Farkas, Péter: Osm minut 1

Farkas, Péter
Osm minut 1

recenze beletrie zahraniční

Kniha Osm minut maďarského autora Pétera Farkase (* 1955) vypráví o zvláštním stavu nesmrtelnosti těsně před smrtí. O fyzicky zchátralé dvojici, která se na sklonku života propadla do jiného času a vnímání reality. O doprovázení blízkých bytostí až k ústí černého tunelu.

 

Dokud nás smrt nerozdělí...
Péter Farkas: Osm minut, přel. Anna Valentová, nakl. dybbuk, 2008, 104 stran

Kniha Osm minut maďarského autora Pétera Farkase (* 1955) vypráví o zvláštním stavu nesmrtelnosti těsně před smrtí. O fyzicky zchátralé dvojici, která se na sklonku života propadla do jiného času a vnímání reality. O doprovázení blízkých bytostí až k ústí černého tunelu.

"Stařena vzala do štipce palce a ukazováčku kousek másla, pozdvihla jej k očím a s údivem si ho prohlížela. Stařec se jemně dotkl jejího zápěstí. Zachvěla se a stočila pohled k němu. Stařec jí ukazoval, že máslo má umístit na rozkrojenou housku. Položila kousek másla na dolní polovinu housky a stařec jej nožem rozetřel. Zdvihla housku k ústům a okusovala namazanou část. Zatímco ji žmoulala, vděčně a spokojeně na starce pomrkávala."

Touto situací od snídaně nás autor vpouští do knihy. Hlavní postavy: stařec a stařena. Místo děje: jejich byt.

Ona – stařena – se už životním obloukem dostala zpátky do dětství. Vymizela jí paměť, mozek jako by předal vládu nad tělem, prožíváním i vzpomínkami instinktům. Ze tří časů jí zůstal jen přítomný. Život z okamžiku do okamžiku. Pokud ji nic netrápí, je bezstarostná a lhostejná.

On – stařec – se snaží být jí celodenně nablízku. Pomáhat jí nejen při fyzických obtížích, ale také ji uklidnit, když se jí zmocní zmatky a panika. Ví, že to je teď jeho životní úkol. Zcela přirozeně se ho ujal. Rozhodně tato služba dává jeho životu smysl.

Proč je to vlastně tak hloupě zařízené, že blízcí lidé neumírají společně? Pročpak asi ti, co jsou jedno tělo a jedna duše, chřadnou před očima, když jeden z nich zemře? Z textu není jasné, jak dlouho spolu stařec se stařenou žijí, ale ten vztah vypadá důvěrně, prožitě a nerozlučitelně. Okolí je vnímá jako idioty, neschopné souvisle komunikovat. Možná je dokonce o strach s takovou dvojicí bydlet v patrovém domě. Žijí tam s vámi lidé, kteří mluví z cesty, nic si nepamatují, nepřítomně se usmívají, a přitom víte, že nad nebo pod vámi napouštějí vodu do vany, vaří na plynu. Nebo je z jejich bytu občas ve dne i v noci slyšet neartikulovaný výkřik či usedavý pláč. Jak se píše v knize: totální rozdíl frekvencí komunikace.

Staří lidé bývají více či méně mimozemšťany, podivíny, tichými blázny. Je s nimi těžká domluva. Nebo přesněji – v určité fázi nemá smysl chtít se s nimi domluvit. Tak jsou na tom i stařec a stařena. Registrují sice občasné návštěvy dcer nebo sociálních pracovnic u sebe v bytě, ale je zřejmé, že svět jejich stáří a svět tam venku existují mimoběžně. Naši dva z bytu o to, co se děje venku, popravdě řečeno, vůbec nestojí. Vyrušuje je to nesmyslnými požadavky, vnáší to chaos aktivního života do světa, kde mají všechny úkony svůj rytmus. Rytmus stáří nad hrobem.

Nekaz stařeckou love story
Farkas postupuje podobně jako Camus v Cizinci nebo Beckett v Godotovi: Připravil si situaci a snaží se skrze ni něco říct. Něco obecného, vlastně filozofického. Třeba toto: Svět starých a nemocných lidí má zcela jinou rychlost a jinou důležitost činností. Není chybou nás mladších a zdravých jim nerozumět, je naší chybou snažit se je mezi nás vrátit s pocitem, že tak to je pro ně nejlepší. Ano, to jejich stáří není pohodlné a praktické. Proto se často dějí se stárnoucími věci, které je dezorientují, drtí a děsí. Vyčíst lze i další silný apel textu: Blízkost dvou lidí až do konce života má nenahraditelné kouzlo. Leckterý mladý milenecký pár může naší dvojici závidět empatii, něhu a důvěru, jakou si stařec a stařena prokazují. Partnerské stáří se nakonec propracuje k určitému druhu závislosti. Existenční především, ale i citové. Přestávají fungovat kdysi tak ceněné fyzické kategorie. Ti lidé spolu něco prožili, teď se navzájem potřebují. Vzniká silně intimní pouto, které dojímá. Víme, že nemají volbu, že svět existuje jen skrze to, co sdílejí. Že je to stářím vynucená pospolitost.

Kolik však asi existuje starých lidí z různých důvodů osamělých, kteří mohou, pokud jim síly dovolí, číst tuto knížku jako stařeckou love story se slzami v očích? A do třetice vyčteno z textu Osmi minut: přes fyzické obtíže, bolesti a trápení mají staří lidé silně autonomní svět vjemů, pocitů, snů a radostí. Přes určité, někdy velmi zjevné mentální potíže, prožívají každou minutu života s osobní intenzitou. Nejsou to odpadky za zdí, dřevěné krejčovské figuríny ve skladu nebo zbytky od oběda v igelitovém pytli. Nikdy nebudeme vědět, na co myslí a jak moc pro ně znamená nějaká titěrnost, které si my ani nevšimneme. Lze s Farkasem říct, že chceme-li jim posloužit, nesmíme jim přitom jejich titěrnosti kazit. Protože je samé smrt jako taková děsí míň než nemožnost dožít ve svém světě.

Tady nikdo takový nebydlí
Ve světě Farkasových starých nenajdeme žádnou víru v Boha, žádné krmení se vzpomínkami a zásluhami. Jeho staří nezpytují svědomí ani se nedojímají starými zlatými časy. Ještě jsou naživu, a tak žijí, jak umějí a mohou. Připomínají nejspíš buddhisty. Soucítí a existují od činnosti k činnosti. Každý úkon života má svou vážnost a je správné se na něj zcela soustředit. Je třeba pečlivě a s porozuměním umýt stařenu, když se podělá do plen. Je třeba rozumět tomu, že pleny nechce. Je třeba najít ji v noci v bytě, když odejde ze společné postele, a prochladlou ji k sobě přitisknout. Přitisknout a počkat, až se ohřeje o starcovo tělo. Je třeba pravidelně vyjít za čerstvým vzduchem na balkon. Je třeba zapnout jí televizi, když vysílají přírodopisné dokumenty.

I stařec potřebuje svoje chvilky. Rád si sedne ke svému psacímu stolu s ořezanými tužkami. Tady kdysi psal své vědecké práce. Dnes po papírech jen tak jezdí tužkou, ale něco to pro něj znamená. Stejně jako spočinutí u knihovny. Číst už nemá sílu, ale listuje aspoň knihami, protože tak s nimi byl v kontaktu celý život. Rád stojí u okna a nechává na sebe dopadat sluneční paprsky. Světlo a teplo dělají starému tělu moc dobře. Když má stařena narozeniny, přijdou lidé z venkovního světa. Takovou návštěvu je nutné ve vší slušnosti přečkat. A pak, když oslavenkyně usne, uvařit jí z vyžádaných donesených švestek povidla. Protože povidla má moc ráda, ještě teplá, na housce s máslem. Hltá takové jídlo s úsměvem na skoro bezzubých ústech. To je ta oslava, na kterou oba čekali! A pak mu přinesou dopis. Nepoznává svoje jméno, neví, kdo je ten člověk, kterému píšou. Vrací dopis doručovatelce a přidává ještě pár dalších neotevřených z minula. Je to asi omyl, už mi sem dopisy pro tohoto adresáta nenoste, prosím. Tady nikdo takový nebydlí.

Osm minut
Ve hře Samuela Becketta Všichni, kdož padají, nedávno vysílané v rozhlase, se v dialogu staré manželské dvojice na konci hry ptá slepý pan Rooney paní Rooneyové, na jaké téma měl v neděli u nich v kostele farář kázání. Paní Rooneyová odpovídá: „Hospodin podpírá všechny, kdož padají,“ a oba starci, umlácení chorobami a tíží života, se dlouze a upřímně smějí. Farkasovi staříci se nesmějí, vlastně ani nepláčou. Nijak svoji situaci nehodnotí. Jsou, protože ještě nejsou mrtví. Až budou mrtví, nebudou, ale zatím je třeba jíst, spát, vyměšovat, snít a hlídat, aby se tomu slabšímu nestalo nic špatného.

A proč se vlastně tenhle vybroušený text jmenuje Osm minut? Prý je to průměrný čas, potřebný při souloži k orgasmu partnerky. Prý za takovou dobu dokázal jistý Joey Chestnut z Kalifornie spořádat 103 hamburgrů. Prý za osm minut přibude v ČR jeden onkologický pacient. Farkas ale nejspíš osm minut použil jako metaforu smrti. Tak dlouho totiž letí sluneční paprsek na Zem. Takže – kdyby Slunce vyhaslo, bylo by na Zemi za osm minut tma. Tma čili nevyhnutelná postupná smrt všeho živého, zjevná za osm minut. Za jak dlouho si asi všimne vesmír, že na Zemi zemřely dvě bytosti, které se držely do poslední chvíle za ruku?

© Tomáš Weiss
článek vyšel v Lidových novinách 14.6.2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 77 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2312x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce