Bartis, Attila: Bohumil aneb Příběh s chlebovými drobky

Bartis, Attila
Bohumil aneb Příběh s chlebovými drobky

ukázka beletrie zahraniční

...potom ve dvacátým dal děda hrát primášovi maďarskou národní hymnu, než mu Rumuni hospodu rozstřílej. Ze střílení ale nebylo nic, neb Rumuni zůstali viset na náměstí. Tam se potýkali s nebohou sochou Lajose Kossutha, zkoušeli ji svrhnout, ale ještě v tom neměli tu praxi...

 

Bohumil aneb Příběh s chlebovými drobky
Attila Bartis: A kéklő pára (Modravá pára), Budapest 1998. Ukázka je z první části knihy, nazvané Lži pro Bohumila a jiné příběhy. Přeložila .

...potom ve dvacátým dal děda hrát primášovi maďarskou národní hymnu, než mu Rumuni hospodu rozstřílej. Ze střílení ale nebylo nic, neb Rumuni zůstali viset na náměstí. Tam se potýkali s nebohou sochou Lajose Kossutha, zkoušeli ji svrhnout, ale ještě v tom neměli tu praxi, no a taky tam stála festovně, zkrátka rozstřílet hospodu U lva je nenapadlo. Děda čekal na salvy, dal hrát hymnu a pokaždé, když přehráli čtvrtý verš „neštěstíježstihlonás“, velkým chlebovým nožem udělal do pultu zářez, ale tak bolestně, jako by si řezal do žil.

Do tisíce neštěstí chyběly dvě čárky, když se Pistovi Baloghovi vznítila basa. Zpočátku jen tak jemně pokuřovala jako špička doutníku, víte, z těch dutinek hned vedle kobylky, neříkám, nejdříve to nikoho nevzrušovalo, jenže pak u „radostíahojností“ celý nástroj vzplanul, i s vousama Pisty Balogha. Umíte si to představit? Tohle se u vás určitě nemůže stát. Tužky Koh-I-Noor, těžký průmysl, exportní pivo, že? Říkám to dobře? U nás to chodí holt takhle, už odnepaměti. V neštěstí basa jenom tak lehounce pokuřuje, ale když jsme konečně při radosti, i ty chlupy na bradě nám vzplanou.

Tehdy už byl u cimbálu mladý Gereben Sárdy, jehož tátu rok předtím trefil granát, říkali, že z něho nezbylo ani na kornoutek, takže malej Gereben zdědil cimbál a nastoupil na tátovo místo, což nebylo žádné terno, ačkoliv kluk hrát uměl. Jenom to dítě těžko snášelo hospodu a když se zvedla nálada, zavřel za sebou dveře na hajzlík a odtamtud poslouchal, jak praskají struny pod rukama řezníka Sebkeho.

On tenhle Sebke měl nůž, vyrobil si ho z čepele památečního meče z osmačtyřicátého, takže ten nůž měl v sobě kus svobodného maďarského ducha. Sebke někdy předváděl, co takový duch umí, když mu dají se projevit. Srovnal na stole tři půllitry, tak, aby ucha stála rovnoběžně, udělal z nich takový jako tunýlek, a potom od svého díla na pět kroků poodstoupil. Věřte, kdyby se moucha vysrala, i to by v tom tichu bylo slyšet. Jako v kostele. A tak tam v tom tichu stojí ten metrákový, nádherný člověk, nehybně, bez dechu, srdce mu nebije, celým svým tělem se soustředí, a náhle z kožené holínky vytasí nůž, a čepel vyrazí, sviští jak šíp tím tunýlkem skrzevá ty ucha až na futro dveří, kamžto se zabodne. Nebylo ve městě člověka, jenž by kdy slyšel, že ten nůž kdy cinkl o půllitr. Chápete? Sebke byl diamant tohohle národa, jenom to chtělo ho vypátrat, jen ho objevit.

Auskulant Ignác Parádi mu taky jednou radil, ať to zkusí v Americe, tam s tímhle představením za rok vydělá tolik, že si může pořídit rovnou celý jatka. Sebke byl ovšem citlivá povaha, jako řezníci obecně. Takový Parádi z něj nebude dělat šaška, řekl, však ví, jak z pana auskulanta stáhnout ty hanebné licousy á la Ferencjóska, co mu ze samé vlastizrady vyrostly na bradě.

Znáte licousy á la Ferencjóska, ne? Takové jako pejzy, co teď nosí autobusáci. Musíte to znát, u vás byl přece taky Franc Josef. Tak přesně takové licousy měl chudák Parádi. Na bradě mu nevyrostl jediný čtverácký chlup, ač se mazal vším možným alkoholem a krémy. Místo Ferencjósky chtěl mít pěstěného Kossutha, ale brada mu až do smrti zůstala holá. Takže Sebke, v němž třímal duch maďarské svobody, měl všechny důvody mít na auskulantovu fazónu spadeno.

Kde jsem to přestal, že se ten nůž zabodnul do futra. To bylo znamení. Jak čepel dopadla, Baloghovci spustili Sebkovu oblíbenou, V vásárhelyský hopodě ocet hoří na knotě. Malý Gereben v té chvíli vždycky už seděl na hajzlíku, odtamtud poslouchal cimbál uzenářského virtuóza a lkal nad každou prasklou strunou gé, protože ta se sháněla nejhůř.

Ale já nechtěl mluvit o tomhle, ale že když se Pistovi Baloghovi vznítila basa, malý Sárdy se poprvé v životě neuchýlil na hajzlík, a hrdinsky na tu basu vychrstnul všech deset litrů slivovice, co bylo na pultě. A tady se nenalévala jen tak nějaká slivovice, takže půl Lva shořelo dřív, než by ho byli Rumuni mohli rozstřílet. Trvalo hodiny, než se to uhasilo, protože budovu obstoupily ženské a nechtěly tam pustit hasiče. Ty spousty ženských, co ještě před chvilkou oplakávaly na náměstí Kossuthovu sochu, se teď všechny nahrnuly sem, vychutnat si plameny. Zbyla jen dlažba a kaštan, co stál na dvoře. Proto si děda musel najít společníka.

Ten kaštan byl tak mohutný, že byl vidět až od břehu Marose. Přímo životu nebezpečno bylo v září si tady sednout ven, ale stejně nikomu nepřišlo, že by snad vadilo, když mu kaštan spadne na hlavu nebo do piva. To bylo to nejkrásnější, září, a také konec jara, když se pivní pěna zahalila kaštanovými květy, jenže povídám, půl Lva shořelo, a děda si musel najít společníka, jmenovitě Ruzsicsku, Tibora Ruzsicsku, který sem přišel z Bistrice.

Člověk to byl příčinlivý, nespokojil se s holými stoly a hned týden po otevření přinesl bílé ubrusy a k tomu polštářky na židle. Druhý týden pak nechal zhotovit vývěsní štít, a to už začali zákazníci řídnout. Chápete, ne? Lidi sem chodí sto let, jeden má svou židli, druhý svůj půllitr, jako doma, a pak si sem přijde nějaký Ruzsicska a vyvěsí Pohostinství. A jednoho rána děda nic netuše přijde a tenhle Ruzsicska je na dvoře, v ruce sekyru a rube kaštan. Nebudeme muset zametat to spadané listí, povídá. A že přesně na to místo se vejde ještě jeden stůl. A tehdy se ho děda zeptal, zda by mu na chvilku tu sekyrku nepůjčil, což Ruzsicska přijal s povděkem, neboť už byl dost unavený. A děda jako člověk opravdu přesných rukou máchnul sekyrou tak, aby Ruzsicsku od velmi rychlé smrti dělily jen licousy, lalůček levého ucha mu ale upadnul. Neodvážil se, chudák, ani ceknout, stál tam bez lalůčku a díval se, jak první hosté pomáhají kaštan podepřít, protože kdyby se zřítil na budovu, radost by z toho nikdo neměl. Abyste si nemyslel, že byla nějaká lynčovní nálada, žádná lynčovní nálada nebyla, ale jak skončili s podpíráním, pustili se do sklízení ubrusů a polštářků a chtěl tomu osud, že Ruzsicska stihnul už polední vlak.

Ještě něco Vám povím. Víte, co se s tím kaštanem dělo v devětačtyřicátém? Že nic? Jenom mi neříkejte, že u vás jste devětačtyřicátý neměli. Jistě měli. Znárodňovali. Jednoho krásného dne přišel kdosi z výboru, že by se přesně sem hodil ještě jeden stůl. Chápete? A kde byl tenkrát Ruzsicskovi konec. Děda vzal soudruha pro stavební rozvoj za límec a v krátkosti mu vysvětlil, že on je tu nyní sice pouhým státem zaměstnaným záchodovým dědkem, ale snad právě proto nemá co ztratit. A že tu byl kdysi jeden, jemuž usekl ucho sekyrou, kteroužto se dotyčný pokoušel rýpat do kaštanu.

A večer si pro něj přišli, pěšky, žádné auto, však ho odvedou jenom tady do sousední ulice, a my věděli, že už se s ním v životě neshledáme. O tom jste asi slyšel, že někoho seberou, a aby ho zase přivedli, na to se vyserou. To bylo tenkrát zrovna v módě, brečeli jsme, děda se ovšem chechtal. Mysleli jsme, že Rumunsko a lidová demokracie naráz už jsou na něj moc.

O půlnoci buší na dveře zas, táta, než otevře, se s námi loučí, víme, že seberou i jeho. Na verandě stojí ovšem děda, zapomněl si doma klíče, povídá, a na ráno ať má vyžehlený oblek, politická situace se vyvinula v tom směru, že od zítřka je tady vrchním on. Tak si to představte. V porovnání s tímhle je Kristovo rozmnožení chlebů pouťovou atrakcí. – Tak vy jste si mysleli, že jsem se zbláznil? – zeptal se a z kapsy vytáhl inkoustovou kopii udání. Stálo tam, že léčivá rostlina aesculus hippocastanum je rostlinou obzvláště léčivou, již na počest rumunského národa zasadil v roce osmnáct set čtyřicet osm sám Avram Iancu. Dále že se soudruh předseda chystá pod záminkou plánovaného hospodářství onen památný strom pokácet a nevyžaduje velkou fantazii, abychom v jeho plánu neobjevili skrytý úmysl hanobení rumunského národa. – Upozornil jsem je, že pokud se čirou náhodou dnes nevyspím doma, ten dopis se veze prvním ranním vlakem do Bukurešti, takže jak jsme odešli pěšky, zpátky jsem se vezl autem, abych náhodou nezmeškal večeři – řekl děda. – A kdo má ten originál? – zeptal se táta. – Utřel jsem si s ním, hochu, prdel. Pamatuj si, že udání můžeš napsat, kolik chceš, ale všechny do jednoho mají schránku na hajzlu.

Tohleto řekl. Dobrý, co? Že dokud do toho nenamočíme ostatní, musíme se z té sračky vylízat, jak umíme. No neměl pravdu? Takže. Na druhý den děda nic netuše přijde do hospody, oblek čerstvě vyžehlený, připíjí si na to vrchní číšníkování se štamgasty, kteří zbyli, práce jde jako po másle, a pak odpoledne vyjde najevo, že ani soudruha předsedu nekrmili nadarmo vtipnou kaší. Tak tohle si poslechněte. Najednou na zahrádku vtrhne snad padesát školáků a že přišli sbírat léčivé plody. Hned se do toho pustí, češou kaštany, lozí pod stoly, převracejí půllitry, zpívají k tomu pracovní písně. A soudružka učitelka přijde k pultu a objedná u dědy padesát limonád. Jakpak to že nemáte? Copak je toto za pohostinsko-výrobní jednotku? Ženština jančila, budoucí dělnická třída sem, pučící dětská duše tam, dokud děda nedošel naproti do cukrárny pro malinovku, kterou pak mrňousům naředil sodovkou, určenou původně na vinný střik, dělalo se mu z toho nevolno. Soudružka učitelka zaplatila z třídního fondu a prohlásila, že úroda je hojná, kaštanů je bohatě a nazítří ať jsou i nějaké zákusky, nejlépe krémeš, ten má nejradši.

Umíte si to představit. Po týdnu byl děda u předsedy a žádal, aby byl kaštan stojící na dvoře bývalého Lva, nyní Pohostinství U Lovce, odstraněn, neb zmíněná rostlina se může v kterémkoliv okamžiku zřítit na budovu. – Ale copak se přihodilo, že snad soudruh nechá porazit pýchu národní flóry? – zeptal se předseda a měl z toho triumfu takovou radost, že dědovi nabídnul doutník, který předešlé noci zabavili v bytě Valtera Stefaneka, obchodníka se známkami. Nešlo o nijak zvlášť významné zboží, všehovšudy čtyři kusy vysušených doutníků Havanna, ovšem po léta pečlivě střežená ochranná známka s nápisem Uherská Královská daň z tabáku vyzrazovala na svého majitele mnohé. Uherská: šest měsíců, plus královská: rovněž šest měsíců, prokurátor se trochu zasnil a plus opravil na krát, což už tedy není dvanáct, ale rovných šestatřicet. Chudák Stefanek, i tak mohl děkovat dobrému Bohu, že měl předvídavost a zatímco se k němu dobývali, snědl předválečné kolekce známek Horní Uhry zpět a Sedmihradsko zpět.

Tedy pokuřovali Havannu, pak došlo i na Stefanekovu domácí slivovici a po pátém přípitku si chtěl předseda připít ještě na tykání, protože copak je to za předsedu, co si s lidem nepotyká. – S tou učitelkou to byl ale nápad, co? – povídá dědovi. – Kdyby se kolektivizace svěřila do rukou mě, za měsíc jsem se vším hotovej. Vesnici navštíví jeden takový fešný učitelský kádr a hned není třeba sedláckou palici zavírat do chládku. Fackovat a řezat do němoty, to je slepá ulička. Nejkratší cesta ke komunismu je dlážděná pedagožkama v přechodu: to je moje heslo. – Byl ohromně pyšný, jak předjal Makarenka. – Takže dostanete ty školáky z mé hospody, nebo ne? – zeptal se děda. – Domluvíme se – řekl tajemník. – Vrchním bude ještě váš vnuk, ale ten kaštan do půlky koruny seřízneme. Nad deset metrů žádný kaštan, jasný? – Tak mi aspoň prozraďte, co s tím stromem máte? – Já nic, ale švárovi stíní jídelnu.

Děda si vyžádal den na rozmyšlenou, přišel domů, zeptal se mě, jestli chci být jednou vrchním a já na to, že chci. Takže za pár dní přišel do hospody ředitel okresního dřevozpracujícího podniku, dva vedoucí inženýři, statik s manželkou, vedoucí administrativního úseku se svým psem, podnikový stranický kádr a jeden stranický kádr dohlížející na stranického kádra plus dva dřevorubci, a než těch osm pracovníků zkonzumovalo dušený jelení hřbet na víně, k němuž byla základní surovina dodána již den předem ze zoologické zahrady, dva dřevorubci se venku pustili do práce a ve výši deseti metrů oholili hippocastanum jako trávník na fotbalovém hřišti.

Pak se přihodilo, že následkem jednoho pracovního úrazu se uprázdnila cela filatelisty Valtera Stefaneka a pedagožka v přechodu urovnala cestu k té cele soudruhu předsedovi, neboť je přeci jen přespříliš, abychom dali hubičku, slibovali hory doly, a pak ve vedení školy žádná změna, pod parketami se ovšem skrývá sbírka monarchistických letáků. Dobrý, co? Z ředitele se stal statik, ze stranického kádra dřevorubec, z vedoucího administrativního úseku zoozahradník, z jednoho dřevorubce ústřední stranický kádr, z druhého dřevorubce předseda, a to jsem ještě neřekl nic o psovi. Podstatou je, že pouze dřevorubců bylo najednou o jednoho míň, ten jeden ale mezitím vyrubal strom od kořene, protože v tom bytě nahoře už nebydlel švagr bývalého předsedy, ale milenka nového předsedy, která chtěla mít přehled.

Štěstí, že tehdy děda už nebyl naživu. Protože ten kaštan nebyl jen tak vyrubán, byl pokořen, zatočili s ním jako s třídním nepřítelem. Víte sám, co to znamená, když se ze stranického kádra stane dřevorubec. Čemu ten asi rozumí. Takový člověk je jen pseudodřevorubec, nasazený dřevorubec, špion, který v lese špicluje a zdraví u vrbiček.

Jak děda zemřel? Dávejte pozor. Ale dáme si ještě jedno. Zvu Vás. Încâ douâ halbâ, domnu şef! – Byla to nejkrásnější smrt tohohle století. Ještě po letech lidi chodili na jeho hrob, závidět. Začalo to tím, že se v jednapadesátém děda zamiloval do holubů. Začal se vytrácet z domu a my přišli na to, že chodí ke kostelu na Hradě krmit holuby. Nahoru na věž, chápete? Každý večer smetl z kuchyňského stolu drobky, šikovně do kornoutku, a...Co je to najednou s Vámi? Mám toho raději nechat? Vás holubi nezajímají? Sám jste ale chtěl, abych vyprávěl. Máte tady to pivo, vraťte se! Mně to může být fuk, mám i jinačí příběh. Poslyšte, vy jste Čechoslovák, jestli chcete, povím Vám něco o stranickém tajemníkovi! Nebo o čemkoliv! Komu to mám tedy vyprávět, když ne Vám? Zkurvenej život, nechoďte ještě pryč!

Překlad © Marta Pató
ukázka vyšla v revue Protimluv 1/2 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a redakce

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2318x

Inzerce
Inzerce