Hůlová, Petra: Stanice Tajga

Hůlová, Petra
Stanice Tajga

recenze beletrie česká

Asociací, které se vám při četbě knihy vybaví, může být relativně mnoho. Začněme hned obálkou připomínající nejedno komunistické vydání povinné četby na prvním stupni ZŠ (např. Gajdarova Čuka a Geka), či samotným názvem: Stanice Tajga – Stanice bouřná. S nedávno zesnuvším Čingizem Ajtmatovem Hůlová nemá společný pouze název, ale i ideu vycházející především z víry v dobro člověka, v jeho vnitřní krásu a humanismus.

Stanice Tajga
Petr Hůlová
: Stanice Tajga. Torst, Praha 2008, 339 stran

Petra Hůlová (1979) je poctivou, pilnou autorkou: od jejího debutu Paměť mojí babičce (2002) neuplynulo zas tak mnoho času, přesto již má na svém spisovatelském kontě pět próz. Poslední, kterou v dubnu vydalo nakladatelství Torst, se jmenuje Stanice Tajga. Autorka se v ní navrací na východ k mongolským hranicím, tentokráte však ze druhé, ruské strany, a hrdiny jsou obyvatelé tamních zapadlých vesnic a měst, společně se dvěma dánskými dobrodruhy, kteří se na toto „Bohem zapomenuté místo“ s generačním odstupem několika desítek let vydávají.

„Jsou hodiny, kdy se nic neděje. Bzučí moucha kolem lampy, v průvanu povlává záclona, na palouku v tajze se pase sobí jelínek. Bývají takové i celé dny. Slunce vychází a zapadá jako na houpačce, dny poslušně odtikávají, mezi probuzením a nočním spánkem je koberec zeleného pažitu a v něm jedna jediná stezička vpřed...“ Takhle nějak „oblomovsky” si mnozí z nás jistě tajgu představí. Temné, hluboké, nekonečné lesy plné divoké zvěře, bažin obepínajících několik známých veletoků a netečných komárů abnormálních rozměrů. Dlouhé hodiny, ba dny prosezené ve vlaku Moskva – Vladivostok. Ohromný kus neobydlené země na trase Transsibiřské magistrály mezi čínskými hranicemi a Severním ledovým oceánem. Všepřítomný šamanský duch a desítky variabilních etnik, pro Evropana toliko odlišných a exotických.... Většina Rusů vám odvětí, že Moskva není Rusko a že k tomu, abyste onu rozlehlou zemi poznali, musíte se vydat právě sem, směrem na východ. Ve Stanici Tajga se vám to podaří alespoň částečně, tedy smyšleně a literárně, a nutno předeslat, že nejde o lehkou četbu – při mírné nepozornosti se v ní můžete ztratit stejně snadno jako v hlubokých lánech sibiřské černě.

Předně: je třeba ocenit autorčino vypravěčské nasazení, odvahu a vševědoucí nadhled, s nímž se do nelehkého úkolu pouští. Snahu popsat neznámé, exotické prostředí z několika stran a úhlů pohledu, historizující, nehodnotící, místy půvabný a poetický, jinde stručný, věcný a strohý popis událostí. Příběhy a osudy jednotlivých postav se proplétají nejen samy do sebe, ale i do několika časových rovin – v konfrontaci zde proti sobě stojí dvě přelomová období v sovětsko-ruské historii 20. století – poválečné období plné nadějí, všudypřítomné sovětizace, kolektivizace, kolchoznictví a zestátňování, a devadesátá léta zdánlivého vystřízlivění z pádu sovětské velmoci. Obě jsou však neustále pročpěna mnohostoletým carským duchem a několika desítkami let bolševismu či tyranství (přítomnost nedalekého komplexu lágrů).

„Postavit město v tajze, to může napadnout jen Rusy, hrubiány s něžnou duší,” je přesvědčen Erske, student antropologie a jeden ze dvou dánských dobrodruhů, který se vetře do cizího prostředí jako pasožit. Přestože se na svou cestu pečlivě a systematicky připravoval, přestože si stejně jako jeho předchůdce Hablund, který jednoho dne v tajze zmizel a nikdo už o něm nikdy neslyšel, načetl horu materiálů, duši tajgy není s to pochopit. A nejde pouze o pravidla charyňského stařešinátu, či o jejich věčné spory s „plebejskými” řepáky z vesničky Čevapika, ale třebas o víru samotnou. „Víra ani kostel v Charyni není, řepáčtí věří tajze a straně se věří v Moskvě.” Charyň, která má „tři rudé hvězdy, dva Řády práce, družbu s městem Chabarovsk a od jejího vzniku uplynulo necelých třicet let.” Ocitá se v meziprostoru, v začarovaném kruhu, z něhož cizí elementy (jakkoli zdomácnělé, například v podobě svatby s místní dívkou) nemají úniku. A pochopí to člověk teprve tehdy, když do něho zavítá na zdánlivě dočasnou návštěvu.

Asociací, které se vám při četbě knihy vybaví, může být relativně mnoho. Začněme hned obálkou připomínající nejedno komunistické vydání povinné četby na prvním stupni ZŠ (např. Gajdarova Čuka a Geka), či samotným názvem: Stanice Tajga Stanice bouřná. S nedávno zesnuvším Čingizem Ajtmatovem Hůlová nemá společný pouze název, ale i ideu vycházející především z víry v dobro člověka, v jeho vnitřní krásu a humanismus. (Přestože ne pokaždé, ne u všech národů „víra a láska” vítězí). Chybí zde sice vesmírný nadrozměr v podobě tajné operace Obruč (nové technologie tu jsou zmíněny jen jako „čmeláci od aeroflotu, co padají jako hnilá jablka”), pikaresknost postaviček pohybujících se v uzavřeném prostoru nekonečné tajgy, které se musí vypořádávat s existenčními problémy, stejně jako s duchem doby přítomné i dávno minulé, se však v obou dílech nijak diametrálně neliší.

Nejvíce však asi čtenáři zasaženému ruskou literární tradicí v hlavě uvízne Platonovův Čevengur – a to nejen prvotní zvukovou polyfonií názvů (Čevengur – Čevapika), ale také utopistickou idejí o správném uspořádaní společnosti, mytologickou vírou místních ne snad přímo v revoluci, jako v přírodní živelnost doplňovanou stranickou spásností, podtrženou jejich osobní disciplinovaností a ukázněností (proto ony odvěké, skryté i veřejné boje s řepáky, proto jejich zavržení). Úlohu bohohledače zde na sebe namísto Ivana Dvanova bere nejprve Hablund, potom Erske (oba příslušníci jiných etnických komunit), oba řeší situaci po svém, oba nacházejí (respektive na oba čeká) specifické východisko.

S výše zmiňovanými autory udržuje autorka krok i v oblasti bipolarity. Mnohé charakteristiky již byly zmíněny: přistěhovalí řepáči z Čepaviky – charynští domorodci, malé etnické národy – velké supiny (Germáni), východ – západ, dobro a svoboda – zlo a omezenost, stranická pravidla a zákon „pravdy” – přírodní zákonitosti a zákon silnějšího jedince, kolchoznictví – soukromý majetek, poválečná generace – devadesátá léta, svět dobrodruhů, hledačů a věčných poutníků (Hablund, Erske) – svět jejich blízkých, věrně čekajících na místě (Hablundova manželka Marianne, Erskeho matka) aj.

Těžko říci, zdali je lepší stát na straně jáMORu či neŽITu. Obě nesou svá pro i proti, ani jedna entita není pouze dobrá či zlá. Ať už se ale při romantickým putováním do Tajgy přikloníte na jednu z nich, nebo společně s autorkou zůstanete nestrannými pozorovateli, čeká vás příjemný zážitek plný vybájených či věrohodných příběhů a lidských osudů. A překvapivě rychlého, jednoduchého, rusky prostého konce.

© Bára Gregorová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 198 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Edgar de Bruin, 26.07.2012 10:18
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
Kniha není přeložena do angličtiny (pouze do němčiny a polštiny).
Vložil: Lucie, 23.07.2012 21:40
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
Je kniha prelozena do anglictiny?
Vložil: Lucie, 23.07.2012 21:35
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
Kniha se mi moc libila- napinave, zajimave propletene. V jednom miste je, ze Mariane a Lora si koupou nohy v rece- v Kodani?
Vložil: Dagmar, 06.02.2012 11:29
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
No jasně, že ho snědli! Byl ze všech nejtučnější! ;o) A taky by mě zajímalo, co se stalo s Marianne ... Já jsem tedy místy musela přeskakovat, ale jinak to bylo drsně-zajímavé.
Vložil: petra, 14.12.2010 20:44
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
myslíte si, že Hablunda snědli?:D
Vložil: Gregoryiiii, 01.06.2010 13:43
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
Nějak mi unikla jiná věc : Co se stalo s Marianne ?? Někde byla malá narážka (něco s kufrem) ??
Vložil: Lucie, 24.07.2009 19:44
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
Mě se to teda líbilo strašně. Uvědomila jsem si, že už se mi od Petry Hůlové líbil i umělohmotný třípokoj a tak jsem si pro jistotu koupila všechno. Teď to požitkářsky pročítám.
Vložil: autorka, 23.06.2008 13:57
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
Erske je gay, ano. Ale pokud vam to uniklo, nevadi.
Vložil: Martin, 17.06.2008 15:41
Hůlová, Petra: Stanice Tajga
Zrovna jsem to dočetl a docela se mi to líbilo. Ke konci mě to trochu nudilo a řikal jsem si, proč bych to měl vlastně dočítat, ale nakonec jsem to s uspokojením dočet. Mimochodem , myslíte si, že je Erske gay? Vede mě k tomu narážka v předposlední kapitole, kdy mu Tamara říká, že kdyby mu na to přišli... (neřekne na co), tak by mu i teď nakopali koule. Pak dává smysl i jeho odstup od Elvíry, který konstatuje její matka. Možná, že mě někde něco uteklo. Každopádně jsou všechny ty příběhy do sebe umně zauzlovaný.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 7749x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce