Taraqqí, Golí

Taraqqí, Golí

studie beletrie zahraniční

Golí Taraqqí patří již čtyři desetiletí k nejvýznamnějším íránským spisovatelkám a spisovatelům. Oceňují ji nejen čtenáři v Íránu, popřípadě Íránci v diaspoře, ale i literární kritika, a to nejen ta íránská.

 

Golí Taraqqí (-ová)

Golí Taraqqí (někdy též Taraghí, Taraghghí, Taraqí ) patří již čtyři desetiletí k nejvýznamnějším íránským spisovatelkám a spisovatelům. Oceňují ji nejen čtenáři v Íránu, popřípadě Íránci v diaspoře, ale i literární kritika, a to nejen ta íránská. Svědčí o tom mimo jiné francouzská cena Contre Ciel pro nejlepší povídku roku 1986 za Bozorg-bánú-je rúh-e man (La grande Dame de mon âme, Velká dáma mojí duše). V roce 2005 byla pak Golí Taraqqí jmenována rytířkou francouzského Řádu umění a literatury. Její texty byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, gruzínštiny. Spolu se Símín Dánešvar a Mahšíd Amíršáhí se řadí mezi první ženy, které se v Íránu začaly věnovat psaní prózy a dokázaly se v této muži ovládané činnosti prosadit, získat uznání a kvalitou děl své mužské kolegy předčít nebo se jim přinejmenším vyrovnat.

Golí Taraqqí, celým jménem Zohre (Golí) Taraqqí-Moqaddam, se narodila roku 1939 na severu Teheránu ve známé čtvrti Mahmúdíje. Její otec Lotfolláh patřil k důležitým postavám kulturního života Íránu, byl spisovatelem a vydavatelem, vedl časopis Taraqqí. Účastnil se rovněž politického života, a tak byl také zvolen poslancem. Vysokoškolská studia absolvovala Golí Taraqqí nejdříve v USA. Na Drake University of Iowa vystudovala filozofii. Poté se v roce 1961 vrátila do Íránu a na Teheránské univerzitě pokračovala studiem sociologie. V šedesátých letech pracovala jako odbornice na mezinárodní vztahy a začala také publikovat své první povídky. V letech sedmdesátých přednášela filozofii na Teheránské univerzitě, politický vývoj v zemi však její akademickou kariéru zastavil. Nejprve byly dočasně uzavřeny íránské univerzity, aby mohly být jak osnovy, tak vyučující a studenti islamizováni v souladu s ideologií nově nastupujícího režimu, posléze vypukla válka s Irákem. Přelom 70. a 80. let byl ale pro Golí Taraqqí bouřlivý i v osobní rovině, rozvedla se totiž se svým manželem, režisérem a kritikem, Hažírem Dárijúšem. Posléze se rozhodla z Íránu odejít a se svými dvěma dětmi se usadila v Paříži. Později přiznala, podobně jako mnoho dalších íránských intelektuálů, že revoluční hnutí ve své vlasti původně podporovala. Revoluce se však začala vyvíjet úplně jiným směrem, než očekávali, a ona, stejně jako mnozí ostatní, byla jejími výsledky nejen zklamaná, ale i ohrožená. Do Íránu se od té doby vrací pouze na krátké návštěvy. Její knihy tam sice v 90. letech vycházely bez větších problémů, v poslední době si však i ona stěžovala na zpřísněná opatření a potíže se získáním povolení k publikování knih.

Golí Taraqqí je především autorkou povídek. Píše je osobitým stylem, který působí velice bezprostředně a svěže. Díky smyslu pro detail, obrazivosti a poetičnosti jejího jazyka a citlivě vykresleným postavám její dílo doslova ožívá před očima čtenáře. Vyhýbá se přitom divokému experimentování a drží se obvyklých narativních technik. Je nicméně pravda, že postavy se od sebe příliš neliší svým společenským postavením, prostředím a charakterovými rysy. Před rokem 1980 jsou typickými hrdiny jejích děl vzdělaní muži ze střední vrstvy žijící ve městě. Jsou zmatení, nemohoucí, neschopní učinit rozhodnutí a najít východisko. Výrazná je v tomto tvůrčím období absence ženských postav. V období po revoluci je dílo Golí Taraqqí více autobiografické, což je zřejmě důsledek jejího pobytu v exilu. Nejedná se však o pouhé vzpomínky či vyjádření osobních pocitů. V druhém tvůrčím období se Golí Taraqqí rovněž více věnuje ženské problematice. Nepatřila nikdy k angažovaným tvůrcům, proto v jejích dílech není ani kritika patriarchální společnosti vyslovena naplno, ale je vyjádřena nepřímo. To její tvorbu obohatilo a učinilo ji také kontroverznější a intelektuálně náročnější.

Povídka "Domov v oblacích" ze sbírky Cháterehá-je parákande (Roztroušené vzpomínky, 1992) je typickou ukázkou díla z druhého období, v němž se odráží bolestivá zkušenost emigrace. Je v ní zachycena bezradnost staré ženy, která se pro své děti stává pouhou přítěží. Syn prodá dům, emigruje z válkou postižené země. Ani on, ani jeho sestra nejsou ochotní se o starou matku postarat. Povídka má jemně feministický náboj. Hrdinka je svázána tradicemi, společenskými normami, které vymezují její chápání sebe sama, předurčují její roli jakožto sebeobětující se ženy-matky. Je vůči nastalé situaci bezmocná – jak píše autorka v povídce – neměla připravenou protireakci. Jako jedinou možnost svého vysvobození vidí smrt, kdy jí už nikdo nebude nic diktovat. Zároveň tato povídka zachycuje trpkost života starých lidí v moderní společnosti. Jak po formální, tak po obsahové stránce se jedná vynikající dílo. Literární kritička Súzán Gavírí o této a ještě jedné povídce napsala, že i kdyby Taraqqí nenapsala nic jiného než je, stále by patřila ke špičce íránských spisovatelů, tak vysoká je jejich umělecká hodnota.

Přehled děl Golí Taraqqí:
Man ham Che Guevara hastam (Já jsem taky Che Guevara, 1969), sbírka povídek.
Cháb-e zemestání (Zimní spánek, 1973), označováno za volně strukturovaný román, někdy za sbírku propojených příběhů.
Cháterehá-je parákande někdy též Cháterát-e parákande (Roztroušené vzpomínky, 1992), sbírka povídek.
Darjá parí kákol zarí, sbírka básní.
Džájí dígar (Jiné místo, 2000), sbírka povídek.
Do dunjá (Dva světy, 2002), sbírka povídek, volně navazuje na Roztroušené vzpomínky, některé povídky zde mají pokračování, povídka "Pedar" (Otec) byla rozšířena a přepracována.

Do perštiny přeložila The Family Under the Bridge od Natalie S. Carlson.

Taraqqí HrušeňJeště před revolucí napsala scénář ke krátkému filmu Bíta a v roce 1998 natočil Dárijuš Mehrdžújí film Deracht-e golábí (Hrušeň) podle její stejnojmenné povídky. Děj filmu se odehrává v Íránu koncem čtyřicátých let, je nostalgickou vzpomínkou na dětství, na první lásku.

 

 

Použitá literatura:
Taraqqí, Golí 1380 (2001): Cháterehá-je parákande. Teherán, Nílúfar.
předmluva Faridouna Farrokha k jeho překladu povídek Golí Taraqqí do angličtiny (Taraghi, Goli 2003: A Mansion in the Sky. Austin, University of Texas.)

© Věra Vojtíšková
Foto Maryam Zandi,
http://www.kargah.com/zandi/5/index.php?action=show&picid=4909

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2890x

Inzerce
Inzerce