Coelho, Paulo 2

Coelho, Paulo 2

studie beletrie zahraniční

Zabývat se odborně brazilskou literaturou krom jiného také znamená vypořádat se s celosvětovým „fenoménem zvaným Paulo Coelho“.

Paulo Coelho, snadný terč a špatný vzor

Zabývat se odborně brazilskou literaturou krom jiného také znamená vypořádat se s celosvětovým „fenoménem zvaným Paulo Coelho“. Vážený profesor Filozofické fakulty Lisabonské univerzity, Fernando J. B. Martinho, například na autorovu adresu vyhýbavě i výmluvně prohlásil, že nemá čas, aby četl všechno. Jeho neméně věhlasný kolega, profesor Davi Arrigucci Jr. z Univerzity v São Paulu (USP), byl méně diplomatický, zato stejně strohý: „Nečetl jsem a nelíbil se mi.“ Některými svými studenty a čtenáři byli odborníci následně nařčeni z neprofesionalismu, autoritativního aristokratismu, povýšeného elitářství a podobně. Jak mohou někoho zavrhnout a odsoudit, aniž ho vůbec četli!?

Není to záští ani závistí pramenící z Coelhovy masové přízně u čtenářů a rekordní prodejnosti jeho knih, jak někdy sám autor tvrdí – vždyť čtenářské oblibě a úspěchu na trhu se těší řada kvalitních autorů – avšak tyto kategorie nejsou pro literárního kritika při posuzování umělecké hodnoty díla ani přinejmenším určující. V jednom knižně zveřejněném rozhovoru (Suęnio Campos de Lucena: 21 brazilských spisovatelů: cesta mezi mýty a moty, São Paulo, 2001) Coelho sděluje další domnělý důvod, proč je u kritiků v nelibosti: „Dokázal jsem být prostý a přímý, aniž bych ztratil na básnické kvalitě. Index opětného přečtení mých knih je veliký.“ Druhou větu uvádím pouze jako drobnou ilustraci autorova uvažování, pozastavme se nad první částí této výpovědi. Paulo Coelho vskutku umí být prostý a přímý, a tudíž přístupný a srozumitelný. A třebaže to automaticky neznamená, že by se tím stal dobrým spisovatelem, rozhodně to apriori nepatří k záporům jeho tvorby. Naopak, oslovit širé publikum je vpravdě velkým uměním svého druhu. Důležité ovšem je, jak a čím oslovujeme.

Žádný spisovatel se ve své tvorbě nemůže vyhnout nejrůznějším „klišé“. Množství nosných témat je značně omezené; jazyk, aby byla zachována alespoň částečná srozumitelnost, má též své hranice, třebaže nepostihnutelně proměnlivé. Posláním a přímo povinností každého tvůrce je tato „klišé“ překonávat, vytvářet z nich nové hodnoty. Paulo Coelho se jich nicméně drží zuby nehty. Místo aby se stereotypů snažil vyvarovat, vyhledává je, hromadí, neústrojně a neúnosně je opakuje.

Ve stejném duchu se nese kritika loni zesnuvšího Joãa Alexandra Barbosy, dalšího profesora sãopaulské univerzity, v recenzi na Coelhův román Jedenáct minut nazvané V Akademii ano, v literatuře nikoliv. První částí titulu Barbosa naráží na fakt, že Paulo Coelho byl v roce 2002 přijat do konzervativní, vybrané, výběrové a vybíravé Brazilské literární akademie, čímž se jen zdůraznil rozdíl mezi ní a univerzitní akademickou obcí. Do literatury Coelho podle Barbosy nepatří, neboť její tradici ničím nerozvíjí, nepopírá ani nepřekonává.

Co odlišuje spisovatele od nespisovatelů? I my, kteří nemáme ono „básnické střevo“, se přece úplně běžně bavíme o lásce a smrti, o vlasti a válkách, o smyslech a nesmyslech, o svých snech a tužbách, ale i o tom, jakou barvu toaletního papíru používáme, zkrátka o tématech zcela vlastních i literatuře. Kde je rozdíl? V podání neboli ve využití jazyka, jeho nepřeberného bohatství prostředků pro výstavbu promluvy. Spisovatel vesměs nemluví o věcech, které by nám byly cizí, on o nich pouze mluví jinak. Činí tak i Paulo Coelho? Nebýt jeho laciného (tudíž dostupného všem) „mágismu“, řekl bych, že Coelho k nám promlouvá naším všedním jazykem a nadbytečně nám sděluje pravdy, které v podstatě známe, ač se jich ne vždy držíme. Je jedním z nás, my jsme mu rovni, naše cena v našich očích roste.

V Brazílii prý existuje jedna dle samotných slov páně Coelhových „seriózní a důkladná“ univerzitní práce srovnávající strukturu pohádek a jeho výtvorů. Coelhovy knihy jako novodobé pohádky pro dospělé a dospívající? V obou případech nacházíme hlavního hrdinu, který prochází (h)různými těžkostmi a překonává je, boj dobra se zlem, úměrné napětí, sem tam nějakou magii, šťastný konec, optimistické vyznění, srozumitelný, jednoduchý jazyk, snadno pochopitelná ponaučení, postižení obecných životních pravd. Ne-li přímo shody, přinejmenším podobnosti jsou zjevné. A co odlišnosti? Pohádky mají tradici starou staletí, uchovávají si lidovou obraznost a představivost, přirozenou svěžest a nebanalizující prostotu, vyzdvihují lidskou solidaritu a altruismus, jsou určeny přednostně dětem.

Komu však jsou určeny Coelhovy romány, kdo jsou jeho nejčastější a nejvěrnější čtenáři? Vyjdeme-li z konvenčních, otřepaných forem (byť někdy pod maskou zdánlivého experimentu) a obsahů jeho děl plných velkých pravd, které by se měly rozumět samy sebou již od dětství, nebo ještě větších zjednodušujících výroků, které barevný, nejednoznačný, těžko uchopitelný a pochopitelný svět zužují a zpříjemňují na svět černobílý, nutně dojdeme k jedinému závěru. Čtenáři Coelhových knih jsou lidé dojemně skromní, navýsost nenároční, literaturou a životem nedotčení, bez rodiny a přátel, kteří by je poučili, kteří by jim pomohli, se kterými by si kdykoliv o čemkoliv mohli pohovořit. Ti, kteří potřebují vést a být neustále ujišťováni o základních věcech. Coelhův výrok „Mým záměrem není někoho něco učit. Sdílím svoje životní zkušenosti, toť vše.“ (Cult, ročník VI, 2003, číslo 70), glosující jeho tvorbu, by byl naprosto v pořádku, kdybychom v jeho textech neustále nenaráželi na nepřetržitě omílané poučky, hesla a zásady. Jejich počet je krajně omezený, o to větší je frekvence jejich výskytu. Ze stokrát vyřčené blbosti se nestane pravda. I stokrát vyřčená pravda pochopitelně pravdou zůstane, může ovšem natolik unavit a otrávit, že už ji třeba nebudeme chtít automaticky přijmout za svou a zbytečně se proti ní vzbouříme.

Základní dějová linie knih, schematická, málo propracovaná, nudná, autorově výpovědi celkem odpovídá. Alchymista může fungovat jako alegorie jeho přerodu („metafora mého osobního příběhu“, jak Coelho dosvědčuje v tomtéž rozhovoru), ve Veronice lze poznat zkušenost s psychiatrickými léčebnami, v Záhirovi se zánikem partnerského vztahu a tak dále. Kolik lidí však čte Coelha pro děj, neřkuli napětí, akci? A co knihy typu Rukověť bojovníka světla? Zážitky sice rovněž bývají duchovního či citového rázu, projevující se daleko výrazněji niterně než navenek. Ale ty se přece nesdělují a nesdílejí, když nechci druhým nijak radit – stylem: Nezabiješ!

Ani námitka, že se autor-kazatel tolik opakuje a je tak triviální hlavně či dokonce pouze proto, aby ho všichni pochopili a aby (nakonec) všechny přesvědčil a donutil se svým životem něco prospěšného učinit, neuspěje. Zapomeneme-li na onen Coelhův výrok z interview, že nehodlá nikoho o ničem přesvědčovat, stále tu překážejí jeho knižní texty. My, živí lidé, se na rozdíl od jejich hrdinů těžko můžeme tak lehce vydat za svým lepším osudem. Naše životy a náš svět jsou totiž na rozdíl od životů a světů Coelhových knih podstatně komplexnější a komplikovanější. A neuvědomovat si to, či záměrně to opomíjet znamená vypočítavě, nebo zbaběle utíkat před skutečností. Těžko tudíž můžeme mluvit o bildungsrománech, přestože jejich zárodek v sobě Coelhova díla nesou, neboť onen vývoj, růst, utváření a proměna hlavního hrdiny v interakci s prostředím nejsou dostatečně psychologicky prohloubeny a prokresleny. Místo toho ono prosté poselství, návod na lepší život. Často křečovitý, často patetický. Často až karikaturně působící. Pořád se totiž pohybujeme na fikčním poli literatury (jak si ostatně sám Coelho přeje), nejedná se o upřímné rady kamarádky u kafíčka ani přítele nad pivem.

Žádný spisovatel samozřejmě nedokáže do svých knih přenést veškerou složitost reálného světa. Z těch, které trochu důvěrněji znám a kteří o to nějakým způsobem usilují, vědomi si svých nepřekročitelných limitů, se to Coelhovi daří nejméně. A nezapomínejme, že důležitá, mnohdy problematická, někdy přímo životní rozhodnutí činíme častěji, než se třeba zdá. A jsem přesvědčen, že nezřídka tak konáme v souladu s naší svobodnou vůlí. Mám na mysli volbu školy, zaměstnání, bydlení, partnera, klubu, volbu mezi věcmi praktickými a módními, prospěšnými a pohodlnými i další.

Zpočátku bývaly knihy Paula Coelha v knihkupectvích řazeny do oddělení „svépomoci“ (portugalsky „auto-ajuda“) nebo esoterismu – přihrádek důvěřivými, naivními, (dobro)srdečnými, pobožnými a pověrčivými, a proto všechno lehce ustrkovanými a vysmívanými prostými Brazilci velmi vyhledávaných. Z tohoto hlediska má Coelho pravdu, když tvrdí, že je autorem ryze brazilským. Jinak ovšem těžko. „Jeho“ témata a myšlenky (ostatně i prostředí, situace, lidské typy a podobně) jsou univerzální, proto dosáhl takového světového úspěchu.

Coelhova neobratnost či ledabylost při psaní všímavějšímu čtenáři stěží unikne, i když „vinou“ překladatelů nebo novějších vydání se řada chyb a nesrovnalostí v textu opraví. Například kolik je Pilar a seminaristovi z románu U řeky Piedra jsem usedla a plakala? Devětadvacet, nebo třiatřicet? Na tomto románu sãopaulský novinář a literární kritik Manuel da Costa Pinto dokládá jednu autorovu spisovatelskou dovednost a přednost: rozuzlení zápletky až v úplném závěru knihy, zde konkrétně zachování napětí a nejistoty, jak se seminarista rozhodne, až do poslední řádky. Už jen kvůli tomu, tvrdí kritik, nemůžeme Coelhův vypravěčský talent tak jednoduše zatracovat.

Z různých období světových dějin (literatury) známe úctu, obdiv, lásku, které subjekt projevoval vůči zvolenému objektu. Ve dvacátém století se subjekt, tedy já, čím dál více a stále častěji obrací pouze k sobě. Sebe si volí k opěvování, sebe vidí jako důvod žití a střed světa. Pravda, již dříve se stávalo, že zbožňovaná bytost byla čirou záminkou k předvedení vytříbeného veršotepeckého umu, ukrutného strádání, které bezmocný milující hrdě i nesměle zakouší, nezkrotné vášně, která jej spaluje. Snad nikdy však sebestřednost a bezohlednost k ostatním nedosáhla takových rozměrů jako v dnešní době. Dnes se miluje konzumně, pro vlastní uspokojení. Domnívám se, že i Paulo Coelho k tomu svými knihami přispívá. Říká v nich totiž, že jsme špatní, pokud se řídíme pravidly společnosti, která je tím pádem také špatná, a dobrými, opravdu hodnotnými a svobodnými lidmi se staneme, až když se vykašleme na okolí a obrátíme se do svého nitra, které nám odhalí, byť někdy za asistence různých mágů a dalších prapodivných (z)jevů, tu pravou životní cestu, na níž jedině dosáhneme osobní spokojenosti. Zdravým zvyšováním sebedůvěry a sebevědomí jedince Paulo Coelho zároveň dociluje jeho větší izolace a odcizení od společnosti. Tou měrou, s jakou vyzdvihuje a upevňuje víru v nás samé, tou současně podkopává ochotu věřit v okolní svět.

To, že ta a ta dívenka po přečtení té a oné Coelhovy knihy přestala myslet na sebevraždu, by nás nemělo dojímat, ale znepokojovat a rozčilovat. A zde spatřuji možná hlavní přínos Coelhovy tvorby. Je snad Coelhovo dílo jednou velkou a ponurou metaforou zkaženého, sobeckého světa? Pokud teprve přičiněním jeho knih se vrací chuť do života, křiklavě to vypovídá o tom, že v naší společnosti není něco zásadního v pořádku. Na její nápravě bychom měli pracovat, tvrdím jsa si dobře vědom omšelosti a zprofanovanosti podobných slov. To něco jsou pochopitelně mezilidské vztahy.

Coelhovi zastánci třeba namítnou: Abychom změnili společnost, musíme začít u sebe. Jistě, ale Coelho tam i končí! Přemrštěný individualismus, zdeformovaný humanismus, místo člověka solidárního člověk solitérní; místo altruismu egoismus.

Nepochybuji a nezpochybňuji, že knihy Paula Coelha řadu lidí obohacují. Chyba ovšem nastane, když se z věcí bezcenných začne dělat poklad pro všechny a/nebo když se ztratí soudnost, schopnost realisticky rozpoznat pravé hodnoty od těch falešných. Že Paulo Coelho dobyl svět tím, čemu údajně věří, za to ho nepřestávám obdivovat a přeji mu to. Tomu, co vyznává a jakou formou to šíří, však nakloněn nejsem a ani, jakožto aspirant na dobrého čtenáře a snad i člověka, být nemohu.

 

© Vlastimil Váně
článek vyšel v Literárních novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 29.04.2013 12:05
Coelho, Paulo 2
Ad Hanka: Máte nepochybně právo a důvody číst cokoli (lépe než nečíst vůbec) a čímkoli být nadšena. Nemáte však pravdu, že úspěch mluví za vše. Mít úspěch je jen svědectví úspěchu, ničeho jiného. Úspěch může mít přitom nejrůznější důvody. Může být dosažen jak poctivě, tak i (a to možná častěji) nepoctivě.... Obvykle se dostaví tehdy, když se dotyčný strefí do konzumentových potřeb a zvolí přitom účinnou marketingovou a reklamní strategii. Z hlediska kvality je v umění úspěch kategorií irelevantní. Koho zajímají úspěšné knihy, filmy etc. (bestsellery a "trháky") podléhá buď módě či svému pohodlí, případně může studovat příčiny úspěchu. Nedorozumění mezi kritiky a diváky se projevilo třeba nedávno v případě Troškova filmu Babovřesky. Někteří kritici nesmyslně vytýkali divákům, že na film, který je baví, chodí. Někteří diváci (plus Troška) se nesmyslně dožadovali toho, aby kritici snímek chválili, ačkoli jej z hlediska filmařské kvality chválit nemohli... Mne zajímá literatura jako taková a úspěšnost či neúspěšnost daného titulu je pro mne informací okrajovou, nepodstatnou. Od Coelha jsem přečetl dvě knihy a nejde dle mého názoru v pravém slova smyslu o beletrii. Jednoduché beletristické schéma je jen záminkou k lacinému, explicitnímu a zpravidla nekonkrétnímu "duchovnímu" poučování. Coelho si přitom dává dobrý pozor, aby čtenáře nepopudil: říká mu to, co chce slyšet. Např.: Máš obrovské možnosti a schopnosti, můžeš najít štěstí a lásku, stačí na sobě "duchovně" pracovat, podstoupit "zkoušky", vydat se na "cestu", "prozřít" atd. Skutečná civilizační nebezpečí i osobní selhání, daná i lidskou "přirozeností", lidským egoismem a krátkozrakostí, přitom Coelho nechává stranou či bagatelizuje. (Váňův článek je výstižný a je dobře, že jej i iliteratura publikovala.)
Vložil: Hanka, 28.04.2013 19:07
Coelho, Paulo 2
Čtu jeho knihy a to s velkým nadšením . Ať se o něm napíše cokoliv, jeho díla a úspěch mluví za vše .
Vložil: , 16.10.2008 22:18
Coelho, Paulo 2
mě seňor coelho taky sere a jsem rad, že ho někdo takto vědecky zdrbal! děkuji pane Váně!
Vložil: k, 17.09.2008 10:19
Coelho, Paulo 2
Ivo Fencl: Priznám sa, že meno Ivan Hostaša mi neuviazlo v pamäti, keďže túto oblasť umenia nesledujem a guinessovské kuriozity ma nezaujímajú, tak som si skúsil niečo nájsť na webe. V smútočnm oznámení som sa dočítal o jeho názore: ... nejdůležitější v umění je myšlenka, duchovní sdělení, kterému se... musí technologie přizpůsobit. Ak ho zaujali myšlienky pána C., tak vôbec nepochybujem, že to bol pre neho objav. Pre mňa však je tento názor definíciou filozofickej ("filozofickej") spisby, ale v žiadnom prípade beletristickej (belles-lettres). Myšlienky pána C. nijako nespochybňujem, ak niekoho oslovia, ak niekomu pomôžu upratať si v živote, nech sa páči, ale, prosím, nehovorme o pánovi C. ako o autorovi krásnej literatúry. Skutočne, ak niekto hľadá literárne umenie, s pánom C. si nemôže dovoliť strácať čas.
Vložil: Ivo Fencl, 16.09.2008 17:40
Coelho, Paulo 2
Přispěji příkladem člověka, který se v Coelhovi bašel. Ivan Hostaša, přední český keramik, který je v Guinessově knize rekordů, odvážný sochař, drsný chlap a můj soused, který vedl až do své nedávné, předčasné smrti západočeské výtvarníky. Četl ledacos, jeho výběr byl specifický, živelný, řekl bych,... byl to vzdělaný, inteligentní muž. Dokázal i hodně vypít - i hodně vytvořit. Znala ho cizina, jako dnes i jeho syna. Když "objevil" Coelha, ihned si opatřil všechny jeho knihy a vyprávěl mi, jak ho oslovily. Pro něj to byl objev. Naprosto jsem nepolemizoval. IF
Vložil: k, 16.09.2008 10:32
Coelho, Paulo 2
Inak, myslím, že florigene zalichotila pôvabná výčitka, že je náročná.
Vložil: k, 16.09.2008 10:27
Coelho, Paulo 2
Celý problém s pánom C. je dôsledok nesprávnej kategorizácie - keby kníhkupci neukladali jeho knihy na police v sekcii beletria, ale by ich dávali do sekcie návody na život, keby recenzenti nepísali o jeho knihách ako o románoch, všetko by bolo v poriadku.
Vložil: Fencl, 15.09.2008 20:45
Coelho, Paulo 2
Florigeno, jsi náročná, ale Coelho nepíše tak tlusté knihy a osobně věřím, že za (jedno) přečtení stojí každá jeho. Jako se stal módou, nemusí snad být i módou "nečíst Coelha".
Vložil: florigena montana, 14.09.2008 21:20
Coelho, Paulo 2
Suhlasim s nazorom autora clanku. S Coelhom som zacala aj skoncila pri Alchymistovi a nebolo to nic moc - prilis vela moralizovania a kazania a ziaden spisovatelsky styl. Ak mozem citovat a parafrazovat: Nemam cas aby som citala vsetko a ten cas co mam na citanie si prilis cenim na to, aby som ho investovala... priemernosti...
Vložil: Lamanai, 05.09.2008 13:19
Coelho, Paulo 2
Tvrzení, že PC čtou lidé "literaturou a životem nedotčení", snad ani nemyslíte vážně :-) Kromě toho, že se na takovou kategorii necítím já sám, ačkoli jsem od PC přečetl většinu knih, mám řadu dobrých přátel, kteří jsou velice sečtělí a životem více než dotčení, kteří jeho knihy také čtou. To spíše... na okraj - v článku totiž používáte podobně surová zjednodušení, za která druhým dechem Coelha odsuzujete. K otázce, co je to být spisovatelem - čte se leccos, dokonce i Viewegh, a spisovatelem je zkrátka ten, kdo vydává vlastní knihy, i kdyby psal "sebehůře" (kdo to ale rozsoudí, že). Co se týká samotné Coelhovy literatury - dokud si držel svůj jednoduchý styl, ještě to šlo, byl to alespoň on, na nic si nehrál. K zásadnímu zlomu došlo v Záhiru, kde si zkusil trošku strukturovat text i myšlenky do literárnějšího tvaru, a podle mého názoru to dopadlo naprosto katastrofálně - ta kniha neměla ani sdělení, ani se nedala kloudně číst. Co se týká Coelhova poselství, v Alchymistovi nastíněná cesta za znameními je myšlenkou sice nikoli převratnou, ale určitě ne nezajímavou. Coelho to jen pojmenovává jednodušeji, ale v podstatě jde o instinkt vycítit, co je pro nás dobré a co už ne, důsledné pozorování a vnímání vztahů mezi věcmi a lidmi, následků a příčin, a to jak emotivní, tak racionální. Coelho pouze nastiňuje, že bychom měli více reflektovat a rehabilituje tuto myšlenku v prostředí moderní doby, jakýmkoli vnitřním přesvědčením a víře krajně nepřejícím. Dále, píšete o vedení k individualismu a sebestřednosti; v knihách jsou skutečně jakási vodítka k tomu, jak najít cestu k sobě samému. To ovšem rozhodně neznamená, že se zároveň jedná o ponoukání ke setřepání pout k ostatním. Coelho píše o lásce k bohu, k sobě, ale také o lásce k druhým (ačkoli uznávám, že mnohdy okatě naivně), takže v tomto bodě s vámi nesouhlasím. Povzbuzuje k osobní odvaze reflektovat sebe samé, a zamést si především před vlastním prahem. Na hledání osobního štěstí nevidím nic špatného, naopak si všimněte, kolik lidí hledá štěstí ve věcech, lidech, vztazích – pak jsou zlomeni, protože neznají štěstí sami v sobě, které si jediné dokáží „zajistit“ skutečně sami, nezávisle na okolnostech. To nevyvrací lásku k druhým, pouze staví solidní základ, na kterém lze dále stavět. Nejsem ale Coelhovi zdaleka tak nakloněn, jak se může po přečtení výše uvedeného zdát. Když jsem protrpěl Ariasovu Zpověď poutníka, můj postoj se radikálně změnil. Nikoli ke Coelhovu poselství (respektive k tomu, co jsem si z něj sám vybral), ale k autorovi samotnému. Cítil jsem patos, teatrálnost, posedlost, přepjatost. A přesně podobné pocity jsem měl při čtení některých knížek. Nejvíce z nich vyčníval fanatismus. Nikoli zapálení, ale čistý fanatismus, extrémismus. Hranice mého vnímání paranormální reality mi brání otevřít se obzvláště některým pasážím v Coelhových knihách, zacházejících k bodu, kde se mi znechutil například Castaneda nebo Redfield. Zkrátka esoterická praxe má u každého své meze. Co je ovšem pro mne nesnesitelné, je celkový Coelhův imperativní tón. Na jednu stranu mluví o duchovní svobodě a na druhou ji podmiňuje a svazuje nesčetnými rituály, bez jejichž přítomnosti se člověk podle Coelha pomalu nezvedne ani z duchovního dna. Nakonec ještě doplním, že jsem Coelhovy tituly nečetl popořadě, takže se možná budou zdát mé vnitřní pochody spjaté s knihami a reakcemi na ně poněkud zmatené.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.