Messud, Claire: Císařový děti nemají šaty

Messud, Claire
Císařový děti nemají šaty

studie beletrie zahraniční

Možná i motiv padajících věží (samotná událost se přihodí až ve třech čtvrtinách románu a není jeho hlavním tématem, spíše motivem) přispěl k tomu, že si kniha získala tak rychle pozornost čtenářů, což ovšem vůbec neznamená, že by tato pozornost nebyla zasloužená. Císařovy děti skutečně jsou dosud nejlepším dílem C. Messudové.

 

First, we’ll take Manhattan...
Claire Messudová: Císařový děti nemají šaty, přel. Markéta Musilová, doslov Ladislav Nagy, Euromedia - Odeon, 2008, 480 stran

Bylo jen otázkou času, než událost, jež zdvihla ve Spojených státech vlnu patriotismu a jež byla bezprostředně obklopena takovým tichem, pronikne do literatury. Mlčení, snad dané obavou z jitření citů Američanů, které teroristické útoky zasáhly jak fyzicky, tak symbolicky, trvalo déle, než bývá obvyklé v současném světě, rychle převracejícím inspiraci v zábavu, nicméně jednou skončit muselo. Překvapivé bylo, kolik autorů se motivu padajících dvojčat najednou chopilo: Jonathan Safran Foer (Příšerně nahlas a k nevíře blízko), Paul Auster (Brooklynské pošetilosti), Ken Kalfus (Americký problém), Don DeLillo (Padající muž), Benjamin Kunkel (Nerozhodnost), Frederic Beidbeger (Okna otevřená do světa), Lionel Shriver (Svět po narozeninovém večírku), Jay McInerney (Dobrý život) a také Claire Messudová se svou čtvrtou knihou, románem Císařovy děti nemají šaty (The Emperor´s Children, 2006).

Možná i motiv padajících věží (samotná událost se přihodí až ve třech čtvrtinách románu a není jeho hlavním tématem, spíše motivem) přispěl k tomu, že si kniha získala tak rychle pozornost čtenářů, což ovšem vůbec neznamená, že by tato pozornost nebyla zasloužená. Císařovy děti skutečně jsou jejím dosud nejlepším dílem.

Claire Messudová se narodila v roce 1966 ve Spojených státech alžírskému otci a kanadské matce. Rodina se hodně stěhovala (Austrálie, Kanada) a do Spojených států se Messudová vrátila vlastně až na studia. Studovala na Yale, pak na Cambridge ve Velké Británii, kde se seznámila se svým manželem Jamesem Woodem, asi nejvýznamnějším britským literárním kritikem současnosti. Společně s ním a dvěma dětmi žije ve státě Massachussetts.

Už z toho mála, co se lze o autorce dozvědět, je patrné, že se záhy, vlastně už od studií, stala součástí americké literární smetánky (prestižní školy, dobré kontakty v literárních kruzích, články v New York Review of Books). To budiž řečeno ne proto, že by to bylo zajímavé samo o sobě, ale že povědomí o autorčině zázemí má značný význam při četbě Císařových dětí.

Ale hezky popořádku. První kniha Když byl svět ještě klidný (When the World Was Steady) vyšla v roce 1994 a spíše než o román, jak je tato kniha v přehledech charakterizována, jde o dvě propojené novely. Zachycuje osudy dvou sester, Virginie a Emmy, jejichž životy se míjejí. Virginie prožije podstatnou část života s dominantní matkou, zatímco Emmy odejde do Austrálie, kde se usadí, najde si zámožného manžela a na první pohled žije spokojený život, tolik odlišný od uťáplého života sestry. V době, kdy obě dosáhnou středního věku, se však původní odlišnost láme a čtenář zjišťuje, že jsou na tom vlastně stejně. Obě procházejí hlubokou životní krizí, s níž se vyrovnávají po svém – ani ta je ale nedokáže svést opět dohromady. Messudová vytvořila portrét sourozenců, které život rozdělil a postavil mezi ně komunikační bariéru. Pokud čteme román dnes z odstupu deseti let, nelze si nepovšimnout kvalit, které autorka dál rozvíjela a které naplno představila ve svém zatím posledním díle Císařovy děti nemají šaty – především schopnost vykreslit postavy včetně psychologické drobnokresby. Ne náhodou Messudová tolik obdivuje velké autory přelomu 19. a 20. století, jako byl Henry James.

Druhý román Poslední život (The Last Life) vyšel o čtyři roky později a jen potvrdil, že Messudová bude patrně patřit k těm autorům, kteří dávají přednost zachycení psychologie postav před vylíčením strhujícího děje. Příběh vypráví patnáctiletá, na svůj věk poměrně citově otrlá Sagesse, dcera alžírských emigrantů, kteří odjeli za novým životem do Paříže, kde se jim ovšem zdaleka nedaří najít to, co hledali. Jejich život prostupuje pocit, že nedosáhli konce cesty, že uvízli někde napůl. Navíc pocit neúspěchu, vykořeněnosti, ztroskotání má přímý dopad i na vnitřní život rodiny, jež prochází pomalým rozpadem. Způsob, jakým to Messudová podala z perspektivy patnáctileté dívky, představuje brilantní narativní výkon – postava je přesvědčivá a stejně přirozeně působí i obecný obraz postavení alžírských emigrantů ve Francii. Díky tématu se knize dostalo samozřejmě značné pozornosti ve Francii, právě mezi vrstvami, které Messudová ve svém příběhu zobrazuje, a soudě dle reakcí je její obraz nejen literárně přesvědčivý, ale i věrný. O podobné vyprávění z perspektivy dítěte se v poslední době pokoušelo více autorů (AL Kennedyová, Mark Haddon), ovšem zatímco ve většina takových případů jde autorovi o to poskytnout vhled do nitra konkrétního jedince, zachytit jeho osobitý a normálu se vymykající příběh, u Messudové je již v jejím druhém románu patrná tendence ke společenskému románu, ke komedii mravů, což se taktéž naplno projevilo v Císařových dětech.

Zaujal-li román Poslední život neobyčejně silným hlasem protagonistky a jasným, dokonale vyváženým jazykem, potom ve dvou krátkých a vzájemně na sebe odkazujících novelách spojených do svazku Lovci (The Hunters, 2002) Messudová jen potvrdila, jak dokonale a suverénně vládne jazykem. V jedné z recenzí této knížky, které se objevily v britském tisku, je Messudová označována za „mistryni parenteze“ – a skutečně, výstižnější pojmenování pro kvality jejího psaní by se hledalo jen stěží. Její próza vtahuje do hry i to, co je vynecháno, co řečeno nebylo, nebude, anebo co vůbec nelze říci. Jinými slovy, významným aspektem Messudové stylu a jejím silným výrazovým prostředkem je ticho. Ticho vyplňuje propast mezi dvěma sestrami v autorčině románovém debutu, ticha si je vědoma Alžířanka Sagesse, když říká, že život její rodiny ovlivňuje nevyřčené stejně jako vyřčené.

Při všem, co bylo řečeno výše, je jasné, že očekávání ohledně románu Císařovy děti nemají šaty byla oprávněně vysoká. A dovolím si tvrdit, že Claire Messudové se je podařilo beze zbytku naplnit a čtenář, sledující její tvorbu soustavněji, musí uznale konstatovat, že jen málo současných autorů dokáže svůj talent rozvíjet takovým způsobem. V podstatě by šlo říct, že v Císařových dětech spojila přednosti všech svých předchozích knih: brilantní schopnost zachytit letmými črtami určité milieu – zde intelektuální smetánku New Yorku, tedy prostředí, které sama důvěrně zná; smysl pro miniaturu; psychologická drobnokresba; a v neposlední řadě schopnost podat postavy v celé jejich komplexnosti, tedy nikoli jako obyčejné „typy“. Satirou zde Messudová pálí tak trochu do vlastních řad a možná právě intimní znalost oněch rádoby liberálních, ale přitom vlastně úzkoprsých, namyšlených a i pokryteckých kruhů kolem amerických intelektuálních periodik dodává knize nebývalé přesvědčivosti a naléhavosti. Ale redukovat komedii mravů jen na satiru by bylo dosti ochuzující, protože Marina, Danielle, Julius, Ludovik a hlavně pak Murray Thwaite neslouží Messudové pouze k dosažení satirického cíle – vytváří postavy, které působí dojmem, jako by skutečně žily vlastním životem. Nejvýraznějším příkladem je podle mého právě Murray – tohoto někdejšího proklamovaného liberála, dnes snoba a pokrytce, by bylo příliš snadné odsoudit a autorka nám ani takový snadný soud nedovolí. S postupem četby se náš názor na něj vyvíjí – což platí i u ostatních postav –, až postupně dospíváme k nemožnosti jakéhokoli soudu.

Vztah mezi Marinou a Murrayem je ozvěnou vztahu mezi dcerou a otcem, jaký Messudová načrtla v románu Poslední život. Zatímco tam vztah poznamenává napětí pramenící z problémů zakořenit ve společnosti, v Císařových dětech je vztah dcery a otce – stejně jako osudy všech dalších postav v této knize – poznamenán jemným, stěží vyslovitelným napětím, jaké představuje předzvěst apokalypsy. Sledujeme Marinu, Danielle, Julia v jejich každodenních příhodách, čteme o Ludovicově snaze uvést do života nové kulturní periodikum, a přitom máme pocit, jako bychom sledovali postavičky přerovnávající židle na palubě Titaniku, jak se pregnantně vyjádřil jeden britský kritik.

Předzvěst blížící se apokalypsy je základním aspektem knihy – Messudová nám představí trojici mladých, na první pohled úspěšných lidí; a v zápětí jemně naznačí, nakolik je jejich úspěšnost iluzorní, na jak hliněných nohou stojí a jak záhy se může propadnout ve zkázu. Totéž platí o Murrayovi, nakonec i o Ludovicovi, elegantně plujícímu na vlnách intelektuální módy, a konečně i o celém městě, které je podáno s delillovskou přesností. Claire Messudové se v Císařových dětech podařilo něco, o co v Londýnských polích usiloval Martin Amis, totiž v apokalyptickém ladění ukázat povrchnost a křehkost namyšlené euro-americké kultury. Claire Messudová činí totéž, ovšem s tím rozdílem, že tam, kde Amis nabízí typy, ona dokáže nabídnout skutečné postavy.

© Ladislav Nagy
článek vyšel jako doslov v knize Claire Messudová: Císařový děti nemají šaty, Euromedia - Odeon, 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství Euromedia - Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3836x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce