Bernanos, Georges: Velké hřbitovy v měsíčním svitu

Bernanos, Georges
Velké hřbitovy v měsíčním svitu

recenze beletrie zahraniční

Georges Bernanos (1888–1948) je pro nás jedním z nejznámějších francouzských katolických spisovatelů a řadí se k největším romanopiscům 20. století. Jak ale ukazují i Velké hřbitovy v měsíčním svitu, autor je osobnost mnohem složitější, a úpěnlivým hledáním správného pohledu na aktuální i nadčasové problémy sympatický. Tato kniha přinesla ve své době (a možná i dosud) nepříliš známé skutečnosti.

 

„Takto až do prosince přijímaly úvozové cesty v okolí hřbitovů na ostrově pravidelně svou ponurou sklizeň špatně smýšlejících.“
Georges Bernanos: Velké hřbitovy v měsíčním svitu, přel. Jan Radimský, doslov Josef Mlejnek, Dauphin a Vetus Via, 2008, 264 stran

Knihu Velké hřbitovy v měsíčním svitu z roku 1938 si po sedmdesáti letech můžeme přečíst i česky. Proč vlastně?

Proč nejznámější esejistická kniha Georgese Bernanose vychází až dnes, patří k záhadám české ediční politiky – obdobně známý Bernanosův román Deník venkovského faráře z roku 1936 (proslavený filmovým zpracováním Roberta Bressona z roku 1950) u nás vyšel v překladu Jana Čepa poprvé už rok nato, stejně promptně jako překlady několika dalších románů ve 20. a 30. letech. Po druhé světové válce se už autor bude věnovat jen tvorbě esejistické, ta nám však až dosud zůstala česky utajena. Důvodem třeba mohlo být i to, že nejen Bernanosovy Hřbitovy v dané době překvapily, dokonce zklamaly českou katolickou literární scénu. Proč tedy tato kniha ještě dnes vůbec vychází? Složitá věc. Naše mezery v poznání francouzského myšlení a literatury je jistě třeba zaplňovat. Jenže výsostně aktuální dílo se o tolik desetiletí později stává spíš kuriozitou, vzpomínkou na minulost. U níž, pravda, s odstupem snad můžeme o to víc obdivovat autorův někdejší nadhled a prozíravost. Georges Bernanos (1888–1948) je pro nás jedním z nejznámějších francouzských katolických spisovatelů a řadí se k největším romanopiscům 20. století. Jak ale ukazují i Velké hřbitovy v měsíčním svitu, autor je osobnost mnohem složitější, a úpěnlivým hledáním správného pohledu na aktuální i nadčasové problémy sympatický. Tato kniha přinesla ve své době (a možná i dosud) nepříliš známé skutečnosti.

Věčně chudý Bernanos se roku 1934 se ženou a šesti dětmi odstěhuje do Palma de Mallorca, hlavního města největšího z Baleárských ostrovů. Čistě proto, že je tu levněji než ve Francii. Své pozdější dlouhodobé pobyty v Brazílii a Tunisku už bude otevřeně hájit jako útěk z vlasti, k níž udržuje raději jen platonický vztah. Na Malorce se záhy stává přímým svědkem složitých událostí, o dva roky později totiž naplno propuká španělská občanská válka, krvavý „černo-rudý“ souboj. Jde o období nesmírně složité a v mnohém chaotické. Ani s pomocí Bernanosovy knihy se v něm nebudeme orientovat o mnoho lépe, spíš naopak, protože mnoho jen letmo zmiňovaných skutečností či jmen už nepatří k naší aktivní výbavě.

Bernanos chvílemi střízlivě a jasnozřivě, chvílemi bojovně a podrážděně, až ublíženecky sleduje okolní dění, onu „svatou válku“, jak ji nazývá, a snaží se hledat paralely v antice či francouzské revoluci. Bez ustání varuje „svou“ Francii před tím, kam se také může snadno dostat. Z povzdálí sleduje vývoj ve své vlasti, často nevybíravě napadá kolegy literáty i politiky. Jeho metou je Bůh („Neznámí souputníci, staří bratři, společně dojdeme jednoho dne k branám Božího království“, s. 8), jeho ideálem dětství („Je hořkou ironií chtít vás přesvědčit či získat, a přitom si být v hloubi duše jist, že díl světa, který dosud lze vykoupit, patří pouze dětem, hrdinům a mučedníkům“, s. 10). Plamenný výklad o situaci prokládá drobnými historkami, které zaslechl nebo jichž byl svědkem. Opakovaně se třeba vrací k příhodě, která byla impulsem k sepsání knihy: křížové tažení proti nevinným, vrcholící v popravě bez soudu kdesi u hřbitova, zcela chaotické čistce, jejíž okolnosti nemají být nikdy prozrazeny a oběti identifikovány. („...dbali na to, aby vykonali, co je potřeba, nedaleko hřbitova. [...] ten a ten, zemřeli na mozkovou mrtvici.“ s. 99)

Krom toho se poctivě, úporně snaží definovat základní pojmy lidství – zevrubně charakterizuje hlupáky, vojáky, kněží, chudáky či bohaté. Hledá polehčující okolnosti pro katy i pro oběti. Vidí, jak válka mění lidské priority, přístup k životu, cti, hrdinství. Velké hřbitovy v měsíčním svitu jsou politickým pamfletem, filozofickou esejí, výsostně literárním textem ze „staré školy“ dokonalé argumentace, pregnantního slovníku a ostrých, provokativních myšlenek. Světoběžník Bernanos je jistě mystik a vizionář, jeho úporná pouť za pravdou je ale obdivuhodná. Stejně jako některé z občanských postojů – odmítl vstoupit do Francouzské akademie, odmítl i řád Čestné legie. Český překlad Jana Radimského knihu věrně tlumočí, spolu s důstojnou grafickou úpravou svazku tak trochu splácí náš dluh Bernanosovi.

© Jovanka Šotolová
článek vyšel v upraveném znění v časopise Respekt 24/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 108 čtenářů.

Diskuse

Vložil: G .Cepela, 05.12.2015 05:26
Bernanos, Georges: Velké hřbitovy v měsíčním svitu
Mr. Yoker, gratuluji , vystihl jste to vytecne
Vložil: Yoker, 20.05.2010 03:10
Bernanos, Georges: Velké hřbitovy v měsíčním svitu
Bez těch odstavcu je to katastrofa.
Vložil: Yoker, 20.05.2010 03:05
Bernanos, Georges: Velké hřbitovy v měsíčním svitu
Proč tato kniha ještě dnes vůbec vychází? Proč vlastně? Abychom zaplnili mezery v poznávání francouzské literatury? A je to vůbec ještě třeba? Vždyť je to taková kuriozita, vzpomínka na minulost. ... Tak se ptá autorka recenze. A dodává: Jde o období nesmírně složité a chaotické. Ani s pomocí Bernanosovy... knihy se v něm nebudeme orientovat o mnoho lépe, spíš naopak. ---------- Velké hřbitovy spolu s Poctou Katalánsku (G. Orwell) a Ďáblem ve Francii (L. Feuchtwanger) jsou svědectvím o době těsně předcházející 2. světovou. Svědectvím tří "svobodných mužů", které je tím cennější, že bylo zaznamenáno v bezprostředním ohrožení života. Každý z nich byl v jiné situaci, každý měl jiné životní zkušenosti. Dohromady tak vytvářejí velice plasticý obraz doby. Bernanos žil na Mallorce. Na tomto malém ostrově mohl sledovat události stejně dobře jako pozoruje biolog dění na Petriho misce. Orwell bojoval na frontě v Katalánsku a Feuchtwanger seděl za dráty internačního tábora v jižní Francii. Co říkají o TERORU: - ... [pravicový] Teror tam [na Mallorce] nebyl vyvolán jiným Terorem. (str. 94) - Za prvních 7 měsíců [do března 1937] došlo na Mallorce - podle slov jednoho z vůdců represálií - ke 3 000 poprav bez soudu. Lidový odhad je značně odlišný. (str. 101) - Většina rudých z Palmy patřila pouze k umírněným levicovým stranám. (str. 137) - Orwell: Na počátku občanské války probíhaly v Barceloně divoké pouliční boje s frankisty. Orwell, který přijel do Barcelony později (v prosinci 36), se, myslím doslechl o několika zabitých kněžích při vypalování kostelů. (Církev je kapitola sama pro sebe. Nechci ji tu otevírat.) V zimě 36/37 zde k žádným násilnostem nedocházelo. Teror začal v létě 37, kdy komunisté(!) a buržoasie získali dostatečnou moc nad odbory a dělníky: zatímco na frontě bojovaly odborářské milice, v Barceloně komunisté zatýkali odborářské předáky a později i jejich příbuzné a řadové členy. ZAHRANIČNÍ PODPORA: - Franca významně podporovali Němci a Italové: Na Mallorce zpočátku docházelo jen k ojedinělým popravám, o kterých se veřejně nehovořilo. Teror se rozjel naplno až když z Itálie dorazil "generál hrabě Rossi". (str. 98) - Republikány podporovalo jen vzdálené a chudé Mexiko. (Hrůzné příhody se zastaralými mexickými puškami uvádí Orwell.) V podstatě žádná podpora z Francie a Anglie! Z ciziny přicházeli jen jednotliví dobrovolníci. Rusko začalo posílat významné zásilky zbraní až později, když komunisté souhlasili, že zbaví moci odboráře a dělníky: Orwell popisuje, jak zoufale bylo vyzbrojeno vojsko na frontě, ale Barcelona byla plná po zuby ozbrojených policistů. O SITUACI VE FRANCII A ANGLII: - Orwell: Nejdiskutovanější otázka v Anglii po porážce Francie: "Uzavře Anglie TAKÉ dohodu s Hitlerem?" (viz Válečný deník) Zde také uvádí, jak v době, kdy se v Anglii očekávalo vylodění německé armády, trvalo 2 hodiny(!), než byly domobraně vydány pušky. - Feuchtwanger (pro nacisty nepřítel č. 1) skončil po propuknutí války s Německem v internačním táboře! Nekonečné byrokratické průtahy, nejistota, nemoc, chaos a přesuny vlakem (po kapitulaci Francie) ho málem stály život. - Bernanos: ... po třech letech strávených v cizině jsem nalezl svou zemi [Francie] tak hluboce vnitřně rozdělenou, že jsem ji doslova a do písmene nepoznával. Jaro 1937 bylo snad jedním z nejtragičtějších francouzských jar, bylo to jaro občanské války. Politické soupeření ustupovalo sociální nenávisti v nesnesitelném ovzduší vzájemné hrůzy. ... "Buďto oni nebo my." ... "Italové ve Španělsku? Tím lépe! Jen tak dál! Také Němci? Výborně! - Popravy bez soudu? Skvělé. Žádné mazlení!" (str. 91) - Bernanos (o pravici ve Francii): Kvůli výhře na burze by zapálili lidskou hranici, aniž by se chvilku starali o to, čím ji uhasí, nevědí naprosto nic o člověku, kterého mezi sebou definují jako stroj na utrácení a vydělávání peněz, jako výherní automat. (str. 132) - A ještě Bernanos: Za sedm měsíců nikdy - nikdy za celých sedm měsíců - ani nejmenší zmínka [ve francouzských novinách], že by Italové či Němci pochybili, nikdy, nikdy, nikdy. ... od habešského tažení jsou všichni na jedné straně, všichni solidární, solidární s novým impériem. (str. 103) ---------- To, co říkají očití svědkové Bernanos, Orwell a Feuchtwanger, svědčí jednoznačně o podpoře fašismu ve Francii a Anglii. A protože je to podpora zcela otevřená a nepotlačovaná, znamená to, že za ní stojí ti, kteří jsou u moci: ti, kteří schvalují zákony, podepisují mezistátní smlouvy, mají pod palcem policii a vojsko, vlastní banky, noviny a velké podniky. Těmto lidem jde v první řadě o moc a majetek. Pokud cítí, že by jim je zbytek společnosti mohl odebrat, přestanou si hrát na "demokracii" a nastolí diktaturu. I kdyby to mělo znamenat zničení společnosti. Není nic překvapivého na tom, že Francie ani Anglie nepodpořily republikány ve Španělsku. Že Francie zavřela antifašistu Feuchtwangera a málem ho vydala nacistům. Že Francie a Anglie kývly na Mnichov. Že vítězové nechali Franca u moci i po skončení války. Je to zcela logické. Velké hřbitovy jsou - vlivem řady zmiňovaných detailů - jistě značně vázané na dobu svého vzniku. Jsou však současně i neobyčejně nadčasové! Ty podstatné věci, o nichž Bernanos hovoří, jsou dnes totiž STEJNĚ aktuální jako byly v jeho době: žijeme také v kapitalismu. A to, jak se vyvíjí situace ve světě i u nás, nedává příliš nadějí, že se jednou neprobudíme do podobného nedělního rána jako Bernanos na slunné Mallorce. Přemýšlím, co by asi dnes řekl na tuto recenzi: "... výsostně aktuální dílo, které ... se stává spíš kuriozitou, vzpomínkou na minulost. ..." No, nejspíš asi: "Boží prostoto!"
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 3044x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce