Cesare Pavese patří k nejvýznamnějším italským spisovatelům 20. století, ale přestože byla do češtiny přeložena téměř všechna jeho díla, nedočkal se u nás odpovídajícího čtenářského zájmu. V Itálii svou tvorbou silně ovlivnil několik generací spisovatelů i básníků a svými eseji a překlady obrátil pozornost italských čtenářů k americké literatuře.

Cesare Pavese se narodil ve vesnici Santo Stefano Belbo v kraji zvaném Langhe v jižním Piemontu, kde měli jeho rodiče letní sídlo. V šesti letech mu zemřel otec, což bylo jednou z příčin pozdějšího pocitu vykořeněnosti a osamění. Školní docházku absolvoval na významných ústavech a spřátelil se s bystrými vrstevníky, kteří se jednou jako on stanou hvězdami na italském intelektuálním nebi: například Norberto Bobbio, Leone Ginzburg nebo Giulio Einaudi (syn budoucího prezidenta Luigiho Einaudiho a zakladatel jednoho z největších italských nakladatelství).

Na turínské filozofické fakultě začal Pavese studovat anglický jazyk a literaturu a záhy se stal uznávaným překladatelem z angličtiny. Překladatelskou práci, sahající od klasiků jako Dickens nebo Melville až po spisovatele současné (Joyce nebo Faulkner), doprovázel i literárně kritickou činností, která měla velký ohlas a pomohla v italské společnosti vytvořit jakýsi americký mýtus. Studia ukončil v roce 1932 diplomovou prací o Waltu Whitmanovi, začal pracovat pro nově založené nakladatelství Giulia Einaudiho a později se stal šéfredaktorem časopisu „La cultura“.

Okruh Paveseho přátel, režimně nepřizpůsobivých intelektuálů, však měly na mušce fašistické orgány, a postupně toto milieu zlikvidovali. Sám Pavese žádnou politickou aktivitu nevyvíjel, ale byl zatčen a poslán do vyhnanství za to, že na svou adresu přijímal politicky kompromitující dopisy určené své přítelkyni, člence podzemní komunistické buňky. Byl poslán do malé obce Brancaleone v Kalábrii, kde strávil rok a půl. Vvrátil se na konci roku 1936. Zjištění, že přítelkyně, kvůli níž tolik riskoval a zakusil vyhnanství, se mezitím vdala, mu způsobilo těžké trauma a zapříčilo jeho pozdější paranoický pohled na ženy.

V roce 1936 Pavesemu vychází básnická sbírka Lavorare stanca (Pracovat unavuje, česky ve výboru Přijde smrt a bude mít tvé oči), kterou v roce 1943 vydá v rozšířené verzi. Pokračuje v práci pro nakladatelství Einaudi a připravuje také svůj prozaický debut. Již ve třicátých letech sice psal povídky, ale většina bude publikována až posmrtně (ve sbírce Caiu Masino, 1968). Prvním větším, a hned úspěšným dílem je v roce 1941 román Paesi tuoi (Tvůj kraj), který je symbolickým obrazem venkova v jeho živočišnosti a krutosti.

Zatímco Paveseho kolegové se v posledních válečných letech, kdy byla severní Itálie okupována Německem, zapojili do odboje a někteří padli nebo byli umučeni v německých vězeních, Pavese se skrýval na venkově u své sestry. Po válce, snad aby přehlušil své špatné svědomí z nečinnosti ve válečných letech, se Pavese velmi angažoval v komunistické straně, často psal pro stranický deník „L’Unità“.

Z hlediska tvůrčího znamenají léta 1945–1950 triumf, vykoupený ovšem bolestným sebezpytováním. V krátkém sledu vycházejí Paveseho nejlepší romány, které se setkávají s velkou přízní publika. Ani sláva však komplikované autorově psýché není dostatečnou oporou. Pavese nedokáže navázat upřímné a autentické mezilidské vztahy, ztroskotávají všechny pokusy navázat milostný poměr se ženami a obnovit v ně důvěru. Pocity, že mezi ním a okolím existuje nepřekonatelná bariéra a že svět je jedno velké prázdno, ve spisovateli sílily již od let dospívání a již tehdy pomýšlel na možné řešení – na sebevraždu. K tomuto extrémnímu činu se odhodlal 27. srpna 1950, když se na pokoji jednoho turínského hotelu předávkoval prášky na spaní.

Kromě neuspokojení z osobních vztahů provázely Paveseho i jiné rozpory. Na literární úrovni se projevil složitý vztah individua a společnosti, rozpor mezi městským a venkovským člověkem, mezi intelektuálem a prostými lidmi, mezi morálním povědomím a skutkovou zbabělosti. Především prvnímu tématu je věnován svazek Prima che il gallo canti (Dřív než kohout zakokrhá, česky 1971), kde biblický původ titulu evokuje zradu, kterou se literární protagonisté dopouštějí na svém přesvědčení. Kniha zahrnuje novelu Carcere (Vězení) a román Casa in collina (Dům na kopci). Oba texty vycházejí z vlastní autorovy zkušenosti: první zachycuje příběh intelektuála ve vyhnanství v jižní Itálii, kdy je fascinován primitivní krásou venkova a jeho obyvatel a pociťuje touhu podílet se na tomto životě, ale nedokáže opustit svoji ulitu. Druhý příběh vypráví o existenciální krizi turínského profesora Corrada, který za války hledá bezpečí na venkově. Zde se seznamuje s místními prostými lidmi, znovu potkává Cate, kterou kdysi miloval, a jejího syna Dina, který by mohl být i jeho. Oba nastavují zrcadlo jeho neschopnosti, nejistotě a strachu: Cate, kterou před lety zbaběle opustil, je nyní vyzrálá, statečná antifašistka, stejně jako mladičký Dino, který se dává k partyzánům. Začátek občanské války a německá represe všechny rozpráší – zůstává jen Corrado a dále se utápí ve svých nejistotách a výčitkách svědomí.

Protagonisty románu Il diavolo sulle colline (Ďábel na kopcích, česky 1965) jsou mladí chlapci z města, kteří tráví léto na venkově s vypravěčem a místním mladým mužem Polim. Na jedné straně jsou měšťáci vábeni archaickou venkovskou kulturou, na druhé straně její zástupce Poli propadá kokainu, symbolu městské zkaženosti. Společně s tímto románem ještě vyšly „ženské novely“ Tra donne sole (Přítelkyně, česky 1965), příběh úspěšné ženy, která se vrací do rodného města a otvírá si zde salon, a La bella estate (Krásné léto), iniciační příběh dívky, která se dostává do prostředí turínské bohémy a umírá na syfilis. Na pokračování vycházela v roce 1941 novela La spiaggia (Pláž, česky 1971 ve svazku Dřív než kohout zakokrhá), určitá obdoba Ďábla na kopcích, o společnosti přátel trávících dovolenou u moře, jejichž hovory jsou pro autora prostředkem, jak zobrazit prázdnost a malichernost městské buržoazie.

Nejvýznamnějším Paveseho dílem a jedním z nejkrásnějších italských románů vůbec je útlý román La luna e i falò (Měsíc a ohně, česky 1960). Jeho protagonista, nalezenec zvaný Úhoř, se po válce vrací z emigrace do vesnice, kde vyrůstal jako podomek na statku. V románu se prolíná několik časových rovin: první je tvořena samotným rámcem návratu a hovory se starými známými, druhá vzpomínkami na dětství a třetí, postupně se vynořující, hroznými svědectvími o válečných letech a o osudech lidí, se kterými byl vypravěč svázán. Jako již v Domě na kopci, kde se Corrado při pohledu na Dina vrací do dětství a obdivuje v něm hrdinu, jakým sám nebyl, také zde nalézá v okolí malého chlapce z rozvrácené rodiny, jehož se stane ochráncem a znovu s ním prožívá své dávné dětské úzkosti. Paveseho niterný vztah k venkovu, jeho rituálům, pracím, smyslovým počitkům a konkrétním věcem, jako jsou plodiny nebo nástroje, dochází v tomto románu nejlepšího literárního zobrazení a posunuje se do silně symbolické roviny, ustanovené již samotným titulem – měsíc a ohně ukazují venkov v jeho věčnosti, archaičnosti a elementárnosti života.

V obecných historických klasifikacích je Paveseho dílo řazeno do neorealistického proudu, ale právě jeho mytičnost, fatálnost lidských osudů a nepostihnutelné tajemství, existující mezi člověkem a přírodou a vytrácející se ve městě, které nutí člověka k přijetí umělých hodnot, jej odlišují od konstitutivních prvků neorealistické prózy a činí z něj ojedinělou a samostatnou kapitolu v dějinách italské literatury.

Dvě básnické sbírky – Pracovat unavuje a posmrtně vydaná Verrà la morte e avrà i tuoi occhi (česky Přijde smrt a bude mít tvé oči, 1964 – antologie z obou sbírek) – rozhodně nestojí na okraji Paveseho tvorby. Pracovat unavuje patří k významným dílům moderní italské poezie. Má podobné charakteristiky jako Paveseho próza – stojí mezi prostou realitou a mýtem, mezi lyrikou a vyprávěním, představuje setkání s každodenním životem běžných lidí, ale bez přílišné poetizace i bez přílišného naturalismu V italské poezii jsou výjimečné Paveseho dlouhé verše s narativním plynutím, inspirované bezpochyby Waltem Whitmanem. Druhá sbírka již nemá organičnost té první, neboť není autorsky sestavena a dokumentuje spíše Paveseho trvalý, i když pouze sporadický zájem o básnickou tvorbu.

Pavese zanechal ještě svazek úvah, povídek a esejů Feria d’agosto (Srpnový svátek, 1944), které se věnují symbolům a mýtům venkova, a reflexívní prózy Dialoghi con Leucò (Hovory s nymfou, česky 1981), vlastně šestadvaceti rozhovorů mezi mytologickými postavami, a svůj deník Il mestiere di vivere (Řemeslo života, česky 2010), který začal psát v Brancaleone Calabro a vedl si ho až do smrti.

Bibliografie:

Kromě českých překladů zmíněných v textu vyšly také některé Paveseho povídky: Primo amore (První láska, v souboru Deset italských novel, 1970), Suicidi (Sebevraždy, v souboru Černý chléb, 1959) a novela Il compagno (Pablův příběh, 1972).

Cesare Pavese byl jedním z témat časopisu „Souvislosti“ (XV, 4/2004), kde K. Vinšová publikovala ukázky z deníku Řemeslo života (s. 62–77, dostupné on-line: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=203), J. Pelán překlad Paveseho básně Přes jilmy a palach (s. 78–79) a M. Pokorný článek Mýtus, symbol a to třetí (s. 80–84). Ukázky z Řemesla života byly převzaty časopisem „Plav“, I, 3/2005, s. 28–36.

D. Lajolo, Život, dílo a smrt Cesara Pavesa, in: C. Pavese, Měsíc a ohně, SNKLHU, Praha 1960, s. 119–142 (přetištěno v C. Pavese, Přítelkyně. Ďábel na kopcích, SNKLHU, Praha 1965, s. 7–33.

R. Gigliucci, Cesare Pavese, Bruno Mondadori, Milano 2001.
A. Guiducci, Il mito Pavese, Valecchi, Firenze 1967.
M. Guglielminetti, Cesare Pavese, Le Monnier, Firenze 1990.
L. Mondo, Cesare Pavese, Mursia, Milano 1961.
G. Pampaloni, Trent’anni con Cesare Pavese. Diario contro diario, Rizzoli, Milano 1981.
S. Pautasso, Cesare Pavese, l’uomo libro, Arcipelago, Milano 1991.

www.agonet.it/cafe/dada/max/pavese2.htm
www.centrostudipavese.it