Andruchovyč, Jurij: Tajemnycja

Andruchovyč, Jurij
Tajemnycja

recenze beletrie zahraniční

Kniha žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground).

Tajemství
Jurij Andruchovyč
: Tajemnycja, Folio, Charkiv 2007,

Zatím poslední rozsáhlejší prozaický celek Jurije Andruchovyče vydalo v loňském roce charkovské nakladatelství Folio. Kniha s názvem Tajemnycja (Tajemství) nese podtitul „Místo románu“. Žánrově leží někde mezi „pokusem o intelektuální autobiografii“ (zastoupenou knihou Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (čtenáře obeznámeného s českou literaturou napadne rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground). Tajemství je tedy autorovým životopisem, napsaným formou dialogu.

Kniha je tvořená vstupním slovem a sedmi rozsáhlými kapitolami. V předmluvě, jakési rámcové povídce, jinak obecně typickém pro Andruchovyčevu románovou tvorbu jevu, autor vypráví o záhadném (a nejspíš fiktivním) německém novinaří, autorovu vrstevníku a alter egu, člověku překvapivě podobných názorů, vkusů a gastronomických preferencí. V průběhu sedmi dnů, odpovídajícím sedmi kapitolám románu pokládá Egon Alt (nomen omen – přesmyčka z Alter Ego) Juriju Andruchovyči stručné otázky, týkající se spisovatelova života, na které ten dává rozsáhlé odpovědi. Celý rozhovor je nahrávaný na diktafon. Egon Alt míní napsat podle audio záznamů knihu, která ale má být vydaná až po Andruchovyčově smrtí. Zanedlouho po rozhovoru nicméně umírá novinář, na „zásah vyšší moci“ při automobilové havárii, zanechávaje těsně před svou smrti kopie nahrávek svému respondentovi.

Výhody zvolené vyprávěcí strategie jsou nesporné. Andruchovyč dokázal svůj životopis proměnit na barvitý postmoderní román, právě díky mj. dialogové formě, která zajišťuje vnitřní dynamiku textu, pohání děj kupředu a nedává čtenáři moc příležitostí k nudě. „Ideální“ novinář navíc pokládá pouze takové otázky, na které „laskavý respondent“ – autor je ochotný odpovědět. Obě promluvy, tvořící text knihy tedy do sebe zapadají jako ozubená kola a příběh básníkova světského a intelektuálního života běží jako precizně seřízený hodinový stroj.

V sedmi kapitolách svého nového románu Andruchovyč provádí čtenáře svým životem, od dětství a dospívání, staveného v Ivano-Frankivsku, přes univerzitní studia ve Lvově a vojenskou službu, které je věnovaná celá kapitola, po práci v tiskárně, básnické počátky, zrození skupiny Bu-Ba-Bu, napůl legální rockové a poetické večírky, až po současný autorův život. Zvláštní pozornost je věnovaná lidem a událostem zásadním pro Andruchovyčův vývoj, jako např. autorové babičce, která žila v šesti státních útvarech, ačkoliv celý život strávila v Ivano-Frankivsku, vztahu k otcovi, oportunistickému vojákovi Rudé armády, znalci lesní flory a světových literatur, nebo Andruchovyčově návštěvě Československa v období kolem Pražského jara. V poslední kapitole románu autor spolu s novinářem, oba již značně posilnění alkoholem, ocitají se pozdě v noci na okrají Berlína u opuštěné americké radarové základny z dob studené války. Popisované okolnosti a místo tak dodávají textu nezbytného u Adruchovyče magického odstínu – záhadné vidiny, tajemné hlasy a nejednoznačný, neprůhledný rozhovor obou románových postav, přetížený nejrůznějšími aluzemi, kulturními, geopolitickými a metafyzickými úvahami, sny, propínající se s hlasy nebožtíků, démonickou toponymií, apod.

Prózu Tajemství lze vnímat jako metatext; není to pouze rámec Andruchovyčova života, ale také jeho dosavadní tvorby. Autor dává čtenáři nahlédnout do pozadí svých textů, do „reálných faktů“, ležících v jejich osnově. Neustále tematizuje samotný proces vyprávění, proces tvoření textů. V nejrůznějších historkách, vyprávěných Andruchovyčem čtenář tak může poznat výjevy z románů Perverze, Rekreace nebo Moskoviada. Dalšími texty, vpletenými do Tajemství, jsou četné citace (a to jak zjevné, tak skryté) z autorových esejů. Zde Andruchovyč využívá příležitost ještě jednou zrekapitulovat svou osobní koncepci středoevropanství.

Výše navedená analogie Andruchovyče se Stasiukem a Pelcem (potažmo s Hlavsou) nabízí se i z jiného pohledu. Všichni tito umělci jsou si typologicky podobní. Tato podobnost nekončí u čistě povrchní/formální stránky, spočívající v nonkonformitě, hledačství alternativ a spřízněním s rockovou hudební scénou. Jsou to děti své doby, příslušnici stejné (středoevropské) generace. Zaujatí pozorovatelé a komentátoři epochálních změn, pádu komunistické totality, na které, jak se zdá, nahlíželi z podobné (středoevropské) perspektivy. Andruchovyč je si plně vědomý svého středoevropského kontextu, v němž se odehrává text jeho života a díla. Díky tomu dokáže vidět proměny společnosti v širších souvislostech. Právě to dělá, když Sametovou revoluci v Praze usouvztažňuje s podobnými procesy v Krakově, Lvově nebo v Kyjevě.

Andruchovyč je ve své „zpovědi“ dost upřímný, pořad tu ale zůstává dojem, že neříká všechno, neotevírá se do konce (jak by mohl mylně naznačovat otevřený a důvěrný celkový tón Tajemství). Popsat svůj život jako román, obdařit svou autobiografií beletrickými rysy je troufalá sázka. Andruchovyč však patří k několika málo ukrajinským autorům, kteří si tuto sázku mohou dovolit. A jak o tom svědčí příznivé ohlasy ukrajinské kritiky a čtenářů, ona mu vyšla.

Kniha získala několik ocenění, m.j. Cenu časopisu Korespondent – Nejlepší ukrajinská kniha 2008 v kategorii dokumentaristika, kde obsadila 2. místo (po Notre Dame d´Ukraine od Oksany Zabužko). V současné době je přeložena do ruštiny.
 

© Alexej Sevruk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 102 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 4468x

Inzerce
Inzerce
Inzerce