Taraqqí, Golí

Taraqqí, Golí

rozhovor beletrie zahraniční

Když si přečtete mé povídky, píšu o problémech emigrace, o vnitřních problémech, ale nenapadám náboženství. Dokonce ani dřív za šáha jsem nevěřila, že by se sociální nebo politická témata hodila pro román. Pro mě je důležitější proniknout do vnitřního života lidí, objevit sebe sama, objevit druhé a objevením druhého, objevit sebe.

 

Rozhovor s Golí Taraqqí

- Jak s vládou jakožto spisovatelka vycházíte a jak vypadá současný proces vydávání v Íránu?
- Mám svého vydavatele. V Íránu je mnoho vydavatelství, dokonce víc než dříve [před revolucí]. Něco vám řeknu: před revolucí bylo pouze 15, ne, 10 spisovatelek. Dnes jich je 50. To protože jste nuceni, nejste svobodní, tak u nás máme tolik žen, které hrají na hudební nástroje, píší, překládají, vydávají, protože chtějí říct, když mi dávají [vláda] šátek na hlavu, nějak si svou identitu dobudu. Toto dokazování sebe sama je velmi, velmi silné.

- S čím se vy a váš vydavatel setkáváte? Přijde někdy řeč na otázky cenzury?
- Ano, ano. Pokaždé když přijedu na konferenci, nějak se dostanu k tomuto tématu. Nejen protože je tak důležité – životně důležité – ale protože je také vtipné. Totiž, já nejsem politicky angažovaná autorka. Nejsem militantní, ale ti kteří nechtějí za žádnou cenu přestat psát proti vládě, mají potíže. Nemohou publikovat. Většina z nich posílá své knihy k vydání do ciziny, a tak ztrácí čtenáře. Pokud jde o mě, já jsem slavná – jedna z nejslavnějších – a z mých knih jsou hned bestsellery. Když si přečtete mé povídky, píšu o problémech emigrace, o vnitřních problémech, ale nenapadám náboženství. Dokonce ani dřív za šáha jsem nevěřila, že by se sociální nebo politická témata hodila pro román. Pro mě je důležitější proniknout do vnitřního života lidí, objevit sebe sama, objevit druhé a objevením druhého, objevit sebe. Ale i tak mám stále s vydáváním problémy, protože je vláda jako celek proti mně. Mé postavení je velmi špatné. Především, jsem žena. Jsem rozvedená. Žiji ve Francii a pocházím z velmi velké, slavné rodiny. Často mě napadají v provládních periodikách. Mluví o mně jako o ženě, která zaprodala svou duši západním hodnotám. Jsem špatná žena, jsem to a ono. Ale i tak, moje knížky vycházejí.

- Oni vám nebrání v publikování?
- Ne výrazně, ale nemáte žádnou záruku. Postup vypadá následovně: napíšete knihu, pak je tu ministerstvo islámského vedení. Ministerstvo cenzury, ale nazvali to islámským vedením. Musíte dostat jejich povolení. Nikdy nevíte, co se stane, protože oni nemají zavedená pravidla a předpisy. Vše závisí na tom, kdo čte vaši knihu. Když se vaše kniha dostane do rukou někomu, kdo má trochu rozumu, komu se vaše kniha může líbit, kdo nějak věří v literaturu, umění, může povolení udělit. Pak máte štěstí. Pokud se dostane do rukou někoho od hezbolláhu, nebo někoho s velice fanatickými názory…

- Což by mohla…
- Mohla. Pak řekne ne, ale vždycky se dá smlouvat. Může to trvat rok.

- Jak smlouváte?
- To vydavatel za někým jde a mluví a pak jde za někým jiným a zase mluví, nebo máte přítele, který vám může pomoci. Nějaká vlivná osobnost vám také může pomoci, nebo je to hra na schovávanou, nebo na kočku a na myš, protože nic neříkáte. Nic nepodnikáte. Dveře jsou zavřené. Každý ví, že to je nepříjemné období. Najednou třeba přijde změna. Změna ovzduší. Přijde Chátamí, například, a vymění většinu lidí. Říkáme tomu ministerstvo eršádu [islámské vedení]. Ministr eršádu byl vyměněn. Byl to člověk, který dával hodně svobody. Za vlády Chátamího se najednou trochu pootevřely dveře a my jsme vydávali, všichni jsme vydávali a všechno dobře fungovalo. Teď nastalo pro spisovatele a umělce temné období.

- Od nástupu Ahmadínežáda.
- On sám možná ani neví, co se děje, ale osoba, kterou vybral, ministr tohoto ministerstva cenzury, eršádu, to je fanatik, který věří, že by měly vycházet jenom náboženské knihy a ten vydal zákaz. Dokonce i kdyby mé knihy byly přetištěny už šestkrát, po sedmé musím [získat] povolení, takže to musí znovu vidět. Potom to dlouho trvá. Se svou poslední knihou už čekám dva roky. Ani ano, ani ne – prostě neodpovídají. Nevzdávám to, protože vydavatel mi vždycky říká: „Počkej, počkej, něco se změní. Někdo jiný třeba pomůže. Možná to vyjde.“ Ale teď to není jednoduché. Nebo, vyšla mi knížka, byla hned vyprodaná, druhé vydání vyprodáno, a najednou se ptali: „Čím to je, že se ta knížka tolik prodává? Možná je v ní něco, co jsme nenašli.“ Vyšel článek, v němž stálo „Á, tato kniha je nebezpečná!“, protože to byl příběh o mořské panně, ale nebyl určen dětem. Obsahoval mnoho filosofických myšlenek. Je o putování mořské panny, která se dostane na souš, do malé vesnice u moře, a o tom jak se cítí někdo, kdo je vysídlený. Byla stažena ze všech knihkupectví a na dva roky zabavena. Můj vydavatel se nevzdal a čekal, dokud jsme nedostali povolení. Nyní za Ahmadínežáda je opět zakázaná.

- Máte kontakty na někoho z ministerstva islámského vedení?
- Ne z tohoto. Vůbec žádné.

- Ale dříve jste měla.
- Dříve, za Chátamího. Mohla jste [s ministrem] dokonce mluvit, požádat o schůzku, přijít a vidět se s ním, nebo mu napsat dopis. Byl to ten typ člověka, který vás vyslechl. Teď se to úplně změnilo, naprosto. Musím počkat a uvidím, co se stane. Potíž s cenzurou je, že nikdy nevíte. Pokud zaútočíte na náboženství, tak na to můžete zapomenout; pokud zaútočíte na vládu, tak také. A pak vidíte, že ve své knize neútočíte na nikoho, na nic, nic v ní není, a oni ji stejně odmítají. Nevíte proč. Vždycky říkám, ale to je jenom příběh!… „Ne, to nemůžete vydat, protože vy jste tohoto profesora historie, který je muslim, poslala do Paříže.“ „Ale já vyprávím o emigraci, ve své knize mluvím o problémech [v exilu] – není šťastný. Trpí… Vyprávím o jeho problémech. Nemluví [francouzsky], neví, jak by se měl přizpůsobit.“ „Ne, ne, to je zkorumpovaná země. To město je zkorumpované. On je možná zkorumpovaný. Musí se vrátit.“ Odpověděla jsem: „Já o něm nepíšu [tady v] Íránu. Píšu o jeho dobrodružství v exilu.“ „Ne, ne, ne - proč jste ho tam poslala? Měla byste ho přivést zpátky.“ Na to jsem řekla: „Dobře, nechápete to.“
Cenzura přinesla zvláštní druh literatury, což znamená, že spoustu věcí říkáte obrazně, protože to, co chcete říct, nemůžete říct přímo. Většina autorů například změní místo. Změní dobu.

- Takže to vypadá více alegoricky, ale ve skutečnosti není.
- Ne – zasadí děj například do doby před revolucí, nebo před 50 lety, změní postavy. Změní jména, změní čas, nebo jsou přinuceni vyhnout se aktuálním problémům. Můžete to vidět zejména v případě íránských filmů. Asi víte – doufám, že víte – že tento [trend] začal Kijárostamí , což je vůdčí osobnost íránské kinematografie. Kdyby mohl natočit film o muži a ženě, udělal by to, ale začal s dětmi na vesnicích. Chtěl být naprosto upřímný. Pak ho všichni následovali. Máme teď…kinematografii o dětech, protože s dětmi jste svobodná. Obzvlášť u chlapců. Pokud ukážete ženy [na veřejnosti], jsou samozřejmě zahalené, ale existuje mnoho filmů, které jsou směšné. Když se dívám například na film, který se odehrává v Teheránu, a žena má na hlavě šátek, když vstává z postele, nebo je v kuchyni se svým manželem a pořád má na hlavě šátek, je to směšné.
Dám vám jiný příklad. Šlo o scénář pro mého přítele Dárijúše Mehrdžújího, také vynikajícího scénáristu. Byl na motivy mé povídky, která se jmenuje „Hrušeň“. Dívce je 16 let. Řekla jsem: „Ne, žádný šátek. To nepřijmu.“ On na to: „A jak to chceš udělat?“ Snížila jsem věk. Stejně, museli byste to snížit na osm let. To nemůžu udělat – je tam totiž také chlapec mladší než ona, který se do ní zamiluje. Je jí 15. Dobře. Ale co uděláme s těmi vlasy? Našli jsme tu krásnou, překrásnou mladou herečku s nádherně dlouhými vlasy a já řekla: „Pokud máme problém s vlasy, oholíme je.“ Zeptali jsme se jí: „Souhlasíš s oholením hlavy?“ Souhlasila, protože [tu roli] tolik chtěla hrát. Pak jsme postavu pozměnili. Řekli jsme si, že to bude uličnice namísto svůdné slečny. Vzpomínáte si na film Charlieho Chaplina The Kid? Má na hlavě podobnou čepici. Udělali jsme z ní malého kluka. Ne, nefungovalo to. Proč? Byly totiž vidět její ušní lalůčky. Zeptala jsem se jí: „Můžeme ti uříznout uši?“

- Nesouhlasila.
- Samozřejmě. Říkali jsme si: „Co bychom tak mohli udělat?“ Nejdřív mě napadlo: „Uděláme ji hodně praštěnou a bude dělat vylomeniny.“ Tak jsme jí na každou stranu připnuli dvě velké mašle, ale vypadala tak legračně, že jsme to zavrhli. Pak jsem řekla: „Dobře, ten 12-letý kluk je do ní zamilovaný. Když si holí hlavu, dívá se ven přes zavřené okno a po tvářích jí tečou slzy. On jde a z odpadu její vlasy sebere. Zaváže je na dva velké uzly. Potom oba uzly přišije po stranách čapky a dá jí to jako dárek z lásky.“ Fungovalo to, ale představte si, jak moc jsem musela přemýšlet o různých věcech, jak jsem musela změnit její osobnost, jak moc jsem musela změnit příběh, abych do něj mohla zakomponovat tato podivná řešení.

- A stejně, přes všechny tyto překážky chcete i nadále pracovat a publikovat v Íránu.
- Ano, v Íránu, protože tam mám mnoho, velmi mnoho příznivců. Každý den mi píšou lidé emaily a říkají v nich: „Máme vás strašně rádi, proč jste nenapsala nic nového? My čekáme.“ Kdybych vydávala v Evropě, o své příznivce bych přišla. Mám v Íránu mnoho čtenářů. Chci vydávat v Íránu. Tři mé knihy jsou přeložené do francouzštiny. Můj vydavatel ve Francii je Actes Sud, což je jedno z největších vydavatelství a asi i jedno z nejlepších. O mé práci bylo napsáno mnoho článků. Jsem do jisté míry známá, ale chci vydávat tady [ve Spojených státech]. Publikovala jsem v mnoha antologiích, například v PEN Anthology of Contemporary Iranian Literature mám povídku, ale tady je to těžké. Je to velice těžké.

- Ve vydavatelském průmyslu panuje dojem, že americký literární trh je stimulován hlavně finančně a hýbou jím spíš finanční stimuly než umělecké, vzdělávací nebo kulturní ohledy.
- Jistě, to rozhodně. Protože vím, že kdybych napsala knihu s politickým podtextem…

- …To v Íránu vydat nemůžete.
- To v Íránu vydat nemůžu, ale pokud napíšu něco z pohledu ženy o svých potížích v Íránu, budu útočit na vládu, o svém životě v exilu, mám větší šanci, ale já nechci. Chci psát to, čemu věřím. Věřím v čistotu literatury. Jsem umělec. Mě si nemůžete koupit. Avšak významní, velmi významní překladatelé ze španělštiny [na grémiu Newyorské městské knihovny o překladu] uvedli, že [ve Spojených státech] překlady tvoří dvě procenta literárních děl. Některé nakladatelské společnosti dokonce na titulní straně neuvádí jméno překladatele. Uvedou ho až vevnitř, protože lidé překlady neradi kupují. Místní vydavatelé nemají rádi povídky, sbírky povídek, i když u Nortona ke mně byli velice milí a přečetli všechny mé povídky. Dostala jsem velmi povzbudivé dopisy: půvabné povídky, vysoká kvalita, ale stále doufáme, že nám nejdříve předložíte román. Pak je zde dilema s překladem. Mám jednoho nebo dva velmi dobré překladatele. Jedním z nich je Zara Houshmand. Je velmi, velmi dobrá, protože překládá jako spisovatel: větu cítí, cítí tu hudbu, všechno. A ten druhý také. Oba řekli to samé: „Nechceme riskovat… Je pro nás velmi obtížné strávit celý rok překládáním 300 stránek a nemít v rukou řádnou, spolehlivou smlouvu.“ Na to bych potřebovala nechat knížku přeložit, alespoň pár kapitol, abych mohla jít k vydavateli. Pokud ukážu takovou knihu u Nortona, nebudou vědět, co v ní je. Musí být přeložená. Překladatel řekne, dejte mi nejdřív smlouvu. Tady je ono dilema.

- A to se vám ve Francii nestává?
- Ne. Protože ve Francii i velká, bohatá vydavatelství jako Gallimard nebo Actes Sud mohou dostat podporu na cizojazyčné knihy, na překlady a na vydání. Nadace dávají ve Francii peníze i velkým společnostem.

- Již dříve jste zmínila, že vaše psaní nemá s politikou nic společného, přestože mnoho vašich povídek obsahuje napětí mezi dobou před a po revoluci. Bylo vaše literární cítění zasaženo politickými událostmi?
- Ne. Především, já jsem studovala filosofii a vždy jsem věřila, že společenské problémy jsou velmi důležité, ale jestliže se v tom, co píšete, zabýváte pouze současnými politickými a společenskými problémy, nevydrží to. Pro mě jsou přitažlivější obecná prapůvodní témata, vždy byla, protože jako filosof jsem vždy přemýšlela filozoficky. Samozřejmě, kladu tento problém do nynějšího Íránu, v rámci mezí cenzury, ale můžete vidět, že se to odehrává v Íránu, ty rozpory… dvojí život: to jsou také náměty pro pozadí. [Ty povídky] obsahují lidskou, obecnou problematiku.

Rozhovor s Golí Taraqqí vedla Michelle Risley, vyšel v červnu 2007 v internetovém literárním magazínu Bookslut
http://www.bookslut.com/features/2007_06_011194.php
Přeložila Věra Vojtíšková
Foto Maryam Zandi,
http://www.kargah.com/zandi/5/index.php?action=show&picid=4909

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2637x

Inzerce
Inzerce