Messud, Claire: Císařovy děti nemají šaty

Messud, Claire
Císařovy děti nemají šaty

ukázka beletrie zahraniční

„Drahouškové! Vítám vás! A vy jste určitě Daniela?“ Lucy Leverettová byla drobná, zdravím kypící žena s velkýma očima ještě podtrhnutýma černou tužkou. Na to, že vypadala jako tulení mládě, měla pozoruhodně skřehotavý hlas...

 

Claire Messudová: Císařovy děti nemají šaty, přel. Markéta Musilová, Euromedia - Odeon, 2008, 480 s.

Kapitola 1
Náš kuchař je v Londýně velmi slavný

„Drahouškové! Vítám vás! A vy jste určitě Daniela?“ Lucy Leverettová byla drobná, zdravím kypící žena s velkýma očima ještě podtrhnutýma černou tužkou. Na to, že vypadala jako tulení mládě, měla pozoruhodně skřehotavý hlas. Jak se nahýbala, aby každého políbila, Danielu nevyjímaje, na krku jí cinkaly dlouhé korálkové náušnice. I když cigaretu v perleťové špičce držela na metr od nich, kouř šel přímo na ně a Daniele z něj začaly slzet oči.

Oči si však neotřela, bála se, že by si rozmazala make-up. Když už strávila půl hodiny v koupelně před Johnovým a Moiřiným zašlým zrcadlem a maskovala všechny své nedokonalosti – mandlové oči s pořádnými modrými kruhy z únavy, červený nos a loupající se čelo – pod nánosy spásného korektoru, nehodlala vystavovat před cizími lidmi na odiv, co se skrývalo pod jeho tlustou vrstvou.

„Pojďte dál, milánkové, jen dál,“ Lucy se jim přesunula za záda a postrčila trojici směrem ke společnosti. Obývací pokoj Leverettových byl vymalovaný sytě fialovou barvou – lilkovou, jak se jí tu říkalo – a okna halily sametové závěsy. Ze stropu visel obrovitý tepaný lustr, který vypadal, jako by ho ukořistili z nějakého středověkého hradu. V arkýři postávali tři muži, diskutovali a dívali se přitom ven na ulici. Ve sklenkách se jim ve večerním světle lesklo červené víno. Podél jedné zdi se táhla dlouhá, bachratá pohovka s polštáři, na ní se jako odalisky v harému vystavovaly čtyři ženy. Dvě z nich zabraly protilehlé konce pohovky, nohy měly skrčené pod sebou a rukama objímaly polštáře. Třetí ležela s hlavou v klíně jedné z nich, usmívala se a se zavřenýma očima šeptala cosi směrem ke stropu, zatímco ji přítelkyně hladila po hustých vlasech. Daniela to celé vnímala jako v oparu, jako by vstoupila do cizího snu. Tenhle pocit měla tady v Sydney pořád, tak daleko od domova: nemohla tvrdit, že to není skutečné, ale rozhodně to nebyl její svět.

„Rogere! Rogere! Ještě víno!“ zavolala Lucy kamsi do útrob domu, načež se opět obrátila k hostům, s rukou majetnicky na Danielině paži. „Červené nebo bílé? Možná má i rosé, pokud byste teda měli zájem. Já ho nemusím, je moc kalifornské. Zakřenila se; podle vějířků vrásek kolem očí ji Daniela tipovala tak na čtyřicet, možná o něco méně.

Z tmavé, jen svíčkami osvětlené části obývacího pokoje se vynořili dva muži s lahvemi, oba štíhlí, oba na první pohled tak trochu podivíni. Prvního z nich ve fialkové nažehlené košili, s hluboce posazenýma očima a obočím ne nepodobným Nabokovovu, Daniela tipovala na hostitele. Podala mu ruku. „Já jsem Daniela.“ Měl štíhlé prsty a jeho dlaň při stisku studila.

„Helemese,“ řekl.

Za jeho zády promluvil druhý muž, aspoň o deset let starší, s poněkud vylámanými zuby a kozlí bradkou. „Já jsem Roger,“ představil se. „Rád vás poznávám. Luda si nevšímejte, rád dělá drahoty.“

„Ludovik Seeley,“ vložila se do řeči Lucy. „Daniela…“

„Minkoffová.“

„Kamarádka Moiry a Johna. Z New Yorku.“

„Z New Yorku,“ opakoval po ní Ludovik. „Tam se za měsíc stěhuju.“

„Červené nebo bílé?“ chtěl vědět Roger. V rozhalené košili mu byla vidět hruď, opálená, s tu a tam šedivými chlupy, na krku tenký zlatý řetízek.

„Červené, prosím.“

„Dobrá volba,“ prohlásil Seeley skoro šeptem. Všimla si – tedy spíše to cítila, protože jeho zapadlé oči byly sotva vidět – že ji zrakem přejíždí od hlavy k patě. Doufala jen, že má make-up dobře rozetřený, že jí někde na tváři nebo na bradě nezůstal nerozmazaný pruh.

Daniele to došlo okamžitě. Ze všech míst to muselo být zrovna tady, v tomhle podivném a zcela bezvýznamném koutě světa, kde potká spřízněnou duši. Uvažovala, zda i on to vnímá stejně: zda si také uvědomil, že je to důležité. Ludovik Seeley: nevěděla, kdo je, ale i tak měla pocit, že ho zná, že čekala právě na něj. Nebyla to jen jeho přítomnost, jak se nad ní skláněl jako kočka, s lehkostí, ale zároveň s pohyby tak pod kontrolou, jako by snad tu ležérnost jen hrál. Ani to nebyla barva jeho hlasu, hlubokého, přesto ne moc zvučného, s tak nepatrným australským přízvukem, že mohl být klidně Brit. Je to, pomyslela si, něco v jeho tváři: on ví. I když nebyla schopna říct, co vlastně ví. Taky ty jeho oči, nečekaně hluboké, šedé se zlatými skvrnkami, malinko šikmé s truchlivým a zároveň pobaveným výrazem, a ta drobná vráska, která se mu dělala na pravé tváři, když se byť jen nepatrně usmál. Díky uším, přilehlým k hlavě, vypadal upraveně, tmavé vlasy měl ostříhané tak nakrátko, že pod nimi prosvítala namodralá kůže, jež ještě více podtrhovala jeho ironické, ale zároveň i zdrželivé vzezření. Měl světlou pleť, skoro jako Daniela, a pěkný, ostře řezaný nos. Jeho tvář ji okamžitě zaujala, byla výrazná jako obličeje na portrétech z devatenáctého století, třeba od Sargenta, úplně z ní vyzařovala ironie, moudrost a postavení, byla ztělesněním aristokratické uhlazenosti. Přesto bylo vidět, jak moc Ludovik patří do současnosti, už jen z toho, jak mu visela košile, z křivek jeho trupu, z půvabných, ale rozhodně ne zženštilých pohybů štíhlých prstů (taky měl na hřbetu ruky chlupy, třebaže ne moc viditelné, ale i tak tam byly – měla za to, že muži, pokud jde o přitažlivost, mají být chlupatí). Asi ví, co chce.

„Tak, má milá,“ zavěsila se do ní Lucy. „Představím vás ostatním.“

 

Večeře u Leverettových se konala poslední večer v Sydney před Danieliným odletem domů. Ráno nasedne do letadla a bude spát a spát celou cestu zpátky do včerejška, vlastně zítra touhle dobou, dneška v New Yorku. Byla pryč týden, sháněla s pomocí kamarádky Moiry materiály pro chystaný televizní pořad. Bude to trvat ještě několik měsíců, než ho začnou natáčet, pokud ho tedy vůbec kdy natočí, pořad o vztazích mezi aboriginci a vládou, o oficiálních omluvách a finančních kompenzacích posledních let. Cílem je prověřit možnosti odškodného ve vztahu k Afroameričanům – jeden uznávaný profesor o tom vydává knihu – na základě australské zkušenosti. Ani netušila, jestli to celé může fungovat. Američanům jsou aboriginci dost ukradení. Dají se vůbec ty dvě věci srovnávat? Celý týden byl nabitý jednáními a hádkami, vášnivými vypjatými výměnami názorů, předstíráním jistoty, když ve skutečnosti nikdo nic nevěděl. Moira byla přesvědčená, že by se to mohlo udělat, že by se to mělo udělat, ale Daniela si tím tak jistá nebyla.

Sydney bylo daleko od domova. Celý týden se nesl v příjemném duchu daném vzdáleností – byla cizinkou a mohla koketovat s představou jiného života – Moira koneckonců odjela z New Yorku teprve před dvěma lety – a tím pádem i jiné budoucnosti. Jen málokdy si představovala, že by mohla žít jinde, a tušila, i když se jí tomu nechtělo věřit, že většina lidí za žádných okolností neuvažuje o životu v New Yorku. Z okna ložnice v řadovce s plechovou střechou, ve které měla byt její přítelkyně, na konci stinné ulice v Balmainu, měla Daniela výhled na vodu. Ne na zátoku přístavu s odvážně klenutým mostním obloukem, ani na racčím křídlům podobnou budovu opery, ale na poklidnou modrou vodní hladinu dole za parkem blyštící se v pozdním odpoledním slunci a tu a tam zvlněnou brázdou za trajektem.

V Sydney už začínal podzim, ačkoliv doma ještě pořád mrzlo. Malí barevní ptáčci se srocovali na žakarandách a cvrlikali si ty své radostné, nesladěné popěvky. Jednou brzo ráno si na keři na dvorku, který byl za rozbřesku celý posetý skvrnkami světla, všimla rosou zmáčené pavučiny, na jejímž okraji trůnil obrovský chlupatý pavouk. Příroda byla ve městě, přímo tady. Byl to úplně jiný svět. Přestavovala si, že sleduje svoji sedm čtyři sedmičku, jak odlétá bez ní. Začátek nového života.

Ale nemyslela to doopravdy. Je Newyorčanka. Pro ni, pro Danielu Minkoffovou, existuje jenom New York. Má tam práci, má tam kamarády – dokonce i někdejší známí z Brownu z dob před deseti lety tam bydlí – domov, to je pro ni směsice zvuků, útulnost a pohodlí Greenwich Village. Ze své garsonky v omítnutém cihlovém věžáku na rohu Šesté avenue a Dvanácté ulice přehlédne celý dolní Manhattan – jako kapitán na přídi lodi. Někdy se cítí stísněně, mizerně, touží po změně od vší té záplavy asfaltu a železa, touží ve všem tom ruchu po chvilce ticha, ale stejně si neumí představit, že by se toho vzdala. Čas od času říkala žertem matce – která, stejně jako Daniela, vyrostla v Columbusu, v Ohiu, a teď bydlela na Floridě – že ji odtamtud budou muset vynést nohama napřed. Nad New York prostě není. A Austrálie, ve srovnání s ním, je tak akorát Klokanov.

Tahle poslední večeře v Sydney byla ryze společenskou záležitostí. V místě, kde bydleli Leverettovi, mohli ještě zbýt jeden dva nezpanštělí aboriginci se šedými vlasy a kalným pohledem. Lidé stojící před hospodou na konci ulice, v ruce půllitr, lidé, kteří nepřijali omluvu od vlády a šli svou vlastní cestou. Ale třeba to tak není, třeba si jen Daniela představuje, jak tohle místo vypadalo kdysi, jací bývali jeho obyvatelé; na druhý pohled bylo už jen podle všech těch BMW a audi zaparkovaných u chodníků zřejmé, že i sem lačně dorazilo nové Sydney.

Moira se skamarádila s Lucy Leverettovou, která vlastní dole v The Rocks malou, ale významnou galerii, specializující se na domorodé umění. Její manžel Roger byl spisovatel. Když John parkoval před obrovským Leverettovic řadovým domem ve viktoriánském stylu, Moira jí vysvětlovala: „Lucy je báječná. Tolik toho udělala pro zdejší umělecké kruhy. A jestli potřebuješ poznat nějaké domorodé umělce, jestli s nimi chceš mluvit kvůli tomu filmu, nikoho lepšího nenajdeš.“

„A on?“

„No,“ povzdechl si smutně John, „jeho romány za moc nestojí…“

„Ale máme ho rádi,“ ukončila to rázně Moira.¬

„Jedno se mu musí uznat: vyzná se ve vínech.“

„Roger je milý,“ nedala se Moira. „To s jeho knihami je pravda, ale tady v Sydney je hodně vlivný. Fakt by ti mohl pomoct, kdybys potřebovala.“

„Roger Leverett?“ zamyslela se na chvíli Daniela. „Nikdy jsem o něm neslyšela.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Něco jako náš kuchař je v Londýně velmi slavný?“

„Cože?“

„V East Village je jedna už zvenku odpudivá čínská restaurace, která má na okně ručně psaný nápis – na špinavém okně, jak jinak – který hlásá: náš kuchař je v Londýně velmi slavný. Ale ne v New Yorku, neboli kdekoliv mimo Londýn.“

„A nejspíš ani v tom Londýně, že?“ konstatoval John, když došli ke dveřím domu.

„Roger Leverett tady v Sydney slavný opravdu je, drahoušku, ať už tvrdíš cokoliv.“

 

Při večeři – krevety a křepelčí vejce s černými nudlemi, po nichž následoval pštros, připomínající steak, ale i tak se musela nutit, aby jej pozřela – seděla Daniela mezi Rogerem a pohledným asijským chlapcem – Ito? Iko?, přítelem postaršího architekta jménem Gary, který seděl na druhém konci stolu. Ludovik Seeley seděl vedle Moiry, nakláněl se nad ni, s rukou tak trochu ledabyle, ale zároveň důvěrně položenou na opěradle její židle, jako by jí chtěl svěřit nějaké tajemství. Daniela se nemohla udržet, aby na něj pořád nezírala, ale až do doby, než přinesli zmrzlinu z tropického ovoce, ho nepřistihla, že by se díval jejím směrem. Pak na ni pohlédl a jeho nádherné oči vypadaly opět pobaveně, ani nemrkaly. Byla to ona, která sklopila zrak a přesunula si židli, aby předstírala náhlý zájem o nedávný Itův/Ikův výlet na Tahiti.

Celý večer jí teď přišel jako důmyslné divadelní představení, jehož jediným cílem bylo seznámit se s Ludovikem Seeleym. Že by Lucy nebo Roger nebo Ito/Iko mohli někoho zajímat stejně, jako zajímali Danielu její přátelé v New Yorku, se jí zdálo neuvěřitelné: tihle lidé byli pro ni jen herci. Jedině Ludovik, s těmi svými upřenými pohledy a důvěrným šeptáním, byl opravdový. Ať už to znamenalo cokoliv. Danieliným životním krédem byla realita, tedy spíše postavit se jí čelem. I když, pokud má být upřímná, čas od času trošinku věřila i na kouzla.

Roger vedle ní byl starostlivý a žoviální. Danielu napadlo, že je její hostitel tak trochu narcis, jak se opájí zvukem vlastního hlasu a baví se vlastními vtipy či dýmkou, se kterou si pohrával a kterou mezi jednotlivými chody okusoval. Červeným vínem nešetřil, hlavně pokud šlo o něj a o ni, na rozdíl od těch, kteří seděli dále od nich. S každou další skleničkou byl upovídanější.

„Už jste někdy byla v McLarenově údolí? Ne? Kdy odjíždíte? Aha, fajn. Slibte mi, že až příště pojedete do jižní Austrálie, že podniknete cestu po vinicích. Jo, a taky se tam skvěle potápí. Už jste se někdy potápěla? Ne? No vidím, že byste se asi bála. Když jsem byl mladší, potápěl jsem se hodně, ale člověk se může dostat do dost nepříjemných situací, fakt hnusných. Asi před dvaceti lety – nebylo mi tehdy o moc víc, než je teď vám – kolik vám je? Třicet? Na to vůbec nevypadáte, má milá. Máte nádhernou pleť. To je asi těmi dobrými židovskými geny – jste židovka, nemám pravdu? Jo, zpátky k Velkému bariérovému útesu. Potápěl jsem se s pár známými, to bylo ještě před Lucy, ta by mi to nedovolila. Žil jsem tehdy na severu, kus od Brisbane, dopisoval svůj druhý román – Cesta k odhalení – asi ho nebudete znát? Nevadí, nejsem ješitný, pokud jde o tyhle věci. Svého času měl velký úspěch. No nic, ten výlet na útes byl odměna, jako že práce byla hotová, můj vydavatel v Sydney skákal tři metry vysoko, byl z toho rukopisu úplně hotový, ale já mu řek, ser na to, Georgi, mám právo trošku slavit, než se vrátím, protože když už je člověk jednou na tomhle světě, tak tam prostě je, nemám pravdu? Kde jsme skončili? Jo, Bariérový útes. Byl jsem tam poprvé, vrtulníkem, jak jinak – můj první let vrtulníkem, představte si – byli jsme čtyři chlapi…“

Rogerův nekonečný příval slov byl s každou další skleničkou claretu rozmazanější a rozmazanější, Daniela se snažila usmívat – bylo to míněno upřímně; dobře se bavila a bůhví, že to nebylo škrobené. Usmívala se, když do sebe soukala černé nudle, když pitvala krevety samé tykadlo. Cítila, že se usmívá, zatímco žvýkala poněkud tuhý pštrosí steak, když rvala na kusy ty gumové plátky, hovící si v zakrvavené polentě. Usmívala se, když se dívala na Ludovika Seeleyho, ale ten její pohledy neopětoval, a tak se na oplátku smála na Moiru, Lucy i Johna. Když Roger vstal, aby došel pro moučník – „Já se postarám o víno, zlato, a sklidím to. Dojdu pro něj. A taky vám udělám to nejbáječnější rizoto, co jste kdy jedla, ale dnes ne, dneska ne.“ Daniela se obrátila na Ita / Ika a dozvěděla se, že mu je dvacet dva, že začal dělat u módní firmy a že se s Garym zná už osm měsíců a nedávno že byli na úchvatné dovolené na Tahiti, „dost gauguinovské, děsně sexy. Chci říct, že lidi na ostrově jsou děsně sexy, to fakt můžu.“

„Tam nakonec zabili kapitána Cooka?“ zeptala se Daniela a měla pocit, jak pěkně vzdělaně znělo, když zmínila zakladatelovo jméno.

„No, drahoušku, to bylo na Havaji. To je trochu něco jinýho. Úplně jinýho.“ Ito/Iko na ni vrhl široký úsměv a prohrábl si vlasy. Daniela si všimla, že v nich má drobné modré proužky, které se ve světle svíček třpytí. „Vy tu nejste moc dlouho, co? Protože každý přece ví, že to bylo na Havaji. Chci tím říct, že to vím i já, a to jsem nechal školy, když mi bylo šestnáct.“

 

Po jídle se společnost přesunula do obýváku. Ito / Iko se tulil pod Garyho paží jako kuře pod křídlem slepice. Daniela s úlevou zanechala sklenici od vína na stole a teď tu seděla a srkala vodu. Kolem ní bzučel hovor a vše se chvělo v příjemném oparu. Náhle ji cosi vyburcovalo – život – to když si do křesla po její pravici přisedl Ludovik Seeley.

„Co vás přivádí do New Yorku?“ zeptala se ho.

Naklonil se nad ni, stejně jako předtím nad Moiru: důvěrnost, nebo alespoň její náznak, mu byla vlastní. Ale nedotkl se jí. Manžeta jeho košile na švestkově modrém sametu opěradla přímo svítila. „Revoluce,“ prohlásil.

„Jakže?“

„Hodlám vyvolat revoluci.“

Zamrkala, lokla si ve snaze vyprovokovat ho k bližšímu vysvětlení. Nechtěla, aby před ním vypadala, že je hloupá, že nemá smysl pro ironii, prostě, že je Američanka.

„Opravdu! Fakt, budu vydávat časopis.“

„A jaký?“

Monitor.“

Zavrtěla hlavou.

„Samozřejmě, že ho neznáte. Vždyť tam ještě nejsem. Ještě neexistuje.“

„Pěkná fuška.“

„Na záda mi dýchá Merton. Mám rád výzvy.“ To Daniela chápala. Augustus Merton, australský magnát. Skupoval Evropu, Asii, Severní Ameriku. Všechno, co bylo v angličtině a pravicové. Nepřítel.

Náhle se před nimi objevila Lucy, v ruce kávu. „Už s tím má zkušenosti, Danielo, našeho Luda je třeba se bát. Má pod palcem všechny politiky a všechny pisálky po celém městě. Hlas pravdy – už jste to viděla?“

„No jistě, o tom mi vyprávěla Moira. Chci tím říct, že mi o vás říkala.“

„My se moc neshodneme,“ usmála se na něho Lucy a dotkla se rukou s černě nalakovanými nehty jeho fialkové košile. „Ale Boha jeho, tenhle chlapík mě fakt umí rozesmát.“

Mírně se uklonil. „To je panečku poklona. První krok na cestě za revolucí.“

„Tak a teď hodláte dobýt New York?“

Danielina skepse ho evidentně dráždila. „Ano,“ oznámil zvučným hlasem a díval se na ni doširoka otevřenýma šedýma očima, teď však přísně a vážně. „To hodlám.“

 

Daniela se vezla zpátky na zadním sedadle a skoro celou cestu měla zavřené oči. Otevírala je v pravidelných intervalech, jak na ni probleskovalo město, jeho jasně žlutá světla oproti asfaltu a inkoustově modrému nebi. „Roger rozhodně rád mluví,“ řekla.

„Vyprávěl ti o svých románech? Nudil tě k smrti těma svýma ubohýma zápletkama?“

„Nene, bylo to potápění. A cesta po vinicích. Pořád lepší než ten Asiat!“

„Myslíš Garyho novýho kluka? Vždyť je roztomilej.“

„Roztomilej?“ ušklíbl se John. „Roztomilej?“

„Byl roztomilej. Vážně. Zajímavej už moc ne.“

Rozhostilo se ticho, během kterého se Daniela moc chtěla zeptat na Seeleyho, ale nechtěla vzbudit dojem, že se jím zaobírá. Z celého toho rozmazaného večera jí utkvěl jenom Seeley.

„Na konci sis povídala s Ludem,“ zajímala se Moira.

„Tak a teď ještě Ludo,“ řekl John. „No není to prima?“

„A on je fakt takový zvíře?“ zeptala se Daniela. „Mně tak nějak nahání husí kůži.“

„On se teď stěhuje do New Yorku,“ řekla Moira. „Najali si ho, aby spustil novej časák – toho prvního chlápka vyrazili, asi jsi o tom četla. Mertonovi připadalo, že nemá tu správnou vizi – Billings, že jo? Nebo Billington? Buxton, tak je to. Hroznej skandál. No a vybrali si Seeleyho. Hodili ho do toho rovnýma nohama a na druhej konec světa. Jede už brzy.“

„Příští měsíc,“ řekla Daniela. „Dala jsem mu svoji mailovou adresu. Ne že by ji potřeboval, ale jen tak pro jistotu, kdyby se ocitl v úzkých. Čistě jako přátelské gesto.“

„To je dobrý,“ zasmál se John. „Seeley a v úzkých. To bych teda chtěl vidět.“

„Myslíte, že se mu to podaří? “zeptala se Daniela.

„On si to myslí,“ řekla Moira. „Vlastně, on to ví. Ale moc se nesvěřuje, tak těžko říct, co má za lubem. Taky těžko poznat, jestli za něčím jde, nebo jestli spíš utíká. Kdysi tady udělal spoustu rozruchu, jak je to dlouho, pět let, ježíšikriste, kolik že mu je? Třicet tři? Třicet pět? To je ještě mlaďoch… a má fůru kamarádů…!“

„No a taky fůru nepřátel,“ dodal John.

„Mně přijde, že už ho tu nic nemotivuje, to je celé. Je to tu samá buzerace. A s tou podporou, co má – ježíši, vybral si ho Merton! – myslí si, že dobude New York a pak celý svět.“

„Něco jako Kim Čong Il, jo? Nebo Sadám Hussein?“ prohlásil John.

„Asi to nebude tak jednoduchý, jak předpokládá,“ řekla Daniela. Navzdory té spoustě červeného vína jí to překvapivě docela pálí, pomyslela si. „Aby to nebylo něco jakonáš kuchař je v Londýně velmi slavný.“

„To je klidně možné,“ řekl John, zjevně uspokojen touto myšlenkou. „Klidně.“

Překlad © Markéta Musilová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2703x

Koupit knihu

Inzerce