Murakami, Rjú: V polévce miso 2

Murakami, Rjú
V polévce miso 2

recenze beletrie zahraniční

Až donedávna jsme si u jména Murakami vybavovali především romány Kafka na pobřeží či Norské dřevo. Vedle Haruki Murakamiho však do českého prostředí s překladem románu V polévce miso vstupuje také Murakami Rjú – autor libující si v poněkud vyhrocenějších a přímočařejších polohách než jeho u nás známější jmenovec.

V polévce miso po setmění
Rjú Murakami
: V polévce miso, přel. Jan Levora, Argo, Praha 2008, 205 stran

Až donedávna jsme si u jména Murakami vybavovali především romány Kafka na pobřeží či Norské dřevo. Vedle Haruki Murakamiho však do českého prostředí s překladem románu V polévce miso vstupuje také Murakami Rjú – autor libující si v poněkud vyhrocenějších a přímočařejších polohách než jeho u nás známější jmenovec.

Příliš mnoho náhod, příliš mnoho důvodných podezření, naplněné domněnky. Tak lze ve zkratce shrnout zatím poslední titul nakladatelství Argo v edici Současné světové prózy. Shody, o kterých je řeč, se týkají současného japonského autora Rjú Murakamiho a jeho novely V polévce miso, jejíž děj, umístěný do nočního Tokia, se odehrává v podobném prostředí i konturách jako českému čtenářskému publiku nedávno představený Afterdark Haruki Murakamiho.

Zatímco atmosféra velkoměsta slouží v Afterdarku jako pozadí scén, které se paralelně odvíjejí s všedními životy postav, v této knize hledíme na jediné jeviště se stálými kulisami sexuálního průmyslu: vykřičené čtvrti, erotické kluby a salony, podniky peep-show a podobně. Dvacetiletý Kendži, kterému autor napsal scénář v první osobě, si přivydělává provázením zahraničních turistů po spletitém světě nočního tokijského života. Kromě svého dalšího zákazníka, „odulého“ Američana Franka, bere tentokrát na prohlídku i nás…

Po japanoamericku
Už od počátku je jasné, že Frank, jakkoli se snaží o přirozené a otevřené vystupování (jak ostatně anglický význam jeho jména implikuje: upřímný, ničím se netající), není obvyklým typem Kendžiho klientů. Ač od pohledu tuctový Američan, vymyká se jakékoli jednoznačné charakteristice. Postrádá rysy, které spojují celou řadu turistů, s kterými se Kendži během své průvodcovské kariéry setkal. Kendžiho nadhled a suverénní jistota zkušeného (a poměrně nákladného) průvodce je postupně podlamována, když si začne skládat mozaiku souvislostí, do níž navíc zapadá i bizarní Frankovo chování a vystupování. Vnější stránka jeho osobnosti, účes, oblečení, ubytování, účel jeho návštěvy Japonska a dokonce i jeho vzpomínky na dětství, to všechno jsou V polévce miso proměnné veličiny, které vedou k šokujícímu vyvrcholení děje a skutečně očišťující katarzi v jeho závěru.

Setkání amerického turisty a japonského průvodce poskytuje Murakamimu vhodný prostor k rozvedení střetu obou kultur. Nenaráží zde přitom na sebe ani tak tradiční s moderním. V duelu Franka a Kendžiho se spolu utkává především současné Japonsko a Amerika. Český čtenář tak proniká do životního stylu nejmladší japonské generace, nahlíží její vnímání světa. Dostane se mu i několika nových „odborných“ termínů a spolu s Frankem může absolvovat svou první hodinu japonštiny, jakkoli svéráznou.

Rjú Murakami, autor narozený 19. února 1952 na ostrově Kjúšú v přístavním městě Sasebo, kde jsou dodnes umístěny základny amerického námořnictva, se konfrontací těchto dvou kultur zabývá s téměř osudovou vehemencí. Ať už ve své první próze Nekonečná, téměř průhledná modř (Kagirinaku tómei ni čikai burú, 1976), jejíž děj, točící se okolo sexu, drog a násilí, se odehrává v nejmenovaném japonském městě, sídle amerických jednotek, nebo pozdější 69 sixty nine (1987), novela zfilmovaná a situovaná rovněž do jeho rodného Saseba. Murakami nepíše jenom o americké přítomnosti v Japonsku, ale také své krajany vysílá za moře, jako v případě Kjóko (1995), příběhu mladé dívky pátrající po svém příteli, americkém vojákovi kubánského původu.

Střet kultur vykazují už samy tituly Murakamiho knih, poznamenané angličtinou. Název díla Děti z nádražních skříněk z roku 1980 nezní v originále jinak než Koin rokká beibízu (tedy Coin Locker Babies). Stejně tak je tomu u próz Extáze (Ekusutaší, 1993), Piercing (Piašingu, 1994) či Podivné dny (Sutorendži deizu, 1997). Tato novodobá zvyklost se nevyhnula ani knize V polévce miso. Kromě ingredience tradiční kuchyně, pasty miso, je její název tvořen japanizovanou angličtinou, výsledně In the Miso Soup. Pravý význam titulu je jednou z postav otevřeně vyložen až v závěru knihy.

Kniha je strukturována do tří částí. Kendži se má podle dohody věnovat svému klientu tři večery a první dvě části časově odpovídají jejich „tahům“. Předělem mezi druhým a třetím oddílem ovšem autor čtenáři nabízí jakýsi time-out, oddechový čas k vstřebání Frankova brutálního představení v jednom z klubů. Tam nás přivádí Kendžiho známá z branže, Noriko, na níž nám Frank hned v úvodu předvede dokonalou hypnózu. Nekontrolovatelné už visí ve vzduchu. Vyvrcholení pak nastává ve více rovinách současně: nejsilnější a nejpůsobivější je naplnění Kendžiho dosud neopodstatněných obav, kterému předchází kulturní kolize v podobě podrážděné argumentace japonské hostesky Maki s Frankem za Kendžiho konsekutivního tlumočení. Maki, posedlá vším značkovým a luxusním, vyprovokuje Franka natolik, že další z jeho nekontrolovatelných stavů absolutního vytržení už nelze zastavit…

V polévce hořkost
Mají-li Noriko, Maki a další sehrát úlohu japonských loutek, které se tak snadno dají omámit, ovládat a posléze zničit jakýmkoli náhodným americkým turistou a ještě mu pak typickou úslužnou poklonou děkovat za spálené obočí, volí Murakami neúprosnou kritiku postoje své vlády vůči zemi, jejíž vojenské síly dosud okupují základny na japonském území. „Copak si ale Japonci mohli představit, že odkudsi z ciziny někdo přijede, jen aby je tady jednoho po druhém zabíjel?“ napadá Kendžiho nad konzumací nudlí soba, symbolizujících v Japonsku dlouhověkost. Na první pohled neškodný a snad i sympatický turista Frank je především symbolem ztvárňujícím příslovečnou velkou neznámou. Jeho chování je nevyzpytatelné – Kendži se ocitá v šoku, když ho jeho klient přeplatí téměř veškerou svou zbývající hotovostí a v zapadlé tokijské uličce s policejní stanicí ho propouští ze svých služeb poté, co se Kendži stal jediným svědkem brutálního zločinu. Mladík je zdrcen a znejistí, nenadálá svoboda ho tíží. Zažilo by Japonsko podobný šok, kdyby Američané „odešli“ uprostřed noci podobně jako Frank, a jejich vliv dočista zmizel? Dokázali by tuto skutečnost nakonec přijmout? Jaké by bylo Japonsko bez Ameriky v zádech? Jaký smysl života by měly mladé dívky, vykonávající pochybné brigády s cílem našetřit peníze na cestu do New Yorku, aby si právě tam pořídily značkové módní doplňky? „Třeba Maki, ta dívka číslo jedna. Za celý život ani jednou nepřemýšlela o tom, co by se pro ni hodilo, co by skutečně chtěla dělat. Věřila, že když se obklopí exkluzivními věcmi, sama se stane výjimečným člověkem.“ Rjú Murakami svou prózou vyslovuje mnoho podobných otázek. Své krajany při tom nešetří ani v nejmenším: „V Japonsku to přímo bije do očí. Chybějí totiž kritéria, která by umožnila stanovit, co je nejdůležitější. Dospělí žijí jen a jen pro peníze a věci, které už mají nějakou stanovenou hodnotu, jako třeba značkové zboží.“

Murakami přináší pohled na Japonce i z opačné strany. Prostitutka z Latinské Ameriky, již přirovnává v její ubohosti k malé prodavačce sirek z Andersenovy pohádky chvějící se v chladném prosinci zimou, „zatímco japonské prostitutky skoro všechny prodávají své tělo ne proto, aby si vydělaly peníze, ale aby unikly samotě,“ se Frankovi vyznává se svými zkušenostmi života v japonské společnosti. Rjú Murakami tak nalévá ke své polévce hořký pohár pravdy: „Nepřemýšlejí o tom, pod jaký tlak se takový člověk dostává, protože o těchhle věcech nemají vůbec ponětí, a tak si jim ani nemůžeš postěžovat, protože si sami neuvědomují, čeho se dopouštějí. A i kdyby sis postěžoval, stejně vůbec nechápou, co jim to vlastně povídáš. Kdyby alespoň byli otevřeně nepřátelští, člověk by mohl vyrazit do protiútoku, ale když to tak není, nevíš ani, co si počít.“

Děj je časově situován do devadesátých let, do období novoročních svátků s řadou neodmyslitelných tradic, jejichž vysvětlení si Frank žádá. Snad touží i po tom, aby hlas novoročních zvonů vyhnal z jeho těla „nízké pudy“, jak sám říká po promluvě s latinskoamerickou prostitutkou. Zdaleka však nejde o náhlý optimistický obrat v podobě nápravy mnohonásobného vraha, Murakami na posledních stránkách svého díla směřuje k očištění všeho a všech, ke katarzi, která má vystřídat do té doby eskalující napětí, rozplývající se s blížící půlnocí a příchodem svátku Nového roku jakoby v éteru. Čtenářům tak po americké hororové vraždě přináší uvolnění a tradiční japonský klid mysli.

Jak už bylo zmíněno na začátku, může tato Murakamiho polévka místy připomínat Afterdark „toho prvního“ Murakamiho. Je na místě zmínit, že tato dvě díla vznikla v opačném pořadí a s odstupem sedmi let. Jejich téměř „navazující“ překlad do češtiny je jen náhodou, bezpochyby šťastnou. V edici současné světové prózy nakladatelství Argo je Rjú Murakami dalším objevem po Hitomi Kaneharové (1983) a její šokující novele Hadi a náušnice, která opět ve výtečném překladu Jana Levory vyšla na konci roku 2006. Doufejme, že se brzy dočkáme i dalších překladů japonských autorů nejmladší generace.

© Michal Weber
článek vyšel v Literárních novinách č. 32/2008, str. 10; online 3.8.2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 3236x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce