Thomson, Rupert: Kniha zjevení

Thomson, Rupert
Kniha zjevení

ukázka beletrie zahraniční

Mám to před očima tak jasně, dokonce i teď. Jídelna studia byla prázdná a já seděl v rohu u okna. Sluneční světlo se lomilo nad stolem a rozdělovalo naleštěnou světlou dřevěnou desku na dvě stejně veliké poloviny, jednu světlou, druhou tmavou; vzpomínám si, že mi to tehdy přišlo jako nějaký erb, štít. Přímo před sebou jsem měl popelník...

 

Rupert Thomson: Kniha zjevení. Přel. Ladislav Nagy, Mladá fronta, Praha 2008, 232 stran

První kapitola
Mám to před očima tak jasně, dokonce i teď. Jídelna studia byla prázdná a já seděl v rohu u okna. Sluneční světlo se lomilo nad stolem a rozdělovalo naleštěnou světlou dřevěnou desku na dvě stejně veliké poloviny, jednu světlou, druhou tmavou; vzpomínám si, že mi to tehdy přišlo jako nějaký erb, štít. Přímo před sebou jsem měl popelník, o jehož masivní sklo se rozbíjely sluneční paprsky. Vedle popelníku stál něčí šálek kávy, stále nedopitý, ale už dávno vystydlý. Byl to prostě takový obyčejný okamžik obyčejného dne – přestávka mezi dvěma zkouškami...

Právě jsem si otevřel poznámkový blok a chystal se přiložit pero k papíru, když jsem po pravé straně zaslechl kroky, kroky tanečnice, lehké, leč rozhodné. Vzhlédl jsem a uviděl svou přítelkyni Brigitte, jež ke mně přicházela oblečená do zeleného trikotu a elastických kalhot, s vlasy staženými dozadu fialovou sametovou stužkou. Na první pohled neměla dobrou náladu. Došly jí cigarety, jak mi řekla, a automat byl prázdný. Požádala mě, zda bych jí neskočil nějaké koupit.

Udiveně jsem na ni pohlédl. „Vždyť jsem ti kupoval jednu krabičku včera.“

„Tu už jsem vykouřila,“ odvětila.

„Chceš říct, že jsi od včerejška vykouřila dvacet cigaret?“

Brigitte po mně jen hodila pohledem.

„Akorát dostaneš rakovinu,“ namítal jsem.

„To je mi ukradený.“

Tuhle debatu jsme měli už několikrát a brzy jsem to vzdal. Nakonec jsem byl rád, že pro ni můžu aspoň něco udělat. Často, když se teď ohlížím zpět, uvědomuji si, že jsem jí chtěl vždycky udělat radost. Od okamžiku, kdy jsem Brigitte poprvé spatřil, jsem ji chtěl učinit šťastnou. Navždy si budu pamatovat ono první dopoledne, když přijela přímo z Jeune Ballet de France a vešla do studia. Jak se postavila vedle klavíru a svázala si nepoddajné kaštanové vlasy do ohonu. Navždy si budu pamatovat, jak jsme se o několik dní později milovali a stejně tak mi navždy zůstane vrytý do paměti onen výraz její tváře, když se nade mnou vztyčila, ta podivuhodná směs arogance a extáze a oči tak zastřené, až mizel jakýkoli barevný rozdíl mezi panenkou a duhovkou...

Brigitte přistoupila k oknu. Stála tam s rukou opřenou v bok a sledovala dění za oknem. S úsměvem jsem se natáhl pro svetr a navlékl si ho na roztrhanou starou košili, kterou jsem vždycky nosil na trénink.

„Jsem tu hned,“ řekl jsem jí.

 

Venku bylo nádherné počasí. I když do května zbývaly ještě dva týdny, slunce mě při chůzi po ulici hřálo do zad. Viděl jsem muže, jak na kole přejíždí most a hlasitě si sám pro sebe zpívá, jak to lidé v Amsterodamu často dělají. Bílé plátěné sako mu vlálo ve větru a na mužově tváři se zračilo očekávání – očekávání léta a letního žáru, který záhy přijde...

Žil jsem s Brigitte sedm let. Pronajali jsme si dvě horní patra domu na Egelantiersgracht, jednom z těch hezčích, méně známých kanálů. V bytě jsme měli střešní okna, exotické rostliny, velké akvárium; byt měl rovněž jižní terasu, kde jsme v létě snídávali. Vzhledem k tomu, že jsme oba byli členy jedné taneční společnosti, viděli jsme se čtyřiadvacet hodin denně; vlastně od chvíle, co jsme společně žili, byli jsme spolu neustále, myslím, že jsme bez sebe strávili tak maximálně tři čtyři noci. Jako tanečníci jsme měli poměrně úspěch. Vystupovali jsme po celém světě – v Ósace, Sao Paulu, Tel Avivu. Publikum nás zbožňovalo. A stejně tak kritika. Začínal jsem mít úspěchy též jako choreograf (pro společnost jsem připravil tři krátké balety, z nichž ten poslední získal mezinárodní ocenění). Ve svých devětadvaceti jsem měl všechny důvody, abych se cítil jako vyvolenec štěstěny. Nebylo nic, co bych na svém životě chtěl změnit, ani kdybyste mi byli nabídli pohádkové bohatství – ačkoli teď si vzpomínám, že když jsem toho odpoledne šel do trafiky, přál jsem si, aby Brigitte přestala kouřit...

Šel jsem svou obvyklou cestou. Přešel jsem přes most a pak zahnul doleva ulicí, jež vedla souběžně s kanálem. Po ní jsem šel jen krátce, pak jsem zabočil doprava do stinné úzké uličky. Vzduch páchl vlhkou omítkou, stojatou vodou a cihlové zdi domů pokrýval odvěký světle zelený mech. Prošel jsem kolem hodinářství, v jehož výloze spala kočka s rozkošnicky ohnutými tlapkami a srstí šedou jako kouř nebo olovo. Dále jsem minul obchod, který prodával orientální vázy, lampy se stínítky z barevného skla a bronzové sošky polonahých dívek. Stejně jako ten muž na kole, i já jsem měl plnou hlavu hudby: skladby Juliana Martina, kterou jsem chtěl použít pro svůj nový balet...

 

Asi v polovině uličky, v místě, kde se stáčela mírně doleva, jsem se zastavil a pohlédl vzhůru. Právě v tomto místě měly totiž budovy pět pater a budily dojem, že se naklánějí k sobě a téměř zabraňují světlu proniknout do ulice.

Obloha se smrskla do tenké modré mašle.

Když jsem opět pohlédl dolů, uviděl jsem je, tři postavy oblečené do plášťů s kápěmi, jako ze snu, jehož část se osvobodila a volně vplula do dne. Pohled na tři postavy mě nijak nepřekvapil, dokonce jsem se možná i zasmál. Asi jsem si myslel, že jdou na maškarní večírek – anebo to byli lidé od pouličního divadla...

Ať byla pravda jakákoli, v uličce rozhodně nevypadali nepatřičně. Ne, překvapilo mě ale něco jiného, totiž že mne poznali. Znali mě jménem. Řekli, že mě viděli tančit. Ano, mnohokrát. Prý jsem tančil úžasně. Jedna z žen spráskla ruce nad tou šťastnou náhodou, že jsme se potkali. Druhá mě uchopila za ruku, aby lépe vyjádřila své potěšení.

Jak mne sevřely do kruhu, pocítil jsem najednou ostrou bolest na hřbetu pravé ruky. Podíval jsem se dolů a zahlédl, jak mi z žíly vyjíždí jehla a mizí v záhybech pláště. Slyšel jsem sám sebe, jak se těch žen ptám, co to dělají – Co to děláte? –, ale vzápětí jsem začal ztrácet vědomí, padat dozadu a nad hlavou se mi teď rýsovaly jen tmavé věžičky jejich kápí a vedle nich má slova napsaná na obloze, tom tenkém proužku modré barvy, jako nějaký transparent tažený letadlem...

 

Do trafiky je to ze studia jen pět minut chůze, takže jsem měl být zpátky za čtvrt hodiny. Ale uplynula půlhodina, pak tři čtvrtě hodiny a já stále nikde.

Naposledy jsem Brigitte viděl stát u okna jídelny, s jednou rukou opřenou v bok. Jak dlouho, říkal jsem si, zůstala takto stát? A co se jí honilo hlavou, když tam tak stála a upřeně se dívala dolů na ulici? Myslela si, že jsem se kvůli naší malé hádce naštval? Že ji chci takto potrestat?

Představuji si, že se nakonec odvrátila, oběma rukama si utáhla sametovou stužku, která jí držela vlasy stažené vzadu. Pravděpodobně si zamumlala něco pro sebe francouzsky. Fait chier. Merde. Samozřejmě stále umírala touhou po cigaretě, nervy napnuté k prasknutí.

Možná nakonec požádala Fernandu o jednu cigaretu Marlboro light, kterou pak vykouřila u telefonního automatu na chodbě studia.

Pochybuji, že to odpoledne tančila nějak dobře.

 

Ten večer, když jsem nepřišel domů, Brigitte volala několika mým kamarádům. Volala dokonce i mým rodičům do Anglie. Nikdo nic nevěděl. Nikdo nemohl pomoci. O dva dny později otiskly přední holandské noviny článek obsahující krátký nástin mé kariéry a malou portrétní fotografii. Nebyla to zpráva, jaké plní přední stránky novin. Nakonec, vždyť k téhle zprávě dosud neexistoval žádný příběh. Byl jsem tanečník a choreograf, a prostě jsem zmizel. To bylo vše. Různí lidé ze společnosti přišli s různými teoriemi – jistý druh nervového zhroucení, osobní problémy – ovšem žádná z nich nebrala v potaz možnost cizího zavinění. Rodiče nabídli odměnu za jakoukoli informaci, která by pomohla zjistit, kde se nacházím. Nikdo se nepřihlásil.

Tohle vše jsem se dozvěděl až později.

Došlo to až do bodu, kdy mě Brigitte začala nenávidět za to, že jsem ji postavil do tak obtížné pozice. Připadala si ponížená, že neví, kde jsem; měla pocit, že ji tím zesměšňuji. A zřejmě právě tehdy ji napadlo, že jsem ji možná opustil – patrně kvůli jiné ženě. Bylo ode mne pěkně zbabělé, že jsem jí nic neřekl. Bylo pěkně zbabělé jen tak odejít. Brigitte byla napůl Francouzska a napůl Portugalka, a její hrdost vždy připomínala určitý druh vzteku. V té hrdosti nebylo nic stálého či klidného. Ne, vzplála vždy jako zápalka. Když byla vypovídat na policii, řekla jim, že jsem ji opustil, zradil. Na podporu své teorie nedokázala uvést jediný důkaz, ani nemohla říct, že by se něco podobného už někdy stalo (za těch mnoho let strávených společně jsem jí nebyl ani jedinkrát nevěrný), přesto policie její slova vzala vážně. Vždyť nakonec to byla intuice ženy. A co víc, ženy, která se mnou žila, která mě měla znát nejlíp. A pokud si ona myslela tohle... Policie ani nevyhlásila pátrání, nevyslala do polí pátrací oddíly se psy, ani neprohledávala městské kanály. Dokonce ani nevylepili plakáty, že se pohřešuji. A proč také? Vždyť to byl jen další případ chlapa, který utekl od ženské.

I toto jsem se dozvěděl až později.

Ještě jedna věc. Posledním člověkem, který mě před zmizením viděl, nebyla Brigitte, nýbrž Stefan Elmers. Stefan pracoval pro naši společnost jako fotograf. Dělal černobílé fotky, které jsme používali v programech a reklamních materiálech. Já i Brigitte jsme Stefana pokládali za blízkého přítele. Když jsem toho odpoledne šel kolem kanálu, a to mohlo být jen těsně předtím, než jsem zatočil do úzké uličky, Stefan kolem mne projel autem. Jindy by zastavil a prohodil pár slov, anebo by aspoň zahalekal něco přisprostlého z okna, ale těsně za ním bylo jiné auto, a tak jel prostě dál.

Údajně jsem vypadal spokojeně.

Po následujících osmnáct dnů nikdo neměl ani nejmenší ponětí, kde jsem.

Překlad © Ladislav Nagy
ukázka z knihy Rupert Thomson: Kniha zjevení. Přel. Ladislav Nagy, Mladá fronta, Praha 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele i nakladatelství Mladá fronta

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2030x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce