Petru Královi je nutno přiznat, že se nedá jen tak polapit. Pokud jsme očekávali, že letos vyšlá Zpráva o místech bude pouhým pokračováním jeho Základních pojmů (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, Praha a Příbram 2002), pak jsme se mýlili. Heslovitou stručnost a přesnost zachycení jednotlivých bodů na mapě autorova světa vystřídala bezcílná procházka, těkavé putování za tajemstvím věčně uhýbajících míst a věcí. Diskontinuální povaha slovníku je nahrazena kontinuálním proudem vyprávění. Zpráva o místech tak není atlasem ani průvodcem, ale spíše cestopisem odhalujícím hloubku ukrytou na povrchu, prázdno za fasádou světa, zárodkem románu promlouvajícím o provizorních příbytcích, nemožných úkrytech, zklamáních, jež jsou svým vlastním naplněním, a touze po tajemství. Básníkův styl se s časem proměňuje stejně jako jeho obydlí. Nalézá v něm dočasné útočiště, o to bezpečnější, oč méně je definitivní. Nejen že „opravdu ideální dům by měl nejspíš spočívat jen na neexistenci pevných základů, být opatřen dveřmi trvale zmítanými větrem – mezi životem a smrtí – jako vrátka předměstských hřbitovů a střechou vzdutou jen krátkým povzdechem kupole z listí, co jedinou observatoří“, neboť „bezpečnost příbytků vzrůstá s jejich těkavostí a relativitou“ (s. 107), ale ve skutečnosti ani nelze jinak než „přilnout ke zčeření vlny, která trvale vyvstává vprostřed provizoria“ (s. 172). Autor i hrdina jeho knihy obývají chatrné chýše v záhybech světa, ale zatímco živlem prvého z nich je řeč, druhý putuje po pláních viditelného.

Ve třech oddílech knihy doprovázíme hrdinu-průzkumníka na cestě z rodného předměstí, přes Plzeň a západní Čechy (místa jeho vojenské služby), s krátkým, ale o to významnějším, exkursem do Ameriky imaginární i skutečné, až po závěrečný, avšak neméně dočasný, pobyt v Paříži. Amerika, coby nejzazší bod putování, je místem ústředním a ukrývá v sobě samotné srdce starého kontinentu: New York – město vytvořené jako ideální a koncentrovaná Evropa, město zhmotněné utopické vize, město oživlých fasád a pouhých exteriérů, město maketa. („Nejhlubší tajemství míst (...) je v tom, že když do nich vnikneme, zůstaneme venku; nemají vnitřek, i všechny interiéry jsou navždy vnější a nad ničím se neuzavírají.“ s. 148) Jestliže v Čechách zůstávala Amerika uvězněná v lízátkách, balíčcích UNRA a fredu-ledu, po příjezdu do New Yorku již nic nebrání tomu, aby „skutečná“ Amerika, „země zasvěcená výhradně výrobě maket, zbudovaná na kultu zdání a optického klamu“ (s. 73), odhalila svou pravou tvář: ušmudlaný hadr uvnitř zpustlého paláce hrůzy na Conney Islandu; kýžené nic v jádru skutečnosti, jejímž nejpregnantnějším vyjádřením je Koolhaasova rovnice: technologie + karton = realita (Rem Koolhaas, Třeštící New York, Retroaktivní manifest pro Manhattan. Arbor vitae, Praha 2007, s. 34).

Král však postupuje značně odlišným způsobem nežli Koolhaas. Text Zprávy nezadržitelně plyne vpřed a vytváří zdání plnosti vzbuzující očekávání, jež ustavičně zklamává; je maketou nejen skutečnosti (tak je tomu i u Koolhaase, jenž napodobuje manhattanskou mřížku i její jednotlivé bloky), ale rovněž sebe samotného, v záhybech jeho stylu se nic neskrývá. Namísto geometrické jasnosti, úspornosti a vtipu Koolhaasova textu opírajícího se o věcnou přesnost konkrétních údajů a směřujícího k fragmentární struktuře založené na oslnivé záři jednotlivých vět se setkáváme s proudem řeči odrážejícím na své hladině „místa bez kontur“, s řečí plnou návratů a slepých odboček, s řečí, do jejíchž hlubin se hrdina noří, aby pomocí slov rekonstruoval realitu („Nenašel-li výzkumník tajný poklad, má před sebou aspoň kus reality; i to je důvod k určitému pohnutí.“ s. 51): styl + fráze = realita.