„Jeho slovo klade důraz na křehkou stavbu imaginárního světa, který nikdy nepřestal vězet ve světě skutečném.“ Tahle slova napsal Andrés Sánchez Robayna o svém oblíbeném Wallaci Stevensovi, ale dala by se stejně dobře vztáhnout i na jeho vlastní tvorbu. Málokdy je básník ideálním čtenářem své poezie. Pronikavý kritický duch Robayna patří mezi vzácné výjimky. Jeho básně jsou hlubokou meditací o údělu současného psaní a pravým opakem nevinného, arkadického přístupu. Smyslovostí a tělesností připomíná takzvané anglické metafyzické básníky, především Johna Donna, ale také se dovolává platónského idealismu. Jeho básnickou krajinu charakterizuje několik tvrdošíjně opakovaných motivů, které se postupem času obalují novými vrstvami významů. Jejich zdánlivá jednoduchost v sobě ukrývá strohá cvičení ducha.

Andrés Sánchez Robayna se narodil v Las Palmas na Kanárských ostrovech roku 1952 a dnes je považován za jeden z nejdůležitějších básnických hlasů nové hispánské poezie. Po formálně radikálních prvních sbírkách (Podnebí, Inkoust, Skála) zahájil nový cyklus tří knih (Dlaně na studené dlaždici, Bílý oheň, Na mezním kameni), kde pokračoval v pronikání do podstaty naší konečnosti. Dlouhá báseň Kniha, za dunou jako by otevírala novou etapu. Tohle už je poezie vpravdě metafyzická, v níž se španělská barokní a mystická tradice mísí s moderními postupy kladoucími příběhovost do samotného jádra psaní. Jeho dílo tak utváří tři odlišné cykly, které jsou zároveň založené na soudržnosti básnického přesvědčení a které slovy autorovými načrtávají jasný přechod od „přebývání k bytí a také od prostoru k času“.

Robayna je také autorem rozsáhlého kritického díla, v němž se zabývá především barokními básníky v čele s Luisem de Góngora a Juanou Inés de la Cruz. V letech 1983 až 1993 vedl časopis Syntaxis, jednu z nejlepších kritických literárně-výtvarných revue novodobé španělské historie. Souběžně se věnuje překládání. Klíčové jsou v tomto ohledu převody zmiňovaného Wallace Stevense, řady katalánských básníků, Brazilce Harolda de Campos a Williama Wordswortha. V současné době vede dílnu uměleckého překladu na katedře španělské literatury univerzity La Laguna. Život tedy na první pohled nijak vzrušivý, omezený především na základní krajinu autorova dětství a dospívání: Kanárské ostrovy. Jenže z této horké a prudkými paprsky prosvětlené krajiny na pomezí země a moře dokáže Robayna vykřesat závratně jiskrné dobrodružství těla a ducha, které má v současné španělské poezii obdobu snad jedině u Josého Ángela Valenteho. Svědčí o tom Kniha, za dunou, jakási básnická autobiografie a prozatímní vrchol Robaynovy tvorby. V ní čtenář najde vše, co o básníkovi potřebuje vědět.

Kanárské ostrovy mají zvláštní polohu, rozkročenou mezi třemi kontinenty. Dva z nich spíná také jazykovým mostem. Robayna patří k prvním autorům, kteří naplno vstřebali jak tradici španělskou, tak jihoamerickou. Za tuto mimořádnou otevřenost vděčí možná právě poloze svého rodného kraje. Jeho experimentální počátky dluží stejnou měrou španělské avantgardě a například Peruánci Césaru Vallejovi a v mnohém se podobají tvorbě jeho vrstevníků a přátel na americké straně Atlantiku: brazilských konkretistů v čele s Haroldem de Campos či vynikajícího uruguayského básníka Eduarda Milána (spolu s ním, s Josém Ángelem Valentem a s Peruánkou Blankou Varelou ostatně Robayna připravil rozsáhlou antologii hispánské poezie dvacátého století pod názvem Podivné ostrovy). Robaynův verš se zpočátku třepí, trhá, zajíká, koktá, láme, nedoříkává a prostírá se na stránku podobným způsobem jako slavný Mallarméův Vrh kostek. Ani tato počáteční destrukce formy ale není samoúčelná, protože připravuje básníkovi cestu ke slovu, které už není pouhým sdělením, ale i nástrojem poznání:

„Slovo vládne netušenými magnetismy. Duch se jim i samotnému slovu musí otevřít s neomezenou připraveností, otevřít se, aby mohl přijmout nekonečno. Snad právě v tomhle, v tom bezpodmínečném otevření se slovu a slova, spočívá základní prvek poetična. V tu chvíli znak začíná prosvěcovat a zvěstovat poznání nemyslitelného.“

V těchto Robaynových slovech oznívá největší moderní španělský mystik Valente, který z temnoty slov doloval světlo poznání podobně jako svatý Jan od Kříže. Robaynův záběr je ale širší. Básnické slovo pro něj není za každou cenu slovem poznání, protože stejnou měrou je i slovem ne-poznání či nevědomí. Je stejně tichem a řečí, niterností a vnější stranou bytí. Proto do jeho poezie proniká zemitost s mnohem větší silou než u Valenteho. Zatímco v mystikově podání přítomnost smrti tančí v temných paprscích světla, Robaynovi dýchá za krk horkým slaným dechem. Báseň je u něj poslechem slov i nasloucháním zemi, je to jakýsi tavicí kotlík všech možných smyslových i mimosmyslových vjemů, které se rozehřívají a slévají na plameni paměti. Právě paměť v tom nejširším smyslu slova je jedním z klíčů k uchopení Robaynovy poezie (jak sám naznačuje, když říká „přechod od prostoru k času“). Paměť jakožto vědomé vzpomínky jednotlivce; paměť řekněme proustovská, podvědomá, která se vynořuje nečekaně a o to intenzivněji; paměť kolektivní; paměť věcí kolem nás, krajiny, moře, ptáků na nebi; a v neposlední řadě i paměť samotných slov, která si sama vzpomínají na svůj zjevný i skrytý smysl.

Příkladná je v tomto směru Kniha, za dunou. V jednotlivých fragmentech se navenek zcela náhodně přelévají různé druhy pamětí. Ve skutečnosti ale tyto básně pevně propojuje a dodává jim vnitřní řád jedinečnost jednoho lidského osudu, v němž se propletly. Osobní vzpomínky tu bez jasných kontur přecházejí do paměti literární a naopak. Citace z děl jiných autorů se tak stávají plnohodnotnou součástí nového textu, s nímž se navzájem ozřejmují a stavějí do nového světla. Podobným způsobem v české poezii nakládal s vsuvkami děl jiných autorů snad jedině Petr Kabeš. Některé citace jsou ale v Knize, za dunou natolik rozsáhlé a klíčové, že je zde pro přesnost raději uvádíme.

Důležitý a často se vracející motiv „oblaku nevědomí“ pochází se stejnojmenného staroanglického křesťanského spisu The Cloud of Unknowing.

Pro pochopení autorova pojetí času a paměti je příznačný dlouhý citát z Vyznání svatého Augustina (kniha XI, kapitola 27) ve fragmentu XI. Robayna cituje podle slavného španělského překladu jezuity Ribadeneyry, česká citace pochází z neméně proslulého překladu Mikuláše Levého.

Básnické probuzení ve fragmentu XVII je důsledkem četby sbírky Trilce od Césara Valleja. Několik jeho veršů velnutých do tohoto fragmentu uvádíme v překladu Vladimíra Mikeše.

Fragmenty inspirované holocaustem (XXXVI–XL) odkazují postupně na dokumentární film Alaina Resnaise Nuit et Brouillard (Noc a mlha), na svědectví z norimberských procesů, na slavný podvrh z varšavského ghetta Yosl Rakover talks to God od Zvi Kolitze a na knihu egyptského židovského básníka Edmonda Jab`ese Un Étranger avec, sous le bras, un livre de petit format.

Fragment XLIV cituje z básně Extáze od Johna Donna (zde v překladu Hany Žantovské) a fragment LI ze Zpěvů Giacoma Leopardiho (v překladu Jana Vladislava).

Méně významné odkazy na Platóna, Hérakleita, Hölderlina (v podobě Scardanelliho), Baudelaira, Octavia Paze a řadu dalších celkové vyznění poémy také dokreslují, ale pro uchopení textu nejsou nezbytné. Básnické slovo zde zkrátka spojuje viditelný a neviditelný svět. Podle Robayny je to ten nejlepší a nejušlechtilejší způsob, jak ozřejmit svou přítomnost zde.