3x3 Norén Fosse Saalbachová. Antologie skandinávského dramatu 2

3x3 Norén Fosse Saalbachová. Antologie skandinávského dramatu 2

recenze beletrie zahraniční

O čem píší současní skandinávští dramatici? Vlastně o tomtéž jako Ibsen a Strindberg. O účtování po sebevraždě, o úzkosti, o krizi středního věku, rodičovském egoismu, šosáctví, o manželském pekle, o démonech v naší duši a znovu a znovu o smrti. Všichni do jednoho si navíc volí středostavovské hrdiny. Přitom dokazují, že „lidé si zaslouží politování“ i nyní, a že i měšťanovi dneška je akutně zapotřebí nastavovat zrcadlo – a bez milosti ho dráždit.

 

Dráždění měšťáka
3x3. Norén. Fosse. Saalbachová (Démoni. Klinika. Tichá hudba / Někdo přijde. Podzimní sen. Variace na smrt / Neviditelné město. Požehnané dítě. Konec světa). Přel. Karolína Stehlíková, Michaela Weberová, Zbyněk Černík. Elg 2008.

Dědicové Strindberga a Ibsena pokračují v silné tradici
V dramatu Hra snů Švéda Augusta Strindberga sestoupí Agnes na Zemi a chce se seznámit se světem lidí. Čistá bytost kolem sebe vidí jen utrpení a beznaděj a hrou se jako refrén táhne Agnesina věta: „Lidé si zaslouží politování.“ Tento povzdech by mohl v záhlaví nést záslužný počin nakladatelství Elg nazvaný stručně 3x3. Do lákavě vyhlížejícího boxu umístil Elg tři oranžové svazky obsahující po třech hrách třech současných skandinávských dramatiků. Dánky Astrid Saalbachové, Nora Jona Fosseho a Švéda Larse Noréna. Český čtenář tak může zavítat na severskou divadelní scénu a přitom konstatovat dvojí. Za prvé, že lidé jsou dnes politováníhodní stejně jako v roce 1902, kdy vyšla Strindbergova Hra snů. A za druhé že i dnes se na Severu píší pozoruhodná dramata a odvážně se experimentuje s formou.

Divadelní revoluce
Skandinávské drama je pojem. Stalo se jím v druhé polovině 19. století, v éře, která je na Severu spjata se zanícenými diskusemi o atheismu, Darwinovi a ženské emancipaci, ale i s ponorem do nevědomého duševního života. Vezměme například zmiňovanou Hru snů. Strindberg se ve Hře snů vypisuje z těžké psychické krize a nejde mu to jinak než nerespektováním literárních konvencí, protože ty k zachycení duševních pochodů nestačí. Postavy ani kulisy nejsou snahou o realistické zachycení skutečnosti, nýbrž výlučně výrazem lidské mysli. Realita tu plynule přechází v nevědomí a Strindberg na prkna uvádí totéž, co Nor Edvard Munch na plátno: expresionismus. Jinými slovy jsme u zrodu modernismu v divadle.

Skandinávské divadlo ale světu nedalo jen Strindberga, k nejhranějším dramatikům vůbec patří o dvacet let starší Nor Henrik Ibsen. Ten se do divadelní historie zapsal jako zakladatel měšťanského realismu. Ibsenovy postavy mluví hovorovým jazykem a dějištěm není panské sídlo, nýbrž obyčejný měšťanský pokoj, který postavy často vůbec neopustí (což navíc vyvolává kýžený klaustrofobní pocit). S maximální soustředěností děje a snahou o co největší realismus souvisí Ibsenova další dramatická revoluce, tzv. „analytická metoda“. Ibsen jako první do důsledku uplatnil techniku přirozeného odhalování minulosti. Do souvislostí diváka neuvádí chór, žádní duchové mrtvých otců nevyjevují na šancích pravdu králevicům, žádné služky nepřinášejí objasňující psaní. Vše vyplývá z realisticky napsaných dialogů. Dobrým současným příkladem ibsenovské metody je třeba dánský film Rodinná oslava Thomase Vinterberga, kde se divák o minulosti postav a kořenech konfliktu dozví během jediného dne v jednom jediném domě.

Nový Strindberg, nový Ibsen
Po zakladatelích moderního dramatu Ibsenovi a Strindbergovi se Skandinávie divadelně odmlčela. Po roce 1990 už ale nikdo nepochybuje, že se tu opět píše světové drama. A zase v Norsku a ve Švédsku. Hry Larse Noréna (1944) záhy pronikly i na zahraniční jeviště, on sám doma ve Švédsku představuje opravdovou kulturní instituci, mimo jiné i jako režisér a dlouholetý umělecký šéf divadla Riksteatern. Díla Nora Jona Fosseho (1959) se v cizině hrají ještě častěji než ta Norénova a přeložena jsou do více než dvaceti jazyků. Oba autoři se už zabydleli i na českých scénách. V Dánsku obdobně nezpochybnitelný dramatik není, proto byla volba nakladatelek z Elgu obtížnější. Padla na Astrid Saalbachovou, ale ani ta není českému divákovi neznámá. Její Taneční hodinu uvedl v roce 1995 pražský Labyrint a pod názvem Baletky pak i Husa na provázku. Saalbachová ale oproti oběma mužským kolegům nemá tak svébytný rukopis, a proto se jejích her dotkneme jen letmo.

Asi nepřekvapí, že Norén je ve své vlasti nazýván novým Strindbergem. Fosse zase novým Ibsenem. Zajímavější je, že si v lecčems se svými krajany skutečně podobni jsou. Norén je strindbergovský hlavně tím, že ze sebe psaním zjevně vyhání démony, a divák je tedy často konfrontován s tím nejtemnějším, co v sobě nosí a většinou úspěšně vytěsňuje. Norénovu „autopsii“ dokládá i nejdiskutovanější kniha letošního roku ve Švédsku, dramatikův deník čítající na 1700 stran, kde nemilosrdně obnažuje své bližní i kulturní smetánku, ale hlavně sám sebe. V dramatech navíc stejně jako Strindberg nechává řeč postav vyšinout z vazby a soužití pohlaví je u něj spíše bojem na život a na smrt.

Fosse je zase stejně jako Ibsen jazykový cizelér. Jeho hry mají sice ke společensky angažovanému krajanu daleko – ohledávají ty nejintimnější neuralgické body v rodině a v partnerství – ale oběma autorům je společný feministický postoj. Po kladné mužské postavě jako by se tu slehla zem, zato ženy jsou buďto kladné, nebo přinejmenším oběti. Podobně je tomu i u Noréna. Tady jsou sice nesympatické i ženy, na rozdíl od mužů ale aspoň nejsou zbabělé. Pozoruhodné je srovnání s Dánkou Saalbachovou. Její ženské hrdinky jsou mnohem větší potvory a ve hře Požehnané dítě je dokonce společnost řízená ženami vylíčena jako apokalyptická vize. Rozdíl samozřejmě lze přičíst na vrub tomu, že muž je schopen přesněji rozpitvat muže, žena zase ženu. Ale zároveň jakoby všichni tři dramatici odráželi rozdílnost postojů k ženské otázce ve Skandinávii. V Norsku a ve Švédsku feminismus pronikl lidem pod kůži a je oficiální státní doktrínou. Zato prohlásil-li by v dánský premiér stejně jako jeho někdejší švédský protějšek Göran Persson, že je feminista, byl by doma všem pro smích.

Vánoce á la Norén
Norénova formální jedinečnost spočívá v nesnesitelně obsedantním chrlení slov. Repliky jsou přesné a dokonale přirozené a v češtině naštěstí díky výbornému překladu Zbyňka Černíka fungují zrovna tak. Norén v devadesátých letech přešel od témat intimně-rodinných k problémům společenským a i tady se dopustil experimentu, který vešel do dějin. Ve hře Sedm tři (1999) – tu český výbor neobsahuje, z těch společensky kritických tu najdeme Kliniku (1995) – na scéně zinscenoval dialog tří odsouzených zločinců. Dva z nich byli zarytí neonacisté a z jeviště na opařené publikum chrlili rasistické výlevy. Už to vzbudilo rozruch, ale skandál propukl teprve tehdy, když po posledním představení oba neonacisté uprchli, s komplici přepadli banku a přitom byli zastřeleni dva policisté. Na Noréna byl rozpoután veřejný lynč a dramatik opustil post uměleckého šéfa Riksteatern.

Co do formy je ovšem nejpozoruhodnějším autorem ve výboru Nor Fosse. Jeho banální dialogy spjaté s rafinovaným opakováním slov jsou vlastně lyrickou básní, která přímo nesděluje, ale stejně jako lyrika uvádí do jistého naladění. Fosseho texty je právě proto možné inscenovat jako tíživé existenciální drama i jako grotesku.

Celkem vzato ale v devíti hrách výboru 3x3 příliš humoru nečekejte. A jsme zpátky na začátku.

O čem píší současní skandinávští dramatici? Vlastně o tomtéž jako Ibsen a Strindberg. O účtování po sebevraždě, o úzkosti, o krizi středního věku, rodičovském egoismu, šosáctví, o manželském pekle, o démonech v naší duši a znovu a znovu o smrti. Všichni do jednoho si navíc volí středostavovské hrdiny. Přitom dokazují, že „lidé si zaslouží politování“ i nyní, a že i měšťanovi dneška je akutně zapotřebí nastavovat zrcadlo – a bez milosti ho dráždit. V případě Noréna dokonce mučit. Ostatně do spojnice Strindberg-Norén můžeme vložit ještě Ingmara Bergmana. Jen to Norénovo partnerské peklo je ještě infernálnější než Bergmanovo. Jak ozdravnou funkci Norénovy kusy ve Švédsku plní dokládají ve švédštině běžně užívané výrazy jako: to byla ale „norénovská“ sešlost (trapná, drásavá). A úplně každý Švéd také ví, jak vypadají takové „Vánoce jak z Noréna“.

© Helena Březinová
článek vyšel ve zkrácené verzi v časopise Respekt 36/2008
na www.iliteratura.cz uveřejňujeme se souhlasem autorky i časopisu Respekt

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2960x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce