Deville, Patrick: Le Feu d´artifice

Deville, Patrick
Le Feu d´artifice

recenze beletrie zahraniční

Román Ohňostroj nabízí romantický výlet po celé Evropě s lehce negativistickými odbočkami.

 

Svět je jen chvilková halucinace
Patrick Deville. Le Feu d´artifice. Paris : Minuit, 1992.

Román Le Feu d´artifice (Ohňostroj) vznikl v „minimalistickém“ období spisovatele Patricka Devilla. Označení Devilla za minimalistu a tím jeho přiřazení ke skupině autorů vyznačujících se podobnými preferencemi co do přístupu k románu – jako literárnímu tvaru, jako prostředku zobrazení skutečnosti, jako určitému způsobu literární stylizace – je ale velmi povrchní a povšechné. Deville, ani ostatní, jejichž styl kritika označuje za minimalistický (Jean-Philippe Toussaint, Jean Echenoz či třeba Marie Redonnet), se za literární školu nikdy neprohlásili a ani nedefinovali jako objekt vědomého směřování všechno to, co u nich odborní posuzovatelé vypíchli jako klíčové rysy. Minimalistická díla se ostatně v přibližně stejné době objevují a dodnes prosazují nejen ve Francii (obdobné knihy vznikají v Dánsku, Nizozemsku anebo v Maďarsku). Původ těchto v něčem zvláštních a svérázně napsaných textů vyplývá spíše ze zklamání nad stále opakovanými principy tradičního románu a z hledání nových možností jak pohledu na svět, tak způsobu psaní. Do značné míry také odrážejí atmosféru ve společnosti: individualismus, osamocení, prázdnotu vnitřního světa lidí, kteří již nebojují za přežití ani za základní lidská práva, jsou materiálně do jisté míry zabezpečeni, mají takřka neomezenou možnost cestovat, věnovat se, čemu chtějí..., za což platí hledáním smyslu života, často spíš tápáním v bezbřehé každodennosti, pitváním se ve vlastních problémech. Minimalisté se však na tyto problémy nedívají tak jako autoři společenských nebo psychologických románů. Všechny zmíněné náměty zůstávají u nich zcela v pozadí a na scénu prostupují běžné banality, drobné detaily, dosud nepovšimnuté maličkosti. Velmi konkrétní otisk zejména materiálních atributů našich životů prolínají někdy skutečné, jindy až přízračné a zdánlivě nedůležité příhody a avantýry – a právě jejich řetězením se skládá zvláštní, většinou smutný obraz dnešního světa, i když někdy skrývaný svrchní vrstvou humoru, situační komiky či jazykové hravosti.

Le Feu d’artifice vypráví útržkovitý a místy dosti zamotaný výsek příběhu tří postav, zachycuje zejména jejich cestu Evropou z Nantes na jih Francie a dál do Itálie či Španělska... s mnoha zastávkami a odbočkami.

Vypravěč se živí dovážením ojetých luxusních aut z Belgie do Francie (a dík Devillově vášni pro značky přesně víme, kdy jezdí chevroletem, pontiakem, mercedesem anebo ferrari). Jeho chvílemi přítelkyně a jinak výstřední kamarádka Juliette se zabývá především proměnami vlastní identity – k jejím nejlepším kouskům patří převlek za vlastního milence, nebezpečného a nevypočítatelného Vosu (La Guêpe), jemuž sama Juliette vytváří tu nejhorší pověst. A posledním z trojice je vypravěčův kamarád Louis, jenž ze studia filozofie přesedlal na geografii a posléze se vrhá na topologii a kterého si vypravěč pozve, aby mu dělal společnost. A dohodí mu Juliette (ač jen v jedné z mnoha možných identit, tentokrát svůdnou, s walkmanem na uších a bohatou zásobou pochybných kreditek, jež je po použití nejlépe spálit).

Alkohol, emoce, peníze, myšlenky, nápady – vše v tomto románu teče proudem, srší jak ohňostroj. Nekončící výlet kupodivu nikdy nenaráží na problém s penězi, ten věčný mejdan financuje střídavě La Guêpe či nová kamarádka Rosy. Občas některá z postav dospěje ke konstatování, že se blíží konec světa, jiná se snaží postihnout smysl svého života, další se zamýšlí nad budoucností planety – vše ale zazní jen jako zběžná zmínka v kolotoči dění, za zběsilé jízdy Evropou, zpestřené Juliettinými výstřelky: pokud to nebude jeden z jejích převleků, totiž za vlasatého, fousatého, brýlatého motorkáře se závislostí na herních automatech, pak se můžeme nadít, že propadne dalšímu z výbuchů vzteku, jež končí jako mimochodem vykopnutými světlomety u některého z bouráků, anebo třeba podpáleným bytem. Když se tedy v tom letu příhod a různých setkání našeho tria, v ohňostroji stále nových drobných neuvěřitelných zápletek ozve zamyšlení nad „obyčejným“ světem a „obyčejným“ životem, jako by tou nezávaznou, odvázanou party přece jen prosákla potlačovaná úzkost z toho, kdo vlastně jsme, co děláme, co se děje tady a teď.

Román tká zprvu neznatelná, posléze místy pocuchaná nitka motivu a tato základní linka je vlastně hlavním principem knihy, na nějž je nám při četbě dáno několikrát zapomenout: vypravěč jako protislužbu za dohozené místo a slečnu požádá Louise, aby mu každý den vypověděl, co zažil. První stránky jsou tak umně rozepsány, že čtenáři chvíli trvá, než pochopí, že kamarád Louis, o němž se tu vypráví, je vlastně románová postava. Podobně Juliettiny dívčí i mužské převleky, popřípadě převtělení v hroznýše autor zpočátku črtá Deville tak zběžně a zručně, že uteče několik stran, než získáme jistotu, že držíme tu správnou stopu. Juliette sleduje Louise, zaplete se s ním, utíká mu a zase se vrací, vypravěč se do ní chvílemi zadívá a chtěl by ji vlastně mít pro sebe – pak stačí umožnit jí další převlek, obdařit ji novou totožností. Čtenář k rozkrytí struktury a proměnných identit získává zprvu jen nenápadná vodítka. Celá ta složitá struktura postupně rozkrývá velkou nadsázku – autor, vypravěč a postavy, tři klasické románové instance, si přehazují horký brambor vyprávění a čtenář je ten poslední, na koho se při tom myslí. Postavy se autorovi vzpěčují a vypravěči brání („Ce n´est pas ma vie, disat-il. Cette vie.“ (s. 99), tedy: „Tohle není můj život, řekl. Tenhleten život.“), jindy třeba adresují vypravěči telegram („Mets-toi à ma place, écrivait-il.“ (s. 102), totiž: „Zkus si to se mnou vyměnit, napsal.“). Na konci románu se všechny zmíněné role ještě prokříží a pomotají, jde o názornou ukázku svévole autora. Nejen že se mu mohou postavy vzbouřit, někdy dokonce sám spadne do pasti svého díla...

Ve šťastném světě neustálého přemisťování s kulisou nekrocené konzumace alkoholu, cigaret a mírnějších drog neplatí morální hranice, občas si tu připadáme jako v počítačové hře, chvílemi jako u Kerouaca, jindy poznáváme manýry dekadentní aristokracie. Nicméně nezapomínáme, že je to svět románový, vymyšlený, trochu praštěný, ale pořád lákavý a přes tu nepochopitelnou Juliettinu drsnost milý. Deville však hraje i na vážnější a smutnější strunu. Například v mnoha obměnách naznačuje problém vidění světa a skutečnosti – vidět totiž bolí, vidění může být klamné, halucinogenní, někdy jde až za hranice možností oční čočky. Ať už v popisu neškodných pokusů s koukáním do slunce, sledováním přizpůsobivosti oka přemíře světla, vlivu oslnění na momentální schopnost řídit auto anebo třeba v připomenutí případu fyzika, jemuž oslepnutí nezabránilo dál vynalézat. Vypravěčův strach z oční operace a její nevyhnutelnost se vine celou knihou. A v protikladu k tomu plyne Devillův lehký, přitom však nebývale promyšlený rukopis: krásná obraznost, dokonalé zachycení barevnosti všech okolností příběhu, pečlivě volená slova pro nejjemnější odstín lecčeho.

Jako by psát bylo něco jiného než dívat se a vidět, jako by psát šlo snadno a vidět přinášelo potíž, jako by psaní nemělo hranic a šlo stále měnit, jako by se psaním dalo cokoli přizpůsobit, upravit. Ale s koukáním jako by byl problém, působilo bolest, úzkost, strach... Smyslový obzor v tomto románu nekončí u zraku: důležitý je třeba i kontext doteků (Louisova nezbytná manikůra, dokonale popsaný kontakt prstů s pivní či mýdlovou pěnou...).

Obdobně jako u jiných autorů minimalistických próz, i v Devillově Le Feu d’artifice zarazí – a vlastně potěší – například to, že problémy současného života (zamilování, píchlá guma u auta) se dají odložit, dočasně řešit třeba četbou Seneccy, stoiků... Ostatně i odbočky do světa vědy a vědeckých kuriozit mají v této knize svou roli. Francie nemá příliš početné zástupce čistého postmodernismu, Deville a jeho přes patnáct let starý román mezi ně jistě také patří. Posedlost citováním značek aut, věcí, oblečení, bytového zařízení, alkoholu, kosmetiky, hyperrealistické popisy krajiny využívající pojmenovacího aparátu čerpaného jak z přírody, tak z techniky připomíná svět reklamních klipů – jde o zcela konkrétní, jednoznačné citace té anejaktuálnější přítomnosti, jež slouží jako kulisa pro odvíjení příběhu nijak zásadního a nepříliš věrohodného, nicméně možného, poutajícího přes všechny výstřelky i svou banálností, obyčejností. Hra s literárními postupy, prozrazování zákulisí vzniku románu (a popsaného románku), vzpouzení právě tvořené literární materie – to vše připomíná nadhled autora nad vlastním dílem, zdůrazňuje jeho příslušnost ke kategorii běžného čtenáře, připomíná, že Deville není a neche být ten klasický vševědoucí, všemocný autor.

Text je stylisticky vybroušený k jednoduchosti, přitom nesmírně pestrý lexikálně mimojiné i propojením vědecké (fyzika, matematika, filozofie, geografie) a čistě literární roviny – ovšem tak, že nepůsobí násilně či povrchně, je zcela dostupný běžnému čtenáři (závisí, zda se těšíme drobnými vtípky, jazykovými vychytávkami, anebo usilujeme proniknout i do vrstvy aluzí a perliček literární stylizace).

 

“Řídil jsem celou noc, teď jsem stál u baru v restauraci na dálničním odpočivadle, před sebou šálek kafe. Svět je jen chvilková halucinace. Cumlal jsem bonbony Fisherman’s Friend, které pomáhají neusnout, a v kabátu jsem tam tak přešlapoval mezi nebytím a nicotou. „Tlačí vás boty?“ Pokrčil jsem rameny, popadl jedno vystavené vejce uvařené natvrdo a skočil do Jaguáru Sovoreign, který jsem měl za chvíli předat zákazníkovi.”

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 3042x

Inzerce
Inzerce