Zbystřil jsem zrak. Načež jsem prozřel, měl jsem jeden z nepojdivnějších fyziologických pocitů – a pravděpodobně i ontologických, ontologie bez fyziologie prý totiž nejspíš neexistuje – v celém mém dosavadním, nudném a afektovaném živoření.

V oku existuje jedno takové místo známé jako oční skvrna. A tu oční skvrnu lze nalézt přímo uprostřed oka – právě tam jsme slepí, právě tam se nacházejí mezery v naší obrazové percepci a právě tam se zároveň nachází tvůrčí prostor, my sami totiž ony mezery, slepotu či průrvy v reálném světě nevidíme.

Lidský mozek si za našimi zády vymýšlí obraz, uhly nervů črtá na plátno oční kůry. A my jsme s tím, co vidíme, buď spokojeni. Anebo se nám to nelíbí. Rozhodně si však nejsme ničím jistí, jsme pozbaveni práva vyvozovat jednoznačné optické či ontologické závěry. Je tedy zřejmé, že klameme sami sebe. A pokud vy sami nesdílíte takový pocit, já tedy ano. Kdykoli slyším, jak někdo říká: Na vlastní oči jsem ji viděla, má drahá, krkovička jedna báseň, přísahám, sám nevím, mě osobně to mrzí, protože částečně to, má drahá, viděla, a tak trochu si to, milá paní, vymyslela. Částečně lhala na základě své přirozené slepoty, kvůli těm skvrnám a také kvůli tomu, že malůvka zobrazená na igelitce není pravá, načež naše paní ten obraz v ústním podání zkreslila, jakkoli se ho, milá zlatá, jakkoli se ho snažila popsat, každý sval, s bělavou čárou na stehně či s tukovým polštářkem.

Kdykoli si na ony optické klamy vzpomenu, v tu ránu mě přepadne pocit, získal jsem ho už mnohem dříve, neměl jsem však zatím čas se s ním ztotožnit, protože jsem byl pracovně zaneprázdněn. Získal jsem pocit, že nikdy nic neuvidím, žádné římy, timbukty, bali nebo paříže. Nic.

Vše bylo zdánlivě pomíjivé. Dokonce i nefalšované jevy jako by byly pomíjivé. Skvrnitá slepota. Jako dalmatin. Zůstane pouze rozvrtěný ocas, který jsem společně se šupinami či s rozdvojeným jazykem ztratil kdesi v permu nebo triasu.

 

A Maršál roluje přeložený radniční koberec, na klubka vlastních rukou navíjí nitky rozměrů, prostoru a času, opravdovým šídlem nedostavěné radnice, vypadá to, jako by byla ve výstavbě a byla postavena z cihel. Taktéž vyšívaných. Na jakési kanavě. Vypadá kvalitně. Nebo je naopak pochybná. Že by šlo o kanavu protkanou fakty? A nebo že by byla beletristická?

Zaměřil jsem se na ono nečekaně odhalené místo, nebyl v něm ani kousek zdi, světelných odrazů či stínů kolemjdoucích.

 

Pozoroval jsem ho.

 

A nespatřil jsem nic.

 

Nic.

 

A právě tehdy, v onu chvíli, kdy jsem nic neviděl, začal jsem se dívat těmi dočasně slepými, kulatými, nevyužitými a falešnými očními skvrnami.

Viděl jsem, odnepaměti jsem tušil, že jsou, respektive že budou k něčemu dobré.

A nedíval jsem se už světlehnědou duhovkou, duhovkou, čili čímsi duhovým, čili kalným a proměnlivým jako kaluž, díval jsem se přes ony obláčky, černá zvířátka, jež chvílemi obsahovaly celá pole zraku i vědomí.

A spatřil jsem, že jakmile zmizela realita, opravdu nezůstalo nic. A že nejde o nic, které lze zahlédnout okem. Jako temnota, která je pravděpodobně protipólem světla, neboť světlo tmu rozhání, ale tma neuhasíná světlo, jenže – ten, kdo tvrdí, že vše je jasné, má svým způsobem, způsobem, který si byl vybral, pravdu. Vědomě.

 

Nešlo o nic, které by bylo možné spatřit pouhým okem, muselo to být něco, protože nic nelze vidět, nic lze pouze nevidět. Šlo o nic, které jste mohli spatřit pouze onou hlubokou studnou vedoucí do duše, nebo kamsi tam, na pomyslné dno, které je viditelné pouze díky těm skvrnám.

Smysly jsou děravé, lehce je ošálíte. Všech šest smyslů: zrak, sluch, jež neslyší vědomé zrady, dotek rozdělující mezi sebou veškeré věci meziatomovým prostorem, chuť mýlící směsky, čich, jenž nenásleduje stopy událostí, paměť vydaná napospas průvanu a časovým kolážím či interpretacím.

Smysly máme pouze proto, abychom si, ať už ve větší či menší míře uvědomili, že nemohou být základem pro žádné konečné rozhodnutí. A dokonce ani pro ta polovičatá. Přestože na počátku bylo Slovo, ono Slovo se záhy kamsi podělo. Ale to je pouze další jalová myšlenka, tolikráte již opakovaná v různých klišé.

 

„Nic není,“ řekl jsem. „Ani peklo, ani nebe, ani přebytečný šedý očistec. Není nic. A nic se za tím vším neskrývá.“

„Nic,“ odvětil Josef.

 

„Prozraďte mi, prosím, existuje nějaká odměna, trest, pokuta, sám nevím, cokoli, existuje vůbec něco? Nebo jde o pouhé malichernosti? Jde o období smyslu a života? Nepřekonatelné?“

Maršál mlčí, a když už se konečně ozve, jeho hlas vyzní tak, jakoby mu to absolutně nebylo po chuti.

„Nevím o nic víc, co bys nevěděl ty sám, nebo co by sis nemohl sám zjistit, chlapče.“

 

Během našeho hovoru se díra kamsi poděje. Nezmizí však úplně, stejně jako nebyla plně odhalena. Zůstalo pouze slabé místo, lehce průsvitné, leč průsvitné na onu stranu, čili průsvitné směrem k ničemu.

To sotva, napadne mě, když horečně sahám po další lahvi, horko těžko lze postřehnout, že něco není v pořádku. Tím spíše si nelze nevšimnout, že nic kolem dokola není v pořádku. Polykám sirup, polykám zelenou tabletku. A zajídám ji kalmsem.

„Zatracená zima,“ prohlásím, aniž bych se dokázal zbavit pocitu, že mé vlastní tělo dohořívá ve vaně.

 

Pozoruji Josefa. Prohlížím si ho, jako bych ho viděl poprvé v životě, přestože polská realita byla jeho portréty polepená již dávno. Má velmi průsvitnou, ba přímo bílou kůži, a to díky stříbrnému porostu proměnlivé tváře. Pod ježatým obočím má světlé oko. A sumou sumárum jsou sumčí vousy.

Před očima se mi míhají skvrny, kudrlinky světla, jakoby šlo o drobky nějakých hvězd, o bílé myšky, bílé včely, jež piští, poletují a bodají do očí, před nimiž se toto vše odehrává. Ony světelné střípky, ony úlomky z roztříštěné či nikdy nesourodé hladiny, ono cosi mi kroutí hlavou, načež si s jakousi pýchou všimnu, že všude leží sníh. Nejde však o obyčejný sníh, takový, co padá z nebe. Ale o sníh, který se zde objevil v horizontální poloze, objevil se na zemi jako ruměnec na tváři a nepadá jen tak, pro nic za nic.

A on, můj Maršál, také začíná svítit. Nesvítí však jako obyčejné žárovky, čela zpocená a podrážka u boty. Není světelným zdrojem. Řekl bych, že od sebe světlo spíše odráží. Jako by byl nějaký svatý, ne však takový, o němž se učí v dějepisu.

Pozoruje mě bílým okem bez duhovky a já takovému oku musím uvěřit, je totiž čisté a pravdivé, jestliže může být něco čisté a pravdivé, tak potom oko s bílou duhovkou, a zdánlivě bez ní.

On vyzařuje, projasňuje se a najednou není pouhým odrazem, ale jakýmsi nestvořeným, mimosmyslovým způsobem se sám stává příčinou i následkem svého vlastního blesku. Je součástí světla, v němž je rozmělněn. Samostatný, ale rozpuštěn ve světelném oceánu, v pacifiku běloby, která se rozprostírá všude kolem, jako by přes něj plynula, samozřejmě pokud tato jasnost, onen plamenný atlantik existuje.

A v hlavě, znečištěné placeboidní chemií, mi pomalu začíná docházet, že po temné iluminaci, pokud tedy člověk cestou nezahyne, před koncem oné cesty, ne dříve, musí nastoupit iluminace čistá. V onom procesu je ukryta ještě hromada jiných myšlenek, že jim nelze věřit, aniž by člověk pochyboval, a nelze pochybovat, aniž by člověk nevěřil. Že jde o dvě strany téže mince, jako dvě rukavice, pravá i levá, a to dokonce i když jste levák, pravá a levá, čili že: rukavice, oděvní doplněk, bederní pásek a žádná čistá pravda.

 

Z očí mi vyhrknou slzy, dnes již podruhé, pokud je stále ten samý den. Ovlivněn jakýmsi pohybem vytahuji z kapsy vejce. Uchopím ho do dlaně, kterou před sebe natáhnu. Není jako hladký kámen, pouhý kámen, je středem světa, pupkem, omfalosem, jež do sebe vše pohlcuje, vše kolem sebe. Białystok a Radnice s hodinami na věži se následkem gravitace sklání ke svému středu jako miniaturní hvězdy, míchanice galaxií k výchozímu bodu svého počátku i konce, kola, jež není větší než hlavička špendlíku. Jako ovocná dřeň přilepená k pecce.

Pruh Suraské se line nahoru jako skokanský můstek, jako tatranský můstek s napadaným sněhem, jenž je obtočen prstencem oválného kamene. Lipová se vlní. Piłsudski vynoří nohy jako z odlitého olova, dokonce i Jiří v sutaně je blíže, vrátil se na své místo, kdesi nahoře jsou zasypané stoky, není totiž vidět nebe, neboť matérie si svou sférou podmanila pupek světa. Matérie, a tedy i lidé, kteří jdou kamsi pro cosi, odnikud nikam. Ti se také promítají jako v zrcadle, odrážejí se či jsou odrazem, neulpívají, nevšímají si toho, co se s nimi stalo, ani co se děje.

 

Karpowicz, Ignacy: Niehalo , Czarne 2006