Wieringa, Tommy: Joe Kluzák

Wieringa, Tommy
Joe Kluzák

ukázka beletrie zahraniční

Je teplý jaro, ve škole se za mě modlejí, protože jsem už přes dvě stě dní v limbu. Mám po celým těle proleženiny a na péru urinální kondom. Je to stádium vigilního kómatu, vysvětluje doktor našim – vnímám zase omezeně okolí. Je dobře, říká, že zase reaguju na bolest a zvuk. Reakce na bolest je neklamná známka života...

 

Tommy Wieringa: Joe Kluzák, z nizozemského orig. Joe Speedboot přel. Magda de Bruin-Hüblová, Argo, Praha 2008, 272 stran

Štětec
Je teplý jaro, ve škole se za mě modlejí, protože jsem už přes dvě stě dní v limbu. Mám po celým těle proleženiny a na péru urinální kondom. Je to stádium vigilního kómatu, vysvětluje doktor našim – vnímám zase omezeně okolí. Je dobře, říká, že zase reaguju na bolest a zvuk. Reakce na bolest je neklamná známka života.

Jsou věčně kolem postele, táta, máma, Dirk a Sam. Slyším je, už když vystupujou z výtahu – hejno špačků, co zatemňuje oblohu. Jsou cítit olejem a zvětralým tabákem, jen tak tak, že si vůbec stáhli montérky. Hermans & synové, demolice všeho druhu. Famílie Prašťjakuhoď.

Demolujeme vraky aut, tovární zařízení, průmyslový stroje a sem tam i interiér hospody, když to na bráchu Dirka zase jednou přijde. V Lomarku už Dirka skoro nikde do hospody nepouštějí, ale ve Westerveldu ještě jo. Chodí tam za holkou. Když přijde domů, jsou z něj cítit chemický fialky. Ta holka zasluhuje akorát soucit.

Většinou se baví o počasí, ohraná písnička, kšefty váznou a může za to počasí, a je úplně jedno, jak venku zrovna je. Začnou nadávat, nejdřív táta, pak Dirk a Sam. Dirk potáhne nosem a má v puse chrchel. Neví, co s ním, bude ho muset spolknout – a šup, už je to.

Ale v poslední době neprobírají jen počasí, v Lomarku se děje ještě něco. Co jsem na čásek vypadnul, napasoval se do Maandagovic baráku se stupňovitým štítem stěhovák a každou chvíli se všichni k smrti vyděsí, protože se odněkud ozve děsná petarda. Nejspíš to všechno souvisí s klukem, co se jmenuje Joe Kluzák. Čerstvě se do Lomarku přistěhoval, ještě jsem ho neviděl.

Když se mluví o Joeovi, špicuju uši – řekl bych, že to bude borec, kdyby se mě teda vůbec někdo na něco ptal. Vědí jistě, že ty bomby vyrábí Kluzák. Ne že by ho při tom někdy přistihli, ale než se objevil v Lomarku on, nikdy tam nic nebouchalo, až teď. Tak to je přece jasný. Jsou z toho pěkně otrávení, to si piš. Někdy je máma okřikne „ticho, eště to náš Fanouš uslyší“, ale z toho si nic nedělají.

– Jdu si zapálit, povídá táta.

To se tady vevnitř nesmí.

– Fakt se jmenuje Kluzák? ptá se bráška Sam, je o dva roky starší.

Od Sama mi nic nehrozí.

– Nikdo se dovopravdy nejmenuje Kluzák, povídá Dirk. Huba nevymáchaná.

Dirk je nejstarší. Grázl. O tom bych mohl vykládat.

– Ále, ten kluk zrovna přišel o tátu, povídá máma. Nechte ho na pokoji.

Dirk zafuní.

– Kluzák... blbeček...

Úplně z toho dostanu svědění, jen se podrbat – to je slast. Joe Kluzák, to je teda fór.

Týdny ubíhají a svět i já ležíme pořád ještě bez dechu na znak, ten první vedrem a já kvůli úrazu. A máma brečí. Teď teda štěstím.

– Tak tady tě zas mám, ty kluku, tady tě mám.

Den co den pro mě pálila svíčku a vážně si myslí, že to pomohlo. Ve třídě jsou zase přesvědčení, že je to tím jejich modlením. Dokonce i Quincy Hansen, co je falešnej jak pětník, se modlil o sto šest, jako bych po tom toužil, abych se vyskytoval v jeho modlitbách. Ne že bych směl vstát, nebo domů. Ani by to nešlo. Musím ještě na vyšetření páteře, protože zatím dokážu pohnout jedině pravačkou.

– Na vyhonění to je akorát, prohodí Dirk.

Z mluvení zatím taky nic nebude.

– Stejně toho moc nenakecal, prohodí Sam.

Mrkne, jestli se Dirk směje, ale ten se směje jen vlastním vtipům. Musí, protože je na to sám.

– Kucí! napomene je máma.

Tak takhle to se mnou vypadá: já, Fanda Hermans, jedna fungující ruka a čtyřicet kilo ochrnutýho masa. Už jsem na tom byl líp. Ale máma je z toho celá blažená; byla by vděčná i za jediný ucho – teda pokud by poslouchalo, to se rozumí.

Musím odsaď co nejdřív pryč. Už mi to jejich ochomejtání kolem postele, to jejich blábolení o kšeftech a o počasí leze na mozek. Copak jsem se jich o to prosil? No tak vidíte.

Co jsem spal, jsem o rok starší, moje narozeniny oslavili v nemocnici. Máma mi vykládá o dortu se čtrnácti svíčkama, co spořádali u postele. Ten spánek zabral asi dvě stě dvacet dní, když se k tomu připočte začátek rehabilitace, trvalo dobře deset měsíců, než jsem směl domů.

Je polovina června. Zázrak mýho vzkříšení – jak tomu máma tvrdošíjně říká – je pro život rodiny velká zátěž. Musejí mě krmit, přebalovat a přemisťovat. Takže dík, ale nedokážu ze sebe vypravit ani to.

Jednou mě bráchové vezmou na pouť, protože jim to máma nakázala. Sam tlačí kriplkáru, vzduch venku mě obejme jako starej kámoš. Připadá mi, že se svět za mý nepřítomnosti změnil. Vypadá vymydlenej, jako by měl přijet na návštěvu papež nebo co. Sam mě spěšně tlačí po ulici, nechce, aby nás lidi zastavovali a vyptávali se na mě. Slyším letní pouť. Vřískot, halekání vyvolávačů, řinčení poplašných zvonků ze střelnice, když se někdo trefí – zvuk říká všechno. Říká ať žije pouť.

Dirk jde kus před námi. Na zádech mu je vidět, jak se stydí. Vchází do Slunečný ulice, míjí hospodu U slunce, jsme mu se Samem v patách. Pouť slábne, slyším už jen nejvrchnější a nejspodnější tóny. Takže s poutí mám utrum. Sam se mnou drandí po ulici jako o závod. Dorazíme na kraj vsi, ke starý Hovingově chalupě. Tam zastavíme, Dirk už prošel brankou. Strašně dlouho jsem tu nebyl.

– Pojď mi píchnout! volá Sam.

Pneumatiky vozejku vysokou trávou se šťovíkem a vlčíma mákama neprojedou. Dirk se do toho vloží a společně rvou kriplkáru zahradou nebožtíka Rinuse Hovinga. Jeho chalupa je prázdná, a dokud se dědici hádají, co dál, nic se s ní neděje. Vynesou mě do domu zadem. Rudý dlaždice pokrývá koberec prachu. Vidím v něm stopy. Projedou se mnou kuchyní, chodbou a velkým obývákem, odstaví mě za prosklenýma posunovacíma dveřma vyvýšenýho pokojíku.

– Zajeď s ním k oknu, povídá Dirk. Aspoň se má na co koukat.

– Zajeď si sám.

Sam začíná pochybovat. Dirk ne. Ten nepochybuje, chybí mu fištrón.

– To přece nemůžeme udělat, říká Sam.

– Může si za to sám. Já s ním na lochnesku fakt nejdu, jestli si to vona myslela.

Vona je máma. Ne že by si z ní Dirk něco dělal, ale máma vládne mocným nástrojem: tátovou rukou. Přede mnou se vynoří Samova hlava.

– Hned jsme zpátky, Fanouši, tak za hodinku.

A jsou pryč.

No to je teda fantazie, odložili mě jak kus zakrslýho dřeva v barabizně na spadnutí. Aspoň vím, co od nich člověk může čekat. Tušil jsem to, ale čekal jsem na fakta. Tušení je horší než fakta. Fakt je, že trčím v tmavým baráku, co mi funí do týla. A že mám výhled na okno s pochcípanýma masařkama, samá pavučina a chuchvalce prachu. Všechny moje strachy mají jedno oko pootevřený, ty člověk jen tak neoblafne, ty jsou ve střehu. A už jsou tady, všechny najednou se dají do řevu, až to hezký není. Potvory! Úchylové! To... věci! Prostě panika. Ale jak dlouho člověk vydrží mít strach, když se nic neděje? Pomalu se z toho stane pocit trapnosti, a když se pořád ještě nic neděje, začne se člověk sám sobě smát. Jenže teď jsem něco zaslechnul! Přísahám, zaklapnutí dveří, něco spadlo... Otočím hlavu, stojí mě to tolik úsilí, že zakvílím jak magor. Jako bych měl čelem vyvrátit strom. Tamhle, v otevřených dveřích...

– Ahoj, říká postava, co tam stojí.

Klučičí hlas. Dívám se proti světlu, co vychází z kuchyně, vidím jen jeho siluetu vystřiženou ve dveřích. Jde ke mně. Kluk, zaplať pámbu, jenom kluk. Postaví se přede mě a bezostyšně si mě prohlíží. Klouže pohledem po stupátkách, co na nich mám zachycený nohy, po modrým sedátku – pravá koženka, pane – po stříbrnejch trubkách a vpravo po páce s dřevěnou rukojetí, co se s ní dají otáčet přední kolečka a na zadní kolo se dá převádět síla paže, aby se člověk mohl s tím vozidlem pohybovat sám. Musím do něj ještě dorůst, jak se říká. Ale jinak prima vozítko, garážovaný, znáte to. Že prý s ním jednou budu jezdit sám, ale zatím to vypadá tak, že si nedokážu ani odehnat mouchu z čela.

– Ahoj, říká kluk ještě jednou. Ty neumíš mluvit?

Snědý obličej s jasnýma očima. Zástřih podle rendlíku. Otočí se a podívá se z okna. Hovingova zahrada: červený paličky jetele, kopřivy a vlčí máky, co se s oblibou nechávají obdivovat, ale když je člověk utrhne, urazí se tak, že se svraští přímo před očima.

– Odstavili tě tu, co? říká kluk a dívá se směrem k Lomarku.

Nejvyšší lodičky obřího kola vyčnívají nad domama. Přikývne.

– Slyšel jsem o tobě. Ty jsi Hermansovic, z demolice. Že prej na tobě panenka Maria učinila zázrak. Nic ve zlým, ale moc z toho teda nevidím. Jestli je tohle zázrak, tak jak vypadá trest, že jo?

Přikyvuje, jako by sám se sebou naprosto souhlasil.

– Já jsem Joe Kluzák, řekne pak. Zrovna jsme se přistěhovali. Bydlíme na Humnech, znáš to tam?

Široký ruce, krátký prsty. Taky široký chodidla, stojí na nich jako samuraj, o tom náhodou něco vím, o samurajích. O seppuku, cestě smrti k záchraně cti, při který si člověk zapíchne do břicha krátký meč a táhne z dolního levýho konce šikmo nahoru. Podle dýlky řezu se dá odvodit, jak statečný ten člověk byl. Ale o tom tu teď řeč nebyla.

Vidím, co na něm Dirka štve, vyzařuje to z něj jako světlo: nebojí se. Joe Kluzák, co klade bomby a všechny burcuje z dřímoty – v ustřižených kraťasech a podivných sandálech ze ztvrdlý kůže. Kdes byl tak dlouho?

– Pro něco si skočím, povídá.

Zmizí mi ze zornýho pole a slyším, jak někde v domě stoupá po schodech a pak mi přechází nad hlavou. Má tam dílnu? Na ty bomby a tak? Kluzákovo řídící centrum? Když zase přijde dolů, drží v ruce časový spínač z pračky a dvě baterie. Posadí se na parapet a s čelem zkrabaceným soustředěním póly baterií spojí. Pak připevní na spínač zarážku a otočí ho na nulu. Najednou zvedne hlavu.

– Měli jsme při stěhování smůlu, pronese vážně. Bouračka. Táta se zabil.

Pak se znova skloní k práci.

Lomark se o Joeovi a jeho rodině doslechnul poprvé, když ta scania vjela do monumentálního domu se stupňovitým štítem v Mostecký, co v něm bydlejí Maandagovi. Skoro až po zadek do obýváku, kde syn Christof seděl u televize a hrál videohru. Když se to stalo, zůstal sedět, ani nedutal. První, co uviděl, byl reflektor, jak se na něj upírá zvířeným prachem a sutí jako zlostný oko. Až postupně mu došlo, že u nich doma stojí náklaďák. Celou tu dobu bylo slyšet jen pinkání míčku, co poskakoval po obrazovce.

Přes rošt auta se vykláněl chlápek. Ruce mu bezvládně visely, strašák do zelí, co žuchnul z nebe. Dolní částí těla trčel v kabině, bylo po něm, to bylo jasný. Ale nahoře se něco pohnulo: pravý dveře se pomalu otevřely a Christof viděl, jak se z kabiny vyhrabal kluk zhruba jeho věku, mohlo mu být tak dvanáct nebo třináct. Měl zlatavý tílko, pumpky a na nohou sandály. Vypadal, jako by jeho rodiče neměli všech pět pohromadě, a jak se tak netečně rozhlížel po pokoji, snášelo se mu na hlavu a na ramena vápno.

– Ahoj, pozdravil Christof a v ruce ještě držel joystick.

Kluk potřepal hlavou, jako by si pomyslel něco divnýho.

– Kdo seš? zeptal se teda Christof.

– Jsem Joe, na to kluk, Joe Kluzák.

Tak vpadnul jak meteor do naší vsi, kde máme řeku, co se v zimě rozvodňuje, pevnou síť, kudy se šíří fámy, a v erbu kohouta, co někdy před tisícem let odehnal od bran Lomarku bandu Normanů, zatímco se naši neuvěřitelní předkové MODLILI v kostele. „Akorát ten kokrháč neměl nahnáno,“ říkáme tady. Něco, co drží něco jinýho za branama, to je náš symbol. Jenže Joe se přiřítil s takovou razancí, že ho nemohlo zadržet nic.

Bouračka z něj udělala polosirotka, protože ten chlápek, co visel z předního okna stěhováku, byl jeho otec. Matka ležela v bezvědomí v kabině, mladší ségra Indie měla výhled na otcovy podrážky. Christof a Joe na sebe zírali jako bytosti z různých galaxií – Joe ztroskotal se svou vesmírnou lodí a Christof mu podával ruku, aby navázal první kontakt. Tady je něco, co ho osvobodí z tísnivý nehybnosti týhle vsi, kde akorát ten kokrháč neměl nahnáno, člověk na tu nenáviděnou potvoru naráží úplně všude, na dveřích hasičských aut, ve štítu radnice a z bronzu na tržišti. Kokrháče vozí o masopustu na alegorickým voze, juká na člověka z ozdobných dlaždic vedle desítek domovních dveří a zhmotňuje se jako „kokrháček“ u pekaře (děsnej blaf – drobivý koláč sypaný ovesnýma vločkama). Na prádelníkách, krbových římsách a parapetech se to hemží skleněnýma, keramickýma a na skle malovanýma kokrháčema, na stěnách visí kokrháči vyvedení olejovýma barvama. Když jde o kokrháče, naše tvořivost nezná meze.

Joe si mohl vykoukat oči v tom domě, kam ho osud (čti: nezvládnuté řízení v kombinaci s překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci) mrštil. U nich doma, v bývalým domě, co vyměnili za ten v Lomarku, na zdech nevisely olejomalby smrtelně vážných páprdů, co se na člověka tváří, jako by něco šlohnul. A člověk samozřejmě něco šlohnul vždycky, tak se ty hlavy taky budou vždycky takhle tvářit, tak se jeden nemusí bát, ale naopak jim přívětivě pokynout a říct „ale no tak, hošani, co takhle úsměv?“

Lustr se mu taky líbil, stejně jako starožitný servírovací stolek na kolečkách s křišťálovýma karafama Egona Maandaga, plnýma whisky – od Loch Lomondu po Taliskera. U Joea měli jen demižony bezinkovýho vína, temně fialovýho a vlastní výroby, s kvasným špuntem, co bublal, jako by ho zlobil žaludek. To víno bylo vždycky buď těsně před zenitem, nebo těsně za. „Ale stejně má svéráznou chuť, nemyslíš, lásko?“ (To říkala matka otci, nikdy naopak). Pak statečně pili, ale druhý den ty patoky vylili do záchodu, protože jejich kocovina měla blízko ke klinický smrti ruských pijanů lihu.

Joe se pozděj dozvěděl, že přistál v salonu u Maandagových, nejvýznamnějšího klanu v Lomarku, vlastníka továrny na asfalt u řeky. Egon Maandag ve fabrice zaměstnával pětadvacet lidí, plus hospodyni a někdy au-pairku, pokaždý z jiný ciziny.

A Joe se díval.

Christof pozděj prohlásil, že tak zíral, aby se nemusel dívat na toho nebožtíka, co visel vepředu. Když odlepil oči od Christofa a okolí, ohlídnul se konečně na otce. Napřáhnul ruku a položil mu ji na zkrvavený zátylek. Veleopatrně ho pohladil po vlasech a prohodil něco, čemu Christof nerozuměl, pak se mu roztřásly ramena a pustil se k díře, kterou náklaďák prorazil ve venkovní zdi. Přelezl po troskách ven, na slunce. Prošel Mosteckou na zimní hráz a přes ni se pustil k řece. Na záplavových loukách hupkaly jalovice, na ostnatým drátě visely chomáče suchý trávy jako řídký fousy Normanů, zbyly tam po zimních povodních. Joe došel k letní hrázi a k přívozu za ní. Na lodi se usadil na zábradlí, vystrčil nohy přes palubu a nevyvedlo ho z klidu ani to, že z kormidelny vyšel Piet Honing a chtěl ho zkasírovat za převezení.

Že se Joe skamarádil s Christofem, bylo nevyhnutelný jako páteční ryba. Začalo to tím Christofovým pohledem, co se lačně upíral na ubílenýho kluka ze stěhováku. Za Joeem pronikalo zborcenou vnější zdí do salonu denní světlo a naplňovalo prostor zvučícím jarním dnem. Christof něco takovýho jakživ neviděl. Zjevení kluka v tom přívalu světla ho naplnilo touhou odhodit svůj dosavadní život.

Ale takový Christof není a nikdy nebude. Na to je moc nervák a váhavec. V jeho přání být jako ten kluk z náklaďáku byla i určitá řevnivost, co z ní člověka začnou svrbět špičáky – upíří nutkání vysát z někoho život.

Bouračka je zformovala. V Joeovi posílila stoickýho kliďasa a v Christofovi probudila něco fotrovskýho, něco starostlivýho. Když chtěl Joe postavit letadlo, opáčil Christof: „A neměl by sis nejdřív spravit nosič u kola?“ Když Joe vyráběl přístroj k nahrazení nedělního rozhlasovýho vysílání evangelický obce – „Rádio Pámbu“, jak se říkalo – speedmetalem pouštěným pozpátku a zrovna v tý chvíli se náhodou spustil měsíční poplach civilní obrany na střeše Rabobanky, bylo to pro Christofa znamení, že výroba rušiček je neblahá činnost. Pro Joea to znamenalo, že je dvanáct – a že má hlad.

Joe oslavil naše první setkání výstavní bombou, tak to vidím já. Ještě tu noc, po tom, co jsme se viděli v Hovingově chalupě: celý Lomark si z toho v posteli sednul. Je to dar. Psiska štěkají, v některých domech rozsvěcejí, lidi se sbíhají v hloučkách na ulici. Všichni vyslovujou Joeovo jméno. Ležím v posteli a zubím se na celý kolo.

Pár chlápků to jde obhlídnout. Vyhodil do vzduchu transformátor. Teď je pouť bez šťávy a spousta baráků jakbysmet.

Měsíc olizuje příčky mý postele. Cvičím si ruku.

Překlad © Magda de Bruin-Hüblová
ukázka z knihy Tommy Wieringa: Joe Kluzák, Argo, Praha 2008
na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky a nakl. Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2879x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce