Vzděláním je antropolog a psychonalytik, v posledních letech se Belgičan Patrick Declerck (1953) stal také spisovatelem. Po čtyřsetstránkové publikaci o bezdomovcích Ztroskotanci (2001) vydal na podobné téma pamflet Přišla nová krev (2005). Jeho nejnovější román Sokrates v noci (2008) vypráví o účtování muže, jemuž lékaři našli nádor na mozku. Částečně autobiografický námět tu Declerckovi umožňuje do krutě aktuální krajnosti dovést tematiku již dříve vydaného souboru povídek, který nyní vychází česky pod názvem Tábor Radostné vědy.

Poslední chvilka nad hrobem

Ztroskotanci, kteří Declercka proslavili, vznikli na základě patnáctileté zkušenosti psychiatra pracujícího s pařížskými bezdomovci. Cenná kniha působí trochu nesourodě: v první části sleduje osudy různých ztracených existencí a propojuje je s osobním příběhem autora, doplňuje autentickými dokumenty. V druhé části pak nabývá esejistické povahy, postuluje řádně podložené vědecké hypotézy. Declerck polemizuje s předsudky sociologie a psychiatrie ohledně bezdomovců, nabízí nový pohled na problém desocializace a nevhodné a plané pokusy o integraci.

Už tato Declerckova první kniha, ač střídmě odborná, překvapila skromným a upřímným přístupem k problematice i k lidem. Na druhé straně šokovala krutostí přímého konstatování všech okolností života lidí z okraje společnosti. A to jsou nápadné atributy i obou následujících Declerckových titulů, souboru povídek a románu.

V Táboře Radostné vědy – ten zvláštní název sbírka nese podle jedné z povídek – píše Declerck hlavně o smrti. O umírajících a mrtvých, pohřbívání a umírání, životě k smrti nudném i smrtelně krutém a také o vraždění a vyhlazování. Povídky mají různý spád, jinou náladu, překvapivě různý tón: v každé spisovatel začíná znovu a hledá ke svému námětu odlišný přístup. Ať už mají charakter sci-fi, filozofické rozpravy, zpovědi vojáka, malicherné vzpomínky z dětství nebo třeba připomínají spíš detektivku, ať vyprávějí o prasatech, muňkách anebo jahodách, o lidech různého věku, obyčejných i vážených, vždy se stočí ke smrti. Ta je přitom šokující spíš pro čtenáře než pro samotné postavy – ačkoli i ony někdy suší slzy.

Některé detaily odstrašují svou surovostí. Takové reminiscence na válku ve Vietnamu či popis zlikvidování novorozeněte působí na poli krásné literatury jaksi nepatřičně, protože k její chloubě odevždy patřily spíš texty o útrpném prožívání odchodu našich blízkých, hledání smyslu života před nevyhnutelným koncem či ústrcích z dětství, jež nás poznamenají až k poslední chvilce nad hrobem. Declerck ovšem extrémní rozmanitostí pohledů na smrt zdůrazňuje jediné: stejně „všechno, všechno zmizí“. A protože i veškerý ten soucit a útrpnost je vlastně jen lidský výmysl, neodpustí si při vší úctě k důstojnému odchodu cynický závěr typu: „zpočátku hodně plakala. Postupem času pak stále méně. A nakonec už ani trochu.“

Declerck vůbec netíhne k rétorice a necizeluje texty stylisticky. Vypráví stručně, protože má o čem. Český překlad tento rys textu věrně tlumočí. Autor se rád odvolává k Célinovi – takové dokonalosti sice nedosahuje, přesto ale jeho sbírka, a to i přes funebrální tematiku (anebo právě pro ni) stojí za přečtení. Motto knihy stojí až na samém závěru, cituje nápis ze Sorbonny z května 1968: „Serte na štěstí. Žijte!“