Existují rozličné přístupy k historii. Někteří ji pojímají jako napínavý příběh, který pouze s nezbytnou dávkou přikrášlení předávají dál. Jiní ji zase vnímají jako bernou minci a na základě historické zkušenosti se pokoušejí předávat čtenářům nejrůznější morální poselství. Pak jsou ovšem tací autoři, kteří nechápou dějiny jako cosi neměnného, ale spíše jako zatraceně ošemetnou věc, která je stejně omylná jako lidstvo samo. Proto k historii přistupují velmi obezřetně, mnohdy si s ní dokonce lehounce pohrávají, takže výsledným produktem může být cokoliv mezi postmoderní hříčkou a metaforou.

Irský prozaik Sebastian Barry se ve své tvorbě historii věnuje odnepaměti. Nezáleží na tom, zda jde o některou z jeho divadelních her, básnickou sbírku nebo román. Pořád dokola se vrací k jedinému tématu: problematickým irským dějinám, především první světové válce a zlomovým rokům na počátku dvacátých let, a také k paměti jako takové. Klade si otázku, do jaké míry je lidská paměť spolehlivá a jak věrně je schopna interpretovat události, jež se skutečně kdysi staly. 

Ve svém posledním románu, The Secret Scripture (2008), s nímž se prozatím projoval do širších nominací letošní Bookerovy ceny, Barry zachycuje bezmála celé 20. století. Na příběhu 100leté Roseanne McNultyové demonstruje zásadní proměnu, jež se s Irskem za toto období udála, nejen ekonomickou, ale především společenskou a kulturní. Z mimořádně konzervativní, skoro až úzkoprsé a fanatické země se stala země liberální, kde se věci, které byly před několika desetiletiletími zcela nemyslitelné, nejen promíjí, ale nikdo se nad nimi ani nepozastaví.

Mnohdy se skoro až nechce věřit, jak málo stačilo k tomu, aby byl jednou provždy zničen lidský život. Roseannin otec je zabit z malicherného důvodu, její matka se zblázní a ve chvíli, když to už vypadá, že Roseanne konečně našla štěstí, přichází i o to: není katolička, nechce jí být, tak stačí málo – nařknout ji z cizoložství, nymfomanie, zkrátka udělat z ní blázna a zbavit se jí jednou provždy. To, že pak Roseanne stráví zbytek svého předlouhého života v nejrůznějších ústavech, je už jen absurdní třešinka na dortu. 

Jak již bylo řečeno výše, jedním z témat, jimiž se Barry ve svém díle zabývá, je lidská paměť. Jak říká v jedné chvíli hlavní hrdinka: Pamatuji si strašlivé věci, hluk, vše, o co jsem přišla, ale je to jak s těmi ponurými obrazy, co visí v kostelích. Bůhvíproč na nich není nic vidět. 

Celý román The Secret Scripture je vystavěn na dvou denících: v první řadě na tajném Roseannině deníku, který si vede ve starobinci a ve kterém se snaží vylíčit vlastí verzi svého nešťastného života. Tomuto svědectví zdánlivě oponuje svědectví jiné, deník ústavního lékaře, který si z nějakého zvláštního hnutí mysli předsevzal, že o Roseannině životě zjistí víc. Čím hlouběji se noříme do jejich niter, tím více zjištujeme, jak mnoho mají tito na první pohled neznámí lidé společného. V samotném finále navíc oba zjistí, že si jsou mnohem bližší než mohli tušit: jejich svědectví se prolnou a postmoderně se spojí v příběh jediný.

Na osudech Roseanne a doktora Greena ukázal Barry, jak traumatické mohou být vzpomínky. Jejich příběh je nejen osobní tragedií dvou lidí, ale především metaforou Irska 20. století. I to je poznamenáno konzervatvismem, netolerancí, nesnášenlivostí a agresivitou, i to se dodnes pokouší některé stránky své “osobnosti” raději vymazat. Dějiny této země jsou podobně jako Roseannin život plné nenaplněných snů, zoufalství, zklamání a proher. 

Na rozdíl od předchozích Barryho děl, která mnohdy sklouzávala k přílišné popisnosti a postrádala výraznější jednotící prvek, je kniha The Secret Scripture povedeným příkladem moderního románu. Metarománově si pohrává se dvěma zdánlivě nesouvisejícími texty, strhujícím způsobem líčí pohnuté osudy hrdinů, navíc připraví čtenáři v samém závěru i jedno velké překvapení. A to tak nečekané, že se to v dnešní literatuře zas až tak často nevidí.