Zobrazení života Sintů a Romů v německy psaných čítankách pro děti

Zobrazení života Sintů a Romů v německy psaných čítankách pro děti

přehled dětská

Obraz života cikánů (označení „cikán“ se používá všech uvedených textech) je ve všech textech podobný. Život těchto lidí není neznámý, existují jisté zkušenosti s jejich způsobem života i chováním. Ve společnosti však stále existuje mnoho předsudků. Jen Ottilie Wildermuth(ová) psala svá díla v době, kdy Sintové a Romové platili za psance, za osoby bez práv (první povídku vydala v roce 1847).

 

Zobrazení života Sintů a Romů v německy psaných čítankách pro děti

Krátce o vzniku a vývoji německých čítanek
Předmětem literárního vyučování byly na počátku poetické texty s věroučným obsahem nebo výpovědi o víře v řeči vázané. Od reformace byl pevnou součástí četby na národní škole (Volksschule) zpěvník. Brzy po reformaci se dostaly i světské obsahy v rýmované podobě do některých slabikářů a abecedářů. Jako první to byl abecedář Marcuse Schulteho ABC mit Bildern (Abeceda s obrázky, 1532). Brzy nato následoval Ortolph Fuchssberger s čítankou Leeßkonst (Umění číst, 1542). Používal náboženské texty ke čtení po slabikách. Používal i účelovou poezii, autoři totiž již tehdy rozeznali radost dětí z vázané řeči a jednoduchých rýmovaných forem. Úvodem k umění číst je též učebnice Valentina Ickelsamera Die rechte weis aufs kuortzist lesen zu lernen/ wie das zum ersten erfunden/ vnd aus der rede vermerckt worden ist (Správný způsob jak se co nejrychleji naučit číst, 1527). K procvičování používal seznamy slov a jmen a příkladových vět na způsob náboženských textů s cílem vychovávat k bohabojnosti, dále běžných náboženských textů. Podle Ickelsamera se měli všichni lidé naučit číst nezávisle na škole nebo jiné instituci.

Text prozaický se světskou tématikou byl použit poprvé ve slabikáři Johannese Buna ABC- und Lesebüchlein (Abecedář a malá čítanka, 1650). Je to vyprávění o Hansovi, které měly děti napodobovat a tím se učit číst.

Dva školní řády podpořily používání literárních textů ve vyučování. Ve frankfurtském školním řádu z roku 1765 (Eines Hoch-Edelen und Hochweisen Raths der Reichs-Stadt Frankfurt am Mayn Verbesserte Ordnung und Gesetze für die Deutschen Schulen) se o výuce psaní píše, že žákům, kteří již mají základní dovednosti v psaní, mají sloužit jako předlohy dopisy, rozhovory, vyprávění apod.

Saský školní řád z roku 1773 (Kurfürstliche Sächsische Schulordnung) doporučuje k opisování a k nácviku psaní knihy, které zde nejsou blíže určené.

V Neresheimských instrukcích z roku 1769 (Neresheimer Instruktionen) se poprvé výslovně doporučuje, aby nejschopnější žáci vyprávěli zpaměti jednu bajku od Christiana Fürchtegotta Gellerta. Je to, pokud vím, poprvé, kdy bylo výslovně použito jméno německého autora v souvislosti s vyučováním na národní škole (Volksschule).

V předchůdcích čítanek jsou poprvé obsaženy u Johanna Georga Sulzera v jeho Vorübungen zur Erweckung der Aufmerksamkeit und des Nachdenkens (Počátečních cvičeních k probuzení pozornosti a přemýšlení) z roku 1768 bajky a texty o přírodě. Dále vydal Braun v letech 1770 a 1772 čítanky pro bavorské školy, a sice pro sedmileté děti, které obsahují texty např. od Christiana Fürchtegotta Gellerta, Johanna Wilhelma Ludwiga Gleima a Friedricha von Hagedorn. Hlavním úkolem textů bylo deklamování, nauka o verši a cvičení. Je zjevná i estetická výchova, neboť texty měly v dětech pěstovat také vkus. Braun též používá bajky, právě tak jako Christian Felix Weisse ve svém abecedáři ABC-Buch z roku 1772, především však jako výchovné texty. Jsou zde obsaženy i básně pro děti, které mají rovněž výchovný význam. Kromě Braunových knih existovaly v téže době učebnice, které seznamovaly žáky s německým básnictvím. Jsou to tzv. Würzburské čítanky z roku 1772, Regeln vom Schreiben, Reden und Versemachen in deutscher Sprache (Pravidla psaní, mluvení a veršování v německé řeči), druhý díl z roku 1773, Sammlung von prosaischen und poetischen Mustern in deutscher Sprache (Sbírka prozaických a poetických příkladů v německém jazyce) a třetí díl, který se týká pouze teorie básnického umění a přináší ukázky např. od Friedricha von Hagedorn, Christiana Fürchtegotta Gellerta, Albrechta von Haller, Johanna Christopha Gottscheda, Friedricha Gottlieba Klopstocka. Není v nich udání autora. V druhém díle jsou bajky, povídky, popisy, básně a písně z tehdy aktuální literatury, určitě zaměřené na estetickou výchovu.

S osvícenstvím a filantropismem přichází požadavek přiměřenosti (Christian Felix Weisse, Joachim Heinrich Campe). S literárními texty v čítankách nastává potíž, neboť např. Eberhard von Rochow ještě považuje básně za luxus pro děti z venkova. Jeho čítanka Der Kinderfreund (Přítel dětí, 1776) tedy obsahuje moralizující a naučné texty, modlitby a písně, které měly sloužit zčásti i k podpoře estetického cítění dětí. Pokud se po roce 1800 objevovaly v čítankách básně, pak za účelem učení se zpaměti (čítanky od Schleze, Seidenstückera, Prömmela, Preusse, Kerndörffera apod.). Dalším důvodem pro použití poezie byla výchova k lásce k vlasti.

Cikáni, Sintové a Romové
Povídka pro děti Pod mostem (Unter der Brücke) od Ottilie Wildermuth(ové) (1817–1877), autorky mnohých povídek, pohádek, novel z prostředí protestantského Švábska, je součástí čítanky Příběhy pro děti (Kindergeschichten, Reutlingen: Ensslins a. Leiblins Verlagsbuchhandlung, datum vydání neuvedeno). Tato čítanka obsahuje povídky Dvě sestřičky, Klárčino uzdravení, Zimní den, Kočičí rodina, Zázraky lesa, Lieschen a Gretchen, Svým dětem věnuje Bůh ve spánku, Uplakaný Petříček.

Děj povídky Pod mostem (Unter der Brücke) se odehrává ve Weilburgu. Město bylo obklopeno hradbami a příkopem, za kterými si chlapci rádi hrávali na četníky a na zloděje, v zimě též sáňkovali. O jedné sobotě přijel pod hradby vůz s plachtou tažený vyhublým koněm. Zvědaví chlapci se odvážili přiblížit k vozu, z něho bylo slyšet sténání. Muž z vozu vyndal nástroje a chystal se rozdělat oheň. Dva neupravení a nemytí synové mu pomáhali. Hrající si chlapci z města se novým návštěvníkům vysmívali. Když přišel strážník, chtěl muže s vozem vykázat, cizinec mu vyprávěl svůj příběh. Je klempířem, žena mu onemocněla a on se musí postarat o syny. Strážník mu dovolil zavézt nemocnou ženu do chudobince. Když druhý den přišli chlapci z města za svými hrami do příkopu, byl tam opět onen cizinec s vozem. Postupně se chlapci s cizincovými dětmi seznamovali, jeden z nich, Theodor, jim začal nosit drobnosti k jídlu. Začali si společně hrát. Klempíř se staral o svou práci, pomalu si získával důvěru lidí, a ti mu časem pomohli vybudovat příbytek u paty sloupu mostu.

Povídka se věnuje především myšlence pomoci bližnímu. Theodor, syn z dobré (protestantské) rodiny, ví, že osud člověka je někdy krutý. Jeho přímluvy pohnou i svědomím dospělých.

Na straně 25 probíhá rozhovor mezi strážníkem a cizincem. Strážník útočí slovy: „Cožpak neví, že toto tu je městský příkop a ne pastvisko pro cikány?“ Cizinec odpovídá: „… my nejsme žádní cikáni, jsem potulný plechař, nebo klempíř, nebo jak se tomu teď říká…“ Pevný a rozhodný postoj strážníka na obrázku, rozkročené nohy a ruce v bok, dodávají situaci vážnosti. Omluvný a ponížený postoj klempíře ukazuje strach, nejistotu a nedostatek sebeúcty. Cizinec se musí bránit označení „cikán“. Theodor stojí na obrázku zády ke čtenáři. Krajíc chleba, který drží za zády v ruce, dá klempířovým synům. Tím začíná sbližování mladých lidí.

Otevřeme nyní čítanku pro šestou třídu (Deutsch 6 N, Lesebuch, München: Bayrischer Schulbuch Verlag, 1985), schválenou ministerstvem školství. Obsahuje čtrnáct okruhů, každý k určitému tématu. Okruhy na sebe vždy jistým způsobem navazují. Jeden z nich se nazývá Nemám nic proti cikánům; ale… (Ich hab´ nichts gegen Zigeuner; bloß..., s. 111). Přináší fotografii hezké, usmívající se cikánské dívky před dřevěnou maringotkou. Pod paží nese srolovaný koberec, na sobě má květované šaty s volánky. Následuje úvod, který hovoří především předsudcích a o toleranci. Nato následuje informace o cikánech ve stylu hesla z lexikonu. Hovoří o neznámém původu tohoto lidu, uvádí správné označení, změnu tradičního způsobu života přizpůsobeného současnosti a končí konstatováním, že stále ještě máme sklony k rasismu. Poté jsou prezentovány literární texty: lidová píseň, text od Ivara Lo-Johanssona (nar. 1901, Ösmo, Stockholm), Ference Mory ( nar. 1879, Koskunfelegyhaza), Mussara Omara (ossetijský pastevec, převyprávěno zřejmě Ulrichem Benzelem) a Wolfdietricha Schnurreho (nar. 1920, Frankfurt/ Main).

Úvod neuvádí žádná data, obecně hovoří o činnosti Romů a vztahu Evropanů k nim.

Lidová píseň Veselý je cikánský život (Lustig ist das Zigeunerleben) vypráví zvesela o přednostech toulavého života: cikán nemusí platit daně, když má hlad, uloví si srnce, když má žízeň, napije se z lesního pramene, voda mu chutná jako moselské víno, jako peřinu a polštář použije mech a chvojí.

Text Ivara Lo-Johannsona Cikánské tábory (Die Zigeunerlager) podává informaci o pobytu cikánů ve Švédsku: kde žijí, jak žijí, jaké jsou jejich rodinné vztahy, čím se živí, jakou kulturu pěstují a jak ji prezentují veřejnosti: část tábora se otevírá návštěvníkům a představuje se tam tradiční bydlení, zvyklosti, tance apod. Autor podrobně hovoří o vybavení a ceně vozů, o majetku rodin, jak a kdo ho spravuje a kdo rozhoduje o jeho použití. Popis doprovází obrázek dvou maringotek, mezi nimi se suší prádlo, na střeše je televizní anténa a před maringotkami stojí velký, moderní osobní vůz.

Povídka od Ference Mory Tilinko (Tilinko) se jmenuje podle hlavního hrdiny, zpustlého starého muže, který žije v hliněném domě a je velice chudý. Vypravěč vzpomíná, jak jeho rodinu Tilinko kolem začátku nového roku navštěvovával, jak občas něco ukradl, takže ho nemohli pouštět do pokoje, jen do kuchyně. Mnohdy ani nevěděl, na co ukradené věci slouží. Ale vždy našel nějakou výmluvu. Jednou ho požádali, aby o letnicích hrál na housle. Slíbili mu za to jehně, kožešinovou čepici a struny, ale slib nedodrželi. Dali mu jen jehně. Tilinko se urazil. Příští rok přišel k rodině o mnoho později a prosil o otep slámy. V otepi se chtěl odnést ukradené jehně, ale hospodář na to přišel. Tilinko lišácky odpověděl, že si přišel pro slíbenou čepici a střeva na struny. Za svou chytrost byl navíc odměněn kusem špeku. Ilustrace k povídce představuje starého, hubeného muže s jiskrnýma očima, hubenýma rukama, ale prst na pravé ruce je zdvižený a připomíná: mne neošidíte.

Předpokládám, že příběh Mussara Omara byl později zveřejněn například ve sbírce Kavkazské pohádky (Kaukasische Märchen, které byly vydány Nakladatelstvím F. Englische ve Wiesbadenu v roce 1976). Lstivý cikánský chlapec (Der listige Zigeunerjunge) je obdobou jiných známých pohádek či povídek, kdy mládenec (někdy i selský mládenec) slibem návratu podvedl bohatou dámu a ujel s jejími dvěma koňmi.

Povídka Wolfdietricha Schnurreho Jenö byl můj kamarád (Jenö war mein Freund) se odehrává v době počátku národního socialismu v Německu (z ní pochází též citát, který je uveden jako název souboru textů v čítance). Vypravěč se seznámil s Jenöm na louce. Oběma je devět let, láká je dobrodružství. Cvičí spolu morčata, plánují, že s nimi budou vystupovat v cirkuse. Jenö pozval vypravěče na pečené ježky, vypravěč ho chce pozvat domů. Otec syna na základě předsudků varuje, přesto ponechává rozhodnutí na synovi. Rodina pozve Jenöho na kávu, po jeho návštěvě chybí barometr. Když chce vypravěč Jenöho vyzvat, aby barometr vrátil, dostane od Jenöho vyřezávanou fajfku. Jenö chodí k vypravěči do bytu. Hrají si s vláčkem (vždy po návštěvě chybí jeden vagon, nakonec i signální lampy a koleje), vypravěč učí cikánského hocha slova a významy slov. Ztrátou věcí se v rodině nikdo nezabýval. Lidé z domu si začali na Jenöho stěžovat. Jednoho dne vidí vypravěč, že jednotky SA a SS odváží celou rodinu do koncentračního tábora. Povídka končí větou "Jenö byl můj kamarád". Ilustrace představuje dýmku s lidským obličejem. Dýmka zřejmě symbolizuje nejen dar, ale částečně i součást života – s kouřením se v textech setkáváme často, kouří i Jenö.

Obraz života cikánů (označení „cikán“ se používá všech uvedených textech) je ve všech textech podobný v tom, že žijí v lese nebo jinak mimo obec. Babička, nejstarší žena, má hlavní slovo v rodině/ v klanu a rozhoduje o použití peněz nebo šperků, tedy o rodinném majetku. U Ference Mory a W. Schnurreho jsou postavy zanedbaného zevnějšku. Všichni kočují s celou rodinou/s celým klanem, jen Tilinko žije sám v chatrči. S Tilinkem i Jenöm jedná rodina vypravěčů s porozuměním a s nadhledem. Život těchto lidí není neznámý, existují jisté zkušenosti se způsobem života i chováním. Proto jsou tyto postavy akceptovány. Postavy si vezmou, co jim patří, co se jim líbí, nebo co potřebují. Nikomu v ničem nepřekážejí, nikoho neohrožují. Život je naučil ctít hodnoty a tradice rodu. Všechny texty vyzařují pochopení pro slabosti i přednosti cikánských hrdinů. U Mussara Omara je cítit potěšení z přelstění nebo zesměšnění příslušnice „vyššího stavu“. U Lo-Johannsona se setkáváme s věcným a jasným vysvětlením situace bez jakýchkoliv emocí. Konflikt se vyhrocuje pouze u W. Schnurreho nejprve odstupem a nechutí obyvatel vypravěčova domu k Jenömu, kulminuje odvezením dospělých i dětí do koncentračního tábora. Do souvislosti je postaveno nejprve malé společenství obyvatel domu, skládající se z několika blíže neurčených jednotlivců, a společenství politických organizací pod vedením mocných jednotlivců. Na jedné straně stojí obraz téměř idylického svobodného života, na druhé straně stojí moc a síla politických organizací. Proto stojí za textem W. Schnurreho poučení o vyvražďování Sintů a Romů v době národního socialismu, dále vysvětlení pojmů SS a SA.

Ottilie Wildermuth(ová) psala svá díla v době, kdy Sintové a Romové platili za psance, za osoby bez práv (svou první povídku vydala v roce 1847). Idylický život městečka Weilburg naruší cizinec. Pokud by se ukázalo, že je cikán, slitování a pomoci by se těžko dočkal. Jako potulný řemeslník dostane práci a jeho nemocná žena je přechodně umístěna do chudobince. Strážník jedná zřejmě podle tehdejších zvyklostí nebo nařízení. O. Wildermuth(ová), dcera kriminálního rady, později vrchního soudce, psala jistě na základě skutečných událostí. Ve své době patřila mezi nejznámější spisovatelky, protože její tvorba odpovídala vkusu čtenářů.

Čítanka pro 6. třídu přináší k tematickému okruhu o cikánech rozličné texty z rozličných období. Věcné údaje střídá romantická představa o cikánském životě v lidové písni, následuje informativní text ze současného Švédska, nato dva veselé příběhy, z nichž jeden (Tilinko) vzbuzuje též soucit. Nakonec je na příkladu jedné osoby, potažmo jedné rodiny/ klanu, prezentována tragedie celé etnické skupiny. Soubor textů přináší tedy krátký vhled do života lidí, kteří nemají žádnou vlast.

© Jenny Poláková

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3660x

Inzerce
Inzerce