Ong, Walter J.: Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč

Ong, Walter J.
Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč

recenze beletrie zahraniční

Walter J. Ong ve své nejznámější knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč, přeložené již do 11 jazyků, poměrně srozumitelným a čtivým způsobem (v čemž ovšem podle pátračů po teoriích spiknutí může tkvít jeho proradnost) osvětluje rozdíl mezi slovem mluveným, slovem ručně psaným a slovem tištěným, a široce se věnuje i tomu, jak zásadně psaní mění strukturu lidského vědomí.

 

Walter J. Ong: Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč. Přel. Petr Fantys. Praha : Karolinum, 2006

Zdá se, že nejrůznější teorie o tajných spiknutích a skrytých skupinách, které postupně a nenápadně obsazují strategické pozice a získávají kontrolu nad nejvýznamnějšími oblastmi vědy, hospodářství i politiky, aby se pak zmocnily vlády nad světem, nejsou podle některých interpretů daleko od pravdy. Jednou z takových skupin je Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož členové jsou známi jako jezuité. Mezi jeho členy (nemluvě o těch tajných) jen ve dvacátém století patřili nejen teologové (to by jim snad nikdo nezazlíval), ale i zástupci mnoha dalších oborů, do nichž jezuité „lstivě“ pronikli: paleontolog a evolucionista Pierre Teilhard de Chardin; přední západní odborník na zenovou meditaci Anthony de Mello; přední znalec ortodoxní spirituality Tomáš Špidlík; Timothy Healy, prezident New York Public Library; specialista na staré javánské jazyky Petrus Josephus Zoetmulder a další. Své pozice si vybudovali už i v oblasti kulturní historie, a to díky dvěma autorům: prvním z nich je česky zatím nevydaný Francouz Michel de Certeau, uznávaný kulturní kritik, historik náboženství v raném období modernity a náboženský myslitel, který ve svém díle spojoval, jak píše Wikipedie, „psychoanalýzu, filozofii a společenské vědy“; druhým Američan Walter Ong (1912 – 2003). Ten zastával post profesora anglické literatury a prezidenta společnosti Modern Language Association of America, což je prý nejmasovější vědecká organizace světa, a v této řadě jmen Ong jistě není ten nejméně významný a vlivný.

Ve své nejznámější knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč, přeložené již do 11 jazyků, poměrně srozumitelným a čtivým způsobem (v čemž ovšem podle pátračů po teoriích spiknutí může tkvít jeho proradnost) osvětluje rozdíl mezi slovem mluveným, slovem ručně psaným a slovem tištěným, a široce se věnuje i tomu, jak zásadně psaní mění strukturu lidského vědomí. Odvolává se přitom také na u nás známého ruského psychologa a fyziologa Alexandra Luriju. Ten ve svých experimentech ukázal, že negramotný dospělý člověk třeba skupinu předmětů, ze kterých má vybrat ty, které si jsou podobné, rozčlení jinak než člověk gramotný. Z obrázků kladiva, pily, polena a sekery, z nichž my bychom na základě abstraktních kategorií vyčlenili poleno, které jediné není pracovním nástrojem, ale materiálem na opracování, člověk nevládnoucí písmem a s tím spojeným sklonem k abstrakci uvažuje jinak. Pro něj je důležitější praktický přístup vázaný na konkrétní situaci, takže z daných předmětů vyřadí sekeru, a pilu použije na řezání polena, zatímco „se sekerou se tolik práce nenadělá“. Toto pojetí Ong rozvíjí: gramotnost podle něj podporuje objektivní odstup a přesnost (zvláště ve vědě). Ong přitom nezastírá, že je katolickým teologem, když zdůrazňuje, že „zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence. V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo“. Jeden z českých recenzentů na základě toho chce Onga demaskovat jako dogmatika, protože jeho spisy údajně prozrazují „silnou a zásadní ideologičnost“ a jsou „pevně zasazeny v náboženském dogmatu“, jsou prý nesené „eschatologickou vizí původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), a „snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet“. Ongovi nepomáhá opakované zdůrazňování, že „technologie, u níž došlo k patřičnému zvnitřnění, neznehodnocuje lidský život, nýbrž naopak zvyšuje jeho úroveň“. Písmo chápe opravdu (stejně jako Derrida) ambivalentně: podle něj úzce souvisí se smrtí (viz biblický citát „Litera zabíjí, ale Duch dává život“), ovšem hlavně v tom slova smyslu, že text musí být nejprve odstraněn z lidského přirozeného světa, stát se neměnným a strnulým, aby se mohl stát věčným a mohl se „znovu probouzet do neomezeného množství živých kontextů“. Ong také připomíná, jak bylo písmo významné také pro intenzivní zkoumání sebe sama, ani křesťanská introspekce by bez něj nebyla možná a nevznikla by bez něj díla jako Vyznání svatého Augustina nebo Vlastní životopis sv. Terezie z Lisieux. To se ovšem netýká jen tzv. světců, Ong cituje svědectví, podle kterého si „téměř každý gramotný puritán vedl nějaký deník“.

Pokud je ale někdo vzdělaný kněz a jezuita, a navíc nezatracuje protestanty, je pro mnoho lidí, zvláště v Čechách, ještě více podezřelý, než kdyby to byl kněz hloupý. Je možné Ongovi vyčítat, že jeho teze neplatí pro všechny kultury světa (jak to u nás udělal indolog L. Ondračka). Ovšem zaměňovat či spojovat Ongovu víru v katolická dogmata s dogmatičností a ideologičností vědeckou je krok, který bohužel je u některých věřících oprávněný, ale u Onga určitě neplatí, a spíše zavání vlastní nepřiznanou ideologičností onoho hrdého českého bojovníka proti „náboženskému dogmatu“.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

53%čtenáři

zhlédnuto 3053x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce