Stegagno Picchio, Luciana: Dějiny brazilské literatury 2

Stegagno Picchio, Luciana
Dějiny brazilské literatury 2

recenze beletrie zahraniční

Obsáhlé a čtivý obraz literatury největší jihoamerické země. Dílo unikátní svým rozsahem, pojetím i čtivostí.

Luciana Stegagno Picchiová: Dějiny brazilské literatury, přel. Vlasta Dufková, Šárka Grauová, Anežka Charvátová, Irena Kurzová, Torst, Praha 2007

Napsat v současnosti fundované, systematické a syntetické dějiny nějaké národní literatury je pro jednoho člověka, který se nechce (a snad ani nemůže) omezovat jedním teoreticko-kritickým přístupem, úkol v pravdě nemožný. Dobře jsou si toho vědomi i literární historikové z Brazílie. Posledním výrazným a zdařilým pokusem na tomto nikdy dostatečně zoraném poli jsou Stručné dějiny brazilské literatury (první vydání z roku 1970, v roce 2007 vychází již čtyřicáté čtvrté) od Alfreda Bosiho, jenž poprvé do knižních literárních dějin své země zavedl kategorii současné literatury. Z nejvýznamnějších prací staršího data nelze opomenout vůbec první Dějiny brazilské literatury (1888) Sílvia Romera, druhé Dějiny brazilské literatury (1916) Josého Veríssima, dále pak dvousvazkové Utváření brazilské literatury (1957) od Antonia Candida a konečně Literaturu v Brazílii (ve čtyřech svazcích z let 1955-1959 a rozšířenou na svazků šest v edici z let 1968-1971) Afrânia Coutinha, ovšem tu už nepsal sám, ale velel řadě spolupracovníků.

V Čechách známé a donedávna jediné přeložené jsou strohé a střízlivé Dějiny brazilské literatury (1955) od Antônia Soarese Amory, česky podle čtvrtého vydání z roku 1963 ve svazku Dějiny literatur Latinské Ameriky (Odeon, 1966). Ve své době se tato přehledná příručka těšila v Brazílii velké oblibě, nyní už však - pro svou zastaralost a překonanost - převážně nerušeně odpočívá v tamních antikvariátech. I proto je český překlad dalších Dějin brazilské literatury, tentokráte sepsaných Lucianou Stegagno Picchiovou, více než vítaným počinem.

Luciana Stegagno Picchiová (1920), přední italská badatelka, se záhy po studiích řecké archeologie profesně i na rovině osobních vztahů přeorientovala na portugalskou a později a stále soustavněji na brazilskou literaturu a kulturu obecně. Zaslouženému odbornému věhlasu se těší i mimo rámec své vlasti, za důkaz může posloužit její přijetí (jako člena korespondenta) do elitní a značně elitářské Brazilské literární akademie v roce 2002. První vydání jejích brazilských literárních dějin (La letteratura brasiliana) vyšlo v italštině roku 1972. Značně přepracované, doplněné a aktualizované italské vydání (Storia della letteratura brasiliana) se objevilo v roce 1997, jeho portugalský překlad (História da literatura brasileira)se naposledy v Brazílii publikoval roku 2004. Tato dvě poslední vydání posloužila jako konečný podklad k českému překladu.

Volba přeložit dějiny brazilské literatury napsané nikoliv národním, ale zahraničním (nadto cizojazyčným) literárním vědcem se může jevit jako zarážející a snad i nepatřičná. Přesto je to, s ohledem na předpokládané cíle, pravděpodobně to nejlepší možné řešení. V současnosti prostě o dané literatuře neexistuje lepší práce podobného rázu, rozsahu a úrovně. Stále větší zábrany, které svazují ruce brazilským odborníkům a jejichž kořeny sahají do sedmdesátých let 20. století, kdy bylo v Brazílii založeno univerzitní doktorské studium a vzápětí zásadně vzrostl počet disertací a jiných vědeckých prací a s užší odbornou specializací související fragmentaci vědomostí, tolik netrápí zahraničního vědce, jenž bude jen velmi těžko zaplaven všemi existujícími prameny. Ten si také obvykle klade skromnější cíl: podat platný přehled dané látky, a ne její sumu všech sum. Picchiovou zmíněný pohled „zvenčí“ bude zřejmě bližší zahraničnímu čtenáři. V této souvislosti je ovšem třeba upozornit, že opravdu důkladně dokáže číst tyto Dějiny jen člověk dobře obeznámený se světovou literaturou (evropskou románskou obzvláště), která se tu především prostřednictvím jmen spisovatelů v komparatistické zkratce neustále hlásí o slovo.

Základním principem a kritériem při vytváření Dějin bylo pro Stegagno Picchiovou hledání a popis svébytného „brazilského stylu“, který se projevuje na rovině jak obsahové, tak výrazové. Svéráz brazilského stylu autorka nachází v mnohohlasí různorodé země, v originalitě každého jejího regionu. Pro proces národního a kulturního sebeuvědomování a sebeurčování jsou pro Brazílii důležité již první písemné památky z 16. století, tj. z doby hned po jejím oficiálním objevení (roku 1500). Proto Picchiová ve svém v základu chronologickém výkladu začíná právě zde. A třebaže používá kategorií jako je baroko, romantismus a parnasismus (aniž by tím vytvářela či automaticky přejímala laciné, jednoznačné a zjednodušující přihrádky) a hojně srovnává s evropskými vzory, aby poukázala na nezpochybnitelný a silný vliv Starého světa, klade vždy důraz na vytyčení onoho jedinečného, autonomně brazilského. V autorčině podání jsou Dějiny „dílo zaměřené především na hlavní linie literárního myšlení země, která je sice nepřetržitě pod vlivem „Evropy“, na její podněty však reaguje nadmíru osobitě: zajímá nás tedy hlavně originalita odezvy, odklon od normy, parole vzhledem k langue.“ (s. 282)

Po základním stylovém členění zpravidla následuje dělení literárně druhové na prózu, poezii a dramatickou tvorbu, někdy dále následované členěním žánrovým. Divadelní složka je v této příručce (sama autorka opakovaně používá tohoto termínu) poměrně akcentována, určitě i kvůli jednomu z profesních zaměření pisatelky (Picchiová mimo jiné napsala několik knih o dějinách portugalského divadla); značně chudé brazilské divadlo se nicméně žádným svým Shakespearem rozhodně chlubit nemůže. Brazilská literatura je poté členěna podle jednotlivých geografických oblastí, buď obecněji regionálně (například Severovýchod, Jih, Amazonie), nebo (zpravidla implicitně formou podkapitol) podle provincií a pozdějších států a především podle jejich hlavních měst (například Bahia, Rio de Janeiro, São Paulo). Nejnovější tvorbu Picchiová rozčleňuje i podle pohlaví autora. Za zvláštním vymezením spisovatelek v současné brazilské literatuře nestojí autorčino náhlé feministické procitnutí natož vzplanutí, ale patrně fakt, že se ženy v dané oblasti soustavněji, hromadněji a nejen proto zřetelněji zabydlují teprve v posledních pár desetiletích.

Tento „metodologický eklektismus“ (s. 14 a 15 v autorském „Úvodu“) se dále prohlubuje ohledem na historický a společenský kontext, na vliv a přítomnost jiných kulturních forem (především kinematografie, hudby a malířství), na biografii (rozšířenou, v některých případech, o „psychologii“) jednotlivých autorů. Snaha vtěsnat do omezeného rozsahu knihy co největší množství informací je zřejmá a vzhledem k tomu, že je kniha určena primárně pro zahraniční (nebrazilské) čtenáře, pochopitelná a vítaná. Ne vždy je však poměr jednotlivých složek uspokojivě vyvážen, nebo, řečeno jinými slovy, ne všechny pasáže jsou vlastní literární příručce. Někdy se dokonce z literárněvědného hlediska podružné nebo vůbec nedůležité informace zbytečně opakují (například akademická „ratolístka z Tassova dubu“).

Přes usilovné hromadění různorodých informací, které místy trochu nepřehledně nafukují větu o různé odbočky, vsuvky a závorky, se celé Dějiny vyznačují čtivou, poutavou a pro svůj ne zcela jednoznačný význam snad i „šťavnatou“ (poněkud nadužívané hodnotící adjektivum) formou, chytlavým osobním zaujetím mimořádně erudované pisatelky. K nejpřitažlivějším a zároveň nejpřínosnějším částem knihy patří ty, které se přibližují pracím monografickým, kde autorka pozorně a citlivě prodlévá nad životem a především tvorbou některého z předních (třebaže třeba donedávna opomíjených) spisovatelů (jeden příklad za všechny: „Případ Sousândrade“). Naopak místa, kde kumulace jmen a názvů jednoznačně převažují nad charakteristikami, analýzou a hodnocením - a s přibližujícím se závěrem knihy začínají převládat -, obohacují mnohem méně. Všestranně poučená badatelka svůj kritický a zároveň odlehčený (nikoli však zlehčující) nadhled i schopnost hlubokého ponoru ke konci (z pochopitelných důvodů) ztrácí. Přestože z hlediska laického čtenáře se nabízený výčet představitelů současné brazilské literatury může zdát vyčerpávající, je tento úsek Dějin jen stroze torzovitou výpovědí o brazilské literární přítomnosti. Navzdory tomu je na místě tento pokus vyzdvihnout a pochválit, málokdo z oněch osvícených měl podobnou odvahu.

Jádro knihy se dělí do sedmnácti kapitol věnovaných jednotlivým fázím či momentům ve vývoji brazilské literatury. Výjimky jsou v podstatě dvě. První kapitola, „Rysy brazilské literatury“, se převážně věnuje charakteristickým tématům národní literatury. Podle Picchiové jsou to především témata historicko-folklorní a historicko-společenská (odtud také ona věčná snaha uvádět historicko-společenské zázemí literaturu do jisté míry podmiňující): indián, černoch, cukrová třtina, velké sucho, sertão, Amazonie, Bahia a mrakodrap. Obecnější tematicko-výrazové škatulky, v nejužší návaznosti na předchozí, zastupuje literatura regionální, v níž si výjimečné postavení vydobyla literatura Severovýchodu a k níž můžeme přiřadit i folklorní literaturu kramářskou, a literatura městská, v moderní době často zaměřená na chudinské, okrajové nebo přistěhovalecké čtvrtě rychle a nezadržitelně rostoucích velkoměst.

Druhou výjimku představuje kapitola osmá, „Devatenácté století: Machado de Assis“, která se jako jediná cele věnuje pouze jednomu spisovateli, zato - dle Picchiové - tomu největšímu (podobných hodnotících soudů se autorka ve své knize do určité doby rozhodně nebojí). Přestože Machado de Assis zůstává zejména povídkářem a romanopiscem, samotným analýzám a interpretacím jeho prozaických děl se moc prostoru nedává. V kapitolce o kritické fortuně Machadova díla, ani v celku bohaté bibliografii, která se ostatně vždy řadí za každou kapitolu, nelze nalézt několik základních sekundárních pramenů, jež by se u podobné monografické stati daly očekávat (A. Bosi, S. P. Rouanet, A. Pereira aj.).

V literatuře objevů 16. století Picchiová spatřuje stálý vzor pro všechnu příští brazilskou literární činnost; baroko je podle ní svými kontrasty ideální styl pro rozmanitou, barvitou („špinavou“) a mnohotvárnou Brazílii; největšího portugalsky píšícího básníka 18. století a „nepochybně po Camõesovi nejpopulárnějšího básníka v tomto jazyce vůbec“ (s. 84) nachází v arkadikovi, místy preromantikovi Tomásovi Antôniu Gonzagovi (který je, „absolutně vzato, jeden z deseti největších portugalsky píšících básníků vůbec“...., s. 85); dále například upozorňuje, že brazilský romantický heroický indianismus se spíše přibližuje evropskému a portugalskému medievismu než lokálnímu cítění; konstatuje, že počátek moderní brazilské poezie se datuje od černošského symbolisty Cruze e Sousy; odvážně se domnívá, že „brazilská próza od šedesátých let [20. století] může svou invenčností působit ještě uhrančivěji než próza hispanoamerická“ (s. 532). Od významného regionalisty Josého Linse do Rega autorka přejímá členění na spisovatele „tučné“ a „hubené“. Tučným je například právě Lins do Rego (ačkoli se - jak s jistou zlomyslností poznamenává Picchiová - sám považoval za hubeného); a za typického představitele hubeného, „suchého“, strohého a přesného stylu Picchiová považuje Regova přítele a literárního souputníka Graciliana Ramose. Za hlavního reprezentanta této „atické“ větve z řad starších autorů nutno pokládat Machada de Assise, z opačného tábora „slovních hedonistů“ vyčnívá Henrique Coelho Neto.

Že se v tak rozsáhlém a obsáhlém díle tu a tam objeví nepřesnost, častokrát způsobená pouhým překlepem, by nebylo hodno zmínky nebýt možná jedné výjimky, která z Joaquima Norberta (1820-1891) dělá prvního brazilského romanopisce, když jeho „román“ Dvě siroty (As duas órfãs) nesmyslně umisťuje už do roku 1814. Ve skutečnosti je to pochopitelně rok 1841 a románem toto dílko snad nazýval jen sám autor, jednalo se daleko spíše o pouhou novelu o třiceti pěti stránkách. Průkopníkem brazilské výpravné prózy tím nicméně nepřestává být. Dalším jasným adeptem na vítězství v kategorii první brazilský román se zdá být jižanský abolicionista a lékař Caldre e Fião (správně 1821-1876, dle Dějin narozen roku 1813) dílem Božská pastýřka (A divina pastora). K uvedenému roku vydání, 1837, je třeba připočíst deset let. Za první brazilský román se běžně považuje Rybářův syn (O filho do pescador) od Teixeiry e Sousy (1812-1861) z roku 1843.

Přitažlivějšími činí Dějiny i četné ilustrativní ukázky z jednotlivých děl, vesměs speciálně přeložené pro toto české vydání; a pokud jde o básně, jsou vždy rovněž uvedené v originálu. Kdyby vybrané úryvky byly (důkladněji) okomentovány a rozebrány, kniha by byla ještě přínosnější, neboť by se její obsah stal ještě přístupnější a bohatší.

Pečlivost českého vydání - vedle kvalitního a všední češtinu obohacujícího překladu, který se nebojí nově přetvářet někdy již především díky Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky zaběhlé, avšak nepřesné české ekvivalenty portugalských názvů děl, a který spisovatelům doplňuje „smrtopisné“ údaje až do roku 2007 (vždy bedlivá a minuciózní práce Šárky Grauové a Vlasty Dufkové) - doplňuje i zařazení praktického „Slovníčku vybraných brazilských termínů“, „Soupisu knižně vydaných českých překladů z brazilské literatury“ a biblio-biografické poznámky k autorce Dějin brazilské literatury Lucianě Stegagno Picchiové.

Česká brazilianistika má bezmála sedmisetstránkový důvod k oslavě!

© Vlastimil Váně
článek vyšel ve Světě literatury 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 86 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 3612x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce