Dybczak, Andrzej: Gugara

Dybczak, Andrzej
Gugara

recenze beletrie zahraniční

Knižní debut krakovského etnologa z tajin ruské tajgy.

Sága umírajícího lidu
Andrzej Dybczak: Gugara, Wydawnictwo Zielona Sowa. Biblioteka Studium, Kraków 2008, 176 stran

Není jednoduché určit literární žánr prvotiny mladého krakovského etnologa Andrzeje Dybczaka. Je to cestopis, reportáž, román? Autor Gugary skutečně strávil několik měsíců života se sibiřskými Evenky a hrdinové jeho knihy jsou reálně existující lidé. Spal v jejich „čumech”, kouřil jejich cigarety bez filtru, rybařil a mokl na neustávajícím dešti, sbíral šišky a příběhy, hrál šachy a pil vodku. Při tom se opatrně vyptával na duchy tajgy, již promlouvali přes oheň a nenechali ho na pochybách, že je tu cizinec. Kniha Gugara je výsledkem tohoto dobrodružství, a její titul znamená zvuk zvonků používaných pastýři sobů.

Dybczakova próza je syrová, nesentimentální, behavioristická. Samotný autor-vypravěč nám toho o sobě samém moc neprozradí. Raději zůstává ve stínu, aby se plně a s pokorou mohl soustředit na svět, do kterého vstupuje. Téměř novinářským, suchým stylem ale s velkou dávkou lyričnosti popisuje krutou realitu současné Sibiře. Přináší jen fakta o svých zkušenostech – nikdy nehodnotí. Zároveň však jakoby náhodou demytologizuje tuto krajinu, jejíž tradiční kultura se nenávratně ztrácí. V tajze žijí se svými soby už pouze tři rodiny. Všichni ostatní se odstěhovali do vesnice, kde je jejich život určitě jednodušší, ale za toto pohodlí platí ztrátou zakotvení, totožnosti, hodnot a jazyka. „Pokrok“ s sebou přináší vzduchoprázdno, které vyplňuje laciný popkulturový odpad a tvrdý alkohol. Degenerací Evenků, kterou započal Sovětský svaz, tak dnes doplňuje globalizace. Sibiř, jakou známe ze starých cestopisů, existuje už jen ve vzpomínkách.

Dybczak nás seznamuje hned s několika obyvateli tohoto nepříznivého světa. S Taťanou, hospodyní čumu, která vždy vyhrává v dámě. S jejím manželem, nemluvným Dimitrijem. S jejich potomky: učitelem Koljou, který i přes své vzdělaní se pořád cítí synem svého kmene, a s puberťákem Maximem, který chce být pastýř jako rodiče (nebude). Seznamujeme se také s vesničany: s psychicky nemocným Mistrem, opilcem Bosmanem, nafoukaným starostou osady Hjejkuriím. I Evenkové z tajgy mají moc rádi alkohol, ale vesničané už chodí omráčení chemickým lihem skoro každý den. O svá stáda sobů dávno přišli a teď nemají nic. Slyšíme nepříjemné povídání o opileckých vraždách, vypravěč se však na žádné senzace nezaměřuje. Spíše nám dovoluje nahlédnout do každodenního života těchto lidi, seznámit se s jejich starostmi, sny, koníčky, humorem.

Hrdina zapisuje, pozoruje, často se zúčastňuje různorodých místních aktivit, ale nikdy se nepokouší své hostitele soudit nebo nějak hodnotit. Není v něm ani špetka povýšeného přístupu „civilizovaného“ Evropana. Přijímá místní lidi takové, jací jsou. Se zvědavostí krůček za krůčkem objevuje jejich jinakost, čili zároveň vlastní odlišnost. S pokorou přijímá svou roli v tomto společenství – takového trochu ňoumy a podivína, který sem přijel čert ví proč, občas se ztrácí a nezná tajemství tajgy, ale přesto je svůj chlap.

Po napsání knihy se Dybczak mezi své hrdiny ještě jednou vrátil. Spolu s Jackem Nagłowským natočil dokumentární snímek se stejným titulem. Na místě se dozvěděl, že někteří jeho hrdinové už nežijí (Bosman), že někteří přišli o své soby (Taťana, Dimitrij). Smutný epilog této pozoruhodné, neobvyklé knize tedy napsal život sám.

 

© Stefania Szostok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 1590x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce