jsme už rekonstrukci bez peněz zažili a znovu nechceme. Dosavadní dům jsme dávali dohromady léta, pořád není hotový. Většinu jsme museli udělat sami. Na další zednické práce, rozkopávky a improvizaci jsme moc unavení.

Pavla nabízela k pronájmu byt, který mají v domě u rodičů, dvě malé místnosti, ve městě.

My nemůžeme být v malém bytě! Moji depresi nezaplaší, když o sebe budeme zakopávat a naše rozdílnosti se budou střetávat na pár metrech čtverečních. Pavla namítala, že byli s Danielem v tom bytě s dvěma dětmi, když jiný přestavovali a krásně to vydrželi. Jenže být v maličkém bytě s dvěma (menšími) dětmi, které jsou složené z našich polovin, je trochu jiná parketa.

Ani nejbližší, kteří slýchají o našich náhradně rodičovských peripetiích, vůbec nechápou, o čem je tohle každodenní soužití. Každodenní soužití teď, kdy kluci přestali být ochotní přizpůsobit se našemu životnímu stylu, kdy se rozběhly jejich přirozené sklony a nepřirozené deprivace naplno. Můžu to nějak sdělit? Jaké to je, žít skoro půl života čtyřiadvacet hodin denně s někým, kdo se – jak se stále silněji ukazuje – ve všem liší?

Jak to, že se tak liší?

 

Co jiného než tíseň. Už to nebudu psát. Napíšu, až se probudím bez ní. A přitom byli všichni doma, když je zase neděle. Tíseň, tíseň.

Marek s Matějem odjeli na kolech. Lukáš šel na zápas ve fotbale. Rozhodli jsme se, že mu budeme věřit, že teď na zápasy i na tréninky chodí. Nemůžeme ho v tomhle věku pořád kontrolovat, je nám to samotným protivné. Stačí mi, že ho musím honit do mytí, že večer chodím kontrolovat budík, že zamykám pokoj, že si v noci uklízíme z přízemí věci – aby nás neměl příležitost okrást, když ráno první vstane, že stražím uši, jestli opravdu vstal a včas odešel na vlak do školy.

Snažíme se ukázat mu, že důvěra je dobrá (a výhodná) záležitost, ptáme se ho – a on účast potvrzuje. Je za to odměňován dobrým kapesným. Když mu ho dáváme, doufáme, že nekecá a on usilovně potvrzuje, že ne. Chválíme. Snažíme se.

Jela jsem do města na sraz s AJL. Přišel pozdě (ale jemu to odpouštím). Čekala jsem na něj před kavárnou, bylo krásně, městem pomalu proudily davy, auta skoro nejezdila. AJL se mě hned ptal na posledního z oslovených režisérů, jestli už scénář přečetl. Musela jsem říct, že zatím jen čekám, kdy se ozve, čekám velmi netrpělivě.

A pak jsem na něj vybalila svoji tíseň, která už je zase depresí, hlubokou jako loni. AJL ví, jak jsem na tom byla loni. (Jak to, že se svěřuju zrovna jemu, když jinak nikomu?)

Řekněte mi, proč zase?

Proč mám zase tíseň?

Proč píšu, co nikoho nezajímá? Proč ode mě nikdo nic nechce? (Mour! Pytle mouru!) Proč píšu věci, které nejsou „in“? Proč pořád dělám jen to, co potřebuju já? A pak mě deptá nezájem. Tolik bych potřebovala úspěch, ocenění. Proč nemůžu jen tak, levou zadní, napsat nějakou věcičku a někam ji dodat (prodat)? Už toho mít víc v šuplíku nechci!

A víte, kolik toho měl v šuplíku Kafka? Opáčil AJL.

A Vincent van Gogh neprodal za život ani jeden obraz! Dodala jsem.

No vidíte, jste na tom mnohem líp.

Jenže já si stejně brzy uříznu ucho.

To byste byla bez ucha. To nedělejte. Pište své zápisky.

Píšu je. Je mi z nich špatně. Koho budou zajímat moje deprese?

A vy si myslíte, že silné dílo vzniká, jako když pejsek s kočičkou dělali dort?

Jo! Přesně to si myslím.

Silné dílo vzniká z potřeby vypsat se ze svých tísní, ze svých myšlenek, které by vás jinak zahubily. Pište! Očistíte se tím. A jednou uvidíte, co z toho bude. Pište jako Rudolf Sloboda.

Před rokem jsem začala číst jeho Rozum, ale přišlo mi to tak těžký a beznadějný, že jsem to musela odložit.

Tak si vezměte něco jiného. Teď někdy má vyjít Láska. Ta sice není jeho kniha z nejlepších, ale stejně. Čtěte Slobodu!

AJL mě doprovodil do starého města, kde máme zkoušku Mišpachy. Vždycky, když se s ním loučím, říkám si: Uvidím ho ještě? Uvidím? Pokaždé mě zabolí u srdce. Uvidím ho ještě?

Ještě mi poradil, jak zkusit napsat divadelní hru.

Když vám nejde psaní vlastní, měla byste zkusit něco zadaptovat.

Co?

Čtěte. Hodně čtěte a přijde to k vám samo.

Nemůžu číst.

(Sloboda spáchal sebevraždu.)

 

Děsí mě představa, že takhle budu žít až do smrti.

 

Při televizních zprávách zavolal (na pevnou) Patrik. Chce slíbené peníze ze své knížky. Ví, že sliby dodržujeme, tak volá. (Můj názor se opět potvrdil, co sám chce, si zařídí.) Řekla jsem mu, že mu dáme jeho peníze hned, jak se přihlásí na úřad práce. Odpověděl, že to nejde, ztratil občanku. A tak dále. Stejně stejné.

Nemohla jsem to poslouchat a předala mu Marka. Zopakoval: Od února, kdy tě vyhodili ze školy, chceme, aby ses přihlásil na úřadu práce, když jinak pracovat nemíníš. Je říjen a pořád slyšíme výmluvy.

Zřejmě následovaly i teď, protože Marek se rozčílil, něco na něj křikl a sluchátko mi vrátil.

Patriku, jak to máš se svrabem?

V pohodě.

Jak ses léčil? Tři dny ses měl celej mazat a všechno oblečení, povlečení i ručníky vyvařit. (Kde by vzal povlečení a ručníky?)

Svrab už nemám.

Brzo máš ale výslech. Doufám, že na něj tentokrát přijdeš.

Proč bych neměl přijít?

Je na tebe spojení?

Budka.

 

Probudila jsem se s brekem. Měla bych jít do blázince. Mám problém vstát z postele, sejít do přízemí, udělat si něco k snídani, existovat. Jsem tak unavená. Nejraději bych usnula a všechno prospala. Celý život.

Jenže nemůžu spát.

© Tereza Boučková
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložil: Andrea, 06.07.2008 20:09
Boučková, Tereza: Rok kohouta
Sama teď prožívám nějaké peripetie se svým brzy osmnáctiletým synem... tak mi ta četba docela pomohla, abych si uvědomila, že fakt asi často bazíruju na maličkostech... Ale nevím... číst bych tu knížku asi nechtěla...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4656x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce