Eliášovo křeslo
Štiks, Igor: Eliášovo křeslo

Eliášovo křeslo

Znamení, varování... objevila se nějaká? Vlak měl při odjezdu zpoždění, kvůli závadě na lokomotivě měl být dokonce spoj zrušen. Údržbáři však na poslední chvíli problém odstranili a souprava vyrazila jako pancéřované soustrojí se strnule nehybným cestujícím chvátajícím ke svému peklu...

Znamení, varování... objevila se nějaká? Vlak měl při odjezdu zpoždění, kvůli závadě na lokomotivě měl být dokonce spoj zrušen. Údržbáři však na poslední chvíli problém odstranili a souprava vyrazila jako pancéřované soustrojí se strnule nehybným cestujícím chvátajícím ke svému peklu, nel mezzo del camin di sua vita, s čerstvým vydáním Le Mondu v kapse. Spolucestující, jenž se usadil naproti mně, rozevřel doširoka stejné noviny a listoval jimi takovým způsobem, že jsem mohl klidně sledovat obsah stránek, které už on přečetl nebo nepovažoval za dost zajímavé. Třímal zkrátka noviny doširoka rozevřené, a když přečetl obě strany, první z nich složil a další zase roztáhl, takže mně i sobě poskytoval stále dvě strany ke čtení. Bavil jsem se tím, že jsem přijal jeho vedení a volbu a četl noviny tímto poněkud zvláštním způsobem, protože jsem byl příliš líný vytáhnout ty vlastní z kapsy. Po určitě době se můj spolucestující přece jen na jednom místě pozdržel trochu déle, zaujat zřejmě informacemi, na něž narazil. Vlak drncal, a tak jsem na předchozí straně, kterou mi během naší neobyčejné čtenářské symbiózy nabídl a již sám přeskočil, když na následující straně našel téma mnohem zajímavější, stěží rozluštil slova z titulku: pravdu... kleci! Až když se souprava zklidnila, přečetl jsem celý titulek: Hledaje pravdu octl jsem se v kleci! , který uváděl příběh francouzského kněze, jenž odhalil, že je vlastně synem židovských rodičů, a ne venkovské francouzské rodiny, které ho jeho rodiče dali za války do opatrování. Sami se nikdy nevrátili z koncentračního tábora, kam byli odvezeni, a noví pěstouni nikdy nepovažovali za potřebné vysvětlit mu, jak skončil v jejich domě, nýbrž ho vychovali jako vlastní dítě a nijak se netajili štěstím, že právě jejich syn se stal váženým duchovním. Odhalení vlastního původu, citoval Le Monde knězova slova, rozkolísalo všechny hodnoty, v něž do té doby věřil, takže dospěl k závěru, že jsou na světě pravdy, jež člověk nesmí hledat – ostatně, říká, kdo může soudit, že ti, jimž dluží lásku jako rodičům, vskutku udělali chybu, když tajili jeho skutečný původ? Nezachránilo mu to snad život!? Minulost je past, zobecnil své tvrzení neobyčejný kněz a pokračoval kazatelsky: nepřipusťme, aby nějaká osudová minulost řídila naše životy. Nejen na individuální úrovni, nýbrž – pravil ten nyní aktivní člen organizací pro mezináboženský dialog – i na té kolektivní. Když jsem dospěl na konec článku, málem jsem zatleskal. Další z těch klasických příběhů, jichž jsou noviny dennodenně plné a které se v posledních letech dostaly velice do módy. Původ, identita... identita, původ – dvoutaktní motor dneška, pomyslel jsem si jízlivě. Můj spolucestující neodvracel oči od svého zřejmě zajímavého článku na protější straně a já už jsem se začínal nudit. Zajímalo mě, co můj soused tak pozorně studuje; trpělivě jsem čekal, až se pohne dál, a těšil se na zajímavé čtení. Místo, abych si otevřel vlastní noviny, krátil jsem si počáteční okamžiky dlouhé cesty tím, že jsem zkoumal jeho vážný obličej. Muselo mu být alespoň šedesát. Když znepokojeně kroutil hlavou, nad čelem mu povlávala šedivá čupřina. Potom konečně s hlasitým povzdechem obrátil stránku a podělil se se mnou o další novinové poznatky.

První, čeho jsem si na té stránce všiml, byla působivá fotografie rozčileného shluku lidí na jakémsi náměstí. Ti lidé očividně prchali před čímsi hrozivým, a bylo vidět také těla ležící na zemi. Šlo o cosi dramatického, o nějaké demonstrace a pouliční střet, jenže v první chvíli se mi nepodařilo přečíst, oč jde a kde se to všechno odehrává. Nepátral jsem po vysvětlení ani mě to nezajímalo, poněvadž mou pozornost v té chvíli upoutala ženská tvář překrývající alespoň čtvrtinu fotografie a pod dojmem nepříjemného překvapení otočená ke zdroji toho zřejmého neštěstí. Můj spolucestující v té chvíli prudce obrátil stránku a střetl se s mým zklamaným pohledem, což ho přimělo povšimnout si mého pitomého chování. Diskrétně si odkašlal, a já jsem bleskově vytáhl z kapsy vlastní noviny, což nejspíš působilo ještě podivněji, a v nich si našel dotyčnou fotografii a nad ní pro Le Monde charakteristický titulek: V Sarajevu opět smrtící výstřely!

Šlo o náměstí před parlamentem, o nějaké demonstrace a výstřely z nedalekého hotelu. Tvář té ženy mě přiměla přečíst si článek, z něhož jsem vyrozuměl, že se válka přesouvá z jedné republiky bývalé Jugoslávie do druhé, téma, o němž jsem věděl velice málo, a tak jsem si, stejně jako můj spolucestující ještě před chvílí, zhluboka povzdechl. Pomyslel jsem na tu ženu a položil si nějaké nesmyslné otázky o tragédii, v jejímž ohnisku se octla a která se mnou naprosto nijak nesouvisela, jenže mě to, jak patrno, nečinilo méně citlivým k takovýmto výjevům. Uvažování obyčejného znuděného evropského cestujícího, který se teprve vydává na jakousi vlastní cestu a jehož znepokojila špatná zpráva z druhého konce kontinentu, tak obvyklá a všední. Znovu jsem nahlédl do novin a pokusil se vyhnout úvahám o bídě světa. Krásná žena, vskutku, usoudil jsem nakonec, a to bylo vše, co mě napadlo, když jsem si ji prohlížel, jak s pootevřenými ústy hledí kamsi do výše, jako by se snažila co nejdéle pozorovat samu tvář zla.

Quel beau pays, la Yougoslavie! “ zvolal můj spolucestující. „Tak prosím, v co se proměnila! To je hrůza, učiněná hrůza. Kde se vzala ta válka? Kde se vzala taková nenávist? La folie des hommes, mon cher monsieur! “ Ano, o to zřejmě jde, odpověděl jsem na jeho mnohonásobnou otázku, la folie des hommes, kteří střílejí na jakési krásné ženy v jakémsi vzdáleném městě. Má odpověď mu neposkytovala dost možností k pokračování v rozhovoru, a tak jen bezmocně rozhodil rukama: „A co tady svedeme, můj milý pane?“

Nic, můj milý pane.

Zavřel jsem noviny a pak se mě najednou zmocnila jakási tíseň, nebo jsem se možná pokoušel vyhnout dalšímu rozhovoru s letitým pánem, který dočetl své noviny a už se začínal nudit. Vyběhl jsem na chodbu a zamířil k baru. Našel jsem volné místo a v klidu jsem si znovu otevřel noviny na stejné stránce. Vytrhl jsem článek s fotografií ženy – z druhé strany byla fotografie kněze a jeho životní příběh –, strčil jsem jej do náprsní kapsy a noviny odhodil do koše na odpadky. Ještě pořád ho mám, ten kousek novin, mezi věcmi, jež jsem si přivezl ze Sarajeva.

 

Měl jsem možná vystoupit na první stanici, nebo aspoň v Nancy, a vrátit se prvním vlakem do Paříže, je však pravda, že jsem po Kittině odchodu už nevěděl, ke komu bych se vůbec mohl vrátit. Nebyl jsem tedy dost upřímný, když jsem řekl, že jsem Paříž opustil jen tak, stržen jakousi neočekávanou nostalgií a jakýmisi nejasnými plány na svou vídeňskou budoucnost. Taxikář přející mi šťastnou cestu představoval pouze vhodnou ilustraci mého životního salda v daném okamžiku, po dlouhém a bolestném krachu manželství, jež ve mně vytvořilo pocit, že jsem se dotkl samého dna osamělosti a že se od toho dna už nikdy neodrazím, že na to, abych to dokázal, jsem už příliš starý. Ach, jak jsem se mýlil! To, čeho jsem se dotkl, bylo vlastně jen falešné dno, protože jak teď vím, ke zkáze zůstalo ještě prostoru ažaž. Bod, na němž mě opustila Kitty, byl bod života, který měl ještě stále šanci. Tady, kde píšu tyto řádky, už žádná není.

Potřeboval jsem začít znovu. Oba jsme to potřebovali. Když jsem zavřel dveře společného bytu, který jsem se jí velkodušně rozhodl nechat, sešel na ulici a zastavil taxi, bylo, jak se mi nyní zdá, už vše rozhodnuto. Jako by mě postrkovala jakási neviditelná ruka, jako bych už nic nemohl změnit.

 

Starší sestra mé matky, teta Ingrid, ustaraný měsíček mého mládí, byla stařenka už bezmála osmdesátiletá. Zavolal jsem jí z nádraží hned, jak jsem přijel, a způsobil jí rozrušení, z něhož málem padla do mdlob. Objala mě ve dveřích našeho starého domova a dlouho mě nepouštěla ze svých kostnatých rukou. Ještě stále byla ve skvělé formě. Zůstal jsem stát na prahu, a dřív, než jsem jej překročil, nechal jsem svůj čich znovu nasát tu zvláštní vůni svého dětství a mládí, jež se navždy usadila v těchto zdech. Přijel jsem domů, pomyslel jsem si vesele. Tehdy jsem nemohl vědět, že ten byt během let mého dospívání choval v mé bezprostřední blízkosti vlastně nebezpečné tajemství. Jako bych byl celou tu dobu tančil na tenkém ledě, abych se jím pak, snad ztěžklý lety, nakonec probořil do ledové vody všeho zamlčeného. Had se probudil. Vloupal jsem se do jeho pelechu.

Tetu jsem překvapil přáním vrátit se do svého mládeneckého pokoje, do své staré nepohodlné postele, v níž jsem pak vytrvale spal prvních několik týdnů. Nelíbilo se jí, že se mi rozpadlo manželství, můj stav ji vůbec naplňoval starostí, nicméně byla až příliš šťastná, že jsem se vrátil, než abychom se pouštěli do bolestných témat. Pochopila, že potřebuji klid, a velkodušně mi jej poskytla. Byli jsme konečně po tolika letech znovu spolu a první vídeňské dny míjely přesně tak, jak jsem toužil, tiše a pokojně. Svým příjezdem jsem rozbouřil i její život, ale zdá se, že jí to nevadilo. Stejně už kolik desítiletí čekala na návrat jediného syna, kterého měla! Obávala se ovšem, že znovu odjedu, a nevěřícně poslouchala mé výklady o tom, že jsem přijel definitivně, že začínám novou stránku života, novou etapu své spisovatelské kariéry.

Bez ohledu na naše přání se však věci záhy začnou vyvíjet mimo její či mou kontrolu, a já udělám, co budu muset udělat – znovu odjedu a už se k ní nikdy nevrátím. Doufám, že to nakonec pochopí. Doufám, že se přece jen nebude příliš obviňovat, že po tolika letech promluvila. Nedovedla si ani představit, co mě teprve čekalo. Dnes neví, že se mi podařilo zrekonstruovat příběh, celý ten tíživý příběh, jemuž vděčím za svou existenci, a neví a nikdy se nedoví, že ta pravda – ať je jakkoli zhoubná! – by nestačila přivést mě k tomuto srázu, z něhož se co nevidět odrazím. Neví, co se mi přihodilo v Sarajevu, neví, jak si osud zlomyslně s námi všemi pohrál.

V nynějších horkých červencových dnech Ingrid nemá ani tušení, že jsem se znovu vrátil do Vídně, z cesty, na kterou mě vyprovodila, zalykajíc se slzami a sebeobžalobami, a že jsem v tom obleženém městě, kam jsem se tehdy vypravil, vyřešil svůj případ. Jako prvotřídní detektiv oidipovského typu, řekl bych, jako některé postavy – jaká ironie! – z mých vlastních románů, jimž jejich autor vždy připravoval těžké zkoušky, uchvácený nemožnými situacemi, do nichž je uváděl s jakýmsi zvláštním potěšením a z nichž vedla jen dvě východiska: šílenství a – přirozeně! – smrt. Ingrid teď nejspíš spí, ve chvíli, kdy píši tento text v hotelovém pokoji na Naschmarktu, v pokoji jako stvořeném k tomu, abych v něm vylíčil příběh jednoho zmarněného života a poté jeho hrdinovi klidně prostřelil hlavu.

 

Duben 1992 si budu pamatovat jako jeden z nejkrásnějších měsíců za několik posledních let svého života; říká se ovšem, že takový dojem míváme obvykle o údobích, jež předcházela katastrofám, které nás pak postihly. Snad, ale ze své strany musím říci, že jsem doopravdy nalezl rovnováhu a jakýsi podivný klid, navzdory aprílovému počasí, jež nás obšťastňovalo jasnými dny i ledovými dešti, studenými rány stvrzujícími, že se zima ještě nevzdává, i časnými odpoledni, kdy jsme si vyhrnovali rukávy košil, abychom poprvé vystavili slunci svou bledou kůži. Bouřlivý příchod jara se spojil s mým poklidem, lehkou četbou v přetopeném pokoji a oživováním vzpomínek na dny mého dospívání s tetou Ingrid. Na Velikonoce 19. dubna jsme obnovili dávné tradice: sváteční oběd, dětsky veselé rozbíjení malovaných vajíček a dlouhotrvající a vydatné hodování, tak charakteristické pro tyto dny. Dobře si pamatuji, že na stole ležely noviny a že jsem ještě, než jsme se pustili do jídla, vrhl pohled na titulní stranu. To je další obrázek, který se mi vryje do paměti, třebaže jsem tehdy, toho velikonočního dne, na něm utkvěl pohledem snad pouhých několik vteřin. Rakouské noviny přetiskly tu fotografii v článku pod velkým titulkem V Bosně se rozhořívá válka a šlo zřejmě o nějaký checkpoint na hranicích Bosny a Charvátska. Lidé stojí ve frontě na nějakém mostě, vylekaní a nervózní, a několik vojáků v maskáčích jim prohlíží papíry. Mnohem později se dovím, že Brčko leží na severu Bosny a že most, po němž ti lidé přešli, byl několik dní nato zasypán granáty a navždy uzavřen. V popředí fotografie vidíme asi tak čtyřicetiletou ženu, obezřele hledící na vojáka, který si od ní vzal dokumenty a nyní je zachmuřeně zkoumá, zatímco ona rozpřáhla ruce, jednou rukou objala asi patnáctiletého černovlasého chlapce, který stejně pozorně zírá na vojáka a čeká na jeho rozhodnutí, a druhou rukou mladou dívku se světlými kadeřavými vlasy, jež odvrátila pohled od kamery směrem k cíli, k němuž mají namířeno, k protějšímu břehu řeky. Žena rozpřáhla ruce, jako by se své děti instinktivně pokoušela ochránit jedinou zbraní, kterou má, těma holýma rukama. Uprchlíci ze Sarajeva stálo pod fotografií. Zavřel jsem noviny a odklidil je se stolu. Teta se zrovna dostavila s horkou polévkou.

 

Přešly i Velikonoce a já jsem si záhy uvědomil, že mě ten trucovitý návrat do dnů mládí, do mé staré postele a někdejšího mého pokoje příliš vyčerpává a že by se v tom našem bytě, kde jsem hodlal i nadále žít, měly provést nějaké změny. Usmyslel jsem si vybourat zeď mezi dvěma pokoji a jejich spojením vytvořit příjemný obývací a časem snad i pracovní prostor. Ingrid se přirozeně vzpírala přijmout už samu myšlenku přestavby bytu, ale nakonec povolila, připravena přistoupit i na radikálnější požadavky pod podmínkou, že mě udrží doma. Ode dne mého návratu do Vídně, po více než dvaceti letech toulání, uplynuly už tři skvělé a pro mé nervy mimořádně blahodárné týdny. Strávil jsem je s radostí s Ingrid, jedinou ženou, jež mě bezvýhradně milovala, která tiše zavírala dveře, kdykoliv na mne přišla dřímota, a ráno mi nosila snídani, jako by se bylo během všech těch uplynulých let nic nestalo, jako bych neměl na krku padesátku a měl chvátat do školy. Ani jsem se příliš nevzpouzel. Dny jsem si krátil, jak jsem řekl, četbou, občasným zaznamenáváním sporadických myšlenek a samozřejmě dlouhými procházkami. Bez rozhlasu, bez televize, zprávy z velkého světa mi tu a tam přinášela moje milá teta, a nesnažil jsem se dovědět něco navíc. Dělala mi dobře i naprostá anonymita, kterou jsem tehdy cítil, protože Vídeňáci mě, vzdor mé poměrné literární slávě, na ulici nepoznávali. Pobyt mi nekazily ani pracovní povinnosti. Představoval jsem si, jak telefon zpočátku zvoní jako blázen daleko na západě, v mém někdejším pařížském příbytku, a pak volání začínají řídnout, zviklaná slovy mé ženy, která volajícím nuceně nezaujatým hlasem vysvětluje, že tam už nebydlím a že neví, kde momentálně jsem. Dokonce jsem si liboval při představě, jak se všichni diví i jaká starost nejspíš zachvátila Kittino srdce, už tak dlouho postrádající jakékoliv zprávy ode mne.

Vynikající situace, říkal jsem si tehdy, jako stvořená pro práci. Nový román představoval vždy neobyčejně účinný lék na rozpadlý vztah nebo manželství, aspoň to jsem věděl a znovu jsem hodlal tuto metodu vyzkoušet. Ach, jak se teď směju těm knižním ambicím, jak mi to nyní všechno připadá nesmyslné a moje kariéra v troskách... Všechna ta témata, příběhy, myšlenky, stovky a stovky stránek, které jsem popsal v přesvědčení, že se opírám o pevné základy, a které mi nyní připadají bezcenné, prázdné, nepřesvědčivé, nyní, kdy se chaoticky rozlétají na všechny strany, unášené větrem, který mě odvál. Jenže tehdy začátkem května 1992 nebylo cítit ani vánek. Nic jej neohlašovalo.

 

Jedno odpoledne se nicméně klubko začalo neodvolatelně odmotávat. Za účelem přestavby bytu jsem si za pár šupů koupil větší kladivo, přesněji řečeno kamenickou palici, jakou se opracovává mramor na náhrobky. Toho slunečného odpoledne pozdního dubna jsem byl připraven pustit se do práce, na kterou jsem nebyl zrovna zvyklý. Přesto jsem chtěl tvrdohlavě všechno udělat sám. Ostatně času jsem měl nazbyt. Odtáhl jsem nábytek a vystěhoval pokoje. Zvláštní potíž představovala stará knihovna, takže jsem většinu dne spotřeboval na její přesouvání a oprašování starých, bezmála stoletých knih. To velké kladivo bylo skvostné, jakoby přímo stvořené k tomu, aby probudilo mrtvé nebo vypustilo démony z úkrytů ve stěnách, aby se kolem nás, před našimi udivenými pohledy, rozlétli na všechny strany jako netopýři. Ale pojďme popořádku.

Práce pokračovala bez větších problémů a zeď, o kterou se stará knihovna odjakživa opírala, pod mými údery zvolna mizela. Když jsem se pustil do poslední etapy boření, nemálo mě překvapilo, když kladivo prošlo omítkou bez obvyklého odporu a místo do cihly narazilo uprostřed zdi do čehosi kovového. Přisunul jsem se k té neobyčejné prohlubni ve stěně blíž a začal strhávat zbytky tapet a omítky. Když se usadil zvířený prach, spatřil jsem jakousi kovovou truhličku, kterou před námi všemi po všechna ta léta chránily regály knihovny, tlusté svazky zastaralých encyklopedií a nakonec několik vrstev tapet. „Co je to, hrome?“ zeptal jsem se nahlas. V první chvíli mě ovládlo nadšení jako dítě ohromené záhadným objevem ve vlastním domě. Před mýma očima ležel maličký kódovaný trezorek!

Už brzy ke svému neštěstí odhalím jeho obsah, který jako časovaná bomba rozmetá základy mých vlastních dějin, jak jsem je až do té doby znal, a rozmetá je tak mocně, že se poté, až zkamením nad objevenými fakty a rozum mi odnese, co teprve zažiju, rozpadnu na tisíce kousků.

Nenávratně.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Dušan Karpatský, doslov Zdravko Zima, Mladá fronta, 2008, 276 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse